Wikipedista:Pavel Bednařík (WMCZ)/Playtime
| PlayTime | |
|---|---|
 | |
| Základní informace | |
| Původní název | PlayTime |
| Země původu |  Francie |
| Žánr | komedie groteska |
| Scénář a režie | Jacques Tati |
| Obsazení a filmový štáb | |
| Hlavní role | Jacques Tati |
| Výroba a distribuce | |
| Rozpočet | 17 milionů franků |
| PlayTime na film ČSFD, film/ IMDb | |
Playtime (stylizované jako PlayTime a také psané jako Play Time) je komediální film z roku 1967 režírovaný Jacquesem Tatim. Dílo natočené na 70 mm
film je pozoruhodné svou rozsáhlou výpravou – Tati nechal speciálně pro film postavit několik bloků kancelářských budov a celou jednu čtvrť. Hlavní postavou je pan Hulot, alter ego režiséra.
Základní informace editovat
Stejně jako Tatiho obchodní známkou použití jemné, ale komplexní vizuální komedie podpořené kreativními zvukovými efekty; dialog je často redukován na úroveň hluku v pozadí.
V Playtime Tati opět hraje Pan Hulot, populární postavu, která měla ústřední role v jeho dřívějších filmech Prázdniny pana Hulota a Můj stýček. Nicméně, Tati stal se ambivalentní vůči hraní Hulot jako periodická ústřední role během výroby; on se objevuje přerušovaně v Playtime, střídavě mezi ústředními a vedlejšími rolemi.
Playtime je považováno za Tatiho mistrovské dílo. V roce 2012 byl Playtime na 43. místě v seznamu kritiků Britského filmového institutu a na 37. místě v žebříčku jejich režisérů „ Top 100 nejlepších filmů všech dob “. Film byl po uvedení považován za finanční neúspěch, ale nyní je široce respektován za jeden z největších filmů všech dob.
Příběh editovat
Playtime se odehrává ve futuristické, hyperkonzumní Paříži. Příběh je strukturován do šesti částí, které propojují dvě postavy, jenž se v průběhu dne opakovaně setkávají: Barbara, mladá americká turistka navštěvující Paříž s americkou turistickou skupinou, a Pan Hulot, zmatený Francouz ztracený v nové moderně světa.
- Letiště: Skupina amerických turistů přijíždí na ultramoderní a neosobní letiště Orly.
Jacques Tati při natáčení Prázdnin pana Hulota - Kanceláře: M. Hulot přijíždí na důležitou schůzku do jedné ze skleněných a ocelových budov, ale ztratí se v bludišti navzájem podobných místností a kanceláří. Nakonec narazí na prodejní výstavu podobných návrhů obchodních kanceláří a nábytku téměř identických s těmi ve zbytku budovy.
_-_53Fi2337.jpg)
- Prodejní výstava: M. Hulot a američtí turisté se seznámí s nejnovějšími moderními vychytávkami, včetně dveří, které se „za zlatého ticha“ zabouchnou, a koštěte s předními světly, zatímco legendární Paříž zůstane téměř nepovšimnuta, s výjimkou prodavače květin. Zůstává pouze stánek a jediný odraz Eiffelovy věže ve skleněných dveřích.
- Apartmány: S příchodem noci se Pan Hulot setkává se starým přítelem, který ho pozve do svého skromně zařízeného, ultramoderního a proskleného bytu. Tato sekvence je natočena z ulice a pozoruje pana Hulota a další obyvatele budovy skrz nezatažená okna pohledem od podlahy ke stropu.
- Královská zahrada: Tato sekvence zabírá téměř celou druhou polovinu filmu. V restauraci se M. Hulot znovu setká s několika postavami, s nimiž se během dne pravidelně setkává, spolu s několika novými, včetně nostalgického zpěváka balad a bouřlivého amerického obchodníka.
- Kolotoč aut: M. Hulot koupí Barbaře dva malé dárky jako upomínku na Paříž před jejím odjezdem. Uprostřed složitého baletu aut v kruhovém objezdu se autobus turistů vrací na letiště.
Obsazení editovat
Tati obsazuje do svých filmů převážně neprofesionály. Snažil se vybírat protagonisty, jejichž vnitřní podstata odpovídá jejich charakterům a kteří se mohou pohybovat tak, jak zamýšlel.
|
|
Výroba editovat
Film je pověstný svou obrovskou, speciálně konstruovanou scénou a scénou na pozadí, známou jako ‚Tativille‘, která významně přispěla k velkému rozpočtu filmu, údajně 17 milionům franků. Výprava si vyžádala stovku dělníků na stavbu spolu s vlastní elektrárnou. Rozpočtové krize a další katastrofy protáhly natáčecí plán na tři roky, včetně 1,4 milionu franků na opravy poté, co byly kulisy poškozeny bouřkami. [1] Tati správně poznamenala, že náklady na stavbu scény nebyly vyšší, než kolik by stálo najmout Elizabeth Taylorovou nebo Sophii Lorenovou do hlavní role. [1] Překročení rozpočtu donutilo Tati vzít si velké půjčky a osobní kontokorenty, aby pokryla stále se zvyšující výrobní náklady.
Protože Playtime hodně záviselo na vizuální komedii a zvukových efektech, Tati se rozhodla natočit film pomocí 70mm filmu s vysokým rozlišením a stereofonního zvukového doprovodu, který byl na svou dobu složitý.
Aby se ušetřilo, některé fasády budov a interiér souboru Orly byly ve skutečnosti obří fotografie. (Snímky měly také tu výhodu, že neodrážely fotoaparát ani světla. ) Pařížské památky, které Barbara vidí odrážet se ve skleněných dveřích, jsou také fotografie. Tati také používala vyřezávané fotografie lidí v životní velikosti, aby ušetřila peníze za doplňky. Tyto výřezy jsou patrné v některých kójích, když Hulot přehlíží bludiště kanceláří, a v hlubokém pozadí v některých záběrech na úrovni terénu z jedné kancelářské budovy do druhé.
Styl editovat
Tati chtěl, aby byl film barevný, ale vypadal, jako by byl natočen černobíle – efekt, který předtím do jisté míry použil v Mon Oncle . Převládající barvy jsou v odstínech šedé, modré, černé a šedobílé. Zelená a červená se používají jako příležitostné zvýrazňující barvy: například nazelenalý odstín patronů osvětlených neonovým nápisem ve sterilním a moderním obědovém pultu nebo blikající červené světlo na kancelářském interkomu. Říká se, že Tati měl v každém záběru jednu červenou položku.
S výjimkou jediného stánku s květinami na scéně nejsou žádné skutečné zelené rostliny nebo stromy, i když fádní plastové rostliny zdobí vnější balkony některých budov, včetně restaurace (jediné místo, které se nachází mimo silnici na letiště). Když tedy postava Barbary dorazí do restaurace Royal Garden ve smaragdově zelených šatech, které ostatní šeptající patronky oděné v tmavém oblečení vnímají jako „datované“, vizuálně kontrastuje nejen s ostatními hosty, ale také s celým fyzickým prostředí filmu. Zatímco postavy v restauraci začínají ztrácet své běžné sociální zábrany a libují si v rozplétání svého okolí, Tati odpovídajícím způsobem zintenzivňuje barvy i osvětlení: pozdní příchody do restaurace jsou méně konzervativní a přicházejí v zářivých, často vzorovaných šatech.
Tati nesnášela detailní záběry, považovala je za hrubé, a natáčela na střední formát 70 mm filmu, aby byli všichni herci a jejich fyzické pohyby vidět, i když byli na vzdáleném pozadí skupinové scény. K nasměrování pozornosti publika používal spíše zvukové než vizuální podněty; s velkou velikostí obrazu může být zvuk v obraze vysoký i nízký, stejně jako levý a pravý. Jako u většiny filmů Tati, zvukové efekty byly využity k zesílení komediálního efektu; Leonard Maltin napsal, že Tati byl „jediný muž v historii filmu, který se zasmál hučením neonové reklamy!“ Téměř celý film byl po natočení dabován ; proces úpravy trval devět měsíců.
Philip Kemp popsal děj filmu jako zkoumání „jak se křivka znovu prosazuje přes přímku“. Tato progrese se provádí mnoha způsoby. Na začátku filmu lidé chodí v přímých liniích a otáčejí se do pravého úhlu. Pouze dělničtí stavební dělníci (reprezentující Hulotovu „starou Paříž“, oslavovanou v Mon Oncle ) a dva hudbymilovní teenageři se pohybují ladně a přirozeně lidským způsobem. Některé z tohoto robotického chování se začínají uvolňovat ve scéně v restauraci na konci filmu, když účastníci odkládají přidělené role a učí se užívat si po moru katastrof z premiérové noci.
V průběhu filmu jsou američtí turisté neustále seřazeni a počítáni, ačkoli Barbara neustále utíká a musí být často volána zpět, aby se přizpůsobila ostatním. Ke konci sjednotila křivku a linii (Hulotův dar, čtvercový šátek, je na její kulaté hlavě); její přímá cesta autobusem zpět na letiště se ztrácí ve zdánlivě nekonečném dopravním okruhu, který má atmosféru karnevalové jízdy.
Pozoruhodná je prodloužená sekvence bytu, kde postava Tati navštíví přítele a prohlédne si jeho byt. Tati drží své publikum mimo byt, když nahlížíme do života těchto postav. V září 2012, Interiors, online časopis, který se zabývá vztahem mezi architekturou a filmem, vydal vydání, které pojednávalo o využití prostoru v této scéně. Toto číslo zdůrazňuje, jak Tati využívá prostor bytu k vytváření voyeurů ze svého publika. [2]
Recepce editovat
Na svém původním francouzském vydání byl Playtime uznávaný většinou kritiků. To bylo komerčně neúspěšné, nedostatek vydělat zpět významnou část jeho výrobních nákladů. Film byl přihlášen na 6. Mezinárodní filmový festival v Moskvě, kde získal Stříbrnou cenu. [3]
Výsledky byly stejné při případném uvedení filmu v USA v roce 1973 (i když byl nakonec převeden na 35. mm formátu na naléhání amerických distributorů a upraveno na 103 minut). Ačkoli Vincent Canby z New York Times nazval Playtime „Tatiho nejskvělejší film“, v USA nebyl o nic komerční úspěch než ve Francii. Dluhy vzniklé v důsledku překročení nákladů na film nakonec přinutily Tati podat návrh na bankrot.
Hrací čas je mnohými kritiky považován za velký úspěch. Film má 98% schválení na Rotten Tomatoes na základě 46 recenzí s průměrným hodnocením 8,9/10. Kritický konsenzus webu zní: "Pozoruhodný úspěch, Playtime naplňuje každou scénu zrakovými roubíky a postavami, které jak oslavují, tak satirizují urbanizaci moderního života." [4]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ a b [s.l.]: [s.n.] ISBN 9781409021827.
- ↑ issuu.com. Dostupné online.
- ↑ Dostupné online.
- ↑ Playtime (1973) v recenzním agregátoru Rotten Tomatoes (anglicky)
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jacques Tati na Wikimedia Commons - Playtime na IMDb.com v Internet Movie Database (anglicky)
- Pavel Bednařík (WMCZ)/Playtime na stránkách AllMovie (anglicky)
- PlayTime a video essay by David Cairns at the Criterion Collection
- DVD Talk review of the 2006 Criterion DVD, and comparison with the 2001 version
- Vzpomínky Petera Lennona na natáčení Playtime (The Guardian, 2003)
[[Kategorie:Filmy odehrávající se v Paříži]] [[Kategorie:Francouzské filmy]] [[Kategorie:Filmy Jacquese Tatiho]] [[Kategorie:Filmy z roku 1967]]