Wikipedista:Mojmir Churavy/TestovaciStrankaP2

Osudy členů rodiny plukovníka gšt. Josefa Churavého a některých dalších osob z této publikace

(Vratislav Churavý a Mojmír Churavý)

Úvod

Všeobecná mobilizace československé armády vyhlášená v době ohrožení Československé republiky 23. září 1938 nakrátko změnila vojenské působiště Josefa Churavého, který se stal (v hodnosti plukovníka generálního štábu) krátce velitelem dělostřelectva 11. divize v Lovinobani. Tam se také dozvěděl o podepsání Mnichovské dohody 30. září 1938, což jako vlastenec a bývalý příslušník československých legií v Rusku nesl velmi těžce. Jako pedagog Vysoké školy válečné v Praze vyučoval v této instituci v těsné osobní a profesní spolupráci s francouzskými důstojníky. Dne 18. prosince 1933 obdržel Josef od francouzského generála Louis-Eugene Fauchera, náčelníka Francouzské vojenské mise v Československu, krátký dopis tohoto znění:

Pane plukovníku, bylo mi telegraficky oznámeno, že pan president francouzské republiky jmenoval Vás rytířem řádu Čestné legie. Udělení tohoto vyznamenání, které jste si zasloužil svojí spoluprací s francouzskými důstojníky ve Válečné škole a sympatiemi, jež Francii vždy prokazujete, budiž Vám upomínkou a odměnou. O určení dne, kdy předám Vám osobně odznaky řádu, dovolím si Vám ještě oznámiti. Upřímně Vám blahopřeji a připojuji svůj srdečný pozdrav. (podepsán: Faucher)

Podle vzpomínek syna Miloslava nesl otec velmi těžce připojení podpisu francouzského „zachránce míru“ Édouarda Daladiera pod Mnichovskou dohodou. Josef Churavý ovšem nebyl sám, kdo po podepsání Mnichovské dohody vrátil řád Čestné legie zpět francouzskému prezidentovi.

Po podpisu Mnichovské dohody byl Churavý jmenován zástupcem velitele Vojenského zeměpisného ústavu (VZÚ), kterým byl plukovník zeměpisné služby PhDr. Jiří Čermák. A od podzimu roku 1938 také ve VZÚ probíhalo ukrývání kopií a duplikátů geodetických a kartografických podkladů a map. Tato činnost vyvrcholila v březnu 1939, kdy bylo zahájeno odvážení a ukrývání dalšího materiálu, které pokrčovalo prakticky až do konce roku 1939.

Protektorát

Na přelomu let 1938/1939 byla situace členů rodiny Josefa Churavého následující: Manželka Marie byla ženou v domácnosti, starší syn Václav studoval na žižkovské reálce v Praze, mladší syn Miloslav navštěvoval (od 1. září 1937) II. československé státní reálné gymnázium v Praze XII. na náměstí Jiřího z Lobkovic (v letech 1951–1990 náměstí přejmenováno podle sovětského vojevůdce Vasilije Ivanoviče Čapajeva).

O rodinné situaci a odbojové činnosti svého otce před a po jeho odchodu do ilegality píše ve svém životopise počátkem roku 1946 starší syn Václav:

Můj otec, plukovník gen. štábu, hned od dnů mnichovských pracoval na zachránění našich národních hodnot. V únoru 1940 mělo dojít k jeho zatčení. Gestapo však marně obsadilo budovu VZÚ, marně podniklo zevrubnou prohlídku našeho bytu. Otci se podařilo uprchnout. Němci, aby jej přinutili k návratu, rozhodli se internovat celou rodinu, to je moji matku, mne i mladšího bratra. Po několika dnech nás však propustili a otce odsoudili za jeho nepřítomnosti k smrti. Otec, přes velké nebezpečí, neopustil své čelné místo v domácím odboji, uchýlil se do ilegality a pracoval všemi prostředky proti okupantům.

A dále Václav Churavý pokračuje:

Stýkali jsme se s ním často a otec nás používal, tj. matku, mne i bratra, jako spojky hlavně k přenášení zpráv písemných, ústních, zprostředkování schůzek apod. Později používali nás, chlapců, jako spojek i jiní páni, nám neznámí. ... Jak jsem se později dozvěděl, byla tato činnost pokládána za činnost v organizaci Černý lev, utvořivší se v r. 1941. ... V roce 1941 byl otec zatčen a v heydrichiádě popraven. Zůstal styk se skupinou dam, soustředěných kolem paní (Růženy) Pelantové (1886–1959; manželka náměstka Primátora), Pokorné, (Růženy) Honzůové, s nimiž spolupracovala naše matka a nás, chlapce, zase používala jako spojek.

Mladšímu Miloslavovi bylo sotva 14 let, když byl jeho otec, unikající již půl roku gestapu, poprvé odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti a propadnutí majetku. Takto popisuje Miloslav situaci v části svého životopisu věnované válečným létům 1939 až 1945:

Nevím už, zda matka pak pobírala nějaké zákonné výživné, ale pravděpodobně jsme dostávali nějaké peníze z podzemního hnutí, v kterém jsme já a můj bratr Václav jako méně nápadní chlapci roznášeli na otcem udané adresy nějaké výpomoci, leckdy i naturální. Pracovali jsem jako spojky mezi otcovými skupinami (ON, PVVZ, ÚVOD, Katolická charita) a ilegální skupinou Sociální péče o mládež.

V ilegalitě působil Josef Churavý až do svého zatčení 9. října 1941. Po jeho popravě 30. června 1942 pokračoval Miloslavův životopis dále:

S otcem pracovala i moje matka, která byla přímo činná v skryté síti sociální péče. Spolu se svým bratrem byla zatčena v srpnu 1943 pro neohlášené tajné schůzky s mým otcem, a to na udání jeho bývalého nelegálního bytného. Jen díky její osobní statečnosti při konfrontaci s tím člověkem jsme byli s bratrem ušetřeni věznění.

Po celou dobu pobytu Josefa Churavého v ilegalitě mu jeho manželka Marie pomáhala v odbojové práci. I po jeho zatčení (9. října 1941) dál pracovala v odboji a neustala v této činnosti ani po jeho popravě (30. června 1942). Po zatčení manžela jej zastoupila v podpůrné akci skupiny při Sociální péči o mládež.

V roce 1947 popsala Marie Vojenskému ústavu vědeckému (VÚV) na dotaz, co věděla o manželově ilegální činnosti za protektorátu toto:

Se svojí odbojovou činností se mně přímo nesvěřoval. Byla jsem skutečně více než životní družkou, nebylo mezi námi tajností, avšak o svojí ilegální činnosti nerad mluvil a když tak jenom v náznacích. Věděla jsem, že je ilegálně činným, věděla jsem, kde se v podzemí ukrývá, stýkala jsem se tam s ním, avšak moje vědomost byla omezena jen na kusé zprávy, jimž bych mohla těžko dáti určitý spád.

Ihned po odchodu Josefa Churavého do podzemí (6. února 1940) navštívila Marii Churavou paní Růžena Honzů, která pracovala v Sociální péči, což byla organizace ilegálně podporující rodiny zatčených a popravených pracovníků národního odboje. Pravidelně pak rodině Churavých přinášela peněžitou podporu a často i živobytí.

V srpnu 1943 vyzradil v místní hospodě v opilosti stánkař Linhart, že se v jeho bytě skrýval vysoký důstojník odboje a že jej tam navštěvovala jeho manželka a děti. Při konfrontaci Linharta a Marie Churavé před soudem svým rozhodným postojem zachránila Marie své děti tvrzením, že synové nikdy v bytě pana Linharta nebyli a že se se svým otcem v ilegalitě nikdy nesetkali. Vyzvala pana Linharta, aby jí do očí zopakoval svoje tvrzení o návštěvě synů u něj doma, což on neučinil. Vzala tím vinu na sebe.

Toto zatčení popsal syn Miloslav výstižně svými vlastními slovy takto:

Byla zatčena kvůli stánkaři Linhartovi, který prodával na Nuselském trhu. Byl to prostý člověk, rád si přihnul. A jednou se v hospodě začal chlubit, že ukrýval také důstojníka. Byl tam fízl, sbalil ho a po nátlaku prozradil, že jsme se všichni s otcem stýkali!

Antonín Wolf byl zatčen 24. srpna 1942 v bytě své sestry, Marie Churavé v Lucemburské 35 na Praze XI. a pro Marii si přišli druhého dne tj. 25. srpna 1943. Oba byli nařčeni ze styku s ilegálně pracujícími osobami, hlavně pak z podpory a ukrývání Josefa Churavého.

A Miloslav svými slovy celou situaci doplnil po válce následovně:

Matka nezapírala, že se s ním vídala. Ale nás se snažila za každou cenu uchránit. Uvěřili jí. Ale sama prošla třemi koncentračními tábory.

V roce 1943 bylo Václavovi 20 let a Miloslavovi 17 let. Václav, jakožto starší, se staral o chod domácnosti. V roce 1941 skončil svá středoškolská studia maturitní zkouškou a nastoupil do zaměstnání v automobilce „Praga“ v rámci akciové společnosti „Českomoravské strojírny“. Miloslav ještě v té době studoval, ale místo závěrečného ročníku na gymnáziu byl od 8. listopadu 1944 totálně nasazen jako pomocný dělník při výrobě zatemňovacích rolet v dílně u firmy „Emil Pozorny“ v Rytířské ulici 24 na Praze I, kde pracoval až do pražského květnového povstání, během něhož jej Václav pověřil ostrahou bytu, zatímco se on sám účastnil bojů na Pražačce.

Po zatčení a uvěznění matky žili v letech 1943 až 1945 Miloslav společně se svým starším bratrem Václavem samotní, hmotně odkázáni na své příbuzné a na podporu různých podzemních organizací. Dům, kde bydleli, patřil Legionářskému stavebnímu a bytovému družstvu v Praze, které je nechalo bydlet v jejich stávajícím bytě a nepožadovalo od nich prakticky žádný nájem. O oba mladíky se jen s velkými obtížemi starala jejich 68 let stará babička Marie Volfová (rozená Heroldová; 1875–1962), která navíc ještě v roce 1944 ovdověla, neboť její manžel, klempířský mistr Václav Volf (1870–1944) neunesl žal ze ztráty zetě a uvěznění obou svých dětí a v dubnu 1944 zemřel. Po celou dobu věznění Marie Churavé v nacistických káznicích a koncentračních táborech se paní Růžena Honzů starala o Mariiny syny Václava a Miloslava, aby netrpěli hladem. V ilegální činnosti pomáhala paní Růženě Honzů i její mladá dcera Mahulena. Obě ženy také pomáhaly s vyřizováním úředních věcí týkajících se rodin popravených.

Starší syn Václav (1923–2002) zaznamenal své vzpomínky v textu „Stručný životopis a činnost z války“ sepsaném jím osobně v roce 1946, který se nalezl v pozůstalosti jeho bratra Miloslava. Václav nastoupil po maturitě v roce 1941 do zaměstnání v automobilce „Praga“ v rámci akciové společnosti „Českomoravské strojírny“. Tam se seznámil a spřátelil s kolegou Ladislavem Nachtmannem-Mukařovským., který byl napojen na odbojovou organizaci „Hnutí za svobodu“. Počátkem roku 1945 jím byl pověřen organizováním sítě spolupracovníků a vytvořením úderného mužstva v automobilce „Praga“ k přímé ochraně závodu hlavně před jeho zničením. Opatrným navazováním vždy asi tří lidí na jednoho postupně až k vedoucímu, se podařilo vytvořit dvě takové úderky. Jednu vedl Churavý, druhou jeho kolega Luba Adamec. Postavení třetí probíhalo a měl ji vést jejich kolega Šůma. Jak se blížil konec války, opatrnost a ostražitost se pomalu uvolňovala. Okruh těch, kteří se stýkali, se velmi rozšířil. Sešlo se několik schůzek zástupců jednotlivých závodů akciové společnosti. Řešili se otázky jejich činnosti, zejména množství sil, s nimiž lze počítat. (Odtud také zřejmě směrnice, kterou si Churavý vlastnoručně opsal a byla nalezena v jeho pozůstalosti – viz „Směrnice HzS 1945“ na str. xx). Zkoumala se opatření proti vykradení továren v případě převratu a rozhodovalo se, co se má udělat s tovární stráží, tzv. „Werkschutzen“, a kdo ji nahradí. Spolehliví lidé měli vytvořit seznamy vedoucích pracovníků s uvedením jejich spolehlivosti a jejich ochotou zúčastnit se akcí organizace. Churavý byl pověřen kontaktovat ředitele automobilky ing. Tichého a vyzvat jej k vyhotovení tohoto seznamu a vyzvat jej k podpoře činnosti organizace. To udělal 3. či 4. května. V sobotu 5. května urgoval slíbené zbraně. Bylo nám řečeno, že zbraně dostat nemůžeme a kdyby se něco strhlo, tak se máme hlásit na Kollárově nám. (dnešní Žižkovo nám. nedaleko věže televizního vysílače Praha Žižkov), kde prý budou. Mezitím dostal za úkol, aby ve funkci organizačního vedoucího automobilky „Praga“ spolu s ředitelem ing. Tichým vypracovat odpovědi na několik otázek. Odjel hned do Libně a s ing. Tichým sepsali odpovědi. Ing. Tichý pak slíbil, že se okamžitě postará o postavení spolehlivých stráží a zařízení nejnutnějších bezpečnostních opatření.

Odpoledne běžel na Kollárovo nám. Cestou slyšel jednotlivé výstřely, místní rozhlas vyzýval k pomoci pražské budově rozhlasu, zúčastnil se odzbrojení dvou německých vojáků. Na místě už byl Nachtmann a další. Protože zbraní bylo málo, držel stráž u internovaných Němců, než tuto funkci převzala policie. Pak držel hlídky na ulicích, u brány a v telefonní ústředně. Marně se pokoušel sehnat nějakou zbraň, aby se mohl aktivně zúčastnit bojů na Žižkově. Když se mu to nepodařilo, pomáhal v noci z neděle na pondělí stavět barikádu ve Strašnicích u židovského hřbitova. V úterý přišel rozkaz vyslat hlídku k obsazení budovy bývalého „Kuratoria“ na Havlíčkově náměstí (dnešní Senovážné náměstí). Dobrovolně se přihlásil a patřil mezi 12 ochotných k tomuto nebezpečnému úkolu. Dostali pásky RG s razítkem „Národní rady“ a s několika puškami a dvěma pistolemi se vydali přes barikády do vnitřní Prahy. Budova byla ve velikém nepořádku po bitvě, která se uvnitř strhla. Měli stavět stráž u vybourané zdi ve sklepě, před vchodem a v nedaleké kavárně „Holandský mlýn“, kuchyni bývalého „Kuratoria“. Střídali se po třech hodinách. Churavý s kolegou hlídal většinou v „Holandském mlýně“, vyzbrojeni 1 puškou a 1 pistolí. Ve středu, po obsazení Prahy Rudou armádou, se všem značně ulevilo, zvlášť když jejich stráž byla posílena novými členy. Už 12. května požádal o propuštění z jednotek RG a vrátil se zpět do továrny, kde mohl být užitečnější.

Manželka plukovníka Churavého, Marie Churavá (1897–1982) strávila zbytek druhé světové války v různých koncentračních táborech. Od 21. dubna 1945 do 4. května 1945 prošla pochodem smrti trasu dlouhou asi 300 km z koncentračního tábora „Berlin – Siemens Stadt“ (poboční pracovní tábor koncentračního tábora Sachsenhausen u Oranienburgu nedaleko Berlína v severním Německu) až do Lützowa u Parchimu (obec v zemském okresu Ludwigslust-Parchim v Německu). (Obě místa jsou vzdálena na mapě vzdušnou čarou asi 120 km). Další měsíc strávila přesunem přes celé Polsko až na naše území u Ostravy, odkud ji čeští železničáři zajistili cestu vlakem do Prahy, kam dorazila 2. června 1945, ostříhaná dohola, ve vězeňských šatech, značně zesláblá a vyčerpaná.

Nejdůležitější událostí po skončení druhé světové války byl návrat Marie Churavé z koncentračního tábora. Jak krásné to bylo shledání, po letech vzpomínal její syn Miloslav:

Měla na hlavě takového ježečka a já jí ho hladil ... Ohromně jí pomohla služka Anna Norková (bytem Praha XI. Lucemburská 40) od generála (Jaroslava) Janáka, naše známá. Nebýt jí, tak matku zastřelili. Nohy měla oteklé, byla celá nešťastná. Šly spolu, Anna Norková jí nesla kabát a dodávala jí kuráž: „Nesmíte do příkopu, tam je smrt! Na vás doma čekají chlapci!“

Marie Churavá zemřela 29. ledna 1982. Na jejím pohřbu promluvil i zástupce Svazu protifašistických bojovníků (SPB) jehož byla členkou od roku 1947. Ten uvedl, že v odbojové činnosti pokračovala Marie Churavá i během nucených prací v koncentračním táboře tím, že zorganizovala provádění sabotážních akcí mezi spoluvězeňkyněmi. Vězněné ženy plnily střelný prach do nábojnic, a tak je přesvědčila, aby si vždy cestou do práce nabraly do zástěr (a kapes) prach z cesty a ten pak nepozorovaně přidávaly do střelného prachu v plněných nábojnicích.

Plukovník Churavý měl pevné rodinné zázemí a oporu v příbuzných i pro svoji rozsáhlou a pestrou odbojovou činnost. Kromě manželky a synů je v souvislosti se sabotážními akcemi, výbušninami a „pekelnými stroji“ zmiňována i jeho sestra Marie Zelená (1905-1991), manželka pražského pekaře. Ta naštěstí vyvázla bez perzekucí.

Bratr Marie Churavé – Antonín Wolf (1895–1951) v klempířské dílně svého otce Václava Volfa (1870–1944) vyráběl v roce 1939 pro odbojáře (Josefa Churavého; dr. Václava Holého; podplukovníka Josefa Mašína; podplukovníka Josefa Balabána a podplukovníka Jana Studlara) ochranná plechová letovaná pouzdra na zbraně a na písemnosti. Antonín Wolf byl po svém zatčení vězněn napřed na Pankráci (asi sedm měsíců), potom převezen do KT Malá pevnost v Terezíně a nakonec do KT Buchenwad, kde se dočkal osvobození 11. dubna 1945 americkými jednotkami (ARCENT, tzv. třetí armáda, 89. infanterie) a odkud se vrátil do Prahy. Pobyt v německých káznicích a koncentračním táboře si vybraly svoji daň na podlomeném zdraví, Antonín zemřel v roce 1951.

40. a 50. léta 20. století

Po skončení druhé světové války se Václav (1923–2002) po Pražském povstání vrátil na pár týdnů do továrny „Praga“. Na konci srpna odtud odešel a podal si přihlášku na techniku. Ale než začaly přednášky, dostal a využil příležitost pokračovat ve šlépějích svého otce. Byl povolán na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Tu absolvoval 29. srpna 1946 v hodnosti poručíka dělostřelectva. Během následujících 6ti let prošel mnoha velitelskými a štábními funkcemi na různých úrovních a různých místech. V roce 1952 si Václav splnil velké přání, když byl přijat ke studiu na dělostřeleckou fakultu Vojenské technické akademie v Brně. V únoru 1957 zde byl promován strojním inženýrem. Po absolvování byl ustanoven zástupcem vojenské správy pro munici a výbušniny v Blanických strojírnách ve Vlašimi v hodnosti inženýr major.

Miloslav (1926–2014) složil 15. září 1945 maturitu a v říjnu 1945 se dal zapsat ke studiu češtiny a filozofie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Dne 5. listopadu 1948 složil první státní zkoušku a 2. června 1950 druhou státní zkoušku (a nakonec zde v červnu roku 1953 získal i titul doktora filozofie).

Krátce po Pražském povstání vstoupil Miloslav do Svazu české mládeže (SČM) v Praze XII. a během svého studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se stal 17. listopadu 1947 členem KSČ. V letech 1948 až 1949 pracoval v Českém svazu mládeže (ČSM) v Praze XII. jako kádrový referent okresního dětského (pionýrského) hnutí na Královských Vinohradech. V letních měsících roku 1950 byl fakultní organizací KSČ poslán do Koloděj jako externí lektor českého jazyka do dělnického kurzu Sboru národní bezpečnosti (SNB), který byl určen pro administrativní pracovnice Ministerstva národní bezpečnosti. Politicky se angažoval i během své učitelské praxe v Plzeňském kraji v letech 1950 až 1953.

V září roku 1950 nastoupil Miloslav školskou praxi v Plzeňském kraji. Vyučoval nejprve na střední škole v Manětíně (okres Plasy) a následující školní rok ve Kdyni (okres Domažlice). Psal se rok 1952 a bytová situace Miloslavovy matky, pečující o svoji 77 letou nemocnou matku v Praze se zkomplikovala. Potřebovala, aby se její syn Miloslav přihlásil k trvalému pobytu k ní a její matce do Prahy, jinak hrozila ztráta „vojenského“ bytu. Po písemné intervenci prosebným dopisem k rukám paní Marty Gottwaldové, choti Klementa Gottwalda, byl nakonec Miloslav přeložen coby učitel do Prahy. Zde potom dokončil svoji disertační práci „Rozvrstvení českého jazyka v období kapitalismu“ a po promoci v červnu roku 1953 (po získání titulu PhDr.) nastoupil v Praze na místo odpovědného redaktora ve Státním pedagogickém nakladatelství (SPN). Nejdříve pracoval na čítankách, později stále více tvořily jeho pracovní náplň jazykové učebnice.

Již 19. května 1945 zvolilo předsednictvo rodičovského sdružení při československém státním reálném gymnáziu v Praze XI. Marii Churavou čestnou členkou předsednictva a od roku 1947 byla Marie členkou „V. jednoty Svazu protifašistických bojovníků“ (SPB) v Praze 11.

Koncem třicátých let dvacátého století Josef Churavý společně se svými rodiči koupil v dražbě vilu „Jožku“ v Chrástu nad Sázavou číslo popisné 101. Původně to byl rodinný domek ševce s patrem pro letní hosty a dílnou u silnice. V této nemovitosti bydleli Josefovi rodiče Václav Churavý (1869–1955) a Marie Churavá (rozená Fischerová; 1873–1960) někdy od roku 1939. Za protektorátu Němci nemovitost zabavili, jako součást propadnutí majetku odsouzeného Josefa Churavého. Po skončení druhé světové války se pak ovdovělá Marie Churavá domohla 3. března 1947 anulování rozsudku německého zemského soudu ze 6. srpna 1940 ohledně svého manžela. V pozůstalostním řízení pak došlo k navrácení této nemovitosti zpět do vlastnictví rodiny Churavých a Zelených.

Za svoje odbojové působení v protektorátu byla Marie oceněna dvakrát. Nejprve 5. června 1948 Pamětním odznakem SOPVP 1939–1945 a posléze 9. května 1951 Pamětním odznakem druhého národního odboje.

60. léta 20. století

Do hodnosti inženýra podplukovníka byl Václav povýšen 1. ledna 1961. Po šesti letech zatoužil po dalším profesním růstu. Od března do července v roce 1963 studoval a absolvoval speciální technický kurz v Hranicích na Moravě. Ještě v jeho průběhu, od dubna 1963, byl ustanoven do funkce zástupce náčelníka – hlavní inženýr 21. dělostřelecké základy v Žamberku. Do funkce nastoupil od 1. srpna. Po několik měsíců zastupoval velitele základny, protože budoucí velitel končil studium v Moskvě. Měl tak příležitost budovat jeden z prvních útvarů raketového vojska v naší republice, vyzbrojený operačně-technickými raketami. Ani to mu nestačilo a na podzim roku 1964 začal dálkově studovat kurz mechanizace a automatizace velení na Vojenské akademii Antonína Zápotockého, který absolvoval v červnu 1965.

Od září tohoto roku (1965) byl Václav přemístěn ke generálnímu štábu do Prahy, kde působil ve funkci staršího důstojníka skupiny průmyslových kapacit a mobilizačních rezerv v oddělení mobilizačním a organizačním, později ve skupině příprav hospodářské mobilizace a na správě ústředního plánování generálního štábu. Na této pozici jej zastihl rok 1968 a hlavně rok 1969. To byla léta, ve kterých probíhal na generálním štábu doslova „soudruho-vražedný“ boj. Z jeho vzpomínek lze vyčíst, že v něm hrálo význam i vzdělání. Bylo tam několik podplukovníků, kteří vycítili příležitost zbavit se konkurence v podobě vysokoškolsky vzdělaných kolegů. Hlavní příčinou jeho prohry však byl fakt, že se nesmířil se srpnovým vstupem „bratrských vojsk“ na naše území a považoval jej za omyl spojenců. Za tento postoj byl 1. října 1969 dán do kádrové dispozice náčelníka gen. štábu a v únoru 1970 přeložen na nevýznamnou funkci odborného technického dozoru do Mikulovic u Jeseníku. Tamní základní organizace KSČ vše vylepšila usnesením: „S. Churavý . . . ve svých jednáních a názorech neuplatňoval třídní internacionální hlediska a podceňoval pravicově oportunistické nebezpečí, jejíž propagandě podléhal. Jeho postoje pro stranu v obtížných dobách odpovídaly maloměšťáckému pojetí. Za své postoje byl potrestán stranickou důtkou s výstrahou.“ Na velitelství VPO v Olomouci se pak rozhodlo o vyloučení jmenovaného z řad KSČ, což potvrdilo i velitelství KRN OPS v Táboře v červenci 1970. Koncem tohoto roku byl podplukovník Churavý propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání.

PhDr. Miloslav Churavý pracoval ve Státním pedagogickém nakladatelství (SPN) od roku 1953 až do roku 1962, kdy nastoupil jako samostatný odborný pracovník do Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze, kde se účastnil autorské práce na slovníkářských dílech prakticky až do svého odchodu do starobního důchodu v roce 1986.

Kromě práce v kolektivu autorů slovníků českého jazyka, cizích slov, mluvnic a pravopisu se Miloslav zabýval studiem profesionální, respektive slangové vrstvy slovní zásoby českého jazyka, zvláště pak divadelní mluvy. Publikoval odborné statě týkající se hovorové a nespisovné češtiny (žargon, hantýrka) a to včetně argotu – slovní zásoby, užívané společenskou spodinou.

V KSČ na půdě Ústavu pro jazyk český ČSAV prošel Miloslav mnoha různými funkcemi. V roce 1970 doporučila pohovorová komise vyloučení z řad členů KSČ. Jeho vyloučení potvrdilo 19. května 1971 předsednictvo městského výboru KSČ v Praze. Proti vyloučení z KSČ se Miloslav odvolal v červenci 1971 k Ústřední kontrolní a revizní komisi KSČ a svoje odvolání podpořil písemným zdůvodněním. Ačkoliv Miloslav nakonec pozbyl dlouholeté členství v KSČ, svoji odbornou pracovní pozici si udržel a dále se společensky angažoval v ROH (člen revizní a stravovací komise Revolučního odborového hnutí) a SČSP (úsekový důvěrník Svazu československo–sovětského přátelství).

Miloslav se autorsky podílel i na jednom dílu z televizního projektu Karla Pecha „Tajemství řeči“, což byl populární seriál o češtině (psaném i mluveném slovu). Na jednotlivých epizodách spolupracovali různí odborní pracovníci Ústavu pro jazyk český ČSAV pod vedením PhDr. Miloslavy Knappové, CSc. Miloslavova epizoda „Pes“ (měla premiéru 12. dubna 1969 na ČT1) se zabývala různými odvozeninami slova „pes“ v jeho četných významových spojeních.

K 50. výročí vzniku ČSR (28. října 1968) udělil Marii Churavé Ústřední výbor národní fronty (a prostřednictvím svého Obvodního výboru národní fronty Praha 3 i předal) Pamětní plaketu za záslužnou činnost.

70. léta 20. století a léta následující

Tehdejší poměry podobně „stranicky vyloučeným“ lidem jako byl Václav nedovolily využít svého vzdělání. Podplukovník Václav Churavý ve výslužbě si musel najít místo v nějakém dělnickém povolání. Rozhodl se využít této situace a přiblížit své bydliště blíže ku Praze, kde žila jho matka, bratr, studovali oba jeho synové a doufal, že se mu podaří znovu navázat kontakty se svými kamarády z mládí. Nastoupil do Elektrárny Mělník jako strojník turbíny. Bohužel slíbený byt nedostal, tak dal výpověď a vrátil se do Žamberku, kde stále měla jeho rodina trvalý pobyt a jeho manželka zůstala sama. Tam už od roku 1972 zůstal natrvalo. Zemřel tam 18. dubna 2002.

Václav od jakživa něco sbíral. V mládí se trochu koketoval s filatelií. Při studiu v Brně se věnoval filumenii, sbíraní nálepek ze zápalek. Když přišel do Žamberku, tak svoji sbírku prodal a přešel na numismatiku. Nejprve sbíral jen mince, později si přibral notafilii, sbírání bankovek a nakonec si přibral i faleristiku, sbírání medailí a přidal k tomu i sbírání odznaků.

Během svého působení v Ústavu pro jazyk český byl Miloslav dvakrát oceněn. V obou případech se jednalo o Cenu ČSAV, kterou udělilo presidium Českoslovanské akademie věd autorskému kolektivu pracovníků, jehož byl Miloslav členem. Prvního ocenění se mu dostalo ke dni 17. listopadu 1972 za „Slovník spisovného jazyka českého“, druhé ocenění (5. prosince 1990) za práci „Slovník české frazeologie a idiomatiky“.

Na Pražském hradě převzal Miloslav dne 27. října 2011 z rukou tehdejšího ministra obrany Alexandra Vondry vyznamenání - Kříž obrany státu, udělený in memoriam Josefu Churavému.

V období mezi srpnem a říjnem roku 2013 zachytil Miloslav vzpomínky na svého otce Josefa a další členy rodiny v rozhovorech a audionahrávkách v rámci projektu Příběhy 20. století organizovaných společností Post Bellum, o.p.s. Získané materiály zpracovala Karolina Granja v soutěžní kategorii 16–18 let (ročníku 2013) a byly publikovány na webových stránkách pod názvem „Čtvrtý mušketýr“.

Propůjčení česného názvu "Generála Josefa Churavého" ke jménu Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu (VGHMÚř) v Dobrušce (30. června 2013) znamenalo pro Miloslava v závěru jeho života dočasné oživení. Z rukou ředitele VGHMÚř přijal 18. prosince 2013 místo svého otce Josefa Pamětní medaili VGHMÚř a v historické budově Vojenského zeměpisného ústavu v Praze Bubenči se podělil o svoje zážitky a vzpomínky na svého tatínka Josefa, maminku Marii i bratra Václava. Jeho zdravotní stav mu ale již nedovolil účastnit se následného setkání v Dobrušce, konaného 18. června 2014.

Miloslav v mládí rád hrával ochotnické divadlo, psal básně, sbíral zápalkové nálepky, v důchodovém věku se zabýval numismatikou, rád četl (vlastnil rozsáhlou knihovnu) a to zejména memoárovou literaturu, speciálně si oblíbil životopisy českých a slovenských herců. Badatelské činnosti v oblasti nespisovné češtiny se věnoval i v důchodu, svoji lístkovou kartotéku s nashromážděným výrazivem ještě před svojí smrtí (25. srpna 2014) věnoval pro potřeby Ústavu pro jazyk český.