Wikipedista:Mojmir Churavy/TestovaciStrankaP13

Josef Churavý jako poručík dělostřelectva (1919)

Japonská loď Shunko Maru přepravující legionáře a sirotky z Vladivostoku do Terstu

Lodní deník Josefa Churavého byl nalezen v pozůstalosti po jeho synech (Ing. Václavu Churavém a PhDr. Miloslavu Churavém). Deník se dochoval jen v xedoxových kopiích na stránkách formátu A4, ale originál byl psán ostře ořezanou tužkou v nelinkovaném sešitě formátu A5. Autorem textu je československý legionář na ruské frontě poručík dělostřelectva Josef Churavý. V deníku popisuje plavbu japonskou transportní lodí "Shunko Maru" z dálně východního Vladivostoku do italského přístavu Terst (a pak ještě dále po pevnině železnicí z Terstu do Štýrský Hradec). Deník zachycuje den po dni (bez přerušení) subjektivně prožité události od okamžiku vyplutí 24. prosince 1919, přes přistání 12. února 1920 až po dosažení Štýrského Hradce dne 15. února 1920, kdy záznamy v deníku končí.

Nedaleko Vladivostoku; na Štědrý den večer; 24. prosince 1919

Vladivostok 1919, přístav v zátoce Zlatý roh

Generál Stanislav Čeček – velitel dálného východu v čs. legiích v Rusku (kolem 1918–1920)

(43°7′ s. š.; 131°54′ v. d.)
První den jedeme domů. Včera byl ve Vladivostoku silný mráz (okolo -25 stupňů R), dnes jest téměř obleva. Noc jsem prospal u Večeře v Techodu velice dobře. Z to Taltovana mrznul na lodi. Po obědě jsem šel s Ivanem na loď „Shunko Maru“. Po 2. hodině odpoledne rozloučil se s námi generál Čeček a za zpěvu „Kde domov můj“ jsme vypluli. Dlouho díval jsem se na vzdalující se Vladivostok a s ním i na vzdalující se Rusko. Kolik radosti i hořkosti jsem zde zažil! Pátý rok života - čtyři a čtvrt nejlepších let svého života jsem zde strávil. Nu, od toho všeho unáší mne dál i dále každé otočení šroubu.

Dnes jest Štědrý den. Dostal jsem ten nejlepší vánoční dárek - návrat domů do Čech, do Zlaté Prahy, k Vám, drazí milí rodiče, kterým píši tento deník. V hlavě jest ještě jakýsi zmatek, stále si to ještě nedovedu srovnat v hlavě, že přece jen jedu domů. Před pěti lety a dvěma měsíci opouštěl jsem Prahu a tehdy jsem myslel, že to bude nejvýše na tři měsíce. A zatím - jestli nebudu počítati tu třídenní návštěvu v 15. roce, - tedy více jak 5 let jsem Vás neviděl. Jam mně byly ty první doby, to si asi nedovedete představiti. Tak se mi chtělo domů! A nejhorší to bylo o Vánocích. Vzpomínal jsem vždy na Vás, jak asi rozsvěcíte stromeček, a já byl vždy mezi cizími! To bývaly ty nejsmutnější dny v roce. Tyto Vánoce, na cestě domů, budou snad veselejší, nebude-li nás trápit mořská nemoc. Zatím jest moře klidné a my zdrávi.

V Japonském moři, 25. prosince 1919

(39°26′ s. š., 131°17′ v. d.)
Moře se dnes trochu rozehrálo. Náš „Jarní paprsek“ (šun = jaro; ko = paprsek) poskakuje po vlnách jak nějaká kocábka. ač jest přes 100 m /asi 120 m) dlouhý. Oslavili jsme Vánoce hovězí polévkou. maso z ní se nedalo jísti, jak bylo tvrdé. Tedy to valná oslava nebyla. Proto tedy mnozí bratři se snažili aspoň rybám ustrojit štědré Vánoce a háží jim přes zábradlí různé „bývalé potraviny“. Z našeho důstojnického oddělení (kde nás spí pohromadě 60) jsou zatím jen dva postižení. Frantíkovi se také už začíná hlava točit. Z bezpečnostních důvodů tedy strávili jsme oba většinu dne na svých lůžkách. Na palubě byl jsem jen na krátké procházce. Svítilo slunce a vzduch byl daleko teplejší než ve Vladivostoku. Moře se zmítá a široké vlny se vzdouvají, srážejí a stříkají svými bílými hřebeny. Zkušení plavci (jako například František, který dosti často jezdil po Vltavě) však tvrdí, že to nic není, že moře jest klidné. Zatím však za stěnou (bydlíme v podpalubí) šplouchají vlny dosti urputně a časem i ve stropě to zaskřípe. Když člověk leží v posteli, zdá se, jako by ležel v ohromné kolébce, která zvolna se kolíbá z boku na bok.

Jest už večer. Zničili jsme s Františkem kousek jablečného závinu (který mi dal na cestu Ivan Večeř). Pak jsme se byli podívat na palubě. Jest tma. V inkoustových vlnách razí si „Shunko“ cestu a roztahuje za sebou matně bělavý pás pěny. Obloha posetá hvězdami, kolíbe se jako ruský mužík, jdoucí z „gulaňja“. Oslavovala patrně Vánoce za nás všechny. Jak pak Vy s Mařenkou oslavovali svátky? To si jistě nemyslíte, že už jedu domů.

V Korejském průlivu, 26. prosince 1919, Štěpán

Korejský (Cušimský) průliv odděluje Japonsko od Korejského poloostrova

(35°34.5′ s. š., 129°36′ v. d.)
Zajeli jsme ke Koreji, protože prý máme nepříznivý protější proud. Břeh jest viděti, jest však ještě daleko. Viděli jsme jakousi bílou věž se stavením, snad nějakou pagodu (nebo snad maják?). Moře se utišilo a vůbec už nemrzne. Chodíme po palubě, která jest plná lidí. Večer jest viděti světla na japonském břehu. Před půlnocí jsme zastavili před přístavem Karacu.

Karacu, (Karatsu) Japonsko, 27. prosince 1919, sobota

(33°27′ s. š.; 129°58′6″ v. d.)
Dopoledne vjeli jsme do přístavu. Hned se okolo naší lodi zahemžily malé lodičky prodavačů ovoce, pohlednic a různých tretek a brzy se paluba proměnila v bazár. Jest vlahý vzduch a začalo pršeti. K našemu parníku přirazily uhelné lodi a Kuli-ové začali uhlí překládat k nám, částečně jeřáby a částečně živou „gurtou“. To se jich postaví asi 25 jeden vedle druhého (i malá děvčata jsou mezi nimi), a podávají si ošatky uhlí po schodech vzhůru na loď. Při tom si do taktu hekají, že to vypadá, jako když žáby kuňkají.

K obědu jsme měli jako vždy polévku s tvrdým masem a hned po obědě jsme jeli do města. Vezl nás Japonec na loďce, kterou poháněl jedním veslem na zádi lodi, kterým pohyboval tak, jak ryba ocasem. Loďka jela po zelenomodré hladině velice rychle a brzy jsme se ocitli na přístavišti. Nedaleko přístaviště se k nám přidružil po evropsky oblečený Japonec. Mluvil anglicky tak asi, jako já, tedy jsme se brzy dorozuměli. Byl v Sibiři, bojoval také s Čechy proti bolševikům u Alexejevska a byl raněn. Teď jest úředníkem v bance. Ukázal nám pagodu, stojící v houští pomerančovníků, obsypaných zlatými plody. Před pagodou jest alej kamenných všelijakých potvor, pěkně vytesaných. Byl tam také zbytek prastarého památníku - kamenné želvy - který asi stál někde v moři, protože bylo na něm přirostlých několik lastur.

Město má několik čtvrtí a má asi 70.000 obyvatel. Všechno jest tu miniaturní, jeden dům jest nalepen na druhém, místo oken celé stěny z papíru. Jeden krám vedle druhého a v krámech řemeslníci pracují své řemeslo. Téměř se divíš, kde se najdou kupující pro takové množství krámů. Krámy jsou většinou celou přední stěnou otevřeny do ulice. Uvnitř všichni běhají bosi, na ulici pak na dřevěných deskách, podložených dvěma špalíky.

• Tradiční japonská obuv Geta
• 
• 
• 

Ulice jsou úzké. Po hlavní ulici jezdí benzinová tramway. Vafon jest maličký, jak pro děti. Železnice jest také tak maličká. Zvláště teď, kdy jsme přijeli z Ruska, kde jest vše široké a velké, zdá se nám zde všechno titěrné.

Všude jest viděti maličká políčka, na nich zeleninu, salát, ředkve a pod. Ani kousek místa není nevyužitkován. Leckde jest viděti květiny v zahrádkách, stromy jsou však většinou bez listí, jen pomerančovníky se stkví svou temnou zelení. Okolí jest velice romantické. Vysoké sopky, celé v zeleni stromů, mezi nimi rokle, všude, i na příkrých kopcích , terasovitá políčka. Vše jest zde jak v pohádce, nehledě na déšť a bláto. Městečko jest tiché a pokojené, Nikde není viděti ani vojáka, ani policajta. Tak jako u nás za starých časů.

Chtěl jsem něco koupit na památku, ale nemám vůbec žádné peníze. Nu, jakáž pomoc, až podruhé tady pojedu, koupím.

Po návratu na loď jsem se dozvěděl, že jsou mezi námi dva případy skvrnitého tyfu. Pěkný začátek.

Karacu, (Karatsu) Japonsko, 28. prosince 1919, neděle

(33°27′ s. š.; 129°58′6″ v. d.)
Ráno nakládali na loď ještě uhlí a v poledne jsme měli odjeti. Jest však hlášen cyklon, a my musíme počkat do zítřka. Koupil jsem zde na lodi 2 pohlednice Karacu za 21 senů (nejspíše jenů). Zvedl se silný vítr. Stále ještě sílí. Hvízdá v uších a bouří záliv. Dopoledne jedna loď vyjela a musela se vrátit.

Večer jest už 6 případů tyfu. (Ukázalo se později, že to byla jen horečka. Tyf byl jen u dvou.) Mluví se o tom, že se snad budeme muset vrátit do Vladivostoku. Jsme celí zoufalí. Na cestě domů takové zdržení!

Karacu, (Karatsu) Japonsko, 29. prosince 1919, pondělí

(33°27′ s. š.; 129°58′6″ v. d.)
Stojíme dále. Na moři jsou ohromné vlny, a kapitán se bojí, že by nám voda zalila náklad, který vezeme. Padá sníh i kroupy sněhové. Hrozně nepříjemné počasí.

Japonci mají jakési svátky. Vystrčili na špičky stožárů chvojí. K nám si přišel taky na návštěvu (a pro suchary) pan Watanabi z Karatsu. Musel jsem si zapsat jeho jméno a dát mu zas moje.

Východní Čínské moře, 30. prosince 1919, úterý

(33°32.5′ s. š.; 129°22.5′ v. d.)
Dnes po 7. hodině ráno opustili jsme Karatsu, a s ním i ostrov Kiu-šiu a říši „Vycházejícího Slunce“, a obrátili jsme nos našeho korábu k říši „Draka“. Duje ještě čilý vítr, sviští v lanoví a profukuje naši „sibiřskou“ uniformu. Vlny jako hory se zvedají před námi a, rozraženy přídí, polévají naše nedočkavé, horké hlavy chladnou slanou sprchou. Chvílemi si i na palubu vyskočí a okýnkem i k nám do podpalubí se podívají. Loď skáče po jejich hřebenech jak splašený kůň a kymácí se po délce i napříč (až o 30 až 40 stupňů) každému pro radost. Spěchali jsme honem všichni do postelí.

Brzy však přiběhl šikovatel od roty,, ale mezitím už vojáka donesli do umístěné na přído se zprávou, že pytle s moukou se sesypaly, a zavalily 6 lidí. Běžel jsem tam také a tam už vynášeli vojáka se zlomenou nohou a vyváděli několik pomačkaných, kterým však na štěstí nic vážného není. Běžel jsem pro nosítka, ale mezitím už vojáka donesli do lodní nemocnice. Tak tedy i po cestě domů úrazy. Chtěl jsem zařídit odklizení mouky, ale musel jsem odtamtud utéci, neboť tam řádila mořská nemoc hrozně. Zábradlí, záchody i umývárny byly úplně obsazeny „přáteli mořských ryb“, „krmícími“ své miláčky. Někteří nestačili ani vyjíti na palubu a zůstali ležeti na schodech. Strašně neesthetický obrázek. Lehl jsem a spal celé dopoledne.

Po obědě (obligátní polévka s tuhým masem) jsme se šli v Frantíkem projít po palubě. Dívali jsme se spolu na ohromné, pěnící se a stříkající valy vln, i tmavé jámy mezi nimi, a oba současně jsme měli tutéž myšlenku: že naše maminky sotva asi tuší, že se oba „houpáme“ v čínských vodách! Oba dosud mořské nemoci vzdorujeme. Abychom ji však příliš nepokoušeli, šli jsme si zase raději lehnout.

Odpoledne jsme pili kávu, vařenou z mořské vody, mající hrozně protivnou příchuť. Večer lehám a dávám se ukolébati šumem vln, bouřících za stěnou.

Na rozhraní Žlutého a Východního Čínského moře, 31. prosince 1919, Sylvestr

(32°18.5′ s. š.; 124°51′ v. d.)
Moře se poněkud utišilo, a pomalu mění barvu. Ráno bylo na slunci jasně trávově zelené. Později zešedlo, voda jest jakási kalná. Jest pozorovati vliv Žlutého moře. Dopoledne chodím po palubě. Jest dosti vlahý větřík. Několik racků stále letí za lodí, ač jsme daleko od břehů.

Odpoledne potkali jsme dvě plachetní lodi čínských rybářů a japonský parník. Ty čínské lodi byly velice podobné těm lodím, které malují na obrazech, znázorňujících různé výjevy z dob Kristových.

Večer byla přednáška ing. Němce o „Radiotelegrafii“, a potom humoristický večírek, na kterém byl též přítomen japonský kapitán a několik důstojníků. Já jsem jen některé věci poslechl za dveřmi, neboť musím býti zítra přítomen na opakování téhož večírku na přídi. V 10 hodin jdu spát.

Na řece Jan-tse-kiang, dne 1. ledna 1920. Nový rok

Mapa Šanghaje kolem roku 1918

(asi: 31°32'1.534"N, 121°20'37.877"E; cca 31°32′ s. š.; 121°20′ v. d.)
Nový Rok nás zastihl na vlnách Žlutého moře. Po půlnoci přišli dva bratři s tahací harmonikou a trubkou, pekelnou hudbou probudili téměř všechny (některé ani ta muzika ze spánku nevyrušila) a pak přáli štěstí i veselosti v Novém Roce.

Ráno pak vpluli jsme do ústí Yan-tse-kiangu a konečně asi o 7. hodině ráno zakotvili jsme u ústí kanálu, na kterém leží Shanghai, asi ve vzdálenosti 15 km od nás.

Vzpomínal jsem na Vás, co asi děláte. Byla u Vás v tu dobu právě půlnoc, i přál jsem Vám i Mařence hodně štěstí, zdraví i spokojenosti v Novém Roce. Později šel jsem se podívati na palubu. Řeka valila své žluté vlny okolo naší lodi. Jeden břeh byl asi 2 km vzdálen, druhý břeh však byl sotva viděti. Tak široká jest řeka! Do města jest příliš daleko, proto musíme seděti doma.

K obědu jsme měli hrachovou polévku s konservami. „Sváteční“ oběd! Po obědě jsem zase na palubě. Podle přílivu a odlivu se loď otáčí o 180 stupňů. Jednou totiž teče řeka do moře, podruhé zas moře do řeky, a loď se vždy otáčí přídí (kde jsou kotvy) proti proudu.

Večer přivezli kotly, náhradou za 3 kotle, které mráz potrhal ve Vladivostoku. S nimi přijel také arch. Makovec, zástupce Centrokomise, starý známý ze zajetí. Líbí se mu zde, a hodlá zde zůstati. Vypravoval mi různé zajímavé historky ze zdejšího života. Pozdě večer odcházel, a my pak s Františkem ještě dlouho jsme seděli a vzpomínali na Vás všechny, a navzájem jsme si sdělovali své naděje do budoucna. Jaký asi bude ten letošní rok?!!

Na Jan-tse-kiangu, 2. ledna 1920. Pátek

Čínský křižník Hai Yung na řece Jang-c’-ťiang

(asi: 31°32'1.534"N, 121°20'37.877"E; cca 31°32′ s. š.; 121°20′ v. d.)
Celý den dnes Číňané spravují potrubí a kuchyni na palubě, a kouř z jejich improvisovaných výhní tak čpěl celý den, že jsem ani na palubu nevyšel. Večer jsem vyšel k rotě na večírek. Brzy mne však odtamtud vyhnala harmonika. Jedině houslová sóla byla slušná, ostatní nestálo za nic.

Žluté moře, 3. ledna 1920. Sobota

(asi: 31°2'23.981"N, 122°10'51.006"E; cca 31°2′ s. š.; 122°10′ v. d.)
Ráno Číňané byli hotovi s prací, nepřijela však pro ně loďka, a proto nemůžeme odejeti. Loďka přijela k 10. hodině a mezitím zas lodivod prohlásil, že nemůže teď loď vyvésti, protože začal příliv. Čekali jsme tady až do půl šesté večer, kdy jsme konečně vyjeli. Fouká prudký, mrazivý vítr, který bouří rmutné (?) vlny Jang-tse-kiangu. Parníček lodivoda se potápěl v těchto vlnách jako kachna. Přes tři hodiny jeli jsme pak dolů po řece, až konečně po 9. hodině večer vyjeli jsme u velikého majáku (u kterého lodivod vystoupil) na širé moře. Mám dnes právě službu, musím obcházeti občas loď a dohlédnouti, je-li vše v pořádku. Dnes jsme měli zas po delším čase první hodinu angličtiny.

Východní Čínské moře, 4. ledna 1920

(asi: 29°2′ s. š.; 122°27′ v. d.)
V noci, k ránu, obcházel jsem palubu. Byla tma, a „Shunko“ skákala po vlnách tak zuřivě, že jsem to ztrácel půdu pod nohama, to zas klesal do kolen, když paluba letěla vzhůru. Vane stále silný vítr a vlny se stále přelévají přes palubu. V poledne, když jsem předával službu, vyskočila jedna až na střechu vrchních kajut a polila záchranné čluny, které visí asi 3 m nad palubou. My jsme ovšem také dostali svůj díl slaného elementu na hlavu a záda. K večeru se poněkud vítr utišil.

Průliv Fu-kian, 5. ledna 1920, pondělí

Mapa Tchajwanského průlivu

(25°21′ s. š.; 119°58′ v. d.)
Dnes je poněkud tepleji, vítr však zase zesílil. Jedeme po větru k jihozápadu a proto vlny, které jsou stále ve výši paluby, dnes nás nesmáčejí. Moře jest zase krásně zelené. Jedeme mezi Čínou a ostrovem Formosou; vidíme však občas je břehy Číny v modré dáli; Formosu není vůbec viděti. Večer jsme přejeli obratník Raka. (Poznámka: Obratník Raka se nachází na 23° 26' 14.675″ severní šířky.) Vane poněkud teplejší vítr. Po pravé straně, daleko, viděti jest čínský maják. Vítr nahání nám vlny poněkud s boku, a náš „Jarní paprsek“ se kolíbá, až stropy vržou.

Jižní Čínské moře, 6. ledna 1920, Tří králů

(22°24′ s. š.; 116°31′ v. d.)
Máme dnes první jarní den. Vítr se utišil a jest teploučko, jak u nás v květnu. Slunce hřeje a téměř všichni se vyhřívají na palubě. Proseděl jsem tam celé dopoledne. Všude bylo viděti plachetní loďky rybářů a, dokonce i jednu veslici jsme viděli, ve které seděli 4 muži. Břeh jest daleko, sotva bylo viděti osamělou výspu. Tak daleko pouštějí se do vln, které jsou stále ještě dosti veliké. Odpoledne jsem šel zase na palubu, ale nevydržel jsem tam dlouho. Dřímota mne zahnala dolů, a pak celý večer jsem byl malátný od vzduchu, jak moucha. Proto jsem se šel vykoupati pod sprchy. Voda jest velice příjemná, škoda jen, že jest tak hrozně slaná. Mýdlo nerozpouští a v očích a na jazyku pálí. Příjemně mne však ta mořská sprcha osvěžila. Poprvé, a snad i naposled, se koupu na volném vzduchu na Tři krále.

Jižní Čínské moře, 7. ledna 1920, středa

(19°48′ s. š.; 112°41′ v. d.)
V noci bylo dusno, proto ráno zase pospíchám pod sprchy, a pak se celý den na palubě vyhřívám na sluníčku pouze v lehkých kalhotách, bez košile. Jest krásně, tak asi jako u nás v máji. Kvečeru z jihu vystoupily mraky a moře úplně zčernalo. Jest jako před bouřkou. Později se mraky protrhaly a svítil měsíc. Stál jsem dlouho na přídi, a díval jsem se na fosforeskující meduzy, které se objevovaly a hned zase mizely ve vlnách. Mořské - svatojánské mušky!

Jižní Čínské moře, 8. ledna 1920, čtvrtek

(asi 16°??′ s. š.; 110°5′ v. d.; asi 16°00′ s. š.; 110°5′ v. d.)
Jest pod mrakem, a trochu se ochladilo. Nudný den. Chodím na palubu a zase dolů, a nevím čeho se chytiti. K obědu jsme měli zapraženou polévku a zelí, k večeři novozélandskou masnou konservu, s čínskou cibulí a japonským octem. „Internacionální“ večeře.

Jižní Čínské moře, 9. ledna 1920, pátek

(11°31′ s. š.; 110°7′ v. d.)
Celou noc jsem téměř nespal, jak bylo dusno. Celý den jest dusno, ač fouká dosti silný vítr. Vlny jsou veliké. Ač jedeme po větru, před každou chvíli převalí se vlna přes palubu a promočí někoho na kůži. Loď se kymácí jako nikdy před tím. Musíme se držeti stolu, abychom se nepřevrátili i s lavicí. Moře jest krásně modravé. Užíváme pilně sprchy. Než přijedeme domů, budeme prosolení jako slanečci.

Jižní Čínské moře, 10. ledna 1920, sobota

(7°21′ s. š.; 108°35′ v. d.)
Dusno se zvětšuje, chvílemi prší, ale déšť nepřináší žádného osvěžení. Slunce nesvítí, a proto se nemůžeme ani opalovati, ani z chládku se těšiti. Blížíme se k Singapuru, jak už jest viděti z toho, že Japonci zas pečlivě všechnu palubu i chodby a kajuty umývají. Pozítří ráno tam máme přijeti. Večer jsem se ze zoufalství pustil do „Malého lorda“. Máme tu příliš málo četby! Před spaním jsem se, jako vždy, vykoupal, a pak jsem šel ještě se podívat na příď. Viděl jsem svítící vlny: loď hrnula před sebou a rozrážela vodu, a tato, šumíc s klokotem, svítila množstvím drobných světélek různých mořských živočichů. Jest to zvláštní pohled na ten matný, mléčný, zelenavě světélkující pás, to širší, to zas ztrácející se, podle toho jak nos lodi pohružuje či vystupuje z vln. Ba i daleko v moři, kde vlna se převalí, jest viděti sinavou skvrnu tajemného světla. Jest krásná ta tropická noc; oč však byla by krásnější, kdyby hvězdy svítily!

Jižní Čínské moře, 11. ledna 1920, neděle

Anambaské ostrovy

(3°38′ s. š.; 105°56′ v. d.)
Dnes vysvitlo slunce, a rázem jsme se ocitli v červenci. Slunce pálí nemilosrdně. Všichni se opalují. V poledne ve stínu bylo 25 stupňů R. Dopoledne jsme vjeli do stáda delfínů. Houpali se ve vodě, velicí, černí a jeden i vysoko nad vodu se vymrštil. V podpalubí jest žír téměř nesnesitelný, avšak na slunci také déle, jak půl hodiny nikdo nevydrží. Odpoledne projížděli jsme okolo souostroví Anamba. Jeli jsme však tak daleko, že nebylo lze na březích ničeho rozeznati v mlze. Večer už jest na palubě každý červený, jak rak. Já jsem byl ještě opálen z letního pobytu v Michalevě u Irkutska, proto mně tak slunce neškodí, avšak na krku mne to pálí přece. Zítra ráno už budeme v Singapuru.

Singapur, 12. ledna 1920, pondělí

Mapa Singapuru

(asi 1°18′ s. š.; 103°51′ v. d.)
Ráno vjíždíme do přístavu. Dlouho jedeme mezi ostrovy a přístavním pobřežím. U vjezdu do vlastního přístavu, v houští palem a tropického rostlinstva, trčí veliká pobřežní děla a docela nevkusně se vyjímají v té tmavé zeleni okolí. Zakotvili jsme nejdříve uprostřed zálivu, ale pak odpoledne nás dotáhli až ke břehu. Rozumí se, že okolo lodi jest hned plno maličkých lodiček s Malajci, prodávajícími korály, banány, ananasy a pod. Na loď zase hned vlezli Japonci, prodávající různé tepané věci ze železa, zlata i stříbra. Koupil jsem brožku a knoflíky manžetové - japonskou práci z Kobe. Také jsem za 1 dolar koupil korály bílé, které mne zabraly téměř celý kufr. Prohloupí tak člověk! Asi ve 4 hodiny jsme šli do města.

Všude plno palem (na kokosových jsme viděli zelené ořechy) a různého tropického rostlinstva, mnohé kvetoucí divnými, u nás nevídanými květy, a všude mnoho zeleni. Ve městě jest velice mnoho Číňanů a Japonců, pak Malajci, Indusi a Evropané, hlavně Angličané a i Američani. V domech není viděti skel - všechno jest otevřené, nebo se zavírá žaluziemi. Žár na asfaltových zaprášených ulicích jest hrozný, jako u nás v nejparnějším létě. Po ulicích jezdí káry na dvou vysokých kolech, tažené párem zebu nebo volů, hnědých, jak jeleni.

Spustil se silný liják, který jsme přečkali v hotelu „Europa“. Žár se tím však neseslabil. V sále téměř nad každým stolem jsou vrtule s elektromotorkem, které způsobují lehký vánek. Kvečeru déšť přestal a my jsme s Frantíkem nastoupili cestu zpět na loď. Po cestě v postranní ulici, slyšeli jsme vřískavé zvuky čínské muziky. Před kuřárnou pod podloubím sedělo několik Číňanů, pískajících na píšťaly různé velikosti a bubnujících na buben i na činely i na různé hrníčky. Číňanky jim pomáhaly. Zblízka byla to taková vřava, že vlastního slova nebylo slyšeti. Melodie nevynikala žádná, prostě jeden hlomozil přes druhého. Číňanům však, kterých tam byl veliký zástup, se to patrně velice zamlouvalo. Smáli se, procházeli a zasedali u malých pouličních krámků, plných lahldek, jako například plesnivé různé žaludky a střeva, ovařená drůbež a vepřové apod. Všechno tak špinavé a páchnoucí, že jsem honem zase spěchali dále. Konečně elektrickou tramwayí dojeli do přístavu.

Tanjong Pagar; přístav v Singapuru (cca 1910)

Prao přístav v Singapuru (cca 1910)

Singapur, 13. ledna 1920, úterý

Sir Thomas Stamford Raffles (zakladatel Singapuru) (1814)

Rafflesovo Museum v Singapuru (kolem roku 1900)

Botanická zahrada v Singapuru (asi orchidejová cesta) (rok cca 1910)

(asi 1°18′ s. š.; 103°51′ v. d.)
Hned zrána vydal jsem se na nákupy do města, ale ještě v 8 hodin většina evropských krámů jest zavřena. Procházeli jsme tedy ulicemi, ve kterých jsem ještě nebyl a dostal jsem se do školské čtvrti. Tam jest mnoho škol - anglických, japonských, čínských, indusských i anglo-čínských. Děti jsou v bílých nebo bleděmodrých oděvech a zdají se býti docela tiché a slušné. Za to jsem slyšel strašný křik z čínské školy, kde na podkladě různých křiků a brebentění vynikala svým rytmem jakási "zpívaná násobilka". Žáci, jak se zdálo, bavili se asi hlučně a vesele na účet "násobilky".

Šel jsem nakupovat, při čemž každý předmět prodali po smlouvání často méně, než za poloviční cenu žádanou. Polo uvařen vedrem konečně jsem se v poledne dobral domů. Odpoledne jsem se rozběhl do Raffelova musea. Protože se spustil silný liják, sedl jsem do kočárku džinrikši, který mne za dva a půl dollaru vozil celé odpoledne až do večera po městě.

V museu mají krásné sbírky přírodopisné i národopisné. Jsou tam veliké sbírky tropického ptactva, ssavců hlavně dravců kočkovitých, malajských medvědů, opic, různých letounů, dále nádherné ryby pestrých barev, žraloci, kladivoun a jiné a jiné. Byla tu též veliká sbírka krásných motýlů a můr, pestře zbarvených. Z národopisných byly tu velké sbírky zbraní (viděl jsem také skleněné nákonečníky kopí), dále modely staveb a lodí, oděvy a jiné.

Z musea jel jsem ještě s dvěma bratry do Botanické zahrady, která jest asi 3 míle za městem. Vede tam nádherná hladká asfaltovaná silnice, vinoucí se mezi plantážemi gumovníků s malajskými baráky s došky uprostřed, a mezi nádhernými villami Evropanů a Japonců s velikými zahradami, plnými palem. Konečně jsem dojeli k Botanické zahradě a džinrikši ani peníze nechtěli vzíti, že počkají na nás, až pojedeme zpět. V zahradě viděli jsme teprve všechnu nádheru tropické přírody. Zde byly ohromně vysoké košaté stromy, jichž zelené koruny se rozkládaly od samé země a byly hustě propleteny vzdušnými kořeny, lianami, i šlahounovitými výhonky palem, které samy jsou nízké, přízemní, ale vysílají šlahouny asi 5 cm v průměru, které se opírají o větve stromů, a v samé špičce koruny pak rozkládají chochol svých ohromných listů. Byly zde skupiny stromů a palem, tak krásné a tak spletené, že se ta krása ani popsati nedá. Byly zde kouty tak hustě zarostlé, jak v pralese, byly zde i krásné aleje palmové, všech možných druhů palem, byly zde koberce kvetoucí pestrých barev, byla zde prostě pohádkovitá nádhera přírody. Sedli jsme si na chvilku do besídky a tam jsem zpozoroval mnoho trychtýřků v písku - dílo mravkolevů, číhajících na dně na svoji kořist. Několik jsem jich podráždil větvičkou - hned stříkali pískem kolem sebe. Viděl jsem také v zahradě poletovati divné, nikdy nevídané ptáčky pestrých barev. Tak jsem si přál, aby ta nádherná zahrada byla v Praze! Když jsem si však vzpomněl na ty různé živočichy, které jsem viděl v museu za sklem, a kteří v této nádherné přírodě sejí smrt a zhoubu - tu řekl jsem si, že bych neměnil naši čistou, něžnou přírodu za tuto divoce krásnou, hrdou i ubíjející.

Naši rikšové nás v brzku dovezli řadami automobilů s Japonkami i Evropany a starodávných zelených droček do hotelu "van Wijk", kde jsme za dva dollary se naobědvali (v 7 hodin večer). Výborný oběd o několika chodech zakončily banány s citronem a černá káva. Napsal jsem a poslal několik lístků, takže Vy se snad přeci jen o pár dní dříve dovíte o mém příjezdu. - Žhavou nocí šli jsme pak pomalu na loď, kde bylo ještě živo.

Malajský průliv, 14. ledna 1920, středa

(1°16′ s. š.; 103°19′ v. d.)
Ráno okolo lodi velký shon. Malajci ukončili nakládání uhlí a okolo lodi na nábřeží sešla se spousta prodavačů (většinou Číňanů), kteří se starali, seč mohli, aby co nejvíce využili naší přítomnosti. Malí Malajci skákali z loděk a potápěli se pro malé stříbrné mince, které jim naši házeli. Než napočítá do pěti zas jsou nad vodou (?). Okolo 9. hodiny dopoledne odtáhl nás kater od břehu a my jsme vypluli na další cestu. Proplétali jsme se mezi malými ostrůvky, které kryjí vchod do přístavu. V zálivu mezi dvěma ostrůvky viděli jsme zajímavé kolové stavby malajské. Konečně nechali jsme za sebou všechny ty palmy i gumovníky a okolo majáku (jednopatrového zděného domu s věží), stojícího daleko v moři - vypluli jsme do širého moře. Slunéčko pálí a my se vyhříváme. Po Obědě zpozorovali jsme, jak na můstku nad kajutami hopkuje kolibřík. Naši chlapi ho chytili. Bylo to mládě, které k nám na loď přiletělo z některého ostrůvku. Byl černý, hlavičku kovově zelenou, hrdélko fialové, záda modře lesklá a bříško červené, bez lesku. Mezi křídly měl několik žlutých peříček. Pustili ho později, ale létá dále po palubě, neboť ke břehu máme příliš daleko, a proto si nad moře netroufá. Zhyne tu asi hlady, chudáček.

Udělal jsem si velkou bednu na kávu a čaj. Čaj už dnes vydávali - dobrý cejlonský. Dovezu ti to všechno domů, bude dobře. Jen aby se mi to po cestě neztratilo.

Malajský průliv, 15. ledna 1920, čtvrtek

(3°38′ s. š.; 99°57′ v. d.)
Jedeme okolo Sumatry, jejíž břehy však není viděti. Jen tu a tam vynoří se korálový ostrůvek z moře. Jedeme bez nejmenšího houpání neboť moře jest velice klidné. V poledne byl silný liják, kterého jsem použil jako sprchy. Jest velice teplý. Odpoledne rozdělovali kávu. Zase mně přibyl ranec. Dusno se stále zvětšuje, ačkoliv se od rovníku vzdalujeme. Dnes jest hvězdnatá noc, přes to však jest velice temná. Hvězdy na nebi jsou takové nezvyklé: Orion jest blízko zenitu, ani Velký ani Malý Vůz není viděti. Vůbec jest velice těžko se orientovati ve hvězdách. Moře zase svítí před přídí myriadami zelenavých jiskřiček. Na obzoru se blýská. Tajemná, těžká noc ...

Na rozhraní Bengálského zálivu a Indického oceánu, 16. ledna 1920, pátek

Přístav Sabang na Sumatře v Indonésii (rok 1905)

Mapa souostroví Nikobary

(5°48′ s. š.; 96°33′ v. d.)
V noci byl řádný liják, ale ráno zas už slunce pálí nemilosrdně. Chvíli se vyhříváme, a pak upevňujeme plátěné větráky, které přivádějí chladnější vzduch do našeho oddělení, ale za to zase vyplňují úplně jediné dva světlíčky, tak že jsme teď ve dne úplně potmě dokud k večeru nerozsvítí se elektrika. K večeru vyjíždíme z Malajského průlivu do Bengálského zálivu velice blizoučko od nejsevernějšího cípu Sumatry, takže dobře jsme viděli přístav Sabang s jeho majáky. Projeli jsme mezi Sumatrou a nejjižnějším ostrůvkem Nikobar. Vysoké, hustým stromovím porostlé hory zdvihaly se z moře a já jsem na chvilku měl dojem, jako bych jel po Bajkalském jezeře východněji Sljuďanky, kde byly podobné hory. Obrátili jsme teď přímo na západ a asi po 6. rovnoběžce jedeme dále k Cejlonu. Jest zase krásná hvězdnatá noc, tmavá, a přece plná neznámých světel ...

Indický oceán; 17. ledna, sobota

(5°57′ s. š.; 92°00′ v. d.)
Od rána do večera vyhříváme se na sluníčku a pozorujeme létací ryby, které hned v celých hejnech, hned zase ojediněle, vylétají z vln zcela blízko lodi, a letí 50 m i více, nízko nad vodou, načež zase klesají do vln. Někdy zase se jen odrazí od vody a zase letí dále. Jsou jako vlaštovky: hřbet a ploutve - křídla temně modravé, bříško stříbrné. Rozestřené ploutve jsou téměř tak dlouhé, jako celé tělo rybky (asi 15 cm i více), a kmitají jimi jako vrabci. Menší rybky drží se v hejnech o 50ti - 100 kusech, větší plovou a létají ojediněle. Tak se člověk diví, jak v tom širém oceáně taková rybka nezabloudí.

K večeru rozdělovalo se koření, a tu bylo hodně smíchu, neboť se ukázalo, že například 1 libra skořice zaujme aspoň čtyřikráte tolik místa, než jsme počítali, a s ostatním kořením právě tak (?)

Indický oceán, 18. ledna 1920, neděle

(6°06′ s. š.; 87°43′ v. d.)
Dnes jest hrozně nudný den. K polednímu se obloha zatáhla mraky a každou chvilku se spustil déšť. Při tom však jest stále vedro, takže člověk neví, co by dělal, protože všechno ihned omrzí. Kéž by už byl konec té cesty!

Indický oceán, 19. ledna 1920, pondělí

(6°16′ s. š.; 83°29′ v. d.)
Ryby stále poletují, včera večer dokonce jedna vlétla na palubu. Zdvihl se vítr a moře se vzdouvá. Blížíme se k Ceylonu. Předhonili jsme loď s německými zajatci z Cing-tau (snad Čching-tao ?), a Japonska.

Indický oceán, 20. ledna 1920, úterý

(6°08′ s. š.; 79°25′ v. d.)
Ráno projíždíme okolo Ceylonu, V mlze svítí bílé věže a vysoké domy v přístavu Point de Galle, na stráních ostrova tyčí se vysoké palmy a daleko v moři plují maličké úzké plachetky, s širokou, čtyřhrannou plachtou a s protiváhou na dvou tyčích, vystrčených na druhou stranu loďky. Nedaleko lodi honila se stáda velikých delfínů, létací ryby vyletovaly ve velikých množstvích. Bylo překrásné, slunečné jitro. Sotva jsme však odpluli dále do moře, zdvihl se silný vítr. Všechny větráky jsou spuštěny, aby je vítr neutrhal a neodnesl. Dráty anteny naší radiostanice svistí a zpívají a nad palubou stále snáší se jemná sprška slané vody, strhávané větrem z hřebenů vln. Po pravé straně lodi tvoří vlny stále překrásné vodotrysky: vzpínají se výše paluby, hřeben jejich vylétá ještě výše, rozstřikuje se, a s šumem padá ve zpěněnou propast, která se mezi tím pod ním rozevřela. Přirozeně na palubě dnes jsou vlny stálými hostmi a každou chvilku některý bratr uskakuje, všecek zmáčen, z jejich slaného objetí.

Loď zase vesele poskakuje po vlnách, po palubě zase vrávorají matné postavy. Když se loď houpe příčně, Angličané říkají že se válí (roll) a když podélně, tedy se houpe (pitch). Dnes máme od každého druhu trochu. Dále rozeznávají Angličané 10 stupňů vetru_

• 1 bezvětří (calm)
• 2 větřík (breeze)
• 3 vítr (wind)
• 4 - 5 silný vítr (strong wind)
• 6 - 7 vichřice (gale)
• 8 - 9 bouře (tempest (cyclon, typhoon) ...)
• 10 uragan (hurricane)

Dnes, jak jsme se večer dozvěděli, máme 3. stupeň. Jak by to tak vypadalo při 10. stupni? Dnes večer zase vlétla na palubu ryba (dali ji potom do líhu). Má veliké oči, temně modrý hřbet a křídla, téměř k samému ocasu dlouhá. Bříško stříbrné, namodralé. Chudák, bude odpočívat v Čechách. Jedeme dnes už druhou polovičku cesty!

Indický oceán, 21. ledna 1920, středa

(7°20′ s. š.; 75°32′ v. d.)
Ráno zas honí se delfíni kolem lodi. To ukazují své černé, velké, oblé hřbety s velikými ploutvemi nad vodou, to zase se ztrácejí v hlubinách moře. Honí se a dovádějí jak malí kluci., až pěna stříká kolem nich. Dnes jest bezvětří a moře jest velice klidné. Odpoledne jsme měli schůzku, na které nám bylo řečeno, že zítra bude zkušební poplach pro požár i ztroskotání. Šel jsem honem ještě poučiti mužstvo svého voru (číslo 2), ovšem o poplachu jsem jim neřekl ničeho. Jeť to "tajemství."

Indický oceán, 22. ledna 1920, čtvrtek

Maledivy a Lakadivy

(8°29′ s. š.; 71°12′ v. d.)
Dnes k ránu projeli jsme mezi ostrovy Maledivy a Lacadivy, a jedeme na rozhraní Indického oceánu a Arabského moře. Nad lodí létají divní dva ptáci - bílí s dlouhými, tenkými ocasy. Jeden z nich udělal několik přemetů na bok - velice rychlých. Nikdo z nás nemůže ani přibližně říci, jací jsou to ptáci.

Po 10. hodině dopoledne byl zkušební poplach, kterého se několik uděšených bratří polekalo, ale ostatní si z toho dělali jen blázny. Všichni byli dole, na palubu směli jen velitelé vorových družstev. Bylo to vlastně více cvičení pro japonské mužstvo, a to pracovalo velice hbitě. Ovšem, všichni se šklebili, neboť při té nádherné pohodě každý hned věděl, že to jest jen cvičební poplach.

Mám dnes hroznou náladu: tak dlouho cestovati bez toho nejmenšího pohodlí v černé díře s více jak tisícem hrubých mužů, od kterých se nikde, nikde neskryješ - to jest přec jen příliš mnoho na nervy!

Četl jsem Váš dopis i dva lístky i dopis s. Bednářové - jediné to listy z Československé republiky, které jsem v Rusku obdržel. Četl jsem je snad desetkrát za sebou, a poněkud jsem se uklidnil. Kdy konečně Vás uvidím a zulíbám, moji drazí!? A kdy se konečně vyrvu z té vojenské společnosti, která mne tíží tím více, čím blíže jest ke konci!

Indický oceán, 23. ledna 1920, pátek

(9°12′ s. š.; 67°10′ v. d.)
Dnes ráno zkoušeli kompass a proto opsali lodí smyčku asi o poloměru 1 km, což ovšem zavdalo podnět k poplašení některých lidí slabších nervů. Celý den počítáme, kolik dní máme ještě do Terstu. Já říkám, že dvacet, jiní že jedenadvacet a tak se celý dne přeme, jen aby čas ušel. Také zaměstnání.

Indický oceán, 24. ledna 1920, sobota

(9°57′ s. š.; 63°21′ v. d.)
Jsme tedy již měsíc na moři a všichni si to přiznáváme, že máme už té jízdy až po krk. Na štěstí dnes večer jsme již ve výši Uralu, tedy již opět na výši Evropy. A Evropa již není tak nekonečně rozsáhlá!

Večer byl zase večírek s obligátním orchestrem (tahací harmonika, triangl a dvoje housle) a chorem, také pár více méně nepodařených kupletů a nakonec "zlatý hřeb" večera - parodie na operu "Othello". Díval jsem se na vše z kapitánského můstku a proto mně na štěstí mnohé nepodařené slovo i gesto ušlo. Stačila mně úplně "výprava". Jeviště bylo postaveno na palubě u komína; byly nataženy provazy, a na ně zavěšeny lodní vlajky, které sloužily současně dekorací, kulisami i oponou. Othello i Cassio halili se také v pestré vlajky, Desdemona v prostěradle - výprava tedy jednoduchá a originální. Škoda, že o hře nelze říci totéž.

Pozdě večer přiletěl na loď racek, veliký, bílý s hnědými peříčky na zádech i křídlech. Dal se chytiti, ale pronikavě křičel, když ho někdo hladil. Asi zabloudil v moři, a všecek unaven, přiletěl si odpočinouti. Vzali si ho Japonci, kteří ho asi potom vypustili.

Indický oceán, 25. ledna 1920, neděle

(10°38′ s. š.; 59°08′ v. d.)
Jest šedivý den, slunce zřídka vysvitne z mraků. Noc byla poměrně svěží. Odpoledne přijímám službu děžurného důstojníka. Celý čas brodím po palubě, nebo čtu. Potkali jsme několik lodí.

Indický oceán, 26. ledna 1920, pondělí

(11°19′ s. š.; 54°45′ v. d.)
Moře zase se poněkud vzdouvá, ze hřebenů vln vylétají celé vodotrysky, ve kterých vždy na okamžik zahraje duha. Seděl jsem s Frantíkem u zábradlí a vzpomínali jsme na Vás, kdybyste Vy tak mohli viděti tu krásu moře. Pozorovali jsme vlny a měli jsme radost, když se tak hodně přiblížily k palubě. Pojednou vylétla jedna větší, a nás oba promočila od hlavy k patě.

Večer pozorovali jsme delfíny. Plulo jich celé stádo před lodí, velikých, černých, a jak pluli, zanechávali za sebou svítící dráhu; také celé jejich tělo bylo obklopeno světélkující vrstvou vody. Z dálky je bylo viděti, když se přibližovali k lodi. - celé svítící, s dlouhým svítícím pruhem za sebou. Honili se za rybkami a vysoko vyskakovali z vody, s pleskem padali zpět a opět je bylo viděti, svítící ve vodě. Také vlny, jak je loď rozrážela, svítily silným mléčným světlem.

Záliv Adenský, 27. ledna 1920, úterý

(12°20′ s. š.; 50°15′ v. d.)

Adénský záliv (1967)

Včera projeli jsme pod Sokotoru, neviděli jsme ji však, neboť jsme byli příliš daleko. Dnes ráno míjeli jsme mys Guardafni (v Italské Somálské Africe). Jeli jsme nedaleko břehu, a tak jasně viděli jsme skály i písek, nikde ani travičky a ani známky života. Hory - vysoké, rovné hřbety, s příkrými, sráznými stěnami, k moři spadajícími - táhly se několika vlnami za sebou.

Všichni poněkud ožili, neboť druhá třetina cesty so nevidět bude u konce. Celý den čtu "Jatky" Sinclaira (The Jungle, Джунгли) v ruském překladě. Knížka jest velice silná, plná ovšem zhuštěných barev. Člověk si může představit život v Americe, i když nevěří všemu, co jest v "Jatkách" napsáno.

Záliv Adenský, 28. ledna 1920, středa

(12°07′ s. š.; 45°47′ v. d.)
Dočetl jsem Singlaira. V konci knihy dělá silnou reklamu socialismu. Utopie dovádí téměř do toho, že konec konců člověk bude pracovat rukami 1 hod. denně a ostatní práci, i domácí, za něj udělají stroje. Jemu stačí stisknout knoflík, a byt se sám uklidí, prádlo vypere i šaty vyčistí. Rolník bude sklízeti dvanáckráte do roka! a obědvati půjde do veřejných jídelen!!!

Blížíme se k Džibuty. Odpoledne jedeme zcela pomaloučku, abychom tak k ránu dorazili k přístavu. Nádherný západ slunce, rychle se stmívá a už svítí měsíc. Po klidném, hladkém moři stele se stříbrný pruh jeho světla, a třepotá a třpytí se na malých vlnkách, které vánek čeří. Naše loď líně, s ospalým pleskotem rozděluje vodu, která dnes již nesvětélkuje. Jakoby černý netvor lezl po černomodré pláni a polykal stříbrný odraz měsíce.

Djibuti, 29. ledna 1920, čtvrtek

Džibuti, Rue d'Abyssinie v evropském městě, pohlednice z roku 1920

Hlavní ulice v Obocku (cca 1896)

(asi 11°35′ s. š.; 43°8′ v. d.)
Ráno jsme již u břehů Afriky. Stáčíme na jih a po pravé straně zdvihají se vysoké písčité kopce až do oblak. Jsou všech možných tvarů: ostré kužely, táhlé, rovné hřbety, i kupy, vše jest smícháno. Na břehu bělá městečko Obock - vidíme dvě skupiny větších budov, snad kasáren, a mezi nimi jsou řídce roztroušeny malé bělavé domky. Brzy vidíme i levý břeh maličkého zálivu, na kterém leží Djibuti. Jedeme okolo táhlých nízkých břehů, před kterými se zvedají útesy, které se zdají býti umělými stavbami, tak jsou rovné a pravidelné. s boky, klenoucími se daleko nad vodu, jak jsou vlnami vymlety. Konečně vidíme bílé domy přístavu. Není jich mnoho, jsou jednopatrové s podloubími a s palmovými sady. Na jednom konci města jsou větrné mlýny a u nich ohromné hromady soli, které jsme nejdříve pokládali za velké bílé stany.

Do města nemůžeme, ale na lodi máme hned celou sbírku Somálců, Habešanů, Arabů aj. Docela černí i světlejší, se žlutým nádechem, s černými i rezavými vlasy na hlavě, všichni hubení, jak tyčky. Nakládají zde velbloudí kůže, které máme dovézti do Port Saidu, i prodávají pohlednice, různé ulitky a datle. Protože nemáme datle, kupujeme za cigarety. Kluci hned se naučili několik českých slov a pokřikují česky. Ve vodě hemží se také několik černých kluků, kteří loví stříbrné mince z průzračné vody, a hned je dávají do úst, která u nich zastupují peněženky.

V městečku, které se zdá býti hlavním přístavem francouzské kolonie "le Cotée des Somalies", (pozn.: v češtině: somálské pobřeží) mají prý všechen obchod v rukou Řekové a Arabové. Ostatně jest prý tam málo obchodů, a z těch většina zavřených. Jest to ubohé hnízdo černošské.

Bab el Mandeb, 30. ledna 1920, pátek

(asi 12°37′ s. š., 43°21′ v. d.)

Mapa území Cheik-Said (Cheikh Said, Sheikh Said) vypracovaná geografickou službou francouzského časopisu La dépêche coloniale (vydání z 23. května 1919)

Námořní opravna, ostrov Perim, kolem roku 1900

Po poledni dělají se poslední přípravy k odjezdu: vysadili maličkého černocha, kterého si kterýsi podnikavý bratr chtěl vzíti s sebou do Čech a už ho měl na lodi přes noc. Odjeli také obchodníci s pohlednicemi i ulitami, kterých se ještě nabrala plná paluba, a již zdviháme kotvy a okolo francouzské passažírské lodi, ze které nám mávají na pozdrav, vyjíždíme z přístavu. Bílé domy s rovnými střechami a klenutými, černými otvory oken, i řídká zeleň palem ubíhají dozadu a my jedeme stále kolem břehů Afriky k "Slzavému průplavu" (Bab el Mandeb).

Na břehu vypínají se opět vysoké, vodorovné hřbety, pyramidy i kupy všech tvarů. Po západu slunce vjíždíme do průplavu okolo ostrůvku Perim, na kterém jest hora v podobě stupňovité pyramidy. Po pravé straně svítí majáky a v temnotě rozeznáváme i silhuety hor Arabie u přístavu Mocha (Mokka). Potkáváme mnoho lodí, se kterými naše loď vyměňuje světelné signály.

Rudé moře, 31. ledna 1920, sobota

(14°59′ s. š., 42°07′ v. d.)
Jedeme blíže k břehům Arabie a míjíme roztroušené, pusté ostrůvky s majáky na vrcholcích holých, kamenitých kopců, i osamělé útesy, vyčnívající z hladkého povrchu moře.

Odpoledne se moře poněkud rozvlnilo a zavál větřík, který zmírnil to udušlivé vedro, které dnes celý den panovalo. Často zase potkáváme lodi. Všichni toužíme, abychom už byli doma, a s velikou netrpělivostí sčítáme dny, dělící nás od okamžiku shledání se s Vámi, drazí.

Rudé moře 1. února 1920, neděle

(18°28′ s. š., 39°45′ v. d.)
Tak si připadám, jako v pohádce, když si pomyslím, že snad ještě tento měsíc Vás zulíbám, drahá má matičko, že ještě tento měsíc ruku Vám stisknu a políbím, drahý tatínku! A uvidím také Tebe, Mařenko, vyrostlou, změněnou a - bojím se, že - neznámou. Vždyť těch několik slov na jediném lístku, který jsem od Tebe dostal za celou tu dlouhou dobu, ztrávenou v daleké, chladné cizině, neřeklo mně pranic o Tobě a Tvém srdéčku. Jsi mně hádankou! Máš mne ještě ráda, jako tehdy, kdy jsi byla ještě malým, docela malým děvčátkem? A hádankou jest mně i můj budoucí život. Mnoho jsme viděl, mnoho zkusil, mnoho zažil. Dovede se má nepokojná, těkavá mysl opět připoutati k té droboučké a jednotvárné práci na technice? Chci opět najíti to opojení prací, tu sladkou útěchu, kterou jsem v práci nacházel tehdy před lety, před Velkou Vojnou.

Dnes byli jsme v lodní strojovně. Slyšel jsem hluchý lomoz strojů, viděl široké rozmachy táhel a cítil horký vzduch strojovny, prosycený zápachem vřelého oleje. Cítil jsem se však poněkud nejistým zde. Splní-li se přece můj někdejší sen - býti pánem takové malé říše ohně a železa?!

Byl dnes zase poplach na zkoušku. Už ani nedovedl nikoho vytrhnouti z té šedé nudy, která všechny zde na lodi mučí. Večer četl jsme Zeyerovu novelu "Jeho svět a její". Snad i ona přispěla k zvýšení té elegické nálady, ve které se nacházím. Ku podivu, jak na mne silně působí prostá, často i naivní povídka, a jak málo na mne působí skutečný život se vším hořem i radostmi!

Rudé moře, 2. února 1920, pondělí, Hromnice

(21°56′ s. š., 37°41′ v. d.)
Celý den jsem ztrávil čtením Zeyerových novel: "Miss Olympia" a "Xaver". Mám jakousi sklíčenou náladu dnes. Den byl již chladný, třeba že slunéčko ještě pěkně hřálo. Již zase začínáme nositi košile. Večer byl zvláštní: po levé straně lodi moře se barvilo rudými odblesky západu a po pravé mihotalo stříbrným odrazem měsíce. Později zase vyšel jsem na palubu, zadíval jsem se na moře a pojednou se mi zdálo, že vidím před sebou zase nekonečnou, zasněženou ruskou step a že v ní stojím sám a sám, ovíván bouřlivým mrazivým větrem stepním. Pocítil jsem úžas před ruskou zimou, a současně jsem cítil, jak mne ona poutá k s sobě tajemnými pouty! Jest krásná i hrozná ta zima!

Dnes v noci přejedeme obratník Raka. (pozn.: 23° 26' 14.675″ v. d.). S Bohem tropy!

Rudé moře, 3. února 1920, úterý

(25°24′ s. š., 35°31′ v. d.)
Dnes v 8 hod. ráno zemřel bratr Josef Bílek na zánět mozkových blan, který dostal po zánětu středního ucha. Odpoledne v 1/2 5 hod. měl pohřeb s paluby. Protože sám jsme na tom pohřbu nebyl (byly jen deputace pro nedostatek místa) opíše Vám Frantík celý pohřeb.

Již o 4. hodině scházejí se bratří - čestná četa, br. 2-ho pluku, z něhož byl zemřelý deputace druhých částí, štáb a pěvecký sbor, aby se rozloučili se zemřelým. Vše dělo se tak neobvykle u nás tiše, bez hrubých slov a nadávek. Obloha celé dopoledna zatažená se vyčistila a hravé paprsky slunečné s dovádivou veselostí poskakovaly po vlnách, tříštících se o boky lodní. Na obzoru kolem vidny byly tři lodě z nichž jedna se k nám rychle přiblížila. Celé okolí, celá příroda tak plny bezstarostného života, laškovných veselých tónů, a my konali poslední přípravy k nezvyklému pohřbu bratra, zemřelého po všech strádáních, životě plném útrap a nadějí, zemřelého téměř na prahu naší tak drahé domoviny. Úžasná tato tragedie, tento nelítostný osud jakoby byl usedl na naše srdce - jakoby se roztáhl vzduchem a mísil se s radostnými paprsky slunce, otráviv jejich veselí - jakoby se k nám blížil v podobě oné lodi na obzoru. Tak těžko bylo - ani jeden úsměv. Katafalk byl tak jednoduchý - dvě prkna spojená příčkami zaklesnutá o okraj paluby a přivázaná k sloupům. Nad tím o zábradlí opřeny skřížené prapory, náš a japonský. A to bylo vše. Vždyť snad i to je mnoho? Zrak maně hledá na čem by zachytil něco povzbuzujícího - nic - jen ta loď jak osud se blíží.

V ráz zazněl povel: Pozor - četa vlevo hleď a již z úzké chodby na prostých nosítkách vynáší trup zemřelého 2 Japonci a 2 naši. Trup zašit do brezentu (pozn: Plachta (kryt)) - na prsou červenobílý praporek - dřevěný prostý kříž a několik umělých chryzantém. Dech se přímo zatajil - vždyť vše to vypadalo jako takový balíček z pošty s barevným nápisem. Neboštíka přenesli přes zábradlí, položili s nosítek na kraj můstku a otočili hlavou do směru jízdy - vše pod vedením japonského prvního důstojníka. Při tom jasně vynikly těžké součásti železné všité do brezentu u noh neboštíka. Na to všichni odešli s můstky a sbor zapěl. Anděl lásky - skutečně pohnutými hlasy - pak byla řeč velitele transportu a člena delegátů - obě tak čistě vojenské - bez citu a lásky. Na to za zpěvu naší drahé hymny byl spuštěn můstek - s něhož trup se pomalu šinul ke kraji - až hluchý pleskot - voda vystříkla do výše paluby a neboštík zmizel navždy. Hymna dozněla - dozněl povel "Rozchod" a vše ještě stálo bez hnutí - hledělo v ty hravé vlnky - bez citu. Pak zazvučela siréna - loď se uvedla znova v pohyb - vlajky na stěžních byly vytaženy a bratři se rozcházeli a mnohá ta drsná tvář byla zaslzená.

Byl skutečně zvláštní - smutný a dojímavý ten pohřeb tak daleko, a přec již blízko vlasti naší! Slunce brzy zapadlo a celé nebe zahořelo žlutorudými reflexy. Vítr se stále sesiloval a před půlnocí se rozzuřila vichřice. Šli jsme se s Frantíkem podívati na příď. Vysoký nos lodi otřásal se od nárazů vln, vichr skučel v lanech a spousty vod se sykotem a klokotem vylétaly vzhůru a bílou pěnou zalévaly palubu. Dívali jsme se hodně dlouho na ten zápas naší kocábky s rozvášněnými živly. Pojednou zaduněl temný náraz z otvorů, kterými procházejí řetězy ke kotvám, vylétly dva mohutné sloupy bílé, zpěněné vody. Ohlédl jsem se kupředu - před očima zdvihla se vysoká, bílá stěna, instinktivně jsme se přikrčili, ale již převalila se vlna přes nás a promočila nás na kůži. Proud vody stekl po palubě , ale my už jsme na druhou vlnu nečekali a pospíšili jsme si do podpalubí.

Suez, 4. února 1920, středa

(28°31′ s. š., 33°02′ v. d.)

Nedělní ráno v Suezském zálivu (rok 1919)

Dnes na úsvitě vjeli jsme do Suezského zálivu. Po pravé straně zdvihalo se pohoří Sinajské a po levé straně temněly v mlhách hory Egypta. Vyšli jsme s Frantíkem na palubu a čekali na východ slunce. Obloha byla krvavě rudá a na druhé straně zapadal obrovský měsíc. Postupně obloha světlala, a přecházela do žluté, jasné barvy. Konečně opět na východě zahořela rudá záře, která se zase rozšiřovala a světlela, až zas zasvítila žlutí, nakonec zelenavou. Po třetí začervenal se horizont a již zasvítil rudozlatý bod, potom proužek a nakonec vyhouplo celé slunko a polilo růžovým světlem tmavomodrá, rozeklaná pohoří. Každý ten kopeček má jiný tvar i ráz. Jeden širokými stupni spouští se k moři, jiný vlnami, třetí zas pokryt ostrými jehlancovitými výstupky a zase jiný hladkou plochou písku. Jen tu a tam jest viděti stromeček nebo keříček, jinak smutná pustina. Jeli jsme nejdříve blíže ke břehům Sinajského poloostrova a potom zase docela blízko Egypta. Ovšem stále jsou viděti oba břehy, neboť záliv jest úzký. Konečně večer po 10. hodině zablikal maják ostrým rudým světlem a zatřpytila se světla Suezu. Zakotvili jsme dosti daleko od města mezi dvěma jinými loďmi, z nichž jedna byla ta s německými zajatci z Japonska, kterou jsme předehnali v Indickém oceáně a za ten den, který jsme byli v Džibuti, zase předejela nás. Ihned po spuštění kotev přirazily dva parníčky s francouzskými úředníky a lékařem, který vzal od našeho lékaře deklaraci, že všichni jsou zdrávi, prohlédl japonské mužstvo (podíval se jim do obličeje) a odjel.

Port Said, 5. února 1920, čtvrtek

(30°22′ s. š., 32°20′ v. d.)

Suezský kanál a jezero Timsah (mezi roky 1909 až 1919)

Přístav Port Said (asi kolem roku 1920)

Průjezd transportní lodi s československými legionáři Suezským průplavem (cca 1919–1920)

Dnes po čtvrté hodině ráno jsme vyjeli a asi okolo půl páté vjeli jsme mezi zelenou a červenou bójí do průplavu Suezského. Po obou stranách průplavu stojí bílé budovy a nedaleko vjezdu byl malý záliv - přístav - a tam dva bagry a mnoho malých loděk. Zelené a červené bóje byly rozestaveny dosti blízko, a loď si ještě osvětlovala cestu reflektorem, umístěným na nosu lodi v bedně. Proud pro něj vyráběla maličká parní turbina s generátorem, postavená ve druhé bedně. Brzy měli jsme Suez za sebou a ve tmě rýsovaly se jen pusté břehy.

Když slunce vyšlo, byli jsme již zase na palubě. Průplav jest zde velice úzký (jen asi 60 m), tak že se zdá, jako bychom jeli po maličké říčce. Proti nám jely dvě lodi, a my jsme museli zastaviti a lany se přitáhnouti ke břehu, aby ony mohly projeti. Lana vozí na maličké lodičce tři Arabové, jichž lodičku spouštějí a vytahují s naší lodi jeřábem. Po obou stranách průplavu jest holá, písčitá step; jen tu a tam začernají se malé skupinky palem (některé z nich jsou jako opelichaná košťata), cypřišů (conifera) a jiných stromů. Jejich listy jsou úplně pokryty prachem, takže zeleni není téměř viděti. Po levé straně kanálu jde železnice a občas vlak projede s malou lokomotivou divného typu. Stanice dráhy jsou dosti často současně signálními stanicemi průplavu. Jest to několik hezkých, zděných nebo kamenných domků, stojících uprostřed zahrady, plné palem, kaktusů (až 2 m vysokých) a j. stromů. Jest to tak oása v té smutné poušti. Projížděli jsme mělkými jezírky, oddělenými od kanálu nasypanými hrázemi. Byla tam veliká hejna racků, kormoránů, plameňáků a také několik pelikánů, velkých a nemotorných. V dálce tu a tam viděti několik chatrčí felahů.

po poledni projížděli jsme okolo malého městečka s mešitou a mořskými lázněmi. Kus dál byl dům (patrně hospitál), ze kterého na nás křičela "Bonjour" hlásnou troubou sestra Červeného kříže v modré uniformě s bílou, rohatou kuklí na hlavě. K večeru projížděli jsme okolo velikého tábora anglické kavalerie. V těch místech přecházela silnice i železnice přes kanál po dvou železných mostech, jichž střední sektor spočívá na pontonu a otáčí se na bloku, takže otevírá cestu lodím. Lodí jsem potkali dnes asi patnáct, mezi nimi také italskou ponorku, taženou malým katerem.

Asi okolo 11. hodiny v noci vypluli jsme z průplavu a zakotvili v přístavu Port Saidském. Vedle nás kotví dva japonské cvičné křižníky a opodál anglický křižník. V přístavu jest mnoho velkých lodí obchodních i poštovních. Stojíme nedaleko nábřeží, na kterém jest viděti veliké domy, mezi budovou přístavní společnosti a majákem. Ještě ani neskončili spouštění kotev a přivazování k bójím , a již přirazil parníček s pitnou vodou a motorové loďky agentů a přístavních úředníků. Zítra v poledne už máme zase jeti dále.

Středozemní moře, 6. února 1920, pátek

Pomník Ferdinanda de Lessepse od Emmanueala Frémieta v Port Saidu (Egypt)

Ráno v 7 hodin odvezly nás dvě veliké lodice, vlečené parníčkem, na nábřeží. Zašli jsme okolo majolíkového pomníčku panny Marie k bronzovému pomníku Lessepsa (tvůrce kanálu) stojícímu na dlouhém kamenném mole. Pak pustili jsme se do města.

Největší (třípatrové) a nejhezčí domy stojí na nábřeží a v přilehlých ulicích; tam jest také veliké množství obchodů a čilý ruch. Jest tu mnoho Turků, Arabů a Felahů, obchod drží v rukou Řekové, Židé a Arméni. Jsou tu také Francouzi, Angličané a Italové. Vojsko jest zde anglické (domorodci po většině) a francouzské. Většinou táboří ve stanech na nezastavených prostranstvích.

Zašli jsme do mohamedánské čtvrti. Tam jsou domy jak holubníky: sbité z prken, a každé poschodí nakloněno na jinou stranu. Zděné domy jsou úzké a vysoké, jak věže, a ze všech čtyř stran táhnou se pavlače, které byly většinou zavěšeny sušícím se prádlem. Po ulicích jest hodně špíny. Arabky v černých pláštích s kapucí i Turkyně v podobných pláštích, ke kapucím kterých mají připevněny černé závoje z téže látky, jako jsou pláště, nebo háčkované z černé příze, zlatými válečky s třema zubatými obroučky; tyto válečky zrovna kryjí nosy, takže jest viděti pouze oči. Viděli jsme také prodavačky jezditi na maličkých oslících, obtížených zbožím.

Nákupy se provádějí tak: prodavač jde a vykřikuje po ulici, hospodyňka spustí na provaze košík s penězi s pavlače, prodavač vloží zboží, a košík zase putuje vzhůru. Viděli jsme též roznašeče pitné vody, nesoucího na zádech měch z kozlí kůže (nožky zavázány provázky, krk - bez hlavy se může rozvazovati, a voda se tudy vypouští), plný vody; jiný zase měl vozík plný hliněných džbánů s úzkým hrdlem, ve kterých vodu rozvážel. Turek v budce u stojanu vodovodu, vážně a šetrně napouštěl mu vodu do džbánů. Patrně vody zde není přebytek.

Když jsme se vraceli k přístavu, potkali jsme Slovince Trojanoviče, který nás zavedl ihned do kanceláře "Velebit Co" (komissionáři) kde nás seznámil s hlavou společnosti p. Sbutega; uhostili nás sklenicí whisky se sodovkou a vypravovali nám, že mnoho Čechů mají známých. Dále nás žádali za sdělení adress některých firem sklářských a porcelánových a vyprávěli tak ledacos ze svého života a i teď za míru. Říkali též, že brzy asi bude vojna mezi Itálií a Jihoslávií; tam jest prý pro válku veliké nadšení, které prý se starají Američaní ještě více vzněcovati. Nakonec doprovodil nás p. Trojanovič po městě a do přístavu, a za chvilku na maličké lodičce dopluli jsme na loď.

Bolela mne hlava z toho běhání a cítil jsem takovou únavu, že jsem lehl a ihned usnul. Ve dvě hodiny odpoledne jsme vyjeli do Středozemního moře, a já jsme se probudil už na moři. V dáli bylo ještě viděti bílé domy Port Saidu; brzy zmizelo vše, a my byli jsme zase jen mezi vodou a oblohou.

Rozdělovali cigarety i tabák, který jsme objednali. Ceny jsou vyšší, než se udávalo, z čehož jest veliké pobouření v "národě".

Středozemní moře, 7. února 1920, sobota

(32°52′ s. š., 28°31′ v. d.)
Moře, které včera bylo žluté, kalné, patrně vlivem vod Nilu, dnes jest zase čisté a modravé, jak obyčejně. Den jest zachmuřený, občas prší. Večer zase svítí v moři ojedinělé, nevelké meduzy. Zdvihá se vítr.

Středozemní moře, 8. února 1920, neděle

(34°21′ s. š., 24°32′ v. d.)
Bóra hučí a svistí v lanech a shazuje čepice do moře. Loď sebou zmítá na všechny strany a třese se od nárazů vln, jak pápěrka, avšak přece statečně probírá se ku předu. Mořská nemoc zase řádí. Na palubu jest nebezpečno vycházeti, neboť spousta vody stříká a přelévá se přes palubu a každou chvilku běží některý všetečka promočený na kůži. Po poledni projížděli jsme okolo západního cípu Kréty. První kousek Evropy jsme zase viděli!

Jónské moře, 9. února 1920, pondělí

(36°54′ s. š., 20°47′ v. d.)
Ráno vidíme pobřeží Řecka. Sněžné vrcholky hor Peloponésu ztrácejí se v oblacích. Odpoledne jedeme okolo ostrovů. Celý den ubíhá v debatách o tom, jaké to bude doma, a v přípravách na vylodění. Moře jest krásně modré, jako kobaltové.

Adriatické moře, 10. února 1920, úterý

(40°27′ s. š., 18°48′ v. d.)
Ráno projížděli jsme průlivem Otrantským. Po levé straně bylo viděti nižší břehy Itálie s městem Otrantem a vysokým majákem, po pravé straně vysoké zasněžené hory Albánie. Stále fouká chladný větřík. V dálce zahlédli jsme dvě válečné lodi - dle všeho italské.

Lussin Piccolo, 11. února 1920, středa

Lussin-Piccolo (Rakousko-Uhersko) cca 1890 až 1905

(43°26′ s. š., 15°29′ v. d.)
Poslední dny jízdy na moři vlekou se strašně pomalu. Dnes, ještě štěstí, že trochu slunko svítilo a vítr přestal. Bylo dosti teplo a proto paluba byla plná procházecích se. Po pravé straně stále vidíme břehy ostrovů dalmatských. V 9 hodin večer spustili jsme kotvy před přístavem Lussin Piccolo (Malá Ločin; Mali Lošinj). Po příjezdu lodivoda, který dlouho nemohl pro veliké vlny přiraziti k naší lodi, pustili jsme se zvolna dále do přístavu. O 10. hodině kotvíme již mezi horami, obklopujícími přístav se všech stran.

Terst, 12. února 1920, čtvrtek

Pohlednice, panorama Terstu (1919)

Ráno o 5. hodině ráno, za úplné tmy, opustili jsme Lussin Piccolo a nastoupili cestu do Terstu. Ráno projížděli jsme blizoučko pod tvrzemi Pulje. Město pro silnou mlhu nebylo viděti, jen obrovské jeřáby trčely nad mlhavým závojem. Také jsme projeli okolo ostrovů Brionských s krásnými budovami a pevností. Okolo břehů Istrie, na kterých jsou roztroušeny staré citadelly, ojedinělé domky i vesničky, jeli jsme dále okolo Rovijna a Istrie (města) a po poledni , asi v 1 hodinu projížděli jsme okolo Capo d' Istria. Na vysokém kopci stará citadella s hradební zdí a baštami s cimbuřím. Dole na výspě ční do moře, mezi domy městečka, bělá dosti vysoký kostelík se svítilnou na špičce věže. Nad samým mořem pak stojí kamenná, okrouhlá kaple. Krásný obrázek!

Konečně blížíme se k Terstu. Terasovitě vystupuje z moře, chráněn od severu vysokými kopci, a činí pěkný dojem. Miramare, které zůstalo levěji, bylo špatně viděti. O 3/4 na 3. hodině zakotvili jsme na rejdě za dlouhými, kamennými hrázemi, chránícími přístav od příboje vln, a za chvilku byli již na lodi přístavní úředníci, mořský referent našeho konsulátu, a italští lékaři, kteří přijeli dělat prohlídku. Všichni vojáci shromáždili se na zádi a pak přes kapitánský můstek jeden za druhým procházeli okolo lékaře na příď. Při tom si lékař více všímal vyznamenání, která u koho viděl, než lidí samotných. V půlhodince prošlo všech třináct set lidí a my pak jeli jsme ke břehu, k našemu skladišti. na břeh jsme nesměli, ale za to přišlo na loď několik italských legionářů, kteří hned museli vyprávěti, co věděli nového z domova. Náš konsul přivezl také balík novin, které se přímo hltaly a šly z ruky do ruky celý večer.

Ujeli jsme po moři z Vladivostoku 18.255 km.

Na cestě z Terstu do Občiny, 13. února 1920, pátek

Jan Šeba

Ráno začalo stěhování z lodi. Všechny balíky a bedny vytahaly na břeh, a později nakládali do vagonů. Shon a šum byl při tom pořádný. Sebral jsem se s Vojanem do města a prošli jsme Terst od jednoho konce do druhého. Něco zvlášť zajímavého jsme neviděli - rakouský ráz města zůstal, nehledě na italské nápisy všude i na výlučně italský rozhovor na ulicích. V krámech všude se člověk dohovoří německy, a když spustí česky, ihned odpovídají slovinsky. V přístavě jest téměř mrtvo. Chodili jsme po městě dopoledne i odpoledne a konečně asi o 6. hodině večer jsme se už stěhovali do vlaku.

Vlak jest složen z osobních vozů, ale ty jsou tak přeplněny, že lidé stěží nacházejí místo, kde by přiseli! Rozumí se, že jest z toho hluk a nespokojenost. A skutečně v Rusku, v tom zničeném Rusku, jsme jezdili daleko lépe a pohodlněji. My máme vagon I. a II. třídy. Všechno otrhané, rozbité, špinavé, na záchodě okna vytlučena, z opěradla vylézá seno a všude plno fazolí. Patrně to bylo skladiště potravin a teď ho dali k obývání 21ti důstojníkům. A zde máme prý prožíti asi 5 dní a nocí!

Večer k nám přišel konsul podplukovník Šeba a řekl, že prý náš transport jest tak nešťastně složen, že se prý nijak nedostatku místa odpomoci nedá. Pak nám vykládal ledasco o životě v Praze i v Itálii, o uvítání 1. pluku a pod. Asi o 10. hodině večerní vyjeli jsme z Terstu k Občině. Jedeme po serpentině na kopec nad Terstem a pod námi hluboko blikají světla Terstu. Škoda, že jest noc. Jistě byl by krásný pohled na moře odtud.

Asi o 1/2 12. Šeba odešel a my jsme složili naše rance na zem, na to jsme se uložili částečně na ně a částečně na sedadla a svinuvše se do kotoučků (jest nás 6 v coupé), brzy jsme usnuli.

Logatico, 14. února 1920, sobota

Logatec, pohlednice (1918)

V noci často jsme se probouzel, protože mne bolela kolena a často jsem musel ve vzduchu natahovati nohy, aby mně nezdřevěněly. Přes to však spal jsem přece. Ráno nám přinesl italský legionář-ošetřovatel, mající na starosti náš vagon, kávu a chléb, pak vodu na umytí, v poledne pak výbornou hovězí polévku a maso s dobrým fazolovým salátem. Vše snědli jsme s velikou chutí. Také o ostatní vagony se italští legionáři velice pečlivě starají. Až to příjemně zaráží po tom "bratrském" chování se našich "Sibiřanů".

K večeru měli jsme zase kávu. Káva jest jakási náhražková, na jakou nejsme zvyklí, ale chutná nám konečně také. Jedeme celý den italským územím velmi pomalu a dlouho stojíme na každé staničce. Za námi byla prý v Občině srážka vlaků, a všechny stanice následkem toho jsou přeplněny zadrženými vlaky. Večer dojeli jsme na poslední stanici italskou - Logatico čili Logatec - a tu dlouho stojíme.

"Ustlali" jsme si v kupé, tj. rance a bedničky dali na zem, a tentokráte lehli jsme si napříč přes obě lavice - pět vedle sebe a šestý nahoru do síťky pro zavazadla. Leží se nám daleko lépe než včera, protože se téměř i natáhnouti můžeme, a brzy usínáme.

Štýrský Hradec, 15. února 1920, neděle

Pohled na Lublaň z Rožniku (1920)

Maribor (1918)

V noci přejeli jsme hranice Jihoslavie. V Lublani vystupovalo 50 Srbů, kteří s námi jeli z Vladivostoku, rozloučili se s podplukovníkem Svátkem a za projevů sympatií k Čechům odešli.

Dostali jsme od srbských úřadů maso a jiné potraviny na cestu a jeli dále. Před polednem dojeli jsme do Mariboru. Nic se zde nezměnilo od těch dob, kdy jsem zde byl na začátku války - jen nápisy všechny slovinské. Ovšem železniční zřízenci mluví všichni německy.

Po obědě jeli jsme dále. Vůbec přes Jihoslavii jedeme velice rychle a bez zádržek. Z oken jednoho domu mávali na nás slovanskými trikolorami. Krajina jest zde veselá, vesnička za vesničkou i jednotlivé domky roztroušené ve vinicích bělají v teplém slunci. Lidé se vyhřívají na slunéčku, chodí na procházku ve svátečních úborech, vůbec snaží se co nejvíce využíti vlahého jarního dne.

Brzy za Mariborem přejeli jsme rakouskou hranici a přijeli jsme do Špilje (Spiegelfeld), kterou mají Jihoslované obsazenu. Bez velkého zdržování jeli jsme pak dále na rakouskou stanici Leibnitz, obklopenou velikými zahradami. Večer pak dojeli jsme do Štýrského Hradce. Nádraží pusté, ani človíčka není viděti, ve městě jest prý také velice pusto. A jaký tu byl ruch před pěti lety! Stojíme tu dlouho, a za celou tu dobu ani jeden vlak neprojel. V restauraci za 40 K večeře: telecí pečeně s bramborovým salátem a sklenice piva, Chléb žádný!

16. února 1920, pondělí

Poznámka: V tomto místě lodní deník Josefa Churavého náhle končí.

Hrubo

• Text opatřený zdrojem.
• Příklad prvního použití (definice) poznámky.
• Text opatřený identickou poznámkou definovanou dříve.

Odkazy

Související články

• Josef Churavý
• Československé legie
• Váleční sirotci Sibiře

Externí odkazy

Transporty speciál 2020 – Legionářský směr (časopis Československé obce legionářské)

Portály: Rusko | Japonsko | Geografie | Historie | První světová válka

[[Kategorie:]] [[Kategorie:]] [[Kategorie:]]