Wikipedista:M. Voznicová/Pískoviště

Benedikt Ried

Benedikt Ried z Pístova, někdy též z Piestingu (1454–1536), (známý též jako Benedikt Rieth, Ried, Reyd, Rotta, Reta, Benedict Reijt, ale také Beneš z Loun či Beneš Lounský) byl český fortifikační stavitel a architekt německého původu. Léta jeho narození se přibližně datují na rok 1454 a po své smrti v roce 1534 nebo 1536 byl pohřben v kostele sv. Mikuláše v Lounech.

Život

Původ a začátky Benedikta Rieda

Původ Benedikta Rieda se díky dlouhodobým kontaktům s německy hovořícími zeměmi udává právě do Německa. Avšak jeho působení mimo české území není nijak doloženo. O jeho rodinných vztazích téměř nejsou zmínky. Je zřejmé, že byl nejméně jednou ženatý. Z tohoto manželství byla zaznamenána jeho dcera Anna a synové Wolf, Zikmund a Sixt Ried. Jakého dosáhl vzdělání nebo vědní disciplíny které ovládal, jsou velmi těžko určitelné. Hlavním rysem práce Benedikta Rieda při příchodu do Čech, byla vynikající znalost techniky budování pevností, což byla pravděpodobně příčina jeho pozvání králem Vladislavem II. na královský dvůr. Zde působil jako významný český architekt a hned tak započal v roce 1485 velkorysou přestavbu Pražského hradu modernizací jeho opevnění. Následně zde provedl dostavbu Starého královského paláce a pro okolní šlechtická sídla navrhl a realizoval fortifikační systémy. V letech 1505–1529 je zmiňován coby vedoucí kamenického bratrstva při kostele sv. Benedikta na Hradčanech a v průběhu tohoto působení uzavřel smlouvu mezi hradní hutí, tvořenou kameníky usedlými na Hradčanech a Malé Straně a kamenickým a zednickým cechem Starého a Nového Města. Za své dílo byl povýšen do šlechtického stavu (od roku 1502 byl uváděn jako nobilis Benedictus, lapicida domini regis).

Klenba připomínající dubové větve, hloh a chmel ve věži Jana Nebojácného v Paříži.

Královská oratoř v Katedrále sv. Víta

Vzdělání a tvorba

Práce architekta jeho měřítek musela obnášet nespočet znalostí v technických oborech, dlouholeté zkušenosti, podložené staletou stavební tradicí velkých klenutých konstrukcí. Riedovy stavby dodnes udivují svou strukturální stabilitou. Nedílnou součástí bylo matematické nadání pro řadu výpočtů a odhadů, které musel udělat při pouhém vyzdvižení svých kleneb. Dále musel ovládat znalosti z aplikované geometrie, která se projevila na nemalé konstrukční náročnosti jeho staveb a rafinované kompozici všech použitých kleneb. Stejně takový zájem u Riedovy architektury budí právě protipól aplikované geometrie – naturalismus a symbolismus. A proto využití vegetabilních forem pro zobrazení architektonických prvků je dalším rysem Benedikta Rieda. Ve skutečnosti se stavba s těmito prvky datuje o mnoho let dříve v Paříži, u klenby gotické věže vévody Jana Nebojácného, která je dodnes posledním pozůstatkem paláce burgundských vévodů. Dubové větve zde vrůstají do klenby, kde se setkávají s hlohem a chmelem, jak diktovala vévodská emblematika. Tuto ikoničnost a bezprostřední imitaci přírodních motivů (kmenů a osekaných větví), které nahrazovaly abstraktní stereometrické tvary, pozorovatelné v kropence či křtilelnici bechyňského františkánského kláštera a jednou z perel pozdně gotického naturalismu je královská oratoř Svatovítské katedrály 1490. I zde jsou klenební žebra tvarována do osekaných větví a v místech dotyku fingovaně svazována. V Riedových dílech se kombinují principy gotického dekorativismu s přísnými renesančními konstrukcemi v duchu Albertiho a striktní geometrie s imitativním rozmanitým naturalismem.

Inspirace a klenební technika Benedikta Rieda

Kroužená klenba Vladislavského sálu na Pražském Hradě

Neobvyklé typy kleneb byly ideálním výrazem panovníkovy moci. Nové typy konstrukcí přinášely vždy žádaný moment překvapení, což bylo vynikajícím prostředkem k vyjádření sociálního statusu svého objednatele.

Tvorba Benedikta Rieda vznikla na základě několika století vývoje klenební techniky a v moderní literatuře se pro ni zavedlo označení „ pozdně gotická“. Avšak dosavadní opakující se techniky přetvořil na vlastní zcela nový typ konstrukcí, díky kterým byl právě tak žádaným stavitelem. Není pochyb, že jeho zkoumání zahrnovalo významně tvorbu Petra Parléře a jeho síťovou klenbu. Ta zprvu připomínala oka sítě podle nichž byla tak pojmenována. Tato struktura je průběžným křivením a prohýbáním odvozena od prvopočáteční konstrukce klenby křížové žebrové. Důležitým faktorem je zde hustější žebrová síť, která umožňovala použití lehčího materiálu pro plošné klenutí a možnou absenci jeho bednění. Do seznamu jeho inspirací se řadí rovněž bavorské prostředí, kde došlo poprvé k použití trychtýřovitých kleneb s krouženými žebry, které jsou pro jeho tvorbu významným bodem,a s nimiž dál pracoval a obohacoval mistrovství prostorových křivek díky svým zkušenostem kameníka.

Křivky, geometrie a také jemu známá dynamika začínají vytvářet hru světla a stínu a znázornění pohybu, což stále umocňuje dojem z jeho práce. Spojením Riedova osvojeného vzdělání, schopnosti matematicky vyjádřit, co nikdo jiný v této době nedokázal, jeho chápání klenby jako tvaru volně unášeného prostorem, přesto však se staticky dokonalými vlastnostmi, byly vytvářeny stavební klenoty tohoto období s ohlasem i v dílech jeho následovníků.

Dílo

Práce na Pražském Hradě

Půdorys Starého královského paláce a přehled místností, které jsou zahrnuty do Riedovy tvorby.

Pohled na Ludvíkovo křídlo a jižní průčelí Vladislavského sálu (zde jsou viditelná obrovská okna s dvojím dělením a kamenným křížem).

Příchod Benedikta Rieda naprosto změnil uměleckou orientaci královské kamenické huti. Jeho zásahy na Pražském Hradě započaly až v době, kdy měl objekt několik století složitého vývoje za sebou. Proto bylo ze situace zřejmé, že zde Ried musel kombinovat více architektonických činností.

Jako nejstarší za jeho působení se datuje přístavba severozápadního křídla Starého královského paláce, kde vznikla celá sestava místností, sloužící jako reprezentační, zřejmě audienční prostory krále. Přízemí bylo zaklenuto valenou klenbou a nad ním se nachází dva významné prostory v úrovni Vladislavského sálu: západně tzv. Vladislavova ložnice a vedle místnost popisovaná jako „Zelená světnice“ jejíž stěny byly pokryty nástěnnými malbami s vegetabilním motivem v převládající zelené barvě. Intenzita této výzdoby souvisela se zdůrazněním soudní moci panovníka. Stejně jako u mistrné konstrukce královské oratoře, která je s palácem spojena kamenným mostkem, se i zde polemizuje o autorství mezi oběma významnými kameníky tehdy působícími na Hradě, Hansem Spiessem a Benediktem Riedem. Díky přístavbě mostku a oratoře mohl král přejít přímo do katedrály sv. Víta. Tento počin se datuje do doby po roce 1490, protože mezi znaky Vladislavových zemí na její poprsnici se objevuje znak uherského království.

Díky svým zkušenostem se Ried podílel na opravě opevnění hradu (dokončeno v roce 1496), které doplnil třemi nízkými oblými dělostřeleckými baštami, jejichž pozůstatky jsou dochovány pod úrovní dnešního terénu. V rámci budování královského paláce vznikl trůnní a rytířský sál, později nazvaný Vladislavský sál (1493-1502), ve své době největší zaklenutý sál bez středních podpěr ve střední Evropě, který dokazoval výjimečné technologické zdatnosti Benedikta Rieda. Obrovský prostor na půdorysu nepravidelného obdélníku o rozměrech zhruba 62 × 16 × 12 metrů je zaklenut pěti poli kroužené klenby, protínající se v dynamických hvězdových obrazcích. Ty s sebou nesly nemalé úsilí dle Riedova umu (navržení abstraktního geometrického schématu) a obrovskou zodpovědnost při realizaci do trojrozměrného útvaru. Klenba je podepřena vtaženými opěrnými pilíři, sál byl opatřen velkými renesančními pravoúhlými okny (jedna z prvních stop renesance na našem území), které musely být dále děleny ve dví a každá polovina dostala kamenný kříž, nesoucí dřevěné okenní rámy. Sál byl před požárem v roce 1541 zastřešen pěti strmými stanovými střechami, což bylo pokládáno za typicky riedovské. Stejné řešení najdeme na kostele sv. Mikuláše v Lounech i na kostele sv. Barbory v Kutné Hoře. Vznikl tak monumentální veřejný prostor, jak o něm psal teoretik architektury Alberti. Zároveň se Starou sněmovnou a Ludvíkovým křídlem je s Vladislavským sálem spojený prostor Jezdeckých schodů, které sloužili k nástupu rytířů s koňmi k turnajům a také pro přísun paliva do krbů v sále. Více než pravoúhlé schodišťové stupně připomínají širokou nástupní rampu zaklenutou složitým vzorcem přetínaných kroužených žeber.

Opevnění Pražského Hradu

Díky svým zkušenostem se Benedikt Ried mohl podílet na posílení lucemburských fortifikací. Jako více feudálních sídel nebyl ani Pražský hrad dostatečně chráněn svými hradbami a to zejména severní břeh Jeleního příkopu. Zde namísto zbořené parkánové hradby vyrostla masivní arkádová 8 metrů vysoká a 3 metry široká zeď, uvnitř které vznikla krytá střelecká chodba s dvěma typy střílen. Součástí zdí jsou mohutné bateriové věže Mihulka, Daliborka a Bílá věž nevýrazně předstupující do popředí hradby.

Pohled z ochozu severních hradeb Pražského Hradu na obrannou věž Mihulku

Daliborka představuje skutečný posun ve fortifikačním myšlení svým umístěním a váže se k ní pověst o Daliborovi z Kozojed, po kterém je i pojmenovaná. Všechny z těchto věží představují obvyklý typ válcové bašty s mohutnými stěnami, do nichž byly prolomeny různé typy střílen a palba z nich tak účelně pokryla celou plochu příkopu, rozsáhlý prostor před ním i jeho dno. Druhá strana opevnění vytvořila dnes veřejnosti z části přístupnou Zlatou uličku. Na jižní straně Hradu B. Ried existující parkánovou hradbu pouze doplnil třemi nízkými oblými dělostřeleckými baštami, jejichž pozůstatky jsou dochovány pod úrovní dnešního terénu a na východě bylo jeho prací vytvoření rozsáhlého barbakánu před branou. Inspirací pro vzhled a vlastnosti Riedových fortifikací byla především Itálie, což bylo dáno tamější ekonomickou a válečnou situací. Odtud čerpal strategie v posilování tloušťky zdiva a stavění víceúrovňových chodeb či věží. Dá se charakterizovat především snahou eliminovat účinky nepřátelské dělostřelby, ochranou vlastního dělostřelectva a aktivní obranou na více úrovních.

Odkazy

Související články

• Gotická architektura
• Gotická klenba
• Renesanční architektura
• Petr Parléř