Wikipedista:LucieS93/Pískoviště

Právní zakotvení duševních poruch

Duševní poruchy jsou národními legislativami různými způsoby definovány a to podle případů. Například u nedobrovolné hospitalizace a léčby může zúžit tuto kategorii jen na těžké duševní poruchy, ale třeba u pozitivních práv, může legislativa definovat duševní poruchy tak, aby na ně měly nárok všechny osoby s duševní poruchou. Z právního hlediska je velice nutné oddělit termíny duševní porucha a duševní nemoc. „Český právní řád operuje s pojmem „duševní porucha“.

Trestní zákoník

Termín duševní porucha je definován v zákonu 40/2009 trestního zákoníku v § 123 Duševní porucha. Zde se píše, že duševní porucha, která nevyplývá z duševní nemoci, je i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní odchylka. Dále se trestní zákoník zaměřuje na osoby s duševními poruchami v díle 4 – Pachatel, spolupachatel a účastník trestného činu. Konkrétně se jedná o § 26 Nepříčetnost a § 27 Zmenšená příčetnost. Duševně narušeného člověka lze však potrestat uložením ochranného léčení nebo zabezpečovací detencí, jehož právní zakotvení najdeme v § 47 Upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence.

Občanský zákoník

Nový občanský zákoník vešel v účinnost 1. 1. 2014 a díky němu bylo novelizováno spoustu zákonů.

§ 55 - § 65 Omezení svéprávnosti je inspirováno Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením a výkon práv je také zaručen Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. „Základním předpokladem pro vydání rozhodnutí o omezení svéprávnosti je, že jeho vydání musí být v zájmu člověka, jehož se rozhodnutí týká.“ Soud se při rozhodování prvotně zabývá otázkou, zda se vůbec u posuzovaného vyskytuje dušení porucha, která je trvalá a která způsobuje neschopnost právního jednání. Důležitým kritériem pro soud je rozsah a stupeň neschopnosti člověka postarat se sám o sebe. Nutné je také zkoumat život jedince, např. jestli je si schopný sám nakoupit a majetkovou situaci tzn., jak hospodaří s penězi, zda je schopný platit nájem apod.

Při duševní poruše, která je jen přechodného rázu, se může přistoupit k mírnějšímu opatření, než je omezení svéprávnosti a to k § 45 - § 48 Nápomoc při rozhodování, kde si člověk může zvolit svého tzv. podpůrce, který se bude spoluúčastnit právních jednání podporovaného a poskytuje mu rady, snaží se mu vysvětlit důsledky jeho činů nebo mu poskytuje oporu při komunikaci s okolím. Tzn., že osoba s duševní poruchou zůstává svéprávná a stále rozhoduje sama za sebe. V tomto případě je nutné uzavřít mezi podpůrcem a podporovaným smlouvu o nápomoci, kterou musí odsouhlasit soud, který tím brání ve zneužití daného opatření.

Dále je možné přistoupit také k § 49 - § 54 Zastoupení členem domácnosti a to pokud duševní porucha nedosahuje stupně pro omezení svéprávnosti, neexistuje žádný zástupce nebo opatrovník a někdo z členů domácnosti (potomek, předek, sourozenec, manžel, partner, a nebo osoba, která se zastoupeným žil po dobu 3 let před vznikem zastoupení) je ochotný se daného zastoupení ujmout.