Wikipedista:HrošiceZuzka/Pískoviště

obrázek

Policie

Policejní etika

Pomáhat a chránit.

Policejní etika patří do skupiny profesních etik. Specifická povolání vyžadují od jejich vykonavatelů plnění určitých mravních standardů, které jsou obvykle formulovány v profesní etice daného povolání. Jde především o povolání, pro která je charakteristická jistá nadřazenost vykonavatelů těchto profesí nad ostatními občany (např. učitel, lékař, soudce, policista), Lékař je díky svým znalostem v jistém smyslu "nadřazen" pacientovi, učitel žákovi, soudce a policista disponují pravomocemi, které nemá řadový občan. Vykonavatelé těchto profesí často ve svých rukou soustřeďují moc, jejíž zneužití může vážně poškodit řadového občana. Proto je kromě zákonných povinností vykonavatelů těchto profesí obvyklé formulovat i závazné mravní normy a hodnoty, jimiž se musí řídit v průběhu výkonu svého povolání. Přesná formulace těchto standardů je obsažena v profesním etickém kodexu. Prvým profesním etickým kodexem byla tzv. Hippokratova přísaha, jejímž autorem byl údajně Hippokratés z Kósu (460 př. n. l., Kós – ca 370 př. n. l.). Počátkem 21. století můžeme pozorovat eskalaci etických kodexů různých povolání, např. politika nebo zaměstnance určité firmy. Jde však spíše o snahu o posílení kreditu těchto povolání (např. etický kodex podnikatele) nebo optimalizaci mezilidských vztahů v podniku. Význam takových kodexů je pouze lokální. Celospolečenský význam mají etické kodexy takových povolání, jejichž výkon se týká každého občana. Každý člověk jde tu a tam k lékaři či potřebuje pomoc policisty.

Role policie ve společnosti

Policie je institucí, jejímž posláním je udržovat řád a pořádek ve společnosti, v případě nutnosti i s použitím síly. Policie je tradičně represivním orgánem státu, založeným na direktivním řízení. Etika naproti tomu je filozofická disciplína, která se zabývá problematikou dobra a zla.

V podmínkách autokratického státu, který pohlíží na své občany jako na poddané, a policie slouží jako nástroj udržení stávající moci, nemá smysl hovořit o policejní etice. Po policistech je požadována bezvýhradná loajalita a poslušnost vůči vládci či vládnoucí skupině.

Policie se dlouhá staletí obešla bez etiky. Městské policejní sbory byly organizovány vojenským způsobem, vojenská struktura a organizace zvyšovaly disciplínu a loajalitu. Výsledkem byl vojenský styl uniforem, vojenské hodnosti, pochodováni, salutování apod., což se stalo postupně součástí policejní tradice. Tento styl zvyšoval disciplínu a výkonnost, avšak vedl k tomu, že policie stála stranou civilního života a byla uzavřena do sebe. V tomto duchu se rozvíjel tradiční profesionální model policejní práce až do 60. let 20. století.

Problémy s tradičním modelem policejní práce v demokratických státech nastaly koncem šedesátých let minulého století. Ukázalo se, že tradiční policejní metody již nejsou efektivní. Policie byla vystavena enormnímu tlaku v důsledku demonstrací za lidská práva, rasových konfliktů, výtržností a politických protestů. Mnozí příslušníci minorit protestovali proti nerovnému zacházení a znevýhodňování. Tradiční represivní model policejní práce spíše eskaloval napětí ve společnosti a nejednou vedl k projevům policejní brutality.

V České republice až do počátku 90. let fungoval bez větších problémů tradiční model policejní činnosti. V souvislosti s pádem minulého režimu se však situace dramaticky změnila. Urychleně proběhly procesy, které na Západě krystalizovaly několik desítiletí. Autokratický stát se transformoval ve stát demokratický, rozšířila se svoboda občanů, jejichž práva a svobody stát musí respektovat. Dříve homogenní společnost (jeden stát, jeden národ, jedna kultura) se mění v podmínkách globalizace a s ní spjaté migrace ve stát pluralitní. Mění se i činnost policie. Zužují se její pravomoci, policie musí respektovat základní lidská práva a svobody občanů, jejich kulturní odlišnosti. Dnes už policie nemá občana plně ve své moci a nemůže budovat svou autoritu výlučně na strachu z možných sankcí. Pravomoci policistů jsou omezené a jasně definované. Občané jsou si stále více vědomi svých práv. Autoritu policie je dnes nutné budovat na vysoké profesionalitě, díky níž policie získá zasloužený respekt a důvěru občanů. Před policií stojí velký úkol: získat občany pro spolupráci nikoliv už pouze na základě donucování, nýbrž na základě důvěry. Bez této důvěry je sotva možné očekávat, že občané budou ochotni spolupracovat s policií a pomáhat jí v boji s kriminalitou.

Co nejvíce narušuje důvěru občanů v policii? Jistě ne to, že policie není schopna objasnit všechny trestné činy a zatknout všechny pachatele. Daleko spíše jsou to případy, kdy se jednotliví policisté zpronevěřují svým povinnostem, jejichž plnění od nich jako od reprezentantů státu občané očekávají. Jde především o zneužívání pravomoci veřejného činitele, korupci, policejní brutalitu, arogantní a nadřazené jednání, komplicitu policistů, rasismus, nekompetentnost, falšování statistik objasněnosti, falšování důkazů a upravování svědectví, trestnou činnost samotných policistů. Tyto případy nezákonného a neetického jednání policistů se vyskytují na celém světě

Klíčový prostředek budování důvěry mezi policií a občanskou veřejností představuje policejní etika. Etický kodex policie, formulující základní hodnoty a zásady policejní činnosti, plní dvojí funkci. Je orientován jednak vůči policistům, a jednak vůči občanské veřejnosti. Policisty podněcuje k diskusi o základních hodnotách policejního povolání a o principech, o něž se jejich činnost má opírat. Etický kodex policisty informuje občanskou veřejnost o tom, jaké jednání lze od policistů očekávat. Etický kodex policie přispívá k transparentnosti vztahu mezi policií a občanskou veřejností. Potřeba policejní etiky vyvstává naléhavě v posledních desetiletích v souvislosti s transformací role policie ve společnosti, kterou charakterizuje J. Musil „jako změnu policie z vrchnostenského, privilegovaného a výrazně represivního orgánu, stojícího nad občanskou společností, nebo dokonce proti ní, v orgán plně integrovaný do společnosti a státního systému, podrobený zákonům a kontrolním mechanismům, plnící pouze přesně vymezené bezpečnostní funkce. Zkratkovitě lze tento trend vyjádřit jako přechod od nadřazenosti ke službě. Policie nemá občany ani kontrolovat, ani perzekuovat, nýbrž jim má sloužit tím, že je ochraňuje před rušiteli bezpečnosti a veřejného pořádku. Policie jako veřejná služba – taková je definice její společenské role.“

V červnu 1996 se konala ve Štrasburku mezinárodní konference na téma „Policejní etika v demokratických státech“. Tuto konferenci organizovala Rada Evropy a zúčastnily se jí delegace řady členských států, USA a dalších států. Účastnila se i delegace z České republiky. Na konferenci byly prezentovány etické kodexy policie jednotlivých států. Seminář potvrdil všeobecnou potřebu vzniku společného etického kodexu policie v zemích, které jsou členy Rady Evropy. Tento kodex byl přijat 19. září 2001 Výborem ministrů Rady Evropy pod názvem „Evropský kodex policejní etiky“ jako doporučení pro členské státy, které se zavázaly prosazovat jeho principy. Etický kodex Policie České republiky vydaný rozkazem policejního prezidenta č. 1/2005 byl vypracován interně pracovní skupinou působící v letech 2003-2004 a tvořenou příslušníky a zaměstnanci Policie České republiky, pracovníky Ministerstva vnitra České republiky a externími konzultanty z nevládních organizací.

Posláním etického kodexu a profesní etiky není diktovat jednotlivci, co má, či nemá dělat, ale spíše ho podnítit k zamyšlení nad tím, co dělá, jaký je konečný smysl jeho práce, je-li jeho konání správné. Toto promýšlení příčin a důsledků vlastního jednání je součástí sebereflexe individua.

Etický kodex Policie České republiky

Kodex je rozčleněn do několika tematických oddílů.

1)     Cíle policie v demokratickém právním státě, smysl a poslání policejního povolání (policejní služba = služba občanům) a vymezení místa policie v systému výkonné moci státu: ochrana bezpečnosti a pořádku ve společnosti, prosazování zákonnosti, ochrana práva svobod občanů, prevence trestné a protiprávní činnosti, úsilí o získání důvěry a podpory občanů.

2)     Hodnoty policejního povolání: Nejvyšší hodnotou je lidský život a bezpečnost občanů. Policista ctí zákony a prosazuje je nestranně. Policista se chová k občanům s úctou a respektem. K dalším hodnotám patří profesionalita, odpovědnost, bezúhonnost a nadřazení zájmů společenských zájmům soukromým atd.

3)     Etické principy jednání policistů

a)     ve vztahu k občanům:

• nestrannost - policista nesmí připustit, aby jeho osobní vztahy a pocity ovlivnily jeho jednání a rozhodování,
• užití síly pouze zákonným způsobem a v míře nezbytně nutné (striktní zákaz krutého, nehumánního, degradujícího či ponižujícího způsobu jednání),
• bezúhonnost - policista se zdrží jednání, které by směřovalo k jeho majetkoprávními či jinému prospěchu (korupce) nebo by tak mohlo být kvalifikováno,
• korektnost policistů, rozvaha (policista se snaží předejít použití síly), takt, empatie, mlčenlivost, transparentnost atd.

b)     v rámci policejní instituce: spolupráce, kolegialita (nikoli komplicita), iniciativa a samostatnost, odpovědnost vůči nadřízeným i podřízeným, striktní zákaz diskriminace a šikanování atd.

c)     vůči sobě: odpovědnost za svůj profesionální výkon, profesní zdokonalování a vzdělávání, soukromý život policisty.

4)     Společenská prestiž policejního povolání – závisí na míře důvěry občanů v policii, která je spjata s vysokou mírou profesionality policie, s korektností a bezúhonností chování jejích příslušníků. Profesionální hrdost a stavovská čest policistů. Každý příslušník Policie České republiky, který jedná v souladu se zákonem a Etickým kodexem Policie České republiky, si plně zaslouží úctu, respekt a podporu společnosti, jejíž bezpečnost chrání i s nasazením vlastního života.

Policie v akci

Porušení etického kodexu policie

Policista je při výkonu své služby postaven do obtížné situace. Scénář jeho sociální role mu předepisuje morálku povinnosti a mravní odpovědnosti, morálku preferování obecného zájmu někdy na úkor zájmů osobních a na druhé straně se pohybuje v prostředí, kde často převládá nejhrubší egoismus, kde špinavé prostředky slouží k dosažení ještě špinavějších cílů.

Odborná literatura se zabývá analýzou případů porušování etických principů i zákona policisty. Formy policejní korupce podle Barkera a Roerbucka jsou např. bezplatné přijímání jídla, nápojů, využívání bezplatných služeb, vydírání za přestupky v dopravě, poskytování informací o získaných důkazech, falšování výpovědí, zastrašování svědků atd. J.A. Inciardi uvádí tyto druhy policejní korupce: jídlo a služby, nezákonné provize, příležitostná krádež nejčastěji na místě trestného činu, plánovaná krádež, vydírání, ochrana, zahlazování případů, protekcionismus

Zuzana Herzogová podrobně analyzuje tři základních principy etického kodexu policie a případy jejich porušování. Jde o::

princip nestranného prosazování zákona

principu neúplatnosti policisty

princip užití minimální síly policistou.

Princip nestranného prosazování zákona policistou je odvozen od základního principu demokratického právního státu - rovnosti všech občanů před zákonem. Policista bude uplatňovat zákon nestranně, bez nadržování, ovlivňování, nepřátelství, bez ohledu na postavení, pohlaví, rasu, náboženství, politické přesvědčení.

Policejní korupce má individuální příčiny: malá osobní disciplína, nedostatek úcty k sobě samému, nedostatek hrdosti na zvolenou profesi. a institucionální příčiny, vyplývající ze specifika policejní subkultury.

Policista používá síly pouze s největším omezením, pouze poté, co se diskuse, vyjednávání a přesvědčování ukázaly nedostatečné a neefektivní. Policista by se měl vyvarovat zbytečného působení utrpení, krutého, degradujícího nebo nelidského zacházení s jakoukoli osobou. Příčiny nepřiměřeného užití síly policistou jsou:

Individuální příčiny nepřiměřeného užití síly policistou: důsledek neschopnosti navázat s pachatelem verbální kontakt - profesionální nepřipravenost; jednání podmíněné strachem; nezkušenost, lehkomyslnost, frajerství, povýšenost.

Institucionální příčiny užití nepřiměřené síly – souvisejí s policejní subkulturou. Tzv. „policejní vidění světa“ - převaha negativních zkušeností a nebezpečí extrapolace na celou společnost

Sociální příčiny užití nepřiměřené síly policistou: důsledek kultu násilí ve společnosti, důsledek vyřazenosti policie ze společnosti v podmínkách, kdy policie nemá dostatečnou důvěru občanů.

Důsledky policejní brutality: ztráta důvěry občanů v policii, neochota občanů pomáhat policii v boji se zločinem, gradace násilí ve společnosti a zvyšování brutality pachatelů trestných činů.

Základní princip etického kodexu policisty - princip nestranného prosazování zákona.

a)  

b)   Zákon a spravedlnost. Nastoluje policista zákon nebo spravedlnost? Rozlišení zákonného postihu a pomsty:

zákonný postih = konfrontace dvojího systému hodnot: objektivních, které representuje státní moc (policista, soudce) a subjektivních (ten, kdo zákon porušuje: zloděj, vrah);

pomsta = střet dvou systémů hodnot subjektivních.

c)   Co to znamená „vzít zákon do svých rukou?“

3) Porušení principu nestranného prosazování zákona.

a)   (Etický kodex policie USA z r. 1989).

b)  Typologie situací: známý, příbuzný, kolega, nadřízený se dopustí přestupku či trestného činu. Jak se zachovám? Nestranně či budu nadržovat?

c)   Osobní sympatie či antipatie policisty v jednání s občany. Nutnost sebeovládání a nestranného přístupu policisty.

d)  Důsledky porušení principu nestranného prosazování zákona: oslabení důvěry občanů v policii.

4) Princip neúplatnosti policisty a jeho porušení.

Korupci lze obecně definovat jako negativní společenský jev, kde úředník státního aparátu přijímá nebo si dá slíbit úplatek v souvislosti s tím, že tuto osobu vůči ostatním členům společnosti v dané věci zvýhodní.

Typologie policejní korupce

A. Banální  (triviální) - jde o korupční chování, které v jednotlivých případech není příliš společensky nebezpečné, a jeho provádění nebo zastírání je velmi jednoduché a nevyžaduje od pachatele téměř žádnou kvalifikaci. Zisky z banální korupce jsou obvykle spíše malé, ale zato její výskyt je poměrně častý.

·     nevydávání pokutových bločků;

·     přijímání drobných darů jako projevu vděčnosti;

·     prominutí přestupku za menší úplatu;

·     přijetí nabídky nakupovat zboží se zvláštní slevou;

·     krádež věcí ze skladu zabaveného zboží;

·     využívání služebního auta k soukromým účelům.

B. Spíše sofistikovaná

·        vydírání pachatelů;

·        asistence při převodu cizinců přes státní hranici;

·        vydávání povolení k pobytu či zbrojních průkazů neoprávněným osobám;

·        změna záznamu v protokolu o dopravní nehodě;

·        spolupráce na organizovaném obchodu s kradenými automobily;

·        fingování dopravní nehody;

C. Sofistikovaná - Jde o korupční chování policistů, které se vyznačuje se vysokou společenskou nebezpečností a provádění nebo zastírání je poměrně složité a vyžaduje od pachatelů specializované znalosti. Zisky ze sofistikované korupce jsou obvykle spíše velké, resp. velmi velké, ale ve srovnání s banální korupcí je její výskyt výrazně méně častý.

Existuje přímé napojení policistů na mocenské skupiny a organizovaný zločin, kterým  poskytují své služby jako např.:

·     poskytování informací z policejní databáze, které slouží vymahačům dluhů nebo konkurenci v podnikání;

·     vybírání výpalného;

·     zastavení trestního řízení;

·     vedení vyšetřování „do ztracena“;

·     varování před tím, že policie prošetřuje jejich činnost;

·     poskytování informací o tom, jak spáchat trestný čin tak, aby byl nepostižitelný.

Příčiny policejní korupce

personální

Vysvětlení příčin korupce vlivem individuálního selhání bývá nazýváno také „teorií shnilých jablek“. Korupce je chápána jako důsledek deviantního chování jednotlivců. Tato teorie v podstatě říká, že policejní systém je v pořádku, jen někteří jednotlivci se neumějí vyrovnat s korupčními podněty ve formě nabízených úplatků a korupčních zisků.

Institucionální příčiny korupce u policie spatřovány především v byrokracii, nadměrném papírování a absenci motivačních faktorů v policejní práci

Specifikum policejní subkultury, tvoří podle E. Sabopála především následujícími faktory:

·     Silná profesní solidarita, která předpokládá mlčenlivost.

Kdo poruší solidaritu vůči ostatním členům policejního společenství, zříká se vlastní ochrany a bezpečnosti.  Solidarita působí jako závazek, který může vyloučit určitý druh chování. Solidarita předpokládá existenci nepsaných pravidel, kterým se musí podrobit každý policista.

·     Vlastní hodnotový systém.

Specifický nepsaný systém hodnot a norem policejního chování, vyjadřuje tzv. „mentalitu obléhaných“. Patří sem především neformální postupy a uzavřenost před vnějším světem

·        Častá nedůvěra policistů k právnímu systému, na jehož dodržování mají policisté dohlížet.

·        Obvykle negativní postoj k osobám stojícím mimo policejní profesní subkulturu.

Policisté nedůvěřují osobám mimo svou profesi, což v praxi znamená, že nedůvěřují nikomu kromě policistů.

·        Pocit privilegovanosti a moci nad ostatními občany.

U některých policistů se rozvíjí pocit skupinové výlučnosti, jenž v nich upevňuje přesvědčení, ze tvoří něco jako exklusivní klub vyvolených, kteří si mohou dovolit to, co je jiným zakázáno. Vzhledem k náročnosti svého povolání na to mají nezpochybnitelné právo.

·        Absence přiměřené kontroly.

Policisté nejsou přiměřeně kontrolováni a při chybném chování často nejsou voláni k odpovědnosti. Každá moc korumpuje, a je-li vykonávána bez dozoru, otevírá se široký prostor pro korupci.

---

[1] SABOPÁL, E.Cit. dílo, s. 10-12.

---

a)   Definice korupce a úplatkářství dle právního řádu.

b)  Rozdíl mezi úplatkem a pozorností: rozdíl mezi jednáním, které je vypočítané na protihodnotu, a upřímnou lidskou vazbou (vyjádření vděčnosti např. za nalezení dítěte). Rozbor modelových situací a diskuse.

c)   Formy policejní korupce: korupce z pozice autority - přijetí různých výhod, peněz, služeb; neoznámení trestného činu, zmaření vyšetřování atd.

d)  Sociální příčiny korupce: mravní krize společnosti, nedostatečné materiální zajištění policistů.

e)   Individuální příčiny korupce: malá osobní disciplína, nedostatek úcty k sobě samému, nedostatek hrdosti na zvolenou profesi.

f)   Institucionální příčiny korupce, vyplývající ze specifika policejní subkultury.

g)  Negativní důsledky korupčních afér, do nichž jsou zapleteni policisté: ztráta důvěry občanů v policii.

h)  Zahraniční zkušenosti s problémem korupce (organizovaný zločin a korupce, policejní korupce, prevence korupce).

5) Základní princip etického kodexu policie: užití minimální síly policistou.

a)   Prvá formulace principu užití minimální síly policistou ve Velké Británii.

b)   „Policista používá síly pouze s největším omezením, pouze poté, co se diskuse, vyjednávání a přesvědčování ukázaly nedostatečné a neefektivní“. (Etický kodex policisty - USA 1989).

c)    „Zachovám si chladnou mysl tváří v tvář nebezpečí, pohrdání, posměchu. Vypěstuji si sebekontrolu a budu mít stále na mysli blaho druhých.“ (Etický kodex policisty - USA 1989)

6) Policejní brutalita - zahraniční zkušenosti.

a)    „Policista by se měl vyvarovat zbytečného působení utrpení, krutého, degradujícího nebo nelidského zacházení s jakoukoli osobou“. (Etický klodex policisty - USA 1989).

b)  Typologie forem policejního násilí.

c)    

d)  Institucionální příčiny užití nepřiměřené síly – souvisejí s policejní subkulturou.

e)  

f)   Tzv. „policejní vidění světa“ - převaha negativních zkušeností a nebezpečí extrapolace na celou společnost.

g)  

Policie – ozbrojená složka státního aparátu, „prodloužená ruka zákona“, orgán odpovědný za udržování veřejného klidu, zákonnosti a veřejného pořádku v zemi. Tak bývá charakterizováno její poslání. Toto poslání nelze vždy naplnit pouhým „dobrým slovem“, a proto bylo policii svěřeno výsadní právo disponovat krajním prostředkem státního donucení – fyzickou silou, užitím donucovacích prostředků. Jeho uplatnění však vždy znamená omezení svobody jednotlivců. V demokratickém právním státě použití fyzického donucení nezávisí na libovůli toho kterého policisty, ale je omezeno tak, aby zůstala zajištěna rovnováha mezi lidskými právy občanů na jedné straně a udržením veřejného pořádku na straně druhé.        

Z právního hlediska je problematika policejního násilí složitější než kupř. policejní korupce, která je nade vší pochybnost nezákonná. Naproti tomu je použití síly policií povoleno a určení momentu, kdy zákonné užití síly přechází v nezákonné bude zejména u sporných případů předmětem právních diskusí a argumentů. Hranice mezi přiměřeným a nepřiměřeným užitím síly je velmi tenká, obtížné je určit onen moment, kde je užití síly nezbytné a kdy je možné se mu vyhnout. Stejně tak problematické je posuzovat míru užití síly při policejním zákroku, který je prováděn ve stresové situaci, poté co stres odezněl.

Legitimita užití fyzické síly k řešení konfliktů vyplývá z moderního pojetí státu, jehož specifikum představuje výlučný monopol na použití síly: armády pro použití proti potenciálnímu vnějšímu nepříteli a policie proti nepřátelům uvnitř Tento monopol má jedinou výjimku, a sice v případě bezprostředního ohrožení zdraví, života či majetku má i samotný občan právo užít sílu (zákon o nutné obraně a krajní nouzi).

V ustanovení § 1 zákona č. 283/1991 Sb. Je uvedeno: Zřizuje se ozbrojený bezpečnostní sbor České republiky s názvem Policie České republiky. Zákon pak v dalších ustanoveních dává policistům oprávnění používat sílu v rámci působnosti, při ochraně zdraví, života, majetku, veřejného pořádku a práv občanů. Je zde tedy formulována vynutitelnost dodržování zákona silou. Legitimita použití síly je tak nezaměnitelně delegována na příslušníky Policie České republiky, jejichž úkolem je vynucovat dodržování právních norem. V souladu s tímto zákonem je policista povinen volit minimální použití síly, potřebné k dosažení účelu služebního zákroku. Tuto povinnost mu ukládají zákonné normy.

Zákonná úprava použití síly policistou v České republice vychází z § 6 zákona č. 283/1991 Sb. O Policii ČR ve znění novel. Z něho vyplývá povinnost zakročujícího policisty dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti se zákrokem vznikla bezdůvodná újma a případný zásah překročil míru nezbytnou k dosažení cíle služebního zákroku příp. úkonu. Dále je policista povinen při provádění služebního zákroku příp. úkonu, spojeného se zásahem do práv nebo svobod osoby, poučit je o jejich právech, pokud to povaha této činnosti povoluje, jinak je povinen poučit je dodatečně.

Konkrétní ustanovení citovaného zákona, týkající se použití síly policistou jsou v § 38 a § 39. Vyčerpávající výčet donucovacích prostředků, kterých může policista použít, je obsažen v  § 38 odst. 1:

a)     hmaty, chvaty, údery a kopy sebeobrany

b)     slzotvorné prostředky

c)     obušek

d)     pouta

e)     služební pes

f)      vytlačování koňmi

g)      technické prostředky k zabránění odjezdu vozidla

h)     zastavovací pás a jiné prostředky k násilnému zastavení vozidla

i)      vodní stříkač

j)      zásahová výbuška

k)     úder střelnou zbraní

l)      hrozba střelnou zbraní

m)  varovný výstřel.

Taxativní vyjmenování nedává policistovi možnost použít jiné prostředky než ty, které jsou v zákoně uvedeny. Princip užití minimální síly se promítá do povinnosti policisty vyzvat osobu, proti které zákrok směřuje, aby upustila od svého protiprávního jednání s výstrahou, že pokud tak neučiní, bude použito donucovacích prostředků. Není tedy vždy nutné tyto prostředky použít, pokud postačí domluva či pohrůžka použitím těchto prostředků. Pokud osoba zanechá svého protiprávního jednání, měla by mít dostatečnou jistotu, že policista některý z těchto prostředků nepoužije. Použije-li jich např. proto, aby vyzkoušel akceschopnost svého služebního psa, jedná v rozporu se zákonem.

Odst. 2 téhož paragrafu uvádí důvody, kdy může policista tyto donucovací prostředky použít, a to je ochrana bezpečnosti osob, své vlastní, majetku a veřejného pořádku, a to vždy proti osobě, která je ohrožuje. Před použitím donucovacích prostředků je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků. Od výzvy lze upustit jen v případě, že je ohrožen život nebo zdraví jiné osoby a služební zákrok nesnese odkladu. Je pak na samotném policistovi, na jeho volném uvážení, aby posoudil, zda je pronesení věty: “Jménem zákona, zanechte svého protiprávního jednání nebo bude proti vám použito donucovacího prostředku!“ ještě účelné či nikoliv. Dále policista nemusí výzvy s výstrahou použít u donucovacího prostředku, který je nazván technické prostředky k zabránění odjezdu vozidla. Jde prakticky o botičku, která má zabránit řidiči vozidla v odjezdu. Používá se, pokud je řidič přítomen a odmítá se podrobit prováděným úkonům nebo je zřejmé, že chce s vozidlem ujet. Pokud řidič s policisty komunikuje, je použití výzvy s výstrahou rozhodně na místě. Jiná situace ovšem nastává, když se řidič ve vozidle zamkne a bavit se s policisty odmítá. Směšně by působilo, kdyby policista přes sklo u vozidla vykřikoval výzvu s výstrahou na nereagujícího řidiče. Zajímavé je, že při tomto pasivním odporu řidiče lze s ohledem na okolnosti použít slzotvorný prostředek nebo dokonce zásahovou výbušku, což jsou prostředky značně razantní. Situace je složitá i po technické stránce. Jak dostat řidiče ven z vozidla (a to samozřejmě bez jeho poškození)? Některé z donucovacích prostředků jsou vzhledem k tomu, že řidič sedí ve vozidle, nepoužitelné a jiné zcela zjevně nevhodné vzhledem k pasivnímu odporu řidiče (např. varovný výstřel).  

Policista se rozhoduje, který donucovací prostředek použije, aby dosáhl účelu sledovaného služebním zákrokem. Použije takového donucovacího prostředku, který je nezbytně nutný k překonání odporu osoby, která se dopouští protiprávního jednání. Přitom je policista povinen dbát, aby použitím donucovacího prostředku nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání (§ 38 odst. 5 cit. zákona). Tato pravidla platí i pro možné použití střelné zbraně policistou. Tuto může policista použít jen v případě, že bylo použití donucovacích prostředků zřejmě neúčinné. Policista se tedy musí pohybovat v určitých mezích. Na jedné straně je to výběr donucovacího prostředku, a zvláště pak síla, s jakou je užit. Zároveň platí, že musí být dosaženo účelu, který je služebním zákrokem sledován, a na druhé straně tohoto účelu musí být dosaženo s použitím přiměřené (tedy nikoliv nadměrné) síly, aby použití donucovacího prostředku nezpůsobilo protiprávně jednající osobě újmu zřejmě nepřiměřenou nebezpečnosti jejího jednání. V zákoně užité slovo „zřejmě“ poskytuje policistovi určitý prostor pro „subjektivní“ hodnocení situace, na jehož základě se připouští újma i o něco vyšší než přiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Zcela jiné jsou subjektivní pocity policisty, který se účastní zákroku, při němž jsou užity donucovací prostředky (stres, nutnost okamžitého rozhodnutí, nepředvídatelnost vývoje rizikové situace atd.) a diváka, který posléze v klidu v promítací místnosti vyhodnocuje adekvátnost policejního zákroku. Na druhé straně však nepřiměřenost některých zásahů je zřejmá na prvý pohled. Jestliže silně podnapilý občan, který sice hrubě nadává policistům, ale jinak sotva stojí na nohou, skončí po policejním zákroku v nemocnici se zlomenou čelistí a otřesem mozku, neubrání se nezaujatý pozorovatel, který vše viděl z okna, „jistému podezření“ na policejní brutalitu.

Na základě svého volného uvážení vybírá policista podle okolností donucovací prostředek a volí sílu (razanci), s jakou bude použit. Jeden a tentýž donucovací prostředek, použitý s malou silou, vede k nepodstatným zraněním, použitý naopak s velkou razancí může vést k těžkému zranění nebo k usmrcení osoby, proti které zákrok směřuje.  

Navíc je zde ještě nutné dbát opatrnosti, zejména aby nebyl ohrožen život jiných osob, a co nejvíce šetřit život osoby, proti níž zákrok směřuje (§ 39 odst. 5 cit. zákona). Ve smyslu § 40 cit. zákona je policista povinen při zjištění, že při použití donucovacích prostředků nebo zbraně došlo ke zranění osoby, poskytnout této osobě první pomoc a zajistit lékařské ošetření. Je zde také zakotvena povinnost každý služební zákrok, při němž došlo k použití donucovacích prostředků nebo zbraně, hlásit svému nadřízenému, a to z důvodu možnosti přezkoumat důvody jejich použití i průběh zákroku.

Při služebních zákrocích je policista povinen brát zvláštní ohled na určité skupiny osob. Těmito osobami jsou: těhotná žena, osoba vysokého věku, osoba se zjevnou tělesnou vadou nebo chorobou, osoba mladší 15ti let. Proti těmto osobám zákon povoluje použít donucovací prostředky nebo zbraň pouze v případě, že je ohrožen život a zdraví policisty nebo jiných osob

Tak zní litera zákona, která obsahuje obecné a často neurčité formulace a slovní spojení, jejichž výklad se stal tématem již mnoha odborných publikací, právních i vědeckých diskusí. Jak si však má s těmito formulacemi poradit samotný policista, který je nucen někdy v zájmu ochrany vlastního života či života jiné osoby učinit na místě rozhodnutí v časovém okamžiku v rozmezí od jedné do několika vteřin? Jak si má policista vyložit termíny: „míra nezbytně nutná“, „povaha a okolnosti zákroku“, „odpovídající výzva“, „zřejmě nepřiměřená újma“? Jaká síla a v jaké intenzitě je přiměřená?

Jisté rozpaky u policistů v přímém výkonu služby budí ustanovení § 38 odst. 5 zákona č. 283/1991 Sb., které stanoví: „Policista je povinen dbát, aby použitím donucovacího prostředku nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání“. Jak má policista dle tohoto ustanovení provedení zákroku vyhodnotit? Představa, že by policista měl při volbě adekvátního donucovacího prostředku v několika vteřinách uvážit, jak asi tento donucovací prostředek bude působit na blížícího se pachatele, mávajícího kolem sebe železnou tyčí (reálná situace z demonstrace proti zasedání Mezinárodního měnového fondu), aby mu nezpůsobil újmu zřejmě nepřiměřenou, se blíží akčnímu sci-fi, kde policista disponující schopnostmi Terminátora poslední generace, má v hlavě superpočítač, který dokáže v jedné vteřině vypracovat několik posudků z biomechaniky, fyziky atd., aby si policista ještě před použitím donucovacího prostředku mohl být stoprocentně jistý, že jím pachateli nezpůsobí nepřiměřenou újmu. Dále by bylo žádoucí, aby policista uměl číst myšlenky, aby věděl, co pachatel v příští vteřině udělá. Žel (nebo možná bohudík) takovými policisty–Terminátory naše policie zatím nedisponuje. Často se však stávají případy, kdy se po zákroku trvajícím několik vteřin, někdy i několik měsíců vypracovávají znalecké posudky, na jejichž základě se policista musí zodpovídat z neadekvátního užití síly.

Klasifikace forem neadekvátního použití užití síly policií:

·          Nevhodné užití síly policií. Síly (s nevelkou intenzitou) je použito v případech, kdy její užití není nezbytné a konflikt by bylo možné vyřešit jinak než s použitím síly. Příčinou je nejčastěji unáhlené rozhodování, nedostatečný výcvik, nedostatek zkušeností, nízká úroveň profesionalismu. Chybí zde vědomý záměr zneužít pravomoc veřejného činitele, nedojde k vážnějšímu poranění občana.

·          Nepřiměřené užití síly policií. Síla je použita v situaci, která k použití síly opravňuje, ale zvolená intenzita síly či délka jejího trvání jsou vyšší než nezbytně nutné k dosažení cíle zákroku. Chybí zde vědomý záměr zneužít pravomoc veřejného činitele, avšak hrozí nebezpečí poranění občana.

Projevuje se ve dvou formách:

a)  Policista použije nepřiměřený prostředek či intenzitu k dosažení účelu sledovaného zákrokem. Síly je použito v situaci, která splňuje podmínky stanovené zákonem, způsob použití je však nezákonný.  Zde se nejspíše projevuje strach a nedůvěra ve vlastní schopnosti, kdy policista raději volí prostředek důraznější, protože má obavu, zda zákrok zvládne.

b)  Policista užije sílu v přiměřené míře, ale v jejím užití pokračuje i poté, kdy dosáhl účelu sledovaného zákrokem. Síly je použito v situaci, která splňuje podmínky stanovené zákonem, způsob použití je však nezákonný. Nejčastější příčinou je psychické nezvládnutí situace policistou (strach či vztek), nedostatečný profesionalismus.

·        Policejní násilí, policejní brutalita (ta je některými autory považována za extrémní formu policejního násilí). Jedná se o situaci, kdy policista vědomě a záměrně používá sílu v rozporu se zákonem:

a)                                                                        a) Je použito zcela zjevně nepřiměřené síly. Účelem není pouhé zamezení protiprávnímu jednání, ale kupř. potrestání pachatele. Může se jednat i o případ, kdy se policista mstí za určité projevy, namířené proti jeho osobě, nebo se policista „identifikuje“ s rolí spravedlivého soudce či mstitele, neboť je přesvědčen, že zákonnou cestou se pachateli nedostane spravedlivého potrestání.

b)                                                                                        b) Síla je použita v situaci, která k jejímu použití neopravňuje, a to bez ohledu na zvolenou intenzitu. Jedná se o případy mučení, šikanování či trestné činnosti samotných policistů atd.

Můžeme tyto případy považovat za excesy jednotlivých policistů, jedná se spíše o selhání jednotlivce než o selhání policie jako takové? Ať odpovíme na tuto otázku kladně či záporně, jedna věc je jistá: občané připisují takováto selhání celé policii.

---

[1] WEBER, M.  The Theory of Social and Economic Organization. New Yourk: Henderson, A.M. and Parsons T., 1964, s. 154.

Literatura

Hansen, A.D. Police ethics. 1. vyd. Springfield: Charles C. Thomas Publisher, 1973. 78 s.

Herzogová, Zuzana. Policejní etika.1. vyd. Praha: Vydáno vlastním nákladem - Tiskárna MV, 2003. 327 s. ISBN 80-238-9984-8.

Hyams, M.T. Communicating the Ethical Standard. Indoctrinating Police Recruits. The Police Chief, October 1991, s. 127-133.

Nesvadba, Petr. Policejní etika. 1. vyd. Nakladatel: Aleš Čenek,s.r.o.,2009, 320 s. ISBN: 978-80-7380-195-3

Externí odkazy

O tématu policejní etiky pojednává též Law Enforcement Code of Ethics

Etický kodex policie České republiky

První kodex profesní etiky - Hippokratova přísaha

V Německu je pro profesní etiku policisty užíván termín "Polizeiethik" nebo "Berufsethik für die Polizei"

V anglicky mluvících zemích je běžně užíván termín "police ethics"