Wikipedista:Gabriela498292/Pískoviště
Hodnocení je přirozenou součástí učební činnosti žáků a řízení této učební činnosti učitelem[1]. Hodnocení je proces výsledku a zpětné vazby. Hodnocení je zjištění kompetencí- vědomostí, dovedností a postojů. „Sdělení učitelů, které je určené žákům a vypovídá o míře jejich úspěšnosti ve vzdělávacím procesu. Vzdělávací výsledky žáků jsou hodnoceny oficiálně prostřednictvím klasifikace (známky) nebo prostřednictvím písemných zpráv (slovní hodnocení).“[2]
Typy hodnocení
editovatV praxi existuje mnoho typů hodnocení. V některých případech jsou učitelé vázáni zákony, normami a nařízeními, kde je striktně určeno, jaké formy a typy hodnocení lze použít.
Odhaluje chyby a nedostatky žáků. Dává žákům poučení a rady na zlepšení výsledku v budoucnosti[3]. Je založeno zejména na komunikaci mezi žáky a učitelem a na časté používání zpětné vazby. Dělí se na ústní a písemné. Do formativního hodnocení se neřadí známky, body nebo procenta.
Ústní - zpětná vazba přímo ve výuce nebo na předem dohodnutých rodičovských konzultacích. Např.: “Vaše dcera je šikovná ve vyjmenovaných slovech.”
Písemné - učitel je žákům zapisuje do sešitů nebo do písemných prací.
Např.: “Lépe zformuluj věty, souvětí nedává smysl.”
Říká se mu též hodnocení výsledné, jako např. Závěrečné vysvědčení. Díky sumativnímu hodnocení získáme konečný přehled o výkonech žáka[4]. Používá se často i mimo školu.
Např.: Závěrečné vysvědčení, mimo školu závěrečné vysvědčení v mimoškolních aktivitách.
Je hodnocení dle norem, převážně je hodnocen výkon jednoho žáka ve vztahu k výkonu ostatních žáků.[5]
Např.: Porovnávání s ostatními žáky, žáci- jedničkáři, žáci- trojkaři, apod.
Hodnotí se, zda byl splněn konkrétní popis výkonu[6]. Hodnotí se splnění předem daných kritérií, bez ohledu na ostatní žáky. Zjednodušeně, žáci předem přesně ví, co se od nich očekává a požaduje.
Např.: Úkol je přinést do školy kaštany do výtvarné výchovy, pokud je žák přinese dostane jedničku, pokud je nedostane dostane pětku.
Slouží zejména ke zjištění učebních problémů a ke zjištění zvláštních vzdělávacích potřeb u žáků.[7] Často se provádí na začátku školního roku.
Např.: V pedagogicko-psychologické poradně, vyhodnocením je, zda žák netrpí dyslexií, dysgrafií, apod.
U neformálního hodnocení nejsou stanovena žádná kritéria a probíhá bez časového určení.
Např.: Jé to se ti povedlo.
Mělo by být standardizované. Je systematické a racionální. Žáci bývají předem informováni, že za svoji práci budou hodnoceni tímto způsobem. Výsledek hodnocení by měl být obecně platný.
Např.: Žáci jsou upozorněni na ústní zkoušení, hodnotí se, jak byli připraveni na výuku.
Po delší časové období pozorujeme žáka a na základě toho učitel získává zhodnocení žákovy úrovně. Používá se v průběhu celého školního roku, je podkladem pro sumativní hodnocení.
Např.: Výsledné známky písemných prací, ústního zkoušení apod.
Hodnocení je provedeno na konci výuky. Hodnotí se například písemná práce, závěrečné zkoušky, ústní zkoušení celé látky.
Např.: Známka z písemné práce, závěrečné zkoušky, ústního zkoušení celé látky.
Funkce, která by měla pomáhat žákům, k dosažení, co nejlepších výsledků a zejména zvyšovat zájem o studium, je možné, že jej motivuje i k samostudiu.
Informuje žáka o jeho výsledcích. Nejde ale jen o informovanosti žáků, ale dodává informace rodičům, dalším učitelům a orgánům. S informační funkcí hodnocení velmi blízce souvisí i funkce kontrolní, která nás informuje o úspěšnosti nebo neúspěšnosti splnění daných cílů.
Pozitivní hodnocení může u žáka ovlivnit jeho snahu a zvýšit sebevědomí žáka. Negativní může fungovat opačně, může to v něm vyvolat nezájem a negativní postoj učení. Je proto důležité při negativním hodnocení myslet na správné používání slov.
Učitelé můžou vyjadřovat hodnocení mnoha způsoby od slovního sdělení, přes udělení známky, procent, bodů až po slovní hodnocení a složité obsahové analýzy. Slovní hodnocení řadíme do hodnocení kvalitativního a známky do hodnocení kvantitativního.
V České republice je rámec hodnocení žáků tvořen zejména zákonem č.561/2004 Sb. Školský zákon. Informace k hodnocení žáků najdeme zejména v paragrafu 51 školského zákona, který obsahuje především informace o klasifikačním stupni a slovním hodnocením. Zákon tedy nabízí tři formy hodnocení: klasifikaci, slovní hodnocení a kombinaci slovního hodnocení s klasifikací. Existují i další úpravy ve vyhláškách pro jednotlivé stupně škol a pro různé typy škol.
Jde o konkrétní slovní vyjádření, které obsahuje výsledky o dosažených výsledcích u žáků, ale i jejich snahu nebo naopak jejich neúspěchy, lze vyjádřit i případné mezery. Setkáváme se s ním téměř v každé vyučovací hodině, ne jen během zkoušení, ale i během průběhu vyučování. Slovní hodnocení má často funkci motivační.
Slovní hodnocení by mělo být citlivé vůči žákům. Musí být srozumitelné pro žáky, učitele i rodiče, proto je důležité volit vhodná slova.
Dle Dvořákové se slovní hodnocení průběžně uplatňuje:
Ústně – ve vyučování hodnotí učitel i žáci.
Písemně – např. komentáře k písemným pracím.
Představením konkrétní práce dětí.
Slovní hodnocení závěrečné je prováděno písemně ve formě vysvědčení.[8]
Sebehodnocení je každé hodnocení, kdy žák hodnotí sám sebe. Používá se i jako výchovná metoda. Podstatou sebehodnocení je tedy zodpovědnost žáků za své učení, za své výsledky, za své činy. Sebehodnocení podporuje žáka k samostatnosti a nezávislosti. Sebehodnocení podporuje sebeřízení, autonomní učení, rozvíjí potřebu přemýšlet o své práci, o používaných strategiích myšlení a učení, podporuje kladení osobních cílů, plánování, odpovědnost za sebe, za to, co dělám, co svým jednáním způsobuji apod.[9]
Žáci (spolužáci) hodnotí navzájem své výsledky. Většinou nejdříve učitelé hodnotí sami a poté zapojují do hodnocení své žáky. Umět hodnotit své vrstevníky je v dnešní době velkým pozitivem. Zároveň tím žáci posilují i vztahy ve třídě.
Odkazy
editovatReference
editovathttps://is.muni.cz/el/med/jaro2020/BVZP021c/um/Znamkovat_ci_hodnotit_slovne__Hodnotici_jazyk.docx.pdf Kategorie:Pedagogika
- ↑ KOLÁŘ; ŠIKULOVÁ. Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-0885-X.
- ↑ PRŮCHA, JAN; WALTEROVÁ, ELIŠKA; MAREŠ, JIŘÍ. PEDAGOGICKÝ SLOVNÍK. PRAHA: PORTÁL, 2003. 322 s. ISBN 80-7178-772-8.
- ↑ KOLÁŘ; ŠIKULOVÁ. Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-0885-X. S. 31.
- ↑ SLAVÍK, JAN. Hodnocení v současné škole- východiska a nové moetody pro praxi. Praha: Portál, 1999. 192 s. ISBN 80-717-8262-9. S. 37.
- ↑ KOLÁŘ, ZDENĚK; ŠIKULOVÁ, RENATA. Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005. 157 s. ISBN 978-80-247-2834-6. S. 31.
- ↑ KOLÁŘ, ZDENĚK; ŠIKULOVÁ, RENATA. Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005. 157 s. ISBN 80-247-0885-X. S. 33.
- ↑ KOLÁŘ, ZDENĚK; ŠIKULOVÁ, RENATA. Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005. 157 s. ISBN 80-247-0885-X. S. 33.
- ↑ DVOŘÁKOVÁ, MARKÉTA. Charakteristika slovního hodnocení. Kroměříž: IUVENTA, 1994. S. 11.
- ↑ SPILKOVÁ, VLADIMÍRA. Proměny primárního vzdělávání v ČR. Praha: Portál, 2005. 311 s. ISBN 80-7178-942-9. S. 71.
Literatura
editovathttps://is.muni.cz/el/med/jaro2020/BVZP021c/um/Znamkovat_ci_hodnotit_slovne_Hodnotici_jazyk.docx.pdf
KOLÁŘ, Zdeněk a Renata ŠIKULOVÁ. Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005. Pedagogika (Grada). ISBN 80-247-0885-x.
PRŮCHA, Jan, Jiří MAREŠ a Eliška WALTEROVÁ. Pedagogický slovník. 4. aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-772-8.
SLAVÍK, Jan. Hodnocení v současné škole: východiska a nové metody pro praxi. Praha: Portál, 1999. Pedagogická praxe (Portál). ISBN 80-717-8262-9.
SPILKOVÁ, Vladimíra. Proměny primárního vzdělávání v ČR. Praha: Portál, 2005. Pedagogická praxe. ISBN 80-7178-942-9.
DVOŘÁKOVÁ, Markéta. Charakteristika slovního hodnocení; Kroměříž: IUVENTA, 1994. [[Kategorie:Vzdělávání]] [[Kategorie:Škola]] [[Kategorie:Hodnocení]]