Wikipedista:Forstos/Pískoviště

Válka polsko-švédská, 1626-1629

Řada polsko-švédských střetnutí o ústí Visly. Válka, která byla pokračováním války z let 1621-1626 vedla ke zpustošení Pomoří a Kujav (Kujawy). 16.9.1629 byla ukončena příměřím v Altmarku.

Po vítězném tažení v Livonsku (Inflanty) a Kuronsku (Kurlandia) se švédský král Gustav II. Adolf rozhodl donutil polského krále Zikmunda III. Vasu, aby se se s konečnou platností zřekl práva na švédskou korunu, a udeřil na Pomoří. 6.7.1626 se vylodil v Piławie (dnešní Baltijsk v Kaliningradské oblasti) a bez odporu postupoval po souši přes Braniewo, Frombork a Elbląg do Malborku. Ten po dvoudenním obléhání dobyl a začal vybírat clo od obchodních lodí plujících do Gdaňsku. Pak se Švédové přeplavili přes Vislu, obsadili Tczew, Gniew, Starogard, Oliwu (dnešní součást Gdaňsku) a Puck, z něhož stačily polské válečné lodi uprchnout do Gdaňsku. Po obsazení několika dalších sídel a pevnosti Głowa u Gdaňsku shromáždil Gustav Adolf svá vojska v úrodné krajině Źuław, mezi Vislou a Nogatem, kde se připravoval k útoku na svůj hlavní cíl – Gdaňsk.

Jediným slabým místem obrany, jinak dobře opevněného Gdaňsku, byla východní hranice, chráněná jen kamenným protipovodňovým valem. V té době byla Visla vzedmutá, což gdaňským umožnilo otevřít propusti a zatopit Źuławy. Švédům tak na několik týdnů odřízli cestu do města. Navíc jim, s pomocí královských oddílů, zabránili opustit Tczew i Gniew a obsadili přechody přes Vislu. Na nějakou dobu tak švédský postup zbrzdili.

Rzeczpospolita nebyla na tak mohutný útok připravena. Před válkou sejm, z finančních důvodů, snížil početní stavy armády, jejíž značná část byla navíc vázána na Ukrajině, v bojích proti Tatarům. Švédové tak měli v Pomoří značnou početní převahu. Situaci zhoršovala i nejednota v samotné Rzeczypospolitej, kde šlechta nesouhlasila s prohabsburskou politikou krále. Odepřela mu finanční pomoc a pokusila se zbavit jej polského trůnu. Později se však ukázalo, že žádný z králových odpůrců nechce těžit z obtíží republiky, a příprava vojsk na válku se urychlila. Polská armáda se shromáždila v Toruni, kde očekávala příjezd oddílů polního maršálka Stanisława Koniecpolskiego (*1591, †1646), který stál na Ukrajině proti Tatarům. Když dlouho nepřicházel, vytáhla královská armáda na Grudžondz (Grudziądz), kde se spojila s chelminským vojvodou Melchiorem Weyherem. Spojené vojsko, čítající 12 000 vojáků, oblehlo Gniew, významnou pevnost kontrolující lodní přepravu na Visle, která byla hájena jen slabou švédskou posádkou. Gustav Adolf zatím posílil svá vojska na 22 000 mužů a připravoval se k rozhodujícímu útoku na Gdaňsk. Když se dozvěděl o obležení Gniewu, vydal se tam se 1700 jezdci, 8150 pěšáky a 74 děly. K prvním střetům došlo 22.9.1626, ale až 1.10. byla svedena nerozhodná bitva, po níž se polská vojska zakopala u obce Czarlin (5 km JZ od Tczewa) a odřízla Švédům cestu na Gdaňsk.  V té době gdaňští ovládli dopravu na Visle a začali posilovat fortifikaci. Švédové tak byli zablokováni na Źuławách a v Prusech knížecích. Gustav Adolf seznal, že toho roku už nemůže Gdaňsk dobýt, předal velení kancléři Axelu Oxenstiernovi a odjel do Švédska shromažďovat novou armádu. 21.10.1626 přibyl do tábora v Czarlinie královský maršál Stanisłav Koniecpolski s částí svých vojsk. Převzal hlavní velení a pro další boje stanovil taktiku nenadálých přepadů švédských komunikačních linií a zásobovacích základen, což málo pohyblivé, převážně pěší švédské oddíly zaskočilo. Útoky rychlých jízdních formací vzbudily dojem, že Poláci jsou mnohem početnější, než tomu ve skutečnosti bylo. Díky Koniecpolskiego taktice ztratili Švédové iniciativu a stáhli se do pevností. V polovině prosince oblehl Koniecpolski Puck.

Když na jaře 1627 povolily ledy na Visle a byla obnovena lodní doprava, zlepšila se zásobovací situace, což dovolilo Koniecpolskiemu zintenzivnit bojovou činnost. 2.4.1627 dobyl, ve spolupráci s loďstvem, Puck a dva týdny poté obklíčil u města Czarne (JZ od Gdaňsku) švédský odřad plukovníků Streiffa a Teufela, které donutil ke kapitulaci. Po tomto úspěchu se na stranu Rzeczypospolitej přidal braniborský kurfiřt Jiří Vilém. Pro zvýšení početního stavu polské armády získal Zikmund III. od císaře Ferdinanda II. Habsburského (*1578, †1637) povolení k náboru v habsburských zemích. Císař tak chtěl vázat Švédy co nejdéle v Polsku, aby se v Německu nemohli zapojit do Třicetileté války. Finanční situace Rzeczypospolitej se však nadále zhoršovala, neboť zablokováním Gdaňského přístavu prakticky ustal polský zahraniční obchod. Polská válečná flotila navíc nedokázala zabránit vylodění Gustava Adolfa s čerstvými posilami v Baltijsku. Švédský král věděl o špatné bojové morálce polských vojáků, kteří nedostávali žold, čehož zkusil využít k překroční Visly a útoku na Gdaňsk. V noci z 22. na 23.5.1627 se Švédové pokusili překročit Vislu u Kiezmarku, ale jejich lodě do sebe ve tmě začaly narážet. Na hluk nárazů zahájily gdaňské oddíly a Koniecpolskiego pěchota na protějším břehu palbu. Když Gustav Adolf připlul na své lodi zjednat pořádek, zasáhla jej náhodná střela do boku a druhá zranila jeho pobočníka, hraběte Thurna. Navíc jedna švédská loď upadla i s posádkou do polského zajetí. V červnu soustředil Gustav Adolf silnou armádu u Tczewa. Koniecpolski zareagoval vysláním Stanisława Potockiego na Braniewo, aby se pokusil Švédy odříznout od Baltijsku. Gustav Adolf však Potockiego vojska zahnal. Před návratem Gustava Adolfa do Tczewa. Zatím však Koniecpolski donutil ke kapitulaci švédskou posádku v Gniewu. Pak se Švédům přeci jenom podařilo překonat Vislu a Koniecpolski, nechtěl-li pustit Švédy do Gdaňsku, musel podstoupit nerovnou bitvu se silnějším protivníkem. V Bitvě u Tczewa (17. a 18.8.1627) však stálo štěstí na straně Polska. Gustav Adolf byl těžce raněn, bitva skončila bez vítěze a bojové akce v Pomoří ustaly. Švédský král přenechal velení kancléři Oxenstiernovi a 26.10.1627 odjel do Švédska, zformovat další armádu.

Na sklonku roku 1627 navrhl Gustav Adolf polskému sejmu, že za vysoké odstupné odejde z Prus i Inflant a spor o švédskou korunu odloží. To polský sejm překvapivě odmítl a rozhodl o pokračování války až do úplného vyhnání Švédů. Neschválil však odpovídající finanční zajištění, takže hospodářsky vyčerpané Polsko bojovalo proti dokonale vycvičené a po všech stránkách zabezpečené švédské armádě. Švédsku však odepřelo finanční pomoc, dosud spřátelené Holandsko, které požadovalo uzavření míru v zájmu obnovení námořního obchodu na Baltu. Gustav Adolf se tedy rozhodl vést válku vlastními silami a vynutit na Polsku, pro sebe výhodnou, mírovou smlouvu. Na podzim 1627 odjela většina švédských lodí, které blokovaly gdaňský přístav, zimovat do Švédska. V Gdaňsku zůstalo 6 válečných lodí, které měly udržet jeho blokádu do prosince. Švédové si byli natolik jisti svoji námořní převahou, že je zaskočilo už samotné objevení se polské válečné flotily, natožpak, když polský admirál Arendt Dickman 28.11.1627 zaútočil, v "Bitvě u Olivy" švédské loďstvo porazil a blokádu dočasně uvolnil. Tato bitva se stala nejslavnějším vítězstvím polského námořnictva v jeho historii. Na jaře 1628 však posílené švédské loďstvo přístav znovu zablokovalo.

V roce 1628 byla finanční situace polské armády tak nepříznivá, že král svolal mimořádný sejm. Ten konečně schválil válečné daně, takže bylo možno vyplatit vojsku dlužný žold. To sice ve vojsku zvedlo morálku, ale Gustav Adolf přivezl ze Švédska čerstvé posily. Švédové tak měli nyní nejen technickou, ale i téměř dvojnásobnou početní převahu. Přesto se nepokusil o nový útok na Gdaňsk, ale systematicky devastoval obsazená území, aby donutil Rzeczpospolitu k uzavření mírové smlouvy. Také navrhl spojenectví Kozákům, Tatarům, Rusku, Sedmihradsku a německým protestantským knížatům. Koniecpolski nadále vedl partyzánskou válku a cvičil pěchotu ve švédském způsobu boje. V noci na 6.7.1628 Švédové neočekávaně napadli polské válečné lodě kotvící u pevnosti Latarnia (dnešní Wisłoujście) pod Gdaňskem a způsobili jim těžké ztráty. Potom se pokusili zaujmout pozice u Tczewa, čemuž zabránila polská jízda. Švédové se stáhli zpět a postupovali na Grudziądz, nechávajíce za sebou spálenou zemi. Jejich postup však Koniecpolský zastavil na řece Ose. 24.9.1628 napadl Gustav Adolf Brodnici (50 km JV od Grudziądze), s velkými ztrátami ji obsadil, ale Poláci ji obklíčili. Na podzim 1628 usoudil Koniecpolski, že toho roku k větším vojenským operacím už nedojde, svěřil velení Potockiemu a odebral se na jednání sejmu, aby vymohl další peníze. Hlavním úkolem Potockiego bylo udržení blokády Brodnice, jejíž situace byla tak vážná, že švédské posádce hrozilo vyhladovění. Kancléř Axel Oxenstierna, velící v nepřítomnosti Gustava Adolfa švédským vojskům však shromáždil vojsko v 80 km vzdáleném Miłomłynu, 6.2.1629 zahájil pochod na Brodnici a 11./12.2. Potockiego v bitvě u Górzna na hlavu porazil. Tato porážka ovlivnila polský sejm natolik, že zvýšení prostředků na armádu neprodleně schválil, což umožnilo formování nových jednotek. Na počátku června 1629 do Polska navíc přibylo 10 000 vojáků rakouského císaře Ferdinanda II. Ti však, vyhladovělí a zdivočelí útrapami Třicetileté války, rabovali a krutě zacházeli s obyvatelstvem, které se bouřilo. Nepokoje chtěl využít Gustav Adolf ke zničení císařského vojska dříve, než se spojí s Koniecpolskim. Vytáhl z Malborku, ale když se dozvěděl, že ke spojení už došlo, rozhodl se k návratu. Na zpáteční cestě utrpěl u Trzciana rozhodující porážku.

Švédové se pak uzavřeli do tvrzí a Poláci neměli síly ani prostředky na jejich obléhání. Po dlouhých jednáních bylo 6.9.1629 ve Starém Targu (Altmark) uzavřeno šestileté příměří, které však skončilo už v roce 1632, po smrti Zikmunda III. Tehdy se nový polský král, Vladislav IV. Vasa rozhodl dosáhnout definitivního vítězství, zatímco se Švédsko nacházelo v krizi a dalšímu konfliktu chtělo za každou cenu zabránit. Polská magnaterie a město Gdaňsk však s válkou nesouhlasili, takže byl Vladislav nucen 12.9.1635 uzavřít ve Štumské Vsi nové příměří, které bylo dodržováno do roku 1655.

Odkazy

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wojna polsko-szwedzka (1626-1629) na polské Wikipedii.

Reference