Wikipedista:Dan.platil/Radikalizace a radikalismus

Význam termínu radikalizace je abstraktní, k jeho pochopení je nutno vysvětlit následující pojmy – radikalismus, radikál a radikální. Pojem radikální (z latinského radix, kořen) se v průběhu pozdního 18. století začal používat v politologii pro označení zastánců nekompromisních a zásadních změn v chodu státu či ve společenském systému. Pojem raxio, čili kořen, symbolicky představuje prorůstání společnosti nesnášenlivostí. Radikalismus historicky začal ve Spojeném království, kde se objevily požadavky na radikální reformu volebního systému za účelem rozšíření volebního práva. Server Merriam-Webster definuje pojem radikální jako něco velmi nového a odlišného, v porovnání s běžným a tradičním, a často mající extrémní politický, nebo sociální úhel pohledu, nesdílený většinou obyvatelstva.

Význam a druhy radikalismu

Radikalismus se dá chápat jako myšlenkový přístup vyhledávající cestu k určité změně. Podle charakteru kýžené změny je možno radikalismus vymezit na dvě základní skupiny, a to na politický a náboženský. Blackwellova encyklopedie politického myšlení jej definuje takto: Radikalismus je schopnost podrobit existující okolnosti kritickému zpochybňování a hlásat reformu nebo zrušení těchto okolností (…). Je to tedy spíše postoj než politické přesvědčení, jeho praktický obsah se mění s politickými okolnostmi, v nichž se radikálové nacházejí. (…) Pravým protikladem radikalismu je konzervatismus s názorem, že politická akce může vylepšit životní podmínky jen velmi málo.

V případě politického radikalismu se radikálové snaží přimět danou vládu k prosazení svých zájmů, např. levicoví radikálové chtějí dosáhnout diktatury proletariátu, nebo příznivci Green Peace mohou přikročit ke kriminální činnosti k dosažení ochrany přírody. Náboženský radikalismus se snaží zpravidla dosáhnout ustanovení náboženství jako systému vládnutí, neboli teokracie. Typickým příkladem je radikální islám, islamismus. Jeho příznivci chtějí, aby bylo právo Šaría a náboženské texty jediným pramenem legislativy. Radikálové jsou tedy příznivci určité formy radikalismu. Výroční zpráva Royal Canadian Mounted Police z roku 2009 označuje radikála za osobu, která si přeje dosáhnout velké politické, ekonomické nebo sociální změny ve společnosti. Radikalizace jako taková se dá označit jako proces, při kterém člověk nebo skupina přijímá vyhrocené politické, náboženské či sociální názory a touhy, tedy jako proces přeměny člověka v radikála.

Radikalizovat se však nemusí jen menšina, ale i jedinec, skupina i celá společnost. K její radikalizaci mohou vést populistické strany, využívající chudoby a sociální nejistoty k získání moci cestou planých slibů rychlého řešení všech konkrétních problémů. Se vzrůstající četností teroristických útoků v Evropě získávají masivní podporu také protiislámská politická hnutí, například PEGIDA v Německu a Blok proti islámu v České republice.

Spouštěče radikalizace

Alex P. Schmid ve své práci Radicalisation, De-Radicalisation, Counter-Radicalisation: A Conceptual Discussion and Literature Review podotýká, že na akademické půdě se pojem objevil až po teroristických útocích v Madridu v roce 2004 a v Londýně o rok později. Principy radikalizace jsou však na akademické půdě v rámci témat jako extremismus a terorismus již dlouhodobě reflektovány. Pojem radikalizace se začal používat od 18. století ve Francii a je spjat s tvorbou francouzské politické strany po pádu druhého císařství. Studie ukazují, že celý sociálně patologický jev je ovlivněn mnoha sociálními a ekonomickými faktory působícími na jedince i celou společnost. Dobrým příkladem je stav, kdy je jedinec příslušníkem menšiny, která se cítí utlačována většinovou společnosti, což se stane spouštěčem tzv. reaktivní radikalizace.

Od teroristického útoku na World Trade Center 11. září 2001 v některých Evropských zemích došlo k zavedení opatření, které omezovaly projevy muslimské víry. V roce 2009 Švýcaři přikročili k zákazu výstavby minaretů. V zemích EU se mluví o zákazu typických oděvů muslimek, burek a různých druhů šátků. 15. března 2004 byl ve Francii podepsán zákon o zákazu nápadných náboženských symbolů, což se nejvíce dotklo muslimských dívek. Nevole a odpor k těmto opatřením mohou vést k reaktivní radikalizaci, neboli radikalizaci způsobenou útiskem ze strany vlády nebo obyvatelstva v zemi, ve které se (v tomto případě muslimská) komunita nachází.

Stejně tak se může zradikalizovat jakákoliv jiná společenská minorita. Častým tématem v České republice je stigmatizace Romů ve školství a na pracovních úřadech. Děti z romských rodin jsou často umisťovány do zvláštních škol, přestože nejsou méně inteligentní, než ostatní děti většinového etnika. Některé menšinové komunity se mohou zradikalizovat i vlivem určité historické křivdy. Příkladem může být činnost Čečenské teroristické skupiny Černé vdovy, která získává členy skrze nenávist k Rusům za válečné zločiny, kterých se na čečencích dopustili během první a druhé Rusko – Čečenské války v devadesátých letech 20. století až do roku 2009.

Záměny

Nutné je však přesně vymezit pojem radikalizace, jelikož je velmi často zaměňován za různé formy extremismu (terorismus). Extremisté a teroristé již zachází k fyzickému násilí a jsou ochotni k útlaku určitých skupin použít hrubé síly a jiných násilných prostředků. Dokonce ani v rámci bezpečnostních složek států neexistuje bezezbytku sdílený konsenzus v definici pojmů. Radikalizace jako taková je pouhým varovným předstupněm nálad ve společnosti, které nám pomohou snadno identifikovat skupiny, u kterých je riziko, že jejich vymezování se například proti určitým skupinám přeroste v extremismus.