Wikipedista:Atilla/Pískoviště

Správa FrancieEditovat

 
mince v hodnotě 40 franků z roku 1803

Již krátce po nástupu do úřadu prvního konzula byl Napoleon nucen podniknout první kroky, aby se vypořádal s důsledky finanční krize, která vznikla následkem tristního hospodaření Direktoria. Vydal nové předpisy, díky nimž finanční úředníci – výběrčí, berní, vrchní berní a ředitelé daní, byli schopni zajistit, že peníze daňových poplatníků směřovaly do veřejných pokladen pravidelně a v přesně stanovený den.[1] Původně se tak dělo jednou měsíčně, po bankovní krizi v roce 1805 pak každý desátý den.[2] Tento nový systém vykazoval maximální výnosy s minimálním počtem úředníků a v průběhu konzulátu i v prvních letech císařství mohl stát díky jeho efektivitě disponovat částkou 750–800 milionů franků ročně.[1] Dozor nad peněžním aparátem prováděl osobně Napoleon, jenž si od ministra financí nechával třikrát do měsíce předkládat výkazy ze všech oddělení finanční správy. Tato 35–40 stránková folia důsledně pročítal a v případě nejasností se dožadoval vysvětlení, což přinutilo úředníky, aby účetní knihy drželi v naprostém pořádku.[3] Mimořádně významným počinem v oblasti finančnictví, který přetrval do dnešních dnů, bylo založení Francouzské banky (6. ledna 1800). Napoleonovým záměrem bylo vytvořit instituci, která by byla v zásadě soukromou společností, kde by měl stát jen omezenou účast a menšinový podíl, avšak zajistil by její legislativu. Hlavní iniciativu při jejím založení proto převzal J. F. Perregaux, jenž do Paříže svolal skupinu finančníků, která navýšila základní kapitál banky na 30 milionů franků. Jejím řízením bylo pověřeno patnáct ředitelů, které volilo 200 největších podílníků, čímž došlo k hmotnému zainteresování francouzské finanční elity na prosperitě projektu.[4] Opatřením ze 7. germinalu r. XIfranc. (28. březen 1803), které bylo základem měnového systému, tzv. franc de germinal, Napoleon přísně reguloval kovový obsah nových mincí všech hodnot. Systém byl založen na bimetalickém standardu, jenž vymezil poměr zlata ke stříbru 1:15,5.[4] Další velkou finanční reformu provedl císař Francouzů za pomoci ministra financí Gaudina a šéfa státní pokladny Molliena po uzavření míru v Tylži v roce 1807.[5] Součástí této reorganizace bylo vytvoření nového ústředního úřadu Cour des comptes, který sloužil k účinnějším revizím státních financí.[2] Výsledkem změn ve finanční správě bylo, že důchody císařství plně kryly státní výdaje, včetně nákladů na vydržování armády ve válečném stavu.[5]

 
První strana originálu Code Civil z roku 1804

Významným počinem v období konzulátu, byla Napoleonova iniciativa v oblasti zákonodárství. Již několik týdnů po svém návratu z vítězného tažení zakončeného bitvou u Marenga vydal nařízení o vytvoření komise (12. srpna 1800), jež měla vypracovat znění návrhu nového občanského zákoníku, který se měl stát základní právní normou ve Francii a jí ovládaných zemích.[6] Nový kodex byl koncipovaný řadou právních expertů své doby (Tronchet, Bigot de Prémaneneu, Cambacérès, Malleville aj.) a Napoleon často zasahoval do utváření jednotlivých návrhů. Po svém vyhlášení v březnu 1804 vešel zákoník do dějin pod názvy Code civil nebo Code Napoleon a obsahoval 2281 článků, které definitivně odstraňovaly feudalismus a jakékoliv stopy lenního práva. Dále například potlačil práva prvorozených a stanovil dělbu majetku mezi všechny dědice mužského pohlaví, formálně uznal oprávněnost dřívějšího prodeje státních pozemků zkonfiskovaných církvi a emigrantům nebo stanovil další podmínky dědictví a rozvodů.[7] Svým obsahem však také značně posílil moc státu, neboť ve větší míře umožňoval vměšování do soukromých záležitostí občanů.[8] V dalších letech se Code Napoleon stal oficiálním pilířem francouzské právní vědy[9] a i přes mnohé novely zůstává doposud základem francouzského občanského práva[10] a jím formulované zásady ovlivnily občanské zákonodárství v mnoha jiných zemích.[11] Společně s prací na občanského zákoníku byl na Napoleonův příkaz vypracován i speciální kodex pro obchod. Jeho ustanovení regulovala a právně zabezpečovala obchodní transakce, život na burse a bankovní, směnárenské i notářské právo, pokud se týkalo obchodních operací. Nesporným krokem vzad byl trestní kodex, jenž zahrnoval trest smrti i tělesné tresty důtkami (ty byly zrušeny za revoluce), cejchování rozžhaveným železem a nejpřísnější tresty za delikty proti vlastnictví.[12]

O další reformu se Napoleon zasadil v oblasti vzdělávání, když 11. floreálu r. Xfranc. (1. května 1802) vydal zákon o veřejném vyučování. Tímto vládním nařízením zřizoval na území Francie veřejná lycea,[13] která měla sloužit především k výchově nových důstojníků,[14] čímž položil základ státního vzdělávacího systému (Université de France).[15] Výuka v těchto institucích probíhala zcela ve vojenském duchu,[13] žáci z celé země a ve stejném věku měli mít stejnou výuku v tutéž dobu, jednotlivé hodiny ohlašoval bubeník,[16] studenti byli oblečeni v uniformách, trestalo se zavíráním atd.[13] Absolventi lyceí byli po složení doplňovací zkoušky přijímáni do vyšších a odborných vojenských učilišť nebo se mohli uplatnit v občanských oborech.[14] Zákon o veřejném vyučování Napoleon v období prvního císařství ještě doplnil dekrety z 10. května 1806 a 7. března 1808.[13] Tato nařízení rozdělila vzdělávací stupně na základní, střední a vyšší, a navíc umožňovala Napoleonovi nebo jeho zástupci, velmistru university, předepisovat osnovy a školský řád a jmenovat veškerý personál školních institucí.[15]

 
Rozsah kontinentální blokády (1811)
     Francouzské císařství
     Satelitní státy
     Země uplatňující systém blokády

Za dobu svého panování Napoleon věnoval svou pozornost také hospodářským odvětvím. Určitou roli v rozvoji těchto oborů hrálo zavedení systému kontinentální blokády, která Evropany odřízla od pravidelných dodávek anglického a koloniálního zboží. Absence hospodářsky silnějšího konkurenta se stala důležitým stimulem nejen pro rozvoj francouzského lehkého a těžkého průmyslu, ale i zemědělství.[17] Začaly se rozvíjet cukrovary, které zaplňovaly poptávku trhu po třtinovém nebo koloniálním cukru,[18] v chemickém průmyslu bylo dosaženo pokroků převážně ve výrobě umělých barviv a bělidel,[19] výroba surového železa se mezi lety 1790–1810 více než zdvojnásobila.[20] V textilnictví se podařilo rozkrýt tajemství výroby anglických křížových látek, načež bylo založeno bezmála čtyřicet přádelen, kde bylo zaměstnáno na 20 000 lidí.[18] V letech 1800–1811 se v Lyonu ztrojnásobila výroba tkanin a v roce 1812 ve Francii stálo více než 200 mechanických přádelen. Stroje se zaváděly i do výroby hedvábí, jehož zpracování značně urychlil Jacquardův stav.[21] Sám Napoleon vypsal milionovou odměnu pro toho, kdo vynalezne nejefektivnější stav na tkaní lnu, což dopomohlo k revolučnímu objevu inženýra Filipa de Girard.[18] Na podporu výrobních odvětví Napoleon v prvních letech po převzetí moci uspořádal v Paříži několik průmyslových výstav a dekrety z let 1811 a 1812 zřídil a organizoval ministerstvo továren a obchodu.[22] Při známkách ekonomické nestability často půjčoval peníze továrnám, obchodním domům a někdy i dělníkům, kteří pracovali samostatně, aby jim pomohl z krize nebo těžkého postavení.[23] Napoleonova podpora domácího průmyslu se odrazila i v nových departmentech, neboť v anektovaných zemích uplatňoval politiku, která neumožňovala místním průmyslníkům konkurovat francouzskému zboží jak na území Francie, tak ve své vlasti.[24] Tímto přístupem císař pobuřoval, likvidoval a utlačoval nejen průmyslníky, ale i obchodníky a spotřebitelské vrstvy ve všech oblastech své svého rozsáhlého impéria, mimo území staré Francie.[25] Jeho jednání nakonec vedlo k tomu, že v podmaněných zemích začala upadat kupní síla, což zapříčinilo nižší poptávku po francouzském zboží. Výroba po hospodářské krizi v roce 1811 proto musela být redukována a v průmyslu velmi výrazně vzrostla nezaměstnanost.[26] Celková bilance vývozu v období Napoleonovy vlády však i přes jeho veškerou snahu nikdy nedokázala dorovnat celkové ztráty na moři a hodnoty zahraničního obchodu z let 1787–89 se Francii podařilo dosáhnout teprve v roce 1826.[27]

 
Řád čestné legie – hodnost rytíř (1804)

V období Konzulátu i Prvního císařství Napoleon reprezentoval růst francouzského bohatství, získaného zejména odčerpáváním financí z podmaněné Evropy, výstavbou nových cest, honosných budov, krásných nábřeží nebo širokých pařížských mostů.[28] Společně s tímto pokrokem však ve všech oblastech pokračoval v zavádění despotických vládních metod.[29] Jelikož nebyl ochoten akceptovat nic podobného svobodě tisku, opatřením z 27. nivôsu r. VIIIfranc. (17. ledna 1800) zastavil tisk šedesáti z celkových sedmdesáti tří vycházejících časopisů. Časem bylo zrušeno dalších třináct a zbývající čtyři se octly pod bedlivým dohledem ministra policie.[30] Při organizaci vnitřní správy ponechal rozdělení Francie na departmenty, nicméně ve městech i na vesnicích odstranil všechny volené úřady a samosprávy. Šéfem každého departmentu byl jmenován prefekt, v jehož kompetenci bylo zbavovat i jmenovat do úřadů jemu odpovědné municipální rady i starosty. Jednotliví prefekti byli podřízení ministrovi vnitra, jenž řídil veškerou administrativu země včetně obchodu, průmyslu a veřejných prací.[31] Důležité změny nastaly také v soudnictví, kde byl od roku 1802 zrušen porotní systém, neboť poroty často brzdily Napoleonovy záměry tím, že zprošťovaly viny osoby, které chtěl vidět za mřížemi. Sám také rozhodoval o jmenování a služebním postupu soudců.[32] Již záhy po nástupu do úřadu prvního konzula Napoleon rozpoutal boj proti jakobínům i roajalistům a zároveň se cíleně pokoušel vyhladit veškeré vzpomínky na období revoluce. Nebylo povoleno se byť i jen zmiňovat třeba o některé z osobností revolučního období a do země bylo z tohoto důvodu například zakázáno dovážet německý tisk, který sice kritizoval revoluční ideály a uznával Napoleona za jejich potření, avšak i tímto obsahem upomínal na revoluční události. Přísně byly zakázány i všechny cestopisné průvodce, které připomínaly měsíce po pádu Bastily a v tiskárnách byly neustále prováděny policejní prohlídky.[33] Od jara roku 1807 se Napoleon definitivně rozešel s ideály revoluce, když kolem něj začala vznikat nová aristokracie. Současně zavedl úřad císařského maršála a zřídil Řád čestné legie. Císařovnu Josefínu obklopily dvorní dámy ze starých šlechtických rodin, opět byly zavedeny tituly vévodů, knížat, hrabat a baronů. Obyvatelé Francie se s tímto staronovým uspořádáním smířili poměrně snadno, neboť chápali, že k úřadu císaře patří i císařský dvůr.[34]

ReferenceEditovat

  1. a b Lacour-Gayet, s. 147.
  2. a b Ellis, s. 70.
  3. Lacour-Gayet, s. 148.
  4. a b Ellis, s. 71.
  5. a b Tarle, s. 198.
  6. Tarle, s. 124.
  7. Ellis, s. 77.
  8. Barnett, s. 84.
  9. Tarle, s. 125.
  10. Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené Kde, kdy a jak, 208 není určen žádný text
  11. Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené Čornej, Vaníček, Kučera, 298 není určen žádný text
  12. Tarle, s. 126.
  13. a b c d LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Překlad Josef Dostál. Praha: F. Borový, 1931. S. 541. [Dále jen: Lacour-Gayet]. 
  14. a b Tarle, s. 122.
  15. a b Barnett, s. 139.
  16. Barnett, s. 140.
  17. Manfred, s. 443–444.
  18. a b c Lacour-Gayet, s. 556.
  19. Ellis, s. 107.
  20. Manfred, s. 445.
  21. Manfred, s. 443.
  22. Lacour-Gayet, s. 560–561.
  23. Lacour-Gayet, s. 559.
  24. Tarle, s. 230.
  25. Tarle, s. 231.
  26. Ellis, s. 108–109.
  27. Ellis, s. 109.
  28. Manfred, s. 444–445.
  29. Barnett, s. 82.
  30. Tarle, s. 87.
  31. Tarle, s. 92.
  32. Barnett, s. 83.
  33. Tarle, s. 123.
  34. Manfred, s. 449–451.