Wikipedista:Alexandra Žajdlíková/Pískoviště

Eça de Queirós

Život a tvorba Eçy de Queiróse

Dětství a studentská léta

José Maria Eça de Queirós se narodil 25. listopadu 1845 v severoportugalském městě Póvoa de Varzim v domě příbuzných své matky Caroliny Augusty Pereirové d’Eça. Byl plodem tajné lásky. Jeho otec Dr. José Maria Teixeira de Queirós, asistent královského prokurátora, se v té době zdržoval v nedalekém Ponte de Lima a s Carolinou Augustou se oženil teprve čtyři roky po synově narození. (Jelikož Carolina Augusta syna porodila ještě za svobodna, nemohla rodinu vystavit veřejné hanbě a do matriky své jméno neuvedla. Přestože nakonec Eçu v jeho 41 letech přijali za vlastního, v záznamech zůstal údaj „matka neznámá“.) Malý Eça byl nejdříve svěřen do péče chůvy ve Vile de Conde, poté byl do svých deseti let vychováván u prarodičů z otcovy strany ve Vermedilhu v Aveiru. Po smrti prarodičů odešel studovat do Colégia de Lapa v Portu. Ve svých šestnácti letech vstoupil na právnickou fakultu v Coimbře. Během coimberských studií (1861–1866) pronikal Eça de Queirós do tajů anglické, německé, ale především francouzské literatury a filosofie. Četl Darwina, Dickense, Thackerayho, Hegela, Goetheho, Proudhona, Balzaca, Huga, Flauberta a další významné autory, kteří se na dlouho stali jeho vzorem. Zároveň však procházel deziluzí.

Dle jeho vlastních slov nepředstavovala univerzita „Almu Mater“, jak by tomu mělo být, ale „zahořklou macechu“, jež ve studentech potlačuje jejich svobodné názory, nedovolí jim intelektuálně se rozvíjet a nutí je k bezduchému opakování právnických formulek. Profesoři se také dostali do jeho díla. V Korespondenci Fradiqua Mendese se objevuje toto: „Tu hned Fradique zapátral v paměti a zvesela se začal vyptávat na Pedra Peneda, na Paise a další profesory starého tupě klerikálního střihu.…“ Ani v dalších Queirósových vzpomínkách se coimberská univerzita neobjevuje v lepším světle. Musíme však uznat, že pro intelektuální vývoj Eçy de Queiróse sehrála důležitou úlohu. Pocit útlaku a despocie v něm vzbudil první touhy po revoltě, po osvobození od tyranů, po vymýcení starých zatuchlých pravidel a norem, po hledání cesty k nápravě společnosti. Seznámil se tu s Anterem de Quentalem, vůdčí osobností skupiny studentů a intelektuálů, kterým se později začalo říkat „Generace sedmdesátých let“. Spolu s Anterem a ostatními intelektuály z oné skupiny se Queirós v následujících letech pokusil o vzkříšení portugalské společnosti a „zportugalštění“ portugalské kultury. (Ještě během jeho studia se skupina díky svým v názorům na tvorbu některých portugalských spisovatelů a na literaturu vůbec dostala do střetu s konzervativním spisovatelem druhé romantické generace Felicianem de Castilhem, což vyústilo v polemiku, jež je dnes známá pod názvem „Coimberská otázka“.) Byla to generace, která se jako první v Portugalsku rozhodla vědomě a cíleně opustit starou tradiční cestu. Jako první se ale také dožila velkého rozčarování nad nemožností realizace svých revolučních idejí. (Někteří jedinci se pak v roce 1887 semkli v pesimistickém uskupení nazvaném „Přemoženi životem“ [Vencidos de Vida]. Programově se tato skupina rozhodla nemít žádné cíle, nevydávat žádné manifesty, jen se scházet a v příjemném prostředí se oddávat dobrému jídlu a přátelským debatám.)

Zážitky ze studentské etapy Queirósova života a vzpomínky na ně byly natolik silné, že většinu hrdinů svých románů, Carlose de Maiu z románu Maiové (1888, Os Maias, č. 1957), Zé Fernandese a Hyacinta z knihy Kráčej a čti, Gonçala Mendese Ramirese z románu Urozený rod Ramiresových (1900, A Ilustre Casa de Ramires) i Carlose Fradiqua Mendese také nechal prožívat studentská léta v Coimbře. Queirósovo romantické období. V roce 1866 po dokončení studií odešel žít ke svým rodičům do Lisabonu. 23. března toho roku vyšel v Portugalských novinách (Gazeta de Portugal) první z jeho textů. Tento i další texty z Queirósova raného období byly psány plně v duchu romantismu. Byly to přitom odvážně novátorské sloupky, v nichž se ozýval baudelairovský satanismus, poeovská hrůzostrašnost i vliv Flaubertovy Salambo (1862, Salammbô). Knižně vyšly pod názvem Barbarské prózy (1903, Prosas Bárbaras) až po Queirósově smrti. Těmito texty ovšem Eçovo romantické období skončilo a začalo období, v němž soustředil svůj zájem na analýzu a kritiku společnosti.

Roku 1867 si otevřel vlastní advokátskou praxi na náměstí Krále Petra v Évoře a stal se redaktorem periodika Évorský distrikt (Distrito de Évora). Co se týče jeho právnické kariéry, jsou známy dvě kauzy, v nichž figuroval coby obhájce. Z obou vyšel naneštěstí jako poražený a dále se podle dostupných informací advokacii nevěnoval. Od října 1869 do ledna 1870 cestoval po Orientu. Navštívil Svatou zemi, Maltu, Egypt. Stal se svědkem slavnostního otevření Suezského průplavu. Z této cesty si přivezl mnoho poznámek, jež posloužily v románu vydávaném na pokračování nazvaném Tajemství silnice ze Sintry (1870, O Mistério da Estrada da Cintra, č. 1922), který psal společně s Ramalhem Ortigãem. Další poznámky a texty z této cesty vyšly posmrtně pod názvem Egypt, cestovní zápisky (1926, O Egipto, Notas de Viagem). Román Relikvie (1887, A Relíquia) je taktéž dílo inspirované tímto kratičkým putováním.

Queirósův Egypt a Flaubertova Cesta po Orientu (1849, Voyage en Orient) má nepochybně mnoho společného a Eça sám přiznával své okouzlení Flaubertovou tvorbou a uznával, že Gustav Flaubert pro něj byl velkou inspirací (viz Ecos de Paris). Po návratu strávil Eça šest měsíců v malém provinčním městečku Leirii a i tento pobyt ho v mnohém inspiroval. Tentokrát z něj vytěžil materiál ke svému prvnímu naturalistickému románu Zločin pátera Amara (1875, O Crime de Padre Amaro, č. 1954, 1968). Přechod k naturalismu.

Od roku 1871 až do svého odjezdu na Kubu Eça de Queirós spolupracoval s Ramalhem Ortigãem na časopise Ostny (As Farpas), v němž podroboval kritice politiku, kulturu, společnost jako celek i jednotlivé osobnosti. Plody této společné práce později zredigovali a roku 1890 ještě jednou vydali s názvem Takové veselé tažení (Uma Campanha Alegre). V těchto textech se plně rozvinul Queirósův cit pro humor a ironii a jasně se v nich zračilo jeho odhodlání psát o skutečných lidech, o opravdovém stavu věcí, o odmaskované realitě. Queirós v té době věřil, že pomocí literatury lze ovlivnit společnost, vytrhnout zaostalé Portugalsko z letargie, probudit sociální uvědomělost, zreformovat tehdejší společenské poměry a nastolit sociální spravedlnost. Potřebu změny necítil pouze on sám. Roku 1871 začali zástupci „Generace sedmdesátých let“ realizovat tzv. Demokratické přednášky v lisabonském Kasinu. Jejich vůdčí osobou se stal Antero de Quental, zúčastnili se jich i Batalha Reis, Oliveira Martins, Adolfo Coelho a další. Jejich cílem bylo vyvolat debaty o politice, kultuře a sociálních otázkách, díky nimž by se docílilo propojení Portugalska s moderním kulturním hnutím probíhajícím v Evropě. Queirós se přednášek zúčastnil s příspěvkem o „Realismu jakožto novém uměleckém vyjádření“ („A afirmação do Realismo como nova expressão da arte“). Dalšími tématy byl například rozklad portugalské společnosti, 12 zhoubný účinek dobyvačných zámořských plaveb či úpadek církve. 12 Účinek se brzy dostavil. Státní orgány Demokratické přednášky zakázaly.

Eça de Queirós ještě stačil se svými přáteli Anterem de Quentalem a Batalhou Reisem stvořit fiktivního moderního básníka Carlose Fradiqua Mendese a 1872 přijal místo diplomata na Kubě. Právě v zahraničí v Queirósovi uzrála koncepce nového stylu jeho tvorby a při psaní svých následujících děl se již držel zásad realismu a naturalismu. Nedlouho poté, co z Havany vycestoval do Spojených Států a do Kanady, mu ve Zpravodajském deníku (Diário de Notícias) vyšla povídka „Zvláštnosti jedné plavovlásky“ (Singularidades de Uma Rapariga Loura), jež je v podstatě Queirósovým prvním realistickým textem. Naturalistické období Eçy de Queiróse.

Roku 1874 se Eça de Queirós stal konzulem v Newcastlu a započal své autorsky nejplodnější období již zmíněným naturalistickým románem Zločin pátera Amara. (Machado de Assis o tomto díle prohlásil, že je imitací Zolova románu Poklesek Abbého Moureta [1875, La faute de l´abbé Mouret]. Nepopírá nesporné kvality Queirósovy tvorby, tvrdí, že Eça je geniálním žákem francouzské literatury, podporuje však svým výrokem tezi o existenci „francesismu“ ,13 silného vlivu Francie na portugalskou kulturu. )14 Jelikož rukopis předal Batalhovi Reisovi a Anteru de Quentalovi, a ti ho během roku 1875 vydávali (jako román) na pokračování v Západních listech (Revista Ocidental), neměl Queirós možnost text dolaďovat a vylepšovat a později tuto první verzi románu označil za „literární fiasko“ .15 Tento text pak ještě mnohokrát přepracoval, takže knižně román vyšel dokonce ve třech verzích. Takovýto perfekcionismus se brzy stal charakteristickým rysem jeho tvorby.

Roku 1878 vyšel Queirósův nejprodávanější naturalistický román Bratranec Basílio (O Primo Basílio, č. 1955), v němž na příběhu jehož základní zápletkou je manželská nevěra, poukázal na zhoubný vliv přetvářky, pokřivených společenských norem a na to, že četba nekvalitní literatury, v tomto případě romantických románů, může mít tragické následky.

Spisovatel si také, snad po vzoru Balzacovy Lidské komedie či ovlivněn Zolovým cyklem „Rougon-Macquartů“, naplánoval ambiciózní projekt: „Scény ze života Portugalců“. Původně chtěl vytvořit soubor dvanácti příběhů (každý měsíc jeden příběh), které měly být kritickou sondáží portugalské společnosti. Nikdy tento projekt sice nedokončil, některé z příběhů se však staly námětem nebo součástí jeho dalších románů (např. Maiové a Urozený rod Ramiresových). Korespondence Fradiqua Mendese.

Korespondence Fradiqua Mendese, tj. její finální, knižní podoba z roku 1900, je rozdělena na dvě části. První je nazvaná „Vzpomínky a zápisky“ (Memórias e Notas), druhá nese prostý název „Listy“ (As Cartas). „Vzpomínky a zápisky“ jsou dílem neznámého vypravěče, jenž o sobě tvrdí, že byl blízkým přítelem Carlose Fradiqua Mendese a po jeho smrti se, veden pocitem, že taková osobnost jako Fradique by neměla zůstat světu neznámá, rozhodl uspořádat a vydat přítelovu korespondenci, několik dopisů, které by ho co nejlépe charakterizovaly. K těmto dopisům napsal jakousi předmluvu, nebo lépe řečeno jakousi Fradiquovu stručnou biografii, ve které se snaží podat co nejucelenější obraz jejich pisatele.Tato první část díla je rozdělena celkem do osmi kapitol.

V kapitole první se čtenář dozvídá, za jakých okolností a kdy došlo k prvnímu setkání vypravěče s Fradiquem. Nijak blíže neurčený vypravěč se v kavárně náhodně začte do veršů, které ho naprosto uchvátí svou originalitou. Ve snaze dozvědět se něco více o jejich autorovi vyhledá svého přítele ze studií Marca Vidigala. Vidigalovo vyprávění nám objasňuje detaily z Fradiquova života od chvíle jeho narození až do doby plnoletosti a vypravěč během něho postupně propadá stále hlubšímu obdivu k Fradique Mendesovi. Posléze je mu nabídnuto se následujícího dne s Fradiquem setkat.

Právě Fradiquův životopis v informovaném čtenáři ihned probouzí ostražitost, dosti nápadně se totiž podobá ranému období života Antera de Quentala, blízkého přítele Eçy de Queiróse. Oba, Antero i Fradique, pocházeli z významných rodů prvních osadníků Azorských 17 ostrovů. Oba přišli k poměrně velkému dědictví. Jeden jako druhý šli v šestnácti studovat práva na coimberskou univerzitu a ve studiích nijak zvlášť nevynikali (několik zkoušek museli opakovat). Byli pohlední a měli statnou, mužnou postavu. Přesto ani jeden nenašel životní partnerku. Fradique měl, tak jako Antero, velký vliv na své okolí, byl dominantní, ostatními považovaný za nadaného básníka, velkého myslitele a génia. Ani jeden z nich však po sobě nezanechal nějaké zásadní filosofické pojednání nebo jakékoli rozsáhlé dílo. Důležitý přínos pro společnost, to, čím obohatili portugalskou kulturu, byla vlastně jejich existence sama.

V kapitole druhé dochází k plánovanému setkání. Vypravěč má připravený výrok, na němž celou noc pracoval a jímž se chystá vzdát poklonu Fradiquovým veršům, a odjíždí na návštěvu do lisabonského hotelu Central. Fradiquovo vzezření na něho zapůsobí stejně silně jako jeho dekadentní verše. Je unesen jeho elegancí, vkusem, šarmem, jeho mužnou postavou i vzdělaností a inteligencí, které z něho vyzařují. Šokují ho však Fradiquovy názory na Baudelaira a francouzskou literaturu vůbec. („Poezie by měla jít ruku v ruce s citem, a ryze intelektuální Baudelaire není nic víc než psycholog nebo analytik, jenž podrobně pitvá chorobné stavy. Dokazuje to i fakt, že Baudelaire napsal Květy zla nejdříve v próze a teprve později (…) je zbásnil.(…) Pravým výrazivem ryzí francouzské inteligence je próza. Její nejvybranější znalci budou dávat přednost básníkům, jejichž tvorba se vyznačuje přesností, jasností a střízlivostí, což jsou kvality prózy.)

Tyto věty, jež tlumočí Fradiquův názor na francouzskou literaturu, jako by byly ozvěnou myšlenek, které lze nalézt v Queirósově eseji „Francesismus“ (O Francesismo),18 jež podle všeho vznikla kolem roku 1880, ale vydána byla až po autorově smrti ve svazku Poslední stránky (1912). V této eseji, o níž již byla řeč v předchozí kapitole této práce se Eça de Queirós zamýšlí nejen nad francouzskou literaturou, jež podle jeho názoru ke konci století směřuje k banalitě a extravaganci, ale hlavně nad zhoubným vlivem francouzské kultury na kulturu portugalskou. Pocit, že Portugalsko se po Francii hloupě opičí, ho nesmírně tížil.

Vypravěč, který Baudelaira naprosto zbožňoval, nakonec svou vypilovanou větu nepoužije, zahořkle z hotelu odchází a jde se svěřit svému příteli J. Teixeirovi de Azevedovi do uličky Guarda-Mor. Podstatné detaily setkání, například fakt, že stran literatury s Fradiquem naprosto nesouhlasí, si však nechává pro sebe. Rozhodnou se Fradiqua znovu navštívit spolu, z jejich plánu ale sejde. Zde je pro nás důležitý fakt, že v uličce Guarda-Mor žil další z Eçových přátel, Jaime Batalha Reis. J. Teixeira de Azevedo bylo navíc jméno, jež používal jako svůj pseudonym, a my máme pádný důvod začít přemýšlet o tom, kdo je ve skutečnosti Fradique Mendes.

Kapitola třetí se odehrává v Egyptě čtyři roky po setkání v hotelu Central. Vypravěč k Fradiquovi stále cítí silnou náklonnost, je tedy zřejmé, že neshody v názoru na francouzskou literaturu mezitím otupil čas. Oba jsou ubytovaní v hotelu Shepard, Fradique je na cestě do Théb a dále na jih a ve chvíli jejich druhého setkání se nachází ve společnosti krásné dámy a Théophila Gautiera. To ve vypravěči vzbudí úctu již skoro posvátnou. Ve své fantazii vykonstruuje příběh, v němž se Gautier coby Jupiter, ona dáma jako Jónská nymfa a Fradique společně poplaví po Nilu. Během této plavby se nymfa do Fradiqua zamiluje a svou nevěrou tak zesměšní všemohoucího Olympana. S tímto příběhem se svěří Fradiquovi, kterého takováto pocta nesmírně potěší. Vzápětí uzavírají přátelství, které přetrvá až do Fradiquovy smrti. Ještě téhož večera se vydají na procházku do slavnostně osvětlené káhirské čtvrti Beiram. Dalšího dne Fradique odplouvá na jih.

Pasáž, v níž vypravěč popisuje noční Beiram, částečně koresponduje s textem vydaným v knize Egypt, cestovní zápisky v kapitole nazvané „Noc rozžíhání světel“ (Noite de Iluminações).20 Tato kniha byla uspořádána z Queirósových zápisků, které si vedl během své cesty po Egyptě, kam se ve svých dvaceti třech letech vydal při příležitosti slavnostního otevření Suezského průplavu. Z nich se také dozvíme, že právě káhirský hotel Shepard byl „výchozím bodem“ pro většinu jeho výletů po okolí a že v tomto hotelu Queirós skutečně potkal Théophila Gautiera.

Čtvrtá kapitola je sestavena z popisů Fradiquovy nonšalance, elegance a jedinečnosti, které ve svých dopisech předkládají přední osobnosti portugalského kulturního světa Carlos Mayer, Antero de Quental, Oliveira Martins: ten Fradiqua považoval za jednoho z nejzajímavějších lidí 19. století; Ramalho Ortigão zase obdivoval vytříbený vkus a um, s jakým se Fradique dovedl oblékat, a celkově opěvoval jeho perfektní vzhled; a Guerra Junqueiro měl za to, že Fradiqua uhnětl Bůh z kousků Chateaubrianda, Brummella, ždibečků renesančních dobrodruhů a francouzských učenců, spojených šampaňským a tiskařskou černí. Teixeira de Azevedo alias Jaime Batalha Reis byl jediný, kdo s přáteli toto posvátné nadšení nesdílel a od počátku Fradiqua považoval za nafoukance a naboba, k smrti rád však s ním vedl různé disputace: „Znalosti tohohle nafintěného všeználka (…) jsou úryvky z Larousse rozmyté kolínskou (…) Pravidelně si s ním dopisoval, aby mu mohl kousavě odporovat.“23 Výše zmínění se s Fradiquem poznali v Lisabonu, kam se roku 1875, čtyři roky po svém putování po Orientu, uchýlil. Následujícího roku 1876 odjel do Paříže. Uplynula čtyři léta, píše se rok 1880 a vypravěč s Fradiquem se znovu setkávají. Tentokrát v restauraci Bignon. Teprve od tohoto setkání se prý „opravdu“ datuje jejich přátelství,24 co se té noci stalo, se ale nedozvíme. Je možné, že důležitosti nabývá právě proto, že toto setkání proběhlo v Paříži a ne v Lisabonu. Silný vliv, jaký měla Francie na estetiku a kulturu v Portugalsku, je totiž jedním z témat nadcházející kapitoly.

V páté kapitole vypravěč svým komentářem propojuje více než čtrnáct úryvků z dopisů, které Fradique zasílal Madame de Jouarrové a výše zmíněným osobnostem (Guerra Junqueiro, Oliveira Martins atd.). Z těchto úryvků se dovídáme o Fradiquově nesmírné sečtělosti, inteligenci, dočítáme se, že dle jeho názoru většina literárních kritiků je zkostnatělá, společnost je v rozkladu a portugalští politici jsou zkorumpovaní tupci. Země prý s příchodem „civilizace“ ztrácí svou jedinečnost, Portugalci nejsou schopni hrdě přiznat svou zaostalost a radši se „opičí“ a předstírají pokrokovost. Lze z nich též vyčíst, do jaké míry ho iritoval fakt, že portugalská, ale především lisabonská společnost se upínala k imitování Paříže a lidé francouzskému stylu podřídili své chování, styl oblékání a stolování, ale i původní portugalskou kuchyni.

Následující, šestá kapitola je věnována posledním letům Fradiqua Mendese. Píše se stále rok 1880, Fradiquovi je přes padesát, žije poklidným životem v Paříži v prostorném paláci, obklopen výdobytky civilizace, a své dny tráví jako dandy „neobyčejně kultivovanou, přesným pravidlům podřízenou zahálkou.“25 Vstává v devět hodin, dopoledne si čte, pak se věnuje své toaletě a klábosí se Smithem, odpoledne jde na korso, večer povečeřet do nejlepšího hotelu a pak do Opery nebo na večírek.26 Do Portugalska jezdí jen na krátké návštěvy, jako by si jen občas potřeboval odpočinout v poklidu předešlého století. Je také patrné, že začíná propadat pesimismu: „My všichni, kteří žijeme na této zeměkouli, tvoříme nezměrnou karavanu, která zmateně kráčí do Nicoty. Jsme obklopeni netečnou Přírodou bez vědomí, tak smrtelnou jako my sami, která nás nechápe, ani nás nevidí a od níž se nedočkáme ani pomoci, ani útěchy…“ Po osmi letech se Fradiquovi jedné noci, cestou z jakési slavnosti, stane neštěstí. Někdo si omylem vezme jeho kožich, on se odmítne zahalit do cizího, nastydne se a zemře.

Sedmá kapitola je celá věnována spekulacím o Fradiquově odkazu. Většina pozůstalých má za to, že Fradique byl velkým přínosem pro společnost, rozchází se však v názoru, zdali po sobě zanechal něco hmatatelného, v čem své originální myšlenky uchoval příštím generacím. Vypravěč vzpomíná na Fradiquův názor, vyjadřující nechuť k tvorbě jakékoli prózy, jelikož podle něj nebylo možno dosáhnout tak dokonalé formy, aby byla s to cokoli uspokojivě vyjádřit: „…on od prózy očekával něco (…) co by samo o sobě ztvárnilo absolutní krásu a dokázalo slovním vyjádřením tlumočit vše, od nejprchavějších tónů světla po nejjemnější duševní hnutí…”

Ostatní se ale domnívají, že Fradique během svého života “něco” sepsal. Jelikož toto “něco” zůstalo uzavřené v kovové truhlici, kterou zdědila jeho milenka, a ta odmítla její obsah vyzradit, otázka Fradiquova autorství literárního díla zůstává nezodpovězená. 29 V poslední kapitole vypravěč ospravedlňuje své rozhodnutí Fradiquovu korespondenci zveřejnit. Dle jeho názoru je jeho vlasteneckou povinností seznámit širokou veřejnost s myšlenkami velkého elegána, světáka a filosofa, jelikož dokud má národ idol, který mu dodává sebevědomí, zachová si svou identitu, neztratí svou hrdost a nedojde k jeho úpadku.