Wikipedie:Článek týdne/Příprava
Zde jsou ukázky Článků týdne, které jsou připraveny k automatickému zveřejnění v nejbližších týdnech. Červené odkazy značí týdny, na něž ještě nebyl článek připraven.
Prosíme, máte-li článek, jehož výňatek byste chtěli umístit na Hlavní stranu, nejprve ho navrhněte. Hlavní stranu je potřeba připravovat s citem a s ohledem na její ostatní části, takže by nebylo dobré, aby byl návrh na článek umisťován přímo do podstránky konkrétního týdne. Velmi se nedoporučuje měnit již připravené ukázky článků. Změna musí mít velmi vážný důvod.
Případné dotazy pokládejte na místní diskusní stránce. Do kategorie Články týdne řadí šablona {{Článek týdne}}
, která se umísťuje na diskusní stránku vybraných článků.
Připravené články
editovat2024/01
{{Článek týdne
| týden = 01
| rok = 2024
}}
Metro v Kyjevě (ukrajinsky Київський метрополітен, Kyjivskyj metropoliten) tvoří systém tří linek podzemní dráhy pod Kyjevem, hlavním městem Ukrajiny. Jedná se o tzv. „těžké“ metro sovětského typu, většina jeho úseků je vedena pod povrchem, pouze některé úseky na okraji sítě jsou povrchové či nadzemní. Jednotlivé linky metra se nekříží přímo, ale v různých úrovních; vlaky mezi nimi mohou přejíždět pomocí manipulačních spojek, cestující přecházejí přestupními chodbami. V roce 2018 denně přepravilo okolo 1,4 milionu lidí. Jedná se o nejstarší systém svého druhu v zemi a třetí v bývalém Sovětském svazu. V provozu je od roku 1960 a do roku 1991 neslo název Metropoliten imeni V. I. Lenina (метрополітен імені В. І. Леніна). Provozovatelem dráhy i drážní dopravy na ní je KP Kyjevské metro.
Metro má v současné době tři linky značené názvem a barvami: Svjatošynsko-Brovarska (červená), Obolonsko-Teremkivska (modrá) a Syrecko-Pečerska (zelená). Budoucí linka Podilsko-Vyhurivska, která má mít oranžovou barvu, se začala stavět v roce 1993. Dohromady síť měří 67,5 km a soupravy zastavují v 52 stanicích. Linky metra překračují na třech místech řeku Dněpr na mostech. Svjatošynsko-Brovarska obsahuje i 6 km trati, které vedou nad povrchem.
2024/02
{{Článek týdne
| týden = 02
| rok = 2024
}}
Endoplazmatické retikulum (ER) je soustava vzájemně propojených miniaturních membránových cisteren a kanálků, která se nachází v cytoplazmě drtivé většiny eukaryotních buněk. Napojuje se na buněčné jádro a obvykle i na Golgiho aparát. Endoplazmatické retikulum zvětšuje vnitřní povrch buňky, což má velký význam pro metabolické procesy. Rozlišují se drsné (nebo hrubé) ER, na jehož vnějším povrchu jsou přisedlé ribozomy, a hladké ER bez přisedlých ribozomů.
Drsná část endoplazmatického retikula se specializuje na syntézu některých bílkovin a procesy s tím související, jako je skládání těchto proteinů a jejich oligomerizace či navěšování jistých cukerných zbytků na tyto bílkoviny. V drsném ER také probíhá rozklad špatně sbalených či poškozených bílkovin – mechanismus za to zodpovědný se označuje jako ER-asociovaná degradace proteinů. V hladkém endoplazmatickém retikulu se odehrávají zcela odlišné procesy – odstraňování toxických (odpadních) látek, některé části metabolismu lipidů a metabolismu hemu. Dále se mohou z hladkého ER regulovaně uvolňovat vápenaté ionty.
První pozorování endoplazmatického retikula se uskutečnila již světelným mikroskopem, ale výzkumníci neměli představu o tom, co vlastně pozorují. Příkladem jsou Nisslova tělíska objevená Franzem Nisslem v nervových buňkách v roce 1884. Endoplazmatické retikulum jako takové tak bylo ve srovnání s ostatními organelami objeveno až poměrně pozdě – v roce 1945 –, a to díky použití elektronového mikroskopu ke studiu buněk.
2024/03
{{Článek týdne
| týden = 03
| rok = 2024
}}
Bramall Hall je převážně tudorovské panské sídlo v Bramhallu v metropolitní oblasti anglického Manchesteru. Budova je dřevěná a její nejstarší části pocházejí ze 14. století, přístavby jsou z 16. a 19. století. Dům funguje jako muzeum a jeho 70akrový (asi 30 hektarů velký) park zvaný Bramhall Park je přístupný veřejnosti.
Panství Bramall se poprvé zmiňuje v soupisu Domesday Book z roku 1086, kdy jej vlastnil rod Masseyů. Od konce 14. století jej vlastnili Davenportové, kteří postavili současný dům a sídlili zde přibližně 500 let. V roce 1877 prodali panství o rozloze téměř 2 000 akrů společnosti Manchester Freeholders' Company, která byla založena za účelem využití potenciálu panství pro výstavbu obytných domů. Sídlo a zbytek parku o rozloze více než 50 akrů pak firma prodala rodině úspěšných průmyslníků Nevillů. V roce 1925 dům koupil John Henry Davies a v roce 1935 jej získala městská rada Hazel Grove a Bramhallu. Po reorganizaci místní samosprávy v roce 1974 je nyní Bramall Hall ve vlastnictví Metropolitní rady města Stockportu, která ji popisuje jako „nejprestižnější a historicky nejvýznamnější budovu v památkové zóně.“
2024/04
{{Článek týdne
| týden = 04
| rok = 2024
}}
Netopýrovití (Vespertilionidae) představují nejpočetnější, kosmopolitně rozšířenou čeleď letounů, jež zahrnuje téměř 500 žijících druhů. Především historické systémy mezi netopýrovité sdružují i zástupce dnes již samostatných čeledí tadaridovití, létavcovití a žlázokřídlecovití, jež byly osamostatněny až díky rozmachu molekulárně-fylogenetických analýz. Netopýrovití představují rozmanitou skupinu co do zbarvení i různých tělesných charakteristik, jejich hmotnost se pohybuje mezi 4 až 50 g. Na rozdíl od řady jiných letounů, jako jsou listonosovití, jim až na výjimky chybí listovitý výrůstek na nose, stejně jako různé výběžky a modifikace spodních pysků. Vyznačují se výraznými ušními boltci, malýma očima a relativně dlouhým ocasem, jenž je téměř zcela zanořen v uropatagiální membráně.
Většina netopýrovitých patří mezi noční hmyzožravce, kteří se v prostoru orientují pomocí frekvenčně modulovaných echolokačních signálů, vysílaných prostřednictvím otevřené tlamy. Je pro ně typický život v koloniích, ačkoli existují i samotářsky žijící zástupci. Netopýři žijící v mírných oblastech přes zimu často hibernují, přičemž s utvářením zimujících kolonií se pojí i začátek období rozmnožování. Samice v takovém případě praktikují tzv. odložené oplodnění, kdy se sice spáří již na podzim, ale spermie si přes zimu schraňují v děloze a využijí je až na jaře. Během léta pak dochází k vyštěpování mateřských kolonií, v nichž samice rodí a vychovávají mláďata.
2024/05
{{Článek týdne
| týden = 05
| rok = 2024
}}
Efrajim Kacir (rodným jménem Efrajim Kačalskij; 16. května 1916 Kyjev – 30. května 2009 Rechovot) byl přední izraelský vědec v oboru biofyziky a biochemie, který je mezinárodně uznáván jako průkopník v oblasti biotechnologií. V letech 1973 až 1978 zastával funkci izraelského prezidenta. Mimo post hlavy státu, který byl jeho jedinou veřejnou funkcí, zasvětil celý svůj život vědě. Na řadě výzkumů spolupracoval se svým bratrem Aharonem, který byl mezinárodně uznávaným průkopníkem v oblasti elektrochemie biopolymerů. Aharon však zahynul v roce 1972 během teroristického útoku na letišti Lod. Za tragických okolností však zahynuly i obě Kacirovy dcery; manželka Nina zemřela na rakovinu.
Prakticky celou svou profesionální vědeckou kariéru spojil s Weizmannovým institutem věd v Rechovotu, který pomáhal založit. Během svého výzkumu vyvinul metodu pro vázané enzymy, která pomohla položit základy pro disciplínu, dnes známou jako enzymové inženýrství. Jeho studium bílkovin přispělo k rozluštění genetického kódu, výrobě syntetických antigenů a objasnění různých fází imunitních reakcí. Jeho výzkum polyaminokyselin přivedl vědce z Weizmannova institutu věd k vývoji glatiramer-acetátu, který se po celém světě používá k léčbě roztroušené sklerózy. Za svou vědeckou činnost obdržel řadu význačných ocenění, čestných doktorátů a stal se členem prestižních vědeckých společenství. Díky tomu, že do mandátní Palestiny přišel ještě jako dítě, měl v době svého nástupu do prezidentského úřadu z dosavadních prezidentů nejblíže k tomu být rodilým Izraelcem, a byl v tom smyslu označován jako „téměř sabra“ (tj. člověk narozený na historickém území Izraele). Prvním sabrou v úřadu prezidenta se stal až jeho nástupce Jicchak Navon.
2024/06
{{Článek týdne
| týden = 06
| rok = 2024
}}
Vačnatci (Marsupialia) představují skupinu živorodých savců, jež zahrnuje americké řády vačice, vačíci a kolokolové a dále řády vakokrti, kunovci, bandikuti a dvojitozubci (včetně klokanů a koalů) z Australasie a Wallacey. Předkové dnešních vačnatců se od své sesterské linie vedoucí k placentálům odchýlili před více než 160 miliony lety, a třebaže jejich bouřlivý vývoj zpočátku probíhal na severní polokouli, od začátku kenozoika se vyskytují vesměs na kontinentech jižní polokoule a asi 70 % dnešních druhů žije v australské oblasti. Několik druhů zpětně kolonizovalo Severní Ameriku.
Reprodukční systém samic vačnatců se vyznačuje dvěma dělohami a pochvami, po krátkém období březosti samice rodí nedokonale vyvinutá mláďata, jejichž následný vývoj probíhá v trvalém kontaktu se samičí bradavkou během prodloužené laktace. K bradavkám se mládě dostává svépomocí a může je krýt specializovaný vak, není to však pravidlem. Vačnatci osídlili všechny hlavní biotopy v Americe i Australasii, včetně vyprahlých stanovišť. V Australasii se vyvíjeli bez přítomnosti placentálů, a konvergentně tak zastávají jejich ekologické role, od stromových forem po býložravce otevřených plání. Australská pleistocenní megafauna zahrnovala i téměř třítunový rod Diprotodon, stejně jako vrcholového predátora rodu Thylacoleo o délce 1,5 m.
Na vačnatce se ve srovnání s placentály pohlíželo spíše jako na „primitivní“ nebo „druhořadé“ savce, byť jejich nižší druhová početnost může být pouhým důsledkem dlouhodobé izolace na jižních kontinentech. Především australští vačnatci nicméně od období pleistocénu zažili značný pokles druhové bohatosti, nejprve možná v důsledku pravěké lidské kolonizace, následně i vlivem kolonizace evropské, spojené se zásahy do stanovišť, a především se zavlečením invazních druhů.
2024/07
{{Článek týdne
| týden = 07
| rok = 2024
}}
Lublaň (slovinsky Ljubljana) je hlavní město Slovinska, sídlo stejnojmenné městské občiny. Je zeměpisným, kulturním, vědeckým, ekonomickým, politickým a administrativním centrem státu. Během celé historie byla ovlivněna několika kulturami, neboť se nachází na křižovatce germánských, románských a slovanských národů, jejich jazyků, zvyků a obyčejů. Město zaujímá plochu 164 km² a v roce 2019 zde žilo okolo 293 000 obyvatel, je tak největší obcí ve Slovinsku. Centrem města protéká řeka Lublaňka.
Dopravní spojení, hustota průmyslu, vědecké a výzkumné instituce a obchodní tradice jsou faktory, které přispěly k vedoucí ekonomické pozici Lublaně. Město je sídlem ústřední vlády, veřejné správy a všech slovinských ministerstev. Je také sídlem slovinského Národního shromáždění, slovinské vlády a prezidenta Slovinska, největší univerzity, Národního muzea, Etnografického muzea, Slovinské národní galerie, Muzea moderního umění a Slovinské akademie věd a umění.
Ve starověku na území Lublaně stávalo římské město Emona. Lublaň je poprvé zmiňována v první polovině 12. století. Od středověku až do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 byla součástí habsburské říše, poté spadala pod Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Po druhé světové válce se Lublaň stala hlavním městem Socialistické republiky Slovinsko, která byla součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Tento status si udržela až do roku 1991, kdy Slovinsko získalo nezávislost a Lublaň se stala hlavním městem nově vzniklého státu. Nachází se uprostřed obchodní cesty mezi severním Jaderským mořem a oblastí Dunaje, byla historickým hlavním městem Kraňska, jedné z částí Habsburské monarchie obydlené Slovinci.
2024/08
{{Článek týdne
| týden = 08
| rok = 2024
}}
Tuleň Weddellův (Leptonychotes weddellii) je velký mořský savec, jehož domovinou jsou studené vody Jižního oceánu okolo celé Antarktidy. Jedná se o savce s nejjižnějším stanovištěm na světě. Druh představuje jediného zástupce jednodruhového rodu Leptonychotes. Tuleň má zavalité tělo vřetenovitého tvaru s tmavou, stříbřitě kropenatou srstí. Oči jsou tmavé a velké a dobře přizpůsobené šerosvitu pod vodou. Stejně jako ostatní tuleňovití, i tuleni Weddelovi postrádají ušní boltce. V orientaci pod vodou jim pomáhají tmavé hmatové vousy. Samice měří 2,6–3,3 m a váží 400–500 kg, samci měří 2,5–2,9 m a jejich váha se pohybuje kolem 300–450 kg.
Většina populace tuleňů Weddelových žije na ledě, občas se vyskytují i na nezaledněných březích (např. v Jižní Georgii). Samice se na jaře shlukují do volných skupin maximálně 50 tulenic, aby vrhly mláďata. K vrhu jednoho či výjimečně dvou mláďat dochází od konce září do počátku listopadu. Laktace probíhá 7–8 týdnů, poté se mláďata osamostatňují. Po laktaci samice odchází do vody, kde se krmí a páří se samci, kteří si mezitím ustanovili podvodní teritoria v blízkosti samičích shromaždišť. U samic probíhá prodloužená březost, což jim dává prostor na vykrmení se po energetických ztrátách spojených s obdobím laktace a línáním.
Živí se rybami a hlavonožci, jídelníček doplňují krilem a korýši. Potravu loví pouze ve vodě. Jsou zdatní potápěči, dokáží se potopit až na 82 minut do 600m hloubek. Druh je unikátní hlasovým projevem, který zahrnuje desítky typů volání různých délek a frekvencí. Zpěv občas doplňuje i ultrazvukem, jehož význam zůstává nejasný. Hlavního predátora druhu představují kosatky, avšak na mláďata občas útočí i tuleni leopardí.
2024/09
{{Článek týdne
| týden = 09
| rok = 2024
}}
Arrokoth, s předběžným označením 2014 MU69, je transneptunické vesmírné těleso Kuiperova pásu. Jedná se o dvojité těleso dlouhé 36 kilometrů, složené ze dvou planetesimál o průměru 21 a 15 kilometrů, které jsou spojeny podél jejich hlavních os. Větší lalok, který je plošší než menší lalok, se jeví jako slepenec přibližně osmi dílů velkých asi pět kilometrů, které se sdružily ještě před spojením obou planetesimál. Vzhledem k tomu, že od vzniku Arrokothu nedošlo na jeho povrchu k téměř žádným rušivým dopadům, zůstaly zachovány podrobnosti vzniku planetky. Díky průletu vesmírné sondy New Horizons 1. ledna 2019 v 5:33 (UTC) se Arrokoth stal nejvzdálenějším a nejprimitivnějším objektem Sluneční soustavy, který navštívila kosmická sonda. V době průletu sondy měl objekt přezdívku Ultima Thule.
Arrokoth objevil 26. června 2014 astronom Marc Buie a skupina New Horizons Search Team pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu jako součást hledání objektu Kuiperova pásu pro cíl mise New Horizons pro jeho první rozšířenou misi. Byl vybrán ze tří kandidátů a stal se hlavním cílem rozšířené mise. S dobou oběhu asi 298 let, nízkým sklonem oběžné dráhy a malou výstředností je Arrokoth klasifikován jako klasický studený objekt Kuiperova pásu.
2024/10
{{Článek týdne
| týden = 10
| rok = 2024
}}
Roza Robota (1921 Ciechanów – 6. ledna 1945 koncentrační tábor Auschwitz) byla účastnice židovského protinacistického odboje během druhé světové války, a to především ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau, kam ji v roce 1942 deportovali z jejího rodného severopolského města Ciechanów. Před válkou s vyznamenáním absolvovala gymnázium. Již ve dvanácti letech vstoupila do sionistického mládežnického hnutí ha-Šomer ha-ca'ir. Když Wehrmacht počátkem září 1939 obsadil Ciechanów, musela se s rodinou sestěhovat do nově zřízeného ghetta a ve druhé polovině roku 1942 následoval transport. V táboře Auschwitz II – Birkenau pracovala ve skladišti v ženské skupině, jež měla za úkol třídit oblečení a osobní věci lidí, kteří zemřeli v plynových komorách.
Patřila mezi organizátory tajné operace, při níž se z muniční továrny do vyhlazovacího tábora pašoval střelný prach, který členové Sonderkommanda (zvláštního oddílu určeného pro práci v plynových komorách a krematoriích) použili 7. října 1944 k židovskému povstání v táboře, při němž bylo mimo jiné zničeno jedno z tamních krematorií. Po rychlém potlačení vzpoury nacisté zahájili rozsáhlé vyšetřování, při němž gestapo odhalilo její podíl na celé akci. Po zatčení ji při výsleších mučili, aby vyzradila další židovské odbojáře. Nikoho ale neprozradila, a tak ji 6. ledna 1945, pouhé tři týdny před osvobozením tábora Rudou armádou, společně se třemi dalšími ženami popravili oběšením.
2024/11
{{Článek týdne
| týden = 11
| rok = 2024
}}
Meruzalka neboli rybíz (Ribes) je jediný rod čeledi meruzalkovité (Grossulariaceae), jež náleží do řádu lomikamenotvaré (Saxifragales) vyšších dvouděložných rostlin. Zahrnuje zhruba 190 druhů jednodomých či dvoudomých, opadavých nebo ojediněle i stálezelených, trnitých nebo netrnitých keřů většinou s dlanitými listy. Jejich květy jsou tvořeny srostlým, často nápadně barevným kalichem a volnou, nenápadnou, někdy i chybějící korunou; plody jsou bobule. Rod je rozšířen především v mírných a chladných oblastech Evropy, Asie a Severní Ameriky a také v Jižní Americe v Andách až po Patagonii; největší diverzita zástupců je na západě Severní Ameriky a v Číně. V české květeně jsou původní 3 nebo 4 druhy, některé další pěstované zde zplaňují.
Černý a červený rybíz, angrešt či josta patří k oblíbeným ovocným dřevinám, neboť jejich plody obsahují množství vitamínů (zejména vitamínu C), minerálů, flavonoidů i dalších látek a mají široké využití v gastronomii. Černý rybíz a řada dalších jsou léčivé rostliny s dlouhou tradicí užívání v mnoha kulturách. Poskytují též dobrou pastvu včelám. Jako okrasné keře jsou často pěstovány americké druhy meruzalka krvavá (Ribes sanguineum), meruzalka zlatá (Ribes aureum), meruzalka nádherná (Ribes speciosum) nebo evropský rybíz alpínský (Ribes alpinum). V Evropě jsou rybízy kulturně pěstovány již minimálně od 16. století.
2024/12
{{Článek týdne
| týden = 12
| rok = 2024
}}
Vesnický kostel ve Struppenu (německy Dorfkirche Struppen) je původně románský, renesančně a barokně upravovaný vesnický kostel v saské obci Struppen. Nejstarší dochované stavební části (kněžiště, sakristie, vítězný oblouk a jižní portál) pocházejí z poslední třetiny 13. století, první písemná zmínka o kostelu je však až z roku 1354. K zásadním přestavbám došlo kolem roku 1600 (přístavba patrové předsíně) a 1695 (zvýšení věže). V průběhu 17. a 18. století byl postupně obnovován a doplňován interiér kostela. Zatím poslední celková rekonstrukce kostela začala v roce 1978.
Jednolodní sálový kostel zakončuje chórová věž o čtvercovém půdorysu, která přechází v osmistěnnou nástavbu. Patrovou předsíň na jižní stěně zakončuje volutový štít a doplňuje schodišťová věž. Interiér je plochostropý, kněžiště je zaklenuto žebrovou klenbou, sakristie pak klenbou valenou. Na pravé straně vítězného oblouku se nachází novorenesanční kazatelna, vpravo od něj jsou odkryté středověké fresky. Na dvoupatrové dřevěné empoře stojí varhany pocházející patrně z roku 1668, které jsou tak pravděpodobně nejstarší v regionu Saského Švýcarska. Tři ocelové zvony pocházejí z roku 1956.
2024/13
{{Článek týdne
| týden = 13
| rok = 2024
}}
Pitovití (Pittidae) jsou čeleď pěvců, jež se vyskytuje v Asii, Australasii a Africe. Existuje více než 40 druhů pit, které jsou si podobné vzhledem i chováním. Pitovití představují starosvětské zástupce podřádu křikaví a jejich nejbližšími příbuznými jsou ptáci z čeledi Calyptomenidae (česky loboši). Pitovití původně tvořili jediný rod, ale moderní systematika je dělí do tří rodů: Pitta, Erythropitta a Hydrornis. Představují středně velké pěvce, na délku měří 15 až 25 cm, tělo je zavalité, se silnými a dlouhými končetinami. Vyznačují se velmi krátkým ocasem a mohutným, mírně zahnutým zobákem. Mnoho z nich má pestře zbarvené opeření.
Většina pitovitých žije v tropech, několik druhů se vyskytuje i v mírném pásu. Většinou žijí v lesích, ale některé přivykly životu v křovinách a mangrovech. Pohybují se většinou na zemi, žijí hlavně samotářsky a potravu hledají na vlhkých lesních půdách. Živí se žížalami, plži, hmyzem a jinými bezobratlými, ale i drobnými obratlovci. Jsou monogamní, samice snášejí až šest vajec, která ukládají do velkého klenutého hnízda na stromě nebo keři, někdy i na zemi. O mláďata se starají oba rodiče. Čtyři druhy pitovitých jsou tažné, několik dalších pak částečně tažných, i když jejich migrace jsou jen málo prostudovány. Hlavní hrozbou pro pitovité je úbytek stanovišť v podobě rychlého odlesňování, navíc jsou cílem odchytu pro obchod s klecovými ptáky. Za nejvzácnější pitu je pokládána pita thajská, druh kriticky ohrožený vyhynutím.
2024/14
{{Článek týdne
| týden = 14
| rok = 2024
}}
Pokud svatý Porfyrios z Gazy skutečně existoval, byl v letech 395 až 420 biskupem palestinské Gazy. Všechny informace o něm pocházejí z hagiografie, jež o sobě prohlašuje, že byla sepsána přímým svědkem, vznikla však možná až v 6. století. Někteří historikové ji používají jako zdroj pro popis toho, jak se křesťanství v pozdní antice prosazovalo proti městskému pohanství. Jiní ji naopak považují za podvrh a Porfyria za smyšlenou osobu.
Porfyrios podle zmíněného životopisu pocházel ze Soluně a začínal jako poustevník. Když se stal biskupem Gazy, pohanství tam bylo stále živé a jeho přívrženci Porfyria přivítali výkaly a trním. Ale on se energicky pustil do práce a oživil místní křesťanskou menšinu. Později odjel lobbovat u císaře Theodosia I., aby mu na pohany poskytl armádu. Císař se nejprve zdráhal proti Gaze zakročit, aby nepřišel o daně. Porfyrios si však získal císařovnu Eudoxii a Theodosius nakonec na její přímluvu biskupovi vyhověl.
S vojskem v zádech Gazanům oznámili, že jejich chrámy budou zničeny. Pohané se neodvážili protestovat, jen kněží marneionu, hlavního městského chrámu, se v něm zabarikádovali a ukryli kultovní předměty. Pak se křesťané pustili do boření, vypalování a rabováni. Marneion si vzal na starost sám Porfyrios a zničil ho rituálním způsobem s bohoslužbami a procesím. Deskami z vnitřní svatyně nechal vydláždit náměstí, aby po nich šlapali lidé a zvířata. Na místě postavil kostel, který sponzorovala císařovna. Porfyrios ještě zažil krátké povstání pohanů, při kterém musel utéct po střechách a jeho sídlo bylo vyrabováno. Je pohřben v Gaze v chrámě po něm nazvaném, jenž je jedním z nejstarších funkčních kostelů světa. Dne 19. října 2023 během izraelské války s Hamásem byl areál kostela zasažen izraelskými pumami a byli zabiti lidé.
2024/15
{{Článek týdne
| týden = 15
| rok = 2024
}}
Škeblice asijská či škeble asijská (Sinanodonta woodiana) je velký druh sladkovodního mlže z čeledi velevrubovití, jehož domovinou jsou řeky východní Asie. Těžiště přirozeného výskytu se nachází v povodí řek Amur a Jang-c’-ťiang, kde škeblice představují dominantní druh mezi velkými mlži. Lastura je elipsovitého až skoro kulatého tvaru o délce až 25 cm. Barva povrchu lastury se liší podle lokace, nejčastěji bývá černošedá s odstíny hnědé, zelené či tmavě fialové barvy. Vnitřní části lastury jsou narůžovělé. Živí se řasami a bakteriemi, které přefiltrovává z vody. Škeblice jsou odděleného pohlaví. Rozmnožují se tak, že samec vypustí spermie do vodního sloupce a samice nasaje spermie do sebe. Vajíčka jsou oplozena v žaberních lupenech samice, odkud jsou po dozrání vypuštěna jako larvy (glochidia) do vody, kde se přichytí na hostitele (rybu), na němž parazitují po dobu cca 4–10 dní, než se vyvinou do juvenilního stadia škeble. Rozmnožují se již v druhém roce života, mohou se dožít až 15 let.
Druh se na přelomu 50. a 60. let 20. století rozšířil do řady zemí Evropy, střední Ameriky a jihovýchodní Asie, kde se stal úspěšným invazivním druhem. K rozšíření patrně došlo ve formě glochidií přichycených na dovezených chovných rybách z východní Asie. V Česku byla škeblice asijská poprvé zaznamenána v roce 1996, od té doby se rozšířila do mnoha českých a moravských povodí. V místech postižených invazí škeblic dochází ke konkurenci s původními druhy velkých mlžů, a to jak ve stadiu glochidií, tak v dospělém stadiu. V krajních případech může dojít k úplnému nahrazení místní populace škeblí tímto invazivním druhem.
2024/16
{{Článek týdne
| týden = 16
| rok = 2024
}}
Dvojice motorových vozů řady M 290.0 byla vyrobena v roce 1936 pro Československé státní dráhy v Tatře Kopřivnice. Reprezentuje technický pokrok a snahy o rychlou železniční dopravu v meziválečném Československu, na jehož poměry je výjimečná svojí konstrukcí, vzhledem i cestovním komfortem. S vývojem a výrobou se začalo již v roce 1934. Vedoucím vývoje byl Hans Ledwinka, hlavní konstruktér známých tatrováckých automobilů, z nichž byl odvozen aerodynamický tvar skříně podle návrhu Paula Jaraye. Na designu se podílel Vladimír Grégr, který navrhoval interiér a patrně také vnější výtvarné řešení vozu. Světově unikátním byl elektromechanický přenos výkonu, patentovaný vynález vsetínského elektrotechnika Josefa Sousedíka. Vozy byly zkonstruovány pro maximální rychlost 130 km/h, během zkušební jízdy 3. června 1936 jeden z nich dosáhl i rychlostního rekordu ČSD 148 km/h.
Do pravidelného provozu byly vozy zařazeny 13. července 1936, přičemž jezdily na motorovém rychlíku „Slovenská strela“ Bratislava–Brno–Praha a zpět. Po rozpadu Československa v březnu 1939 byl provoz spoje ukončen, po druhé světové válce se oba vozy ve vozbě obnoveného vlaku střídaly s německými motorovými jednotkami, které zůstaly u ČSD jako válečná kořist. Vozy M 290.0 se tím pádem uvolnily k nasazení i na jiných spojích, od přelomu 40. a 50. let už však sloužily jen jako záloha pro vládní jízdy. První vyrobený vůz byl vyřazen roku 1953, druhý až v roce 1960, kdy byl předán Technickému muzeu Tatra. Roku 2000 získal status kulturní památky a v roce 2010 byl coby první vlak v Česku prohlášen národní kulturní památkou. V letech 2018–2021 proběhla jeho celková rekonstrukce, současně byl pro něj v kopřivnickém muzeu postaven nový výstavní pavilon.
2024/17
{{Článek týdne
| týden = 17
| rok = 2024
}}
Enceladus (definitivní astronomické označení Saturn II) je šestý největší měsíc planety Saturn. Měsíc má v průměru téměř 500 kilometrů, což je přibližně desetina velikosti největšího měsíce Saturnu, Titanu. Enceladus je z většiny pokryt mladým a relativně čistým ledem, který odráží téměř veškeré sluneční světlo dopadající na jeho povrch. To má za následek extrémně nízkou teplotu povrchu pohybující se okolo −198 °C. I přes svou malou velikost se na Enceladu nachází celá řada povrchových útvarů, od starších oblastí silně posetými impaktními krátery po novější útvary vzniklé v posledních 100 milionech let. Rozsáhlou geologickou aktivitu vyvolávají patrně slapové síly planety Saturn, protože vlastní významné zdroje tepla z radioaktivního rozpadu mít Enceladus s ohledem na svou velikost nemůže. Předpokládá se, že k zahřívání přispívá i rezonanční vazba Enceladu s měsícem Dione v poměru 1 : 2, což vyvolává uvnitř obou měsíců dodatečné slapové síly, a spolupůsobit může i měsíc Mimas.
Měsíc objevil 28. srpna v roce 1789 německo-britský astronom William Herschel. Pojmenován byl podle jednoho z Gigantů, Enkelada, kterého zahubila bohyně Pallas Athéna. Jméno navrhl v roce 1847 objevitelův syn, astronom John Herschel. Až do 80. let 20. století, kdy okolo měsíce proletěla dvojice amerických planetárních sond Voyager, bylo o vzhledu měsíce známo jen málo. V roce 2005 vstoupila do systému Saturnu sonda Cassini, která uskutečnila řadu blízkých průletů okolo měsíce Enceladu. Pozorování umožnila objevit mračna vodního ledu vznášející se nad oblastí jižního pólu. Tím došlo k objevení kryovulkanismu vyvrhující z více než 100 gejzírů směs vodního ledu, dalších plynných látek a pevných částic včetně krystalků soli.
2024/18
{{Článek týdne
| týden = 18
| rok = 2024
}}
Sovka bělolící (Ninox albifacies) je vyhynulý druh sovy z čeledi puštíkovití. Žila na Severním i Jižním ostrově Nového Zélandu, byť záznamy a exempláře ze Severního ostrova jsou z dob evropské kolonizace sporé. Šlo o středně velkou sovu s kulatou hlavou „bez oušek“, obličejový disk nemusel být navzdory druhovému jménu pouze bělavý, případně našedlý, ale i rezavohnědý. Obecná barva opeření byla žlutohnědá, s tmavě hnědými proužky.
Přirozené prostředí sovky bělolící představovaly skalnaté vápencové oblasti a přidružená otevřená stanoviště, stejně jako okraje lesů, křovinatá území i zcela zalesněné biotopy. Tato největší sova Nového Zélandu lovila – ač sama byla schopným letcem – především pozemní živočichy, přičemž šlo o potravního oportunistu. Za hřadoviště a hnízdiště těmto ptákům sloužily pukliny ve skalních výchozech. Slavným se stalo především jejich volání, rozmanitě a květnatě vylíčené v mnohých dobových popisech, někdy připodobňované ke smíchu.
Vyhynutí sovky bělolící není zcela objasněné, byť za hlavní příčinu se pokládá lov ze strany zavlečených savčích predátorů. Značně vzácnou se stala okolo 80. let 19. století, poslední potvrzené pozorování spadá do roku 1914, byť nepotvrzené zprávy a zvěsti o přežívání ptáka sahají až do 70. let 20. století. Navzdory tomu, že sovky dlouhodobě prosperovaly i v zajetí, přičemž některé byly dokonce odeslány i do Evropy, k žádnému pokusu o chovný program nedošlo. Muzejní sbírky schraňují přes 50 exemplářů tohoto vyhynulého ptáka, jehož navíc zachycuje i několik raritních fotografií.
2024/19
{{Článek týdne
| týden = 19
| rok = 2024
}}
Kabát je česká rocková skupina z Teplic. Kapelu založili v roce 1983 baskytarista Milan Špalek a kytarista Tomáš Krulich spolu s kamarády ze školy. V roce 1985 byli někteří členové odvedeni na vojenskou službu a Kabát svoji činnost zastavil. V polovině roku 1988 ji obnovil, tentokrát už jako thrash metalové těleso, připojil se zpěvák Josef Vojtek a bubeník Radek Hurčík. V letech 1989 a 1990 natočila skupina své první demo Orgazmus, tehdy s kytaristy Jiřím Buškem a René Horňákem. Ti chvíli poté odešli a nahradil je vracející se Tomáš Krulich a nový kytarista Luboš Illiš, který byl záhy vystřídán Otou Váňou. Od roku 1991 hraje Kabát bez personální změny.
Za svou zhruba 35letou kariéru kapela vydala 13 studiových alb, jichž se prodalo přes 1 000 000 kopií. V roce 1991 uvedla na trh své debutové album Má jí motorovou. V září 1994 vydala třetí řadovou desku Colorado, s níž se dostala také do českých rádií, a to paradoxně s bluegrassovou písní „Colorado“, která byla původně zamýšlena pouze jako vtip. Toto album se stalo nejúspěšnější studiovou nahrávkou v historii skupiny, prodalo se ho kolem 96 000 kopií. Po vydání čtyřplatinového alba Dole v dole v roce 2003 Kabát převzal svého prvního zlatého slavíka v kategorii skupina roku. Následující rok zvítězila kapela v cenách Anděl v kategoriích album roku rock, skupina roku a nejprodávanější titul roku. V roce 2007 reprezentovala Česko na soutěži Eurovision Song Contest ve Finsku, kde ovšem neuspěla. Návštěvnost vystoupení skupiny se pohybuje okolo 20 000 lidí na jeden koncert. Největším jejím úspěchem bylo výroční vystoupení na pražském Vypichu roku 2014, kam dorazilo přes 70 000 fanoušků.
2024/20
{{Článek týdne
| týden = 20
| rok = 2024
}}
Ploutvonožci jsou značně rozšířená skupina masožravých savců uzpůsobených k životu ve vodě. Moderní taxonomie je považuje za nezařazený klad v řádu šelem a podřádu psotvární. Patří k nim tři čeledi: tuleňovití, mrožovití a lachtanovití. Počet druhů přesahuje tři desítky. Ploutvonožci mají hydrodynamická těla s končetinami přeměněnými v ploutve. Velikost a váha ploutvonožců se pohybuje od cca 1,1 m a 55 kg až po cca 6 m a 4 tuny. Rypouš sloní je nejen největší ploutvonožec, ale i největší zástupce řádu šelem na světě. Všichni ploutvonožci se umí potápět, některé druhy i na dobu přesahující hodinu a do hloubek přes jeden kilometr. Vrstva podkožního tuku jim slouží jako termoizolace. Mroži jako jediní z ploutvonožců mají kly dlouhé až 1 m.
Většina druhů ploutvonožců žije v chladných vodách jižní a severní polokoule. Většinu času tráví ve vodě a na souš vystupují pouze kvůli páření, vrhům a výchově mláďat, během línání či na útěku před predátory. Loví převážně bezobratlé živočichy, ryby, hlavonožce, některé agresivnější druhy i tučňáky či jiné ploutvonožce. Mroži se specializují na sběr mlžů z mořského dna. Většina ploutvonožců je polygynní, míra polygynie však závisí na druhu. Ploutvonožci byli loveni lidmi již od doby kamenné, zvláště arktické národy je dodnes loví pro jejich maso, tuk i srst. V 18. a 19. století byla řada druhů komerčně lovena na pokraj vyhynutí, ve 20. století byla zahájena jejich ochrana.
2024/21
{{Článek týdne
| týden = 21
| rok = 2024
}}
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze je kopií původního raně barokního mariánského sloupu zničeného brzy po vzniku Československa. Na vrcholu je umístěna socha Neposkvrněné Panny Marie, vytvořená sochařem Petrem Váňou podle originálu od Jana Jiřího Bendla. Původní sloup nechal na Staroměstské náměstí postavit v roce 1650 císař Ferdinand III. jako poděkování Panně Marii za obhájení Prahy před švédskými vojsky v roce 1648. Kromě náboženské úcty sloup dříve sloužil i jako sluneční hodiny k určování poledne místního času. Strhli ho 3. listopadu 1918 hasiči, kterým bohém Franta Sauer namluvil, že odstranění památky požaduje Národní výbor československý.
Snahy o obnovení mariánského sloupu započaly bezprostředně po jeho stržení, ale až po sametové revoluci došlo ke zhotovení rekonstrukce sloupu a vrcholové sochy. Historická symbolika památky a její návrat na Staroměstské náměstí od počátku vyvolávala spory. Zastánci argumentovali uměleckou, historickou, náboženskou a urbanistickou hodnotou sloupu, který odpůrci naopak vnímali jako symbol pobělohorského habsburského útlaku a poukazovali na nemožnost sochy přesně obnovit, jelikož se nedochovala dostatečná dokumentace. Rekonstrukce sloupu byla několikrát zamítnuta, v lednu 2020 ji však pražské zastupitelstvo schválilo a 4. června 2020 byla osazena vrcholová socha. Dokončení díla bylo odhadnuto na srpen 2024.
2024/22
{{Článek týdne
| týden = 22
| rok = 2024
}}
Franz Kafka (3. července 1883 – 3. června 1924) byl pražský německy píšící židovský spisovatel. Je považován za jednoho z literárně nejvlivnějších spisovatelů 20. století, byl členem Pražského kruhu. Napsal tři romány – Amerika, Proces a Zámek – a řadu povídek a novel (například Proměna). Podle něj vzniklo přídavné jméno kafkovský, jež existuje také v mnoha dalších světových jazycích a je typické pro situace obsažené v Kafkových románech.
Kafka byl plodným spisovatelem, většinu svého volného času trávil psaním, často pozdě v noci. Odhaduje se, že 90 % ze své tvorby sám spálil z důvodu nespokojenosti téměř se vším, co napsal. Velká část ze zbývajících 10 % je ztracena nebo nebyla publikována, za Kafkova života vyšlo jen málo jeho děl. Ve své závěti Kafka nařídil svému blízkému příteli Maxu Brodovi, aby zničil všechna jeho díla, deníky i korespondenci. Brod však tyto pokyny ignoroval a nechal vydat mj. všechny jeho romány v letech 1925, 1926 a 1927. Během nástupu Adolfa Hitlera začalo být Kafkovo dílo známé ve Francii a anglicky mluvících zemích, po druhé světové válce pak i v německy mluvících zemích. V 60. letech 20. století se pak proslavilo celosvětově.
2024/23
{{Článek týdne
| týden = 23
| rok = 2024
}}
Venušina toaleta je obraz od španělského malíře Diega Velázqueze asi z let 1647 až 1651, nyní umístěný v Národní galerii v Londýně. Zobrazuje nahou bohyni Venuši ve smyslné póze, ležící na posteli zády k divákovi a hledící do zrcadla drženého římským bůžkem tělesné lásky, svým synem Amorem. Obraz vznikl možná během umělcovy návštěvy Itálie a jeho hlavními předchůdkyněmi byly nahé Venuše italských malířů, jako je Giorgionova Spící Venuše (kolem 1510) a Tizianova Urbinská Venuše (1538). Velázquez spojil dvě zavedené výtvarné pózy Venuše: buď hledící do zrcadla, nebo ležící. Obraz je novátorský i centrálním použitím zrcadla a tím, že ukazuje Venušino tělo obrácené k divákovi zády. O obrazu se často říká, že zobrazená Venuše se na sebe dívá do zrcadla, což je však fyzicky nemožné, protože divák může vidět její tvář odrážející se jeho směrem. Navíc je odraz Venušiny tváře nepřirozeně velký.
Venušina toaleta je jediný dochovaný Velázquezův ženský akt. Akty byly ve španělském umění sedmnáctého století mimořádně vzácné, protože umělce hlídala španělská inkvizice. Navzdory tomu akty zahraničních malířů vyšší kruhy nadšeně sbíraly a Velázquezův obraz visel v sídlech španělských dvořanů až do roku 1813, kdy byl převezen do Anglie. Tam byl později, v roce 1906, zakoupen pro londýnskou Národní galerii. Roku 1914 byl napaden a těžce poškozen kanadskou sufražetkou Mary Richardsonovou, brzy však byl restaurován a opět vystaven. V roce 2023 se obraz stal znovu cílem útoku, když jeho ochranné sklo rozbili aktivisté hnutí Just Stop Oil požadující, aby Velká Británie přestala udělovat nové licence na těžbu ropy a zemního plynu.
2024/24
{{Článek týdne
| týden = 24
| rok = 2024
}}
Trubkonosí je řád mořských ptáků, který zahrnuje čeledi albatrosovitých, buřníčkovitých, buřňáčkovitých a buřňákovitých. Tito kosmopolitní letci jsou hojně rozšíření napříč všemi oceány. Velikostí se jedná o extrémně diverzifikovanou skupinu, která zahrnuje jak jedny z největších ptáků schopných letu, tak jedny z nejmenších mořských ptáků vůbec. K nejvýraznějším morfologickým společným znakům trubkonosých patří vnější protažené trubkovité nozdry a stavba zobáku. Živí se převážně rybami, desetiramenatci a krilem. Hlavně velké druhy jsou výjimečně schopní letci, největší druhy albatrosů za život nalétají i miliony kilometrů. Jiné druhy jako buřňáci jsou zase výbornými potápěči, kteří loví potravu i desítky metrů pod vodou.
Trubkonosí představují extrémní zástupce K-stratégů s pomalou reprodukcí a dlouhým životním cyklem. Hnízdí v koloniích převážně na opuštěných ostrovech bez predátorů. Vykazují poměrně vysokou míru filopatrie, tzn. vrací se pářit do svých mateřských kolonií. Jsou to monogamní ptáci žijící v dlouholetých svazcích. Kladou pouze jedno velké vejce za rok, větší druhy albatrosů jen jednou za dva roky. Na vejcích sedí oba partneři a sdílí i výchovu mláďat. Trubkonosí patří k nejohroženějším ptákům s řadou zástupců v ohrožených i kriticky ohrožených kategoriích. Mezi námořníky se traduje, že jsou nositelé duší utopených námořníků a krutých kapitánů, kteří byli odsouzeni k nekonečnému bloudění oceánem. Albatrosi jsou tradičně považováni za dobré znamení a jejich zabití by přineslo námořníkům smůlu.
2024/25
{{Článek týdne
| týden = 25
| rok = 2024
}}
Jurská otázka, známá také jako jurský konflikt, je politický spor v oblasti Jury na severozápadě Švýcarska. Od 19. století je chápán jako menšinový problém vyplývající z připojení bývalého basilejského knížecího biskupství k převážně německy mluvícímu kantonu Bern a z toho pocházející závislosti francouzsky mluvícího obyvatelstva. Konflikt se vyostřil v polovině 20. století a vyvrcholil vytvořením kantonu Jura na severu regionu, zatímco Bernský Jura na jihu zůstal kantonu Bern.
V roce 1815 Vídeňský kongres připojil území knížecího biskupství Basilej ke kantonu Bern a záhy se pod liberálním vlivem začaly probouzet separatistické snahy. O pět desetiletí později se katolicko-konzervativní kruhy postavily proti bernské náboženské politice, což vedlo k odcizení mezi katolickým Severním Jurou a reformovaným Jižním Jurou. Důležitým spouštěčem jurské otázky byla tzv. Moeckliho aféra v roce 1947; vedla k dlouhodobému napětí mezi separatistickými skupinami a bernskou kantonální vládou s jí loajálními skupinami. Konflikt vyvrcholil v 60. letech, kdy extremistická organizace Front de libération jurassien („Fronta za jurské osvobození“) provedla několik žhářských a bombových útoků. S cílem dosáhnout mírového řešení se od roku 1970 konalo několik referend. Dne 23. června 1974 bylo schváleno vytvoření nového kantonu, zatímco v roce 1975 jižní část hlasovala o tom, že zůstane součástí Bernu. Kanton Jura, který vznikl 1. ledna 1979, tak zahrnoval pouze tři okresy na severu. Oba kantony poté hledaly konečné politické řešení. Návrh na znovusjednocení v roce 2013 neuspěl, ale Moutier, největší město v Bernském Jurovi, hlasovalo v roce 2021 pro změnu kantonu.
2024/26
{{Článek týdne
| týden = 26
| rok = 2024
}}
Věra Menčíková (16. února 1906 Moskva – 26. června 1944 Londýn) byla československo-britská šachistka, první mistryně světa v letech 1927–1944. Titul obhájila na celkem osmi turnajích, zároveň jej ze všech mistryň světa udržela nejdéle. Byla první hráčkou, která se pravidelně utkávala s mužskou konkurencí na mezinárodních turnajích, ve své době zároveň jako jediná. V předválečném období Menčíková v ženském šachu neměla konkurentky, na mistrovství světa zvítězila v 59 partiích v řadě. Je považována za hráčku úrovně mezinárodního mistra. Po většinu své kariéry reprezentovala Československo, začínala však pod ruskou vlajkou a své poslední mistrovství světa žen v létě 1939 po obsazení Československa nacistickým Německem hrála jako Britka.
Menčíková se narodila v Moskvě v roce 1906, její otec byl Čech, matka Angličanka. Šachy se naučila hrát v devíti letech, závodně začala hrát ve čtrnácti. V důsledku událostí po říjnové revoluci se s matkou a sestrou v roce 1921 přestěhovala do Anglie, kde se jejím trenérem stal maďarský mistr Géza Maróczy. Již v roce 1925 byla nejlepší šachistkou Anglie, o dva roky později pak na turnaji v Londýně získala titul mistryně světa. Poté se Menčíková začala pravidelně účastnit mistrovských turnajů, ve kterých hráli téměř výhradně muži. Hrála mimo jiné na mezinárodních turnajích v Karlových Varech, Moskvě nebo v Hastingsu. Dokázala porazit například budoucího mistra světa Maxe Euweho nebo britsko-pákistánského šampiona Sultana Khana. Byla aktivní až do své smrti v červnu 1944, kdy raketa V-1 nacistické Luftwaffe zasáhla její dům v Londýně.
2024/27
{{Článek týdne
| týden = 27
| rok = 2024
}}
Uváznutí kytovců na mělčině je událost, při které zástupce kytovců uvázne v mělkých vodách, ze kterých se nemůže dostat. Dochází k tomu z přirozených důvodů, jako je „porucha“ echolokace, dezorientace, extrémní počasí, nemoc nebo zranění, přičemž konkrétní uváznutí může způsobit hned několik faktorů najednou. Příčinou mohou být i lidské aktivity, například důsledky srážek kytovce s lodí nebo zamotání do rybářského náčiní. Hlavně u vorvaňovců zobatých dochází k masivním uváznutím po vojenských cvičeních, při kterých byly použity vysoce výkonné sonary na hledání ponorek. U řady druhů kytovců existují v rámci stáda velmi silná sociální pouta, která někdy způsobí, že s jedním kytovcem uvázne celé stádo, které nechce uvázlého jedince opustit. Tato masivní uváznutí mohou zahrnovat desítky a výjimečně až stovky jedinců. Nejčastějšími druhy, u nichž dochází k uváznutím, patří vorvaňovci, kulohlavci, sviňuchy a vorvani.
Na záchranu a vědecký výzkum uvázlých kytovců existují v řadě zemí programy sdružující vědce, veterináře, ochránce přírody a místní dobrovolníky. Zejména u menších druhů, jako jsou menší druhy delfínovitých, je při včasném zásahu člověka poměrně dobrá šance na záchranu, avšak u větších kytovců, jako jsou vorvani nebo plejtváci, kteří váží desítky tun, bývají vyhlídky na záchranu jen minimální. I když k uváznutím může dojít po celém světě, nejčastěji k němu dochází v Tasmánii a na Novém Zélandu, dále i v Severním moři, Spojeném království, ve Spojených státech amerických, na Islandu, v Austrálii či Japonsku. Za uvázlého se považuje i mrtvý kytovec vyplavený na břeh.
2024/28
{{Článek týdne
| týden = 28
| rok = 2024
}}
Ženská dvouhra ve Wimbledonu 2023 probíhala na trávě All England Clubu jako součást grandslamového Wimbledonu, nejstaršího tenisového turnaje světa. Ženy do londýnské události poprvé zasáhly v roce 1884. Alexandrovová vyhrála ve druhém kole nad Brengleovou první wimbledonský zápas, jehož všechny sety rozhodly až tiebreaky. Nejdelší zkrácenou hru v grandslamové historii pak získala ve třetí fázi Curenková nad Bogdanovou poměrem míčů 20 : 18. V této 35minutové hře obě odvrátily celkem jedenáct mečbolů. Překvapením ročníku se stala účast nejmladší hráčky, 16leté Mirry Andrejevové, ve čtvrtém kole. Obhájkyně trofeje Jelena Rybakinová vypadla ve čtvrtfinále. Semifinálová porážka připravila Sabalenkovou o první posun do čela žebříčku WTA, na jehož vrcholu setrvala Świąteková.
Ve finále zvítězila 24letá Češka Markéta Vondroušová nad světovou šestkou Ons Džabúrovou. O čtyři roky starší Tunisanka prohrála souboj o titul i v ročníku 2022. Vondroušová se stala první nenasazenou šampionkou od zavedení nasazování v roce 1927 a jako 42. hráčka žebříčku nejníže postavenou vítězkou Wimbledonu. Před zahájením vyhrála na trávě jen čtyři dvouhry. V All England Clubu představovala pátou levorukou šampionku otevřené éry a první grandslamovou vítězku od Krejčíkové na French Open 2021, která na cestě za titulem vyřadila pět nasazených soupeřek. Po skončení debutovala v první světové desítce, již uzavírala. Mísu Venus Rosewater, určenou pro vítězky, vybojovala jako třetí česká šampionka po Janě Novotné a Petře Kvitové, když rekordmanka Martina Navrátilová získala všech devět trofejí pod vlajkou Spojených států amerických.
2024/29
{{Článek týdne
| týden = 29
| rok = 2024
}}
Červencová krize byla vážná mezinárodní krize roku 1914, která předcházela vypuknutí první světové války. Vyvolal ji atentát srbských nacionalistů na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, k němuž došlo 28. června 1914. Vídeňská vláda na základě vyšetřování obvinila ze spoluodpovědnosti za útok některé srbské vojáky a úředníky. Německo, přesvědčené, že dokáže zabránit rozšíření konfliktu, poté naléhalo na svého rakousko-uherského spojence, aby na Srbsko co nejdříve zaútočil. Pouze Velká Británie předložila návrh na svolání mezinárodní konference, který však nebyl přijat, zatímco ostatní evropské národy se pomalu připravovaly na konflikt.
Necelý měsíc po atentátu na následníka trůnu Rakousko-Uhersko zaslalo Srbsku tvrdé ultimátum, které bylo zčásti odmítnuto. Dne 28. července 1914 pak Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbskému království válku, což způsobilo nevratné prohloubení krize. Evropské mocnosti postupně mobilizovaly a uplatňovala se spojenectví mezi různými státy. Rusko mobilizovalo ve jménu etnického a ekonomického přátelství se Srbskem jako další v pořadí. Německo, znepokojené mobilizací Ruska, mu 1. srpna 1914 vyhlásilo válku a podle Schlieffenova plánu o dva dny později zaútočilo na Francii. Po německé invazi do Belgie vyhlásila Velká Británie 4. srpna válku Německu. Diplomacie tak ustoupila zbraním.
2024/30
{{Článek týdne
| týden = 30
| rok = 2024
}}
Obecná teorie relativity je fyzikální teorie gravitace publikovaná Albertem Einsteinem v roce 1915, která je popisem gravitace užívaným v moderní fyzice. Obecná teorie relativity zobecňuje speciální relativitu a Newtonův gravitační zákon do jednotného popisu gravitace jako geometrické vlastnosti prostoru a času neboli prostoročasu. Především postuluje, že zakřivení prostoročasu přímo závisí na energii a hybnosti dané hmoty nebo záření. Závislost je vyjádřena Einsteinovými rovnicemi gravitačního pole.
Některé předpovědi obecné teorie relativity se významně liší od předpovědí klasické fyziky, zejména pokud jde o plynutí času, geometrii prostoru, pohyb těles při volném pádu a šíření světla. Mezi příklady těchto rozdílů patří gravitační dilatace času, gravitační čočkování, gravitační rudý posuv světla a gravitační časové zpoždění. Všechny doposud provedené pokusy a pozorování předpovědi obecné teorie relativity potvrdily. Přesto zůstávají nezodpovězené otázky, zejména vyřešení rozporů mezi teorií relativity a zákony kvantové fyziky, které by umožnilo obě teorie spojit do jedné úplné a vnitřně konzistentní teorie kvantové gravitace; a jak lze gravitaci sjednotit se třemi negravitačními silami – silnou, slabou a elektromagnetickou.
Z Einsteinovy teorie vyplývá například existence černých děr, oblastí prostoru, ve kterých je prostor a čas zakřiven takovým způsobem, že z nich nic nemůže uniknout, dokonce ani světlo. Obecná relativita také předpověděla existenci gravitačních vln, které byly přímo pozorovány až po sto letech prostřednictvím zařízení LIGO. Obecná teorie relativity je také základem současných kosmologických modelů trvale se rozpínajícího vesmíru.
2024/31
{{Článek týdne
| týden = 31
| rok = 2024
}}
Vířníci (Rotifera, Rotatoria) je skupina převážně sladkovodních, pseudocelních prvoústých živočichů s mikroskopickým tělem rozčleněným na hlavu, trup a nohu a s nápadným obrveným vířivým aparátem v přední části. Někdy jsou mezi ně zahrnováni vrtejši, kteří jsou z fylogenetického hlediska podskupina vířníků extrémně pozměněná parazitismem. Nejbližší příbuzní vířníků (včetně vrtejšů) jsou zástupci kmenů oknozubky, čelistovky a patrně i ploutvenky.
Vířníků je známo přes 2 000 druhů (přičemž v Česku bylo zaznamenáno necelých 600 druhů). Vyskytují se po celém světě, obývají hlavně sladké, ale i slané vody, častí jsou i ve vodě zachycené v mechových polštářích či v půdě. Jsou schopni vytvářet odolná stadia, ať už jsou to vajíčka (u třídy točivky), nebo vyschlí dospělci ve stavu tzv. anabiózy (třída pijavenky). Vířníci mají silný sklon k partenogenezi. U točivek se partenogenetické generace střídají s generací pohlavní, kdy se z haploidních neoplozených vajec líhnou miniaturní samci. Pijavenky jsou proslulé svou asexualitou – samci se u nich vůbec nevyskytují, z vajec se líhnou vždy jen další partenogenetické samice, klony svých matek. Na druhou stranu mají neobyčejně vysoký podíl horizontálně přenesených genů ve svých genomech. Třetí třída vířníků, žábrovci, je ale striktně sexuální s plně vyvinutými samci i samicemi. Totéž platí i pro vrtejše.
2024/32
{{Článek týdne
| týden = 32
| rok = 2024
}}
Edin Džeko (* 17. března 1986, Sarajevo) je bosenský fotbalový útočník působící v tureckém fotbalovém klubu Fenerbahçe. Během kariéry se etabloval mezi nejlepšími světovými útočníky. Je považován za jednoho z nejlepších fotbalistů Bosny a Hercegoviny v dějinách.
Profesionálním fotbalistou se stal v bosenském klubu Željezničar, odkud odešel do českého FK Teplice. Po sezóně 2006/07 stanul jako druhý nejlepší střelec v české lize a v důsledku toho přestoupil do Wolfsburgu. Ve své druhé sezóně v německé Bundeslize slavil zisk mistrovského titulu, když se stal součástí obávaného útoku po boku brazilského útočníka Grafiteho. V následující sezóně mu za 22 gólů náleželo první místo v žebříčku ligových střelců. V době dalšího přestupu byl historicky nejlepším střelcem v klubové historii. Roku 2011 zamířil do Anglie k Manchesteru City a v sezónách 2011/12 a 2013/14 pomohl vyhrát anglickou Premier League. V roce 2015 spojil klubovou kariéru s AS Řím, hrajícím italskou ligovou soutěž Serii A. Jejím nejlepším střelcem se stal v sezóně 2016/17, kdy vstřelil 29 gólů, AS Řím opustil jakožto třetí nejlepší střelec klubové historie. V roce 2021 posílil Inter Milán, s nímž opanoval italský pohár a italský superpohár.
Účastnil se Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kde jeho rodná země vystupovala poprvé. Po světovém šampionátu převzal kapitánskou pásku. Je historicky nejlepším střelcem bosenské fotbalové reprezentace a jejím prvním hráčem se 100 a více starty. Třikrát získal ocenění Idol Nacije (v překladu Idol národa), což je cena udělovaná fotbalistovi roku v Bosně a Hercegovině.
2024/33
{{Článek týdne
| týden = 33
| rok = 2024
}}
Německo-švýcarská malířka a entomoložka Maria Sibylla Merianová byla významnou přírodovědkyní 17. století a také jednou z prvních přírodovědců, kteří přímo dokumentovali proměny hmyzu.
Umělecké vzdělání získala od svého nevlastního otce Jacoba Marrela, žáka malíře zátiší Georga Flegela. Hmyz začala sbírat již jako dospívající dívka, ve třinácti letech chovala bource morušového a svou první knihu přírodopisných ilustrací vydala ve věku sedmadvaceti let. V roce 1679 vstoupila do vědeckých kruhů prvním dílem dvousvazkové série o housenkách; druhý díl následoval v roce 1683. Každý svazek obsahoval 50 desek s jejich proměnami od vajíčka po dospělce, které vlastnoručně vyryla a vyleptala. Merianová zdokumentovala důkazy o procesu metamorfózy a rostlinných hostitelích 186 evropských druhů hmyzu a spolu s ilustracemi dodávala i popisy o jejich životních cyklech.
V roce 1699 odcestovala do Nizozemské Guyany (dnešního Surinamu), aby studovala a zaznamenávala tamní tropický hmyz, z čehož roku 1705 vznikla uznávaná publikace Proměny surinamského hmyzu. Díky pečlivému pozorování a dokumentaci proměn motýlů považuje britský vědec David Attenborough Merianovou za jednu z nejvýznamnějších přispěvatelek do oboru entomologie.
2024/34
{{Článek týdne
| týden = 34
| rok = 2024
}}
Erupční sloupec je vysoký sopečný oblak vertikálního rozsahu, skládající se z přehřáté směsi popela, hornin a plynů, který stoupá ze sopečného jícnu během výbušných vulkanických erupcí. Jeho výška se pohybuje od 2 do více než 40 kilometrů.
Ke vzniku erupčního sloupce dochází pouze při explozivní sopečné činnosti. Jakmile se plynem přesycené stoupající magma dostane k povrchu, plyny se v důsledku snížení tlaku prudce a explozivně uvolní. To vede k trhání magmatu na drobné částečky jemného sopečného popela a strusky. Sloupec pohání dvě hnací síly. V jeho spodní části je to síla samotné erupce, která materiál vyvrhuje ze sopečného jícnu rychlostí několika set m/s a ten setrvačností stoupá vzhůru. Naopak ve středních a horních partiích přebírá hlavní roli vztlak. Když se výstup sloupce zastaví, dále se už jako sopečný mrak šíří horizontálně a nabývá tvaru připomínajícího deštník. V tento moment podléhá tamějšímu atmosférickému proudění, které ho odnáší ve směru převládajícího větru až na vzdálenost tisíců kilometrů. Zároveň z něho na zemský povrch vypadávají pyroklasty (sopečný popel a struska) ve formě sopečného spadu.
Pliniovské erupce chrlí každou sekundu 10 tisíc až 10 milionů tun sopečného materiálu. Erupční sloupce proto nejsou kvůli této mase samy o sobě strukturálně stabilní a mohou se snadno pod svou vlastní vahou gravitačně zhroutit, což vede k tvorbě pyroklastických proudů a přívalů, schopných zničit vše v okruhu několika kilometrů.
2024/35
{{Článek týdne
| týden = 35
| rok = 2024
}}
Gueréza límcová (Colobus vellerosus), je druh opice z čeledi kočkodanovití (Cercopithecidae), podčeledi hulmanů (Colobinae) a rodu Colobus. Vyskytuje se v lesích západní Afriky od Pobřeží slonoviny až po západní Nigérii. Historicky byla považována za poddruh guerézy běloramenné (Colobus polykomos), k osamostatnění došlo teprve v 80. letech 20. století. Oba dva druhy se však mohou vzájemně křížit.
Gueréza límcová dosahuje velikosti přes 60 cm, přičemž obě pohlaví jsou zhruba stejně velká. Ocas je delší než tělo, opici pomáhá udržovat rovnováhu. Srst na celém těle dosahuje převážně černých odstínů, pouze obličej lemuje odstávající bohatý, čistě bílý, široký vous. Světlý je také huňatý ocas a stehna. Guerézy tvoří různorodé sociální skupiny, nejčastěji mnohosamcového-mnohosamicového charakteru. Živí se listy, plody a semeny, tuto potravu jim pomáhá trávit složený žaludek, který slouží jako fermentační komora. Březost trvá 5 až 6 měsíců, největší množství porodů spadá do období dešťů.
Gueréza límcová patří na seznam 25 nejohroženějších primátů světa a podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) jde o kriticky ohrožený druh. Populace této opice jsou extrémně fragmentovány vlivem lidských aktivit, hlavně lovu pro maso a luxusní kožešinu. Problematická je také ztráta přirozeného prostředí, přičemž tyto aktivity se nevyhýbají ani chráněným lokalitám, z nichž v mnohých případech tyto opice již vymizely. Podle IUCN k roku 2020 přežívalo méně než 1 500 jedinců.
2024/36
{{Článek týdne
| týden = 36
| rok = 2024
}}
Dvorní dámy jsou hlavní dílo španělského barokního malíře Diega Velázqueze. Pocházejí z roku 1656 a jsou vystavené v muzeu Prado v Madridu. Rozměrná olejomalba o šířce 276 cm a výšce 318 cm ukazuje skupinu členů španělského dvora krále Filipa IV., zachycenou jakoby na momentní fotografii ve velké místnosti královského paláce Alcázar v Madridu. Pětiletá infantka Markéta Tereza, budoucí císařovna a také česká královna, je obklopena svým doprovodem: jsou zde mladé dvorní dámy, starší princeznina vychovatelka, tělesný strážce, dva trpaslíci a pes. Těsně za nimi pracuje na velkém plátně sám Velázquez, jenž se dívá z obrazu ven, na diváka. V pozadí se v zrcadle odrážejí král a královna, možná přímo a možná z malby, kterou Velázquez právě tvoří.
Dvorní dámy jsou již dlouho považovány za jeden z nejdůležitějších obrazů dějin umění a patří k nejčastěji analyzovaným výtvarným dílům, protože jejich složitá a záhadná kompozice klade otázky o realitě a iluzi i o nejasných vztazích mezi zobrazenými osobami a divákem. Barokní malíř Luca Giordano uvedl, že dílo představuje „teologii malby“, a v roce 1827 Thomas Lawrence obraz popsal jako „opravdovou filozofii umění“. A na konci 20. století byly Dvorní dámy vyhodnoceny jako „Velázquezův největší úspěch, vysoce reflexivní, promyšlená demonstrace toho, co lze v umění malby dosáhnout, a možná nejzvídavější komentář, který kdy někdo dal k možnostem malířského stojanu“.
2024/37
{{Článek týdne
| týden = 37
| rok = 2024
}}
Rozšířený fenotyp je koncept Richarda Dawkinse, který představil ve své knize z roku 1982 s názvem The Extended Phenotype. Rozšířený fenotyp lze shrnout jako veškerý vliv genů na okolní prostředí, tedy i jiné organismy. Tradičně se genům přisuzovala pouze schopnost ovlivňovat fenotyp vlastního nositele skrze proteosyntézu. Tento koncept však pojímá fenotyp nositele jen jako speciální případ rozšířeného fenotypu a rozšiřuje sféru vlivu genů i mimo tělo organismu. Geny podle Dawkinse sice přímo ovlivňují pouze genovou expresi, ale nemá podle něj smysl omezovat jejich vliv pouze na tělo nositele. Poukazuje na to, že geny jsou schopny ovlivňovat prostředí skrze chování organismu, který je nese.
Obecně jsou rozlišovány tři typy projevů rozšířeného fenotypu, a sice neživé stavby, jako jsou bobří hráze, ale i ptačí hnízda, pavoučí sítě, mraveniště, nadzemní hnízda termitů, poněkud kontroverzněji i lidské artefakty; změny fenotypových projevů jiných organismů, tj. manipulace parazity, kdy se tělo hostitele stává rozšířeným fenotypem parazita a pomáhá šíření jeho genů; a nakonec manipulace na dálku, například povyk kukaččích mláďat. Koncepce rozšířeného fenotypu bývá někdy označována za nevědeckou, případně je kritizována kvůli nepřesně definovanému pojmu „fenotyp“. Dawkins sám v úvodu knihy The Extended Phenotype uznává, že nepředkládá testovatelné hypotézy ani vědecký model, který by mohl být hodnocen z hlediska přesnosti. Spíše nabízí nový pohled na fakta a uvádí je do jiných souvislostí. Navzdory tomu existují studie, které by mohly ukazovat na testovatelnost daného konceptu.
2024/38
{{Článek týdne
| týden = 38
| rok = 2024
}}
Mazací hlava (v anglickém originále Eraserhead) je americký černobílý surrealistický hororový film z roku 1977, který napsal, režíroval, produkoval a sestříhal David Lynch, jenž je také autorem zvukového designu snímku. Po několika natočených krátkometrážních filmech se jedná o Lynchův celovečerní filmový debut. V hlavních rolích se představili herci Jack Nance, Charlotte Stewartová, Jeanne Batesová, Judith Anna Robertsová, Laurel Nearová a Jack Fisk. Film vypráví příběh muže jménem Henry, jenž je nucen se starat o své znetvořené dítě uprostřed opuštěné krajiny poté, co ho jeho žena opustila.
Scénář pro Mazací hlavu měl jen 21 stránek. Protože zápletka snímku byla neobvyklá a Lynch měl minimální režisérské zkušenosti, žádné filmové studio nechtělo projekt zaštítit. Snímek nakonec vznikl v době jeho studií za podpory Amerického filmového institutu. Natáčelo se na několika místech v Kalifornii, která patřila institutu, včetně sídla Greystone Mansion v Beverly Hills.
Snímek se zpočátku setkal s malým zájmem ze strany publika, svou popularitu si postupně získal během několika sérií dlouhodobých půlnočních projekcí. Od svého uvedení si nicméně vysloužil pozitivní recenze a v současnosti je považován za kultovní. Roku 2004 byl vybrán Knihovnou Kongresu k uchování v Národním filmovém registru Spojených států amerických.
2024/39
{{Článek týdne
| týden = 39
| rok = 2024
}}
Tesařovská kaple je sakrální objekt zbudovaný v Kořenově, obci na severu České republiky, v Jizerských horách v Libereckém kraji. Zdejší věřící na počátku 20. století snili, že si vybudují velký kostel v novogotickém slohu. Nakonec se však ukázalo, že na svůj záměr nemají dostatek finančních prostředků, a proto od něj upustili. Když se ale místním farářem stal Helmuth Pommer, jenž se ze svých cest po Německu znal se začínajícím architektem Otto Bartningem, požádal ho o návrh kaple pro Tesařov. Bartning navrhl skromnou osmibokou kapli. Její základní kámen byl položen v květnu 1909 a již koncem října téhož roku se svatostánek slavnostně otevíral. Po odsunu německého obyvatelstva patřila kaple Jednotě bratrské, od které ji roku 2009 odkoupil Ochranovský seniorát Českobratrské církve evangelické.
Stavba je osmiboká, zakončená dřevěnou stříškou ve tvaru jehlanu s věžičkou. Uvnitř jsou ve dvou řadách lavice spolu s jednoduchou kazatelnou a po obvodu se nachází dřevěná empora. Kolem objektu je hřbitov, na který se od roku 1913 pohřbívá. Během léta, od června do září, se v kapli každou neděli konají pravidelné ekumenické bohoslužby. Roku 1917 se farář Pommer stal kazatelem ve sboru v rakouské obci Dornbirn. Rovněž zde plánoval vybudovat kapli a využil pro ni mírně upravený Bartningův projekt z Tesařova. Stavět se začalo v květnu 1930 a následující rok během dubna se kostel Spasitele otevíral.
2024/40
{{Článek týdne
| týden = 40
| rok = 2024
}}
Liškoun pelagický (Alopias pelagicus) je druh liškounovitého žraloka, který se vyskytuje v tropických až subtropických vodách Tichého a Indického oceánu. Podobně jako ostatní liškouni, i liškoun pelagický má extrémně protažený horní lalok ocasní ploutve, který slouží k omračování kořisti, kterou představují menší druhy ryb a desetiramenatců. Liškoun pelagický obývá otevřené epipelagické vody (od vodní hladiny do cirka 200 m), občas však připlouvá i blíže k pobřeží v oblastech úzkých kontinentálních šelfů nebo čisticích stanic ryb, kde se zbavuje parazitů. Jedná se o nejmenšího z liškounů, dospělci dosahují typicky délky kolem 3 m, přičemž takřka polovinu z této délky zabírá ocas.
Stejně jako ostatní obrouni je liškoun pelagický vejcoživorodý. Samice v každé ze dvou děloh vyprodukuje větší schránku s plodným vajíčkem a malým žloutkovým váčkem. Embryo se nejdříve živí váčkem a později schránkami s neplodnými vajíčky, které samice průběžně produkuje a vypouští do dělohy. Mláďata při narození dosahují takřka poloviční délky samice. Jedná se o ohrožený druh, jelikož je cíleně i nechtěně v neudržitelných počtech loven komerčními rybáři. Vedle masa k přímé lidské spotřebě se z liškouna zpracovávají i ploutve na polévku, z jater se extrahuje olej a kůže se využívá v oděvním průmyslu.
2024/41
{{Článek týdne
| týden = 41
| rok = 2024
}}
Kalina (Viburnum) je rod rostlin patřící do čeledi kalinovité (Viburnaceae). Obsahuje cca 200 druhů. Jedná se o opadavé či stálezelené keře či malé stromy s jednoduchými vstřícnými listy a bohatým květenstvím, jejich plody jsou vysychavé či dužnaté peckovice. Rozšířené jsou v mírném a subtropickém pásu severní polokoule a v horách tropů. Nejvíce druhů roste ve východní Asii (především v Číně), v horách Střední a Jižní Ameriky a na severovýchodě Severní Ameriky, největší fylogenetická diverzita je v jihovýchodní Asii, kde leží též evoluční centrum rodu. V české květeně jsou zastoupeny dva původní druhy: kalina obecná a kalina tušalaj, ve Středomoří roste kalina modroplodá.
Mnohé kaliny patří mezi oblíbené okrasné keře, pěstované pro estetický účinek nápadných, mnohdy i vonných květů, barevných plodů a zajímavého olistění. Květy i plody mají ekologický význam jako potrava pro živočichy a zdroj nektaru. Plody některých druhů jsou jedlé i pro člověka, jiné jsou mírně jedovaté nebo poživatelné pouze po převaření; kůra a listy mají uplatnění v lidové medicíně. Kalina obecná je významným prvkem ve folklóru a národní mytologii východních Slovanů, především Ukrajinců a Rusů.
2024/42
{{Článek týdne
| týden = 42
| rok = 2024
}}
Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (kolem roku 1360 Trocnov – 11. října 1424 u Přibyslavi) byl český husitský vojevůdce, pokládaný za otce husitské vojenské doktríny. Historicky je podrobněji zmapováno pouze šest posledních let jeho života, zprávy o Žižkových předchozích osudech jsou nedostatečné. Roku 1408 Žižka vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a královskému městu České Budějovice, a působil v záškodnické rotě jistého Matěje vůdce. Ze spáchaných zločinů byl králem Václavem IV. omilostněn, a poté vstoupil do služeb polského krále Vladislava II. Jagella. Účastnil se tažení proti řádu německých rytířů, avšak jeho účast v bitvě u Grunwaldu je dodnes nejasná. Po návratu se v Praze patrně seznámil s kázáním mistra Jana Husa.
Roku 1419 se Žižka účastnil první pražské defenestrace. Po odchodu z Prahy dosáhl svého prvního známého vítězství u Plzně za pomoci vozové formace, po bojích s katolickou šlechtou byl ale nucen město přenechat nepříteli a probít se k nově vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor. Táborská městská obec jej záhy zvolila jedním ze čtyř hejtmanů. Již na jedno oko slepý Žižka v průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka a s největší pravděpodobností zcela oslepl. Ani toto postižení mu však nezabránilo, aby v čele husitských svazů odrazil vojska druhé křížové výpravy, a dál pokračoval v boji s domácím i zahraničním nepřítelem. Počátkem roku 1423 se rozešel s některými představiteli Tábora a odešel do východních Čech, kde začal formovat nové bratrstvo. Eskalující spor s pražany vyvrcholil Žižkovým obležením Prahy. Po urovnání konfliktu ujednaly oba husitské tábory výpravu na Moravu, v průběhu výpravy Žižkovo vojsko oblehlo hrad Přibyslav. Zde Žižka podlehl „hlíznatému“ onemocnění, jehož příčinou byl asi neléčený zánět.
Wikipedie:Článek týdne/2024/43
Wikipedie:Článek týdne/2024/44
Wikipedie:Článek týdne/2024/45
Wikipedie:Článek týdne/2024/46
Wikipedie:Článek týdne/2024/47
Wikipedie:Článek týdne/2024/48
Wikipedie:Článek týdne/2024/49
Wikipedie:Článek týdne/2024/50