Wikipedie:Článek týdne/Příprava

Zde jsou ukázky Článků týdne, které jsou připraveny k automatickému zveřejnění v nejbližších týdnech. Červené odkazy značí týdny, na něž ještě nebyl článek připraven.

Prosíme, máte-li článek, jehož výňatek byste chtěli umístit na Hlavní stranu, nejprve ho navrhněte. Hlavní stranu je potřeba připravovat s citem a s ohledem na její ostatní části, takže by nebylo dobré, aby byl návrh na článek umisťován přímo do podstránky konkrétního týdne. Velmi se nedoporučuje měnit již připravené ukázky článků. Změna musí mít velmi vážný důvod.

Případné dotazy pokládejte na místní diskusní stránce. Do kategorie Články týdne řadí šablona {{Článek týdne}}, která se umísťuje na diskusní stránku vybraných článků.

Připravené článkyEditovat

2022/49

{{Článek týdne | týden = 49 | rok = 2022 }}
 
Náměstí s radnicí

Žitava (německy Zittau) je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které se nachází v saské části historického území Horní Lužice. Leží na trojmezí Německa, Česka a Polska v místě, kde se říčka Mandava vlévá do Lužické Nisy. Žije zde 25 tisíc obyvatel. Než se Žitava stala součástí Hornolužického šestiměstí, patřila k historickému území Čech. V období svého rozkvětu, kdy byla známá jako středisko plátenictví, byla druhým nejbohatším členem Šestiměstí. Bohatou tradici zde má již od 16. století vzdělávání, jehož význačným představitelem byl pedagog a spisovatel Christian Weise, a rovněž hudba zastoupená např. Andreasem Hammerschmidtem, Johannem Kriegerem a Heinrichem Marschnerem. Město je sídlem dvou vysokých škol: Vysoké školy Žitava/Zhořelec a Mezinárodního vysokoškolského institutu. Se Zhořelcem (Görlitz) sdílí společné Divadlo Gerharta Hauptmanna.

První písemná zmínka o Žitavě z roku 1238 se týká Častolova ze Žitavy, českého šlechtice, stoupence krále Václava I., který se se svým mladším bratrem Jindřichem na Žitavsku usadil. Městská práva udělil Žitavě v roce 1254 Přemysl Otakar II., jenž určil její budoucí rozlohu tím, že na koni objel vytyčené území. Po vzniku Šestiměstí bylo Karlem IV. zřízeno celní stanoviště, kterým se stal nově postavený hrad Karlsfried. Za nedostatečnou vojenskou podporu ve šmalkaldské válce v letech 1546–1547 potrestal Ferdinand I. Habsburský Žitavu a další členy Šestiměstí ztrátou privilegií a pozemků. V průběhu třicetileté války pak postoupil Ferdinand II. Štýrský Horní i Dolní Lužici Saskému kurfiřtství jako splátku dluhu za vojensku pomoc. Za saské vlády došlo v roce 1757 během sedmileté války k ostřelování Žitavy rakouskými vojsky, které zničilo 80 % domů.

2022/50

{{Článek týdne | týden = 50 | rok = 2022 }}
 
Detail hlavy

Mystacina novozélandská, též zemolez novozélandský či netopýr novozélandský, je netopýr z rodu mystacina, který je endemitem Nového Zélandu. Spolu s mystacinou větší, která je však patrně vyhynulá, se jedná se o jediné zástupce hrabavých netopýrů a čeledi mystacinovití. Biotop mystaciny představují husté novozélandské pralesy od oceánského pobřeží až po hranici lesa do nadmořských výšek okolo 1 000 m.

Potravu si shání v letu nebo na zemi, kde se pohybují po čtyřech končetinách, což je v rámci netopýrů výjimečné. Při pohybu po zemi jsou mystaciny velmi čilé a dokáží vyvinout rychlost téměř 1 m/s. Druh má nejširší záběr jídelníčku ze všech netopýrů – pojídá jakékoliv dostupné členovce, dále ovoce, semínka a pyl. Mystaciny žijí v koloniích na stanovištích v dutinách prastarých pabuků. Kolonie může mít stovky až tisíce jedinců a svá dutinová stanoviště pravidelně střídá. Mystaciny se rozmnožují v létě, i když období námluv začíná již počátkem jara. Samice rodí jen jedno mládě, které nejdříve saje mateřské mléko, avšak po 6 týdnech se osamostatňuje a opouští mateřské stanoviště.

Před lidským osídlením Nového Zélandu ve 13. století byly mystaciny široce rozšířené po celém území novozélandské pevniny i přilehlých ostrovech. Odlesňování Maory a později evropskými kolonisty však mělo na jejich populaci drastický vliv a z desítek milionů jedinců klesla populace mystacin na cca 30–50 tisíc netopýrů. Vedle přirozených predátorů, jako je ostříž novozélandský a sovka bubuk, ohrožuje mystacinu především úbytek a degradace původních lesů a částečně i zavlečení predátoři (především krysy). S mystacinami žije v symbióze unikátní muška Mystacinobia zelandica.

2022/51

{{Článek týdne | týden = 51 | rok = 2022 }}
 

Kostel svatého Bartoloměje ve Velkém Šenově je římskokatolická sakrální stavba tvořící dominantu města. První kostel byl středověkého založení, ale dochovaná renesanční stavba pochází patrně ze 70. let 15. století a v 18. století prošla barokními úpravami. Od roku 2000 je chráněna jako kulturní památka České republiky. Vnější omítky, střecha věže a okolí kostela prošly roku 2015 rozsáhlou rekonstrukcí.

Jednolodní orientovanou stavbu zakončuje pětiboký presbytář s hranolovou věží. Loď je plochostropá, barokní a klasicistní mobiliář pochází převážně z 18. a 19. století. Obraz na hlavním oltáři znázorňuje umučení svatého Bartoloměje, vedlejší oltáře zdobí sochy Panny MarieNejsvětějšího srdce Ježíšova. Varhany z roku 1933 od krnovské firmy Rieger disponují 20 rejstříky a 1501 píšťalami. Ve zvonici visí tři zvony: nejstarší umíráček, Velikonoční zvon z roku 1921 od chomutovské firmy Richarda Herolda a malý zvon přenesený z místní kaple Kalvárie.

Kolem kostela se rozprostírá zrušený hřbitov s řadou dochovaných, památkově chráněných náhrobků. Autorem sedmi z nich je drážďanský dvorní sochař Franz Pettrich (1770–1844). Severně od kostela stojí barokní sousoší se svatým Janem Nepomuckým a také bronzová socha Raněný od Ferdinanda Opitze (1885–1956). Pozdně barokní budovu fary z roku 1783 zdobí znak Salm-Reifferscheidtů.

2022/52

{{Článek týdne | týden = 52 | rok = 2022 }}
 
Všechny povolené transformace Rubikovy kostky tvoří grupu

Grupa je v matematice algebraická struktura, která popisuje a formalizuje koncept symetrie. Formálně se zavádí jako množina spolu s binární operací splňující určité axiomy. Matematická disciplína zabývající se studiem grup se nazývá teorie grup. Příklady grup jsou celá čísla s operací sčítání, nenulová racionální čísla s operací násobení, symetrie pravidelných geometrických útvarů, množiny regulárních maticautomorfismy různých algebraických struktur.

Teorie grup vznikla počátkem 19. století. U jejího zrodu stál matematik Évariste Galois, který její pomocí dokázal stanovit, které polynomiální rovnice lze řešit pomocí odmocnin. Grupy našly později uplatnění také v geometrii, teorii čísel, algebraické topologii a dalších matematických oborech. Klasifikace jednoduchých konečných grup byla dokončena koncem 20. století a patří k největším výsledkům matematiky vůbec.

Pojem grupy abstraktně popisuje či zobecňuje mnoho matematických objektů a má významné uplatnění i v příbuzných oborech – ve fyzice, informaticechemii. Reprezentace grup hrají důležitou úlohu v teoriích, jako jsou částicová fyzika, kvantová teorie pole anebo teorie strun. V informatice se grupy vyskytují například v kryptografii, kódování anebo zpracování obrazu, chemie používá grupy pro popis symetrií molekulkrystalových mřížekkrystalografii.

2023/01

{{Článek týdne | týden = 01 | rok = 2023 }}
 
Albatros bělohřbetý

Albatrosovití (Diomedeidae) je čeleď velkých mořských ptákůřádu trubkonosých. Albatrosi patří k největším ptákům schopných letu; rozpětí křídel u největších jedinců z rodu Diomedea dosahuje přes 3,5 m. Jedná se o statné ptáky se silnýma nohama se třemi prsty spojenými blánou po celé jejich délce. Opeření je dvoubarevné, a sice bílé a tmavé. Vzory zabarvení se liší podle druhu. Velký zobák má prodlouženou horní čelist, která je zaháknutá za dolní čelist.

Albatrosi jsou vynikajícími letci a za svůj život dokážou nalétat miliony kilometrů. Během létání takřka nemávají křídly a používají techniky známé jako dynamické plachtění a svahové létání. Energetický výdej během letu je blízký stavu odpočinku. Albatrosi disponují šlachou, která křídla „zamkne“ v roztažené pozici, takže k jejich udržení v horizontální poloze nepotřebují používat svaly. Živí se hlavně desetiramenatci a rybami, jídelníček doplňují korýši a jinými hlavonožci. Potravu většinou sbírají z povrchu hladiny. Většinu života tráví na moři a na souš zalétají jen za účelem hnízdění. Hnízdí v koloniích na neobydlených ostrovech obklopených širým oceánem, přičemž velikost kolonie se pohybuje od několika desítek po stovky tisíc hnízdících párů. Partnerské pouto trvá celý život.

Albatrosovití patří k nejohroženějším ptákům s významným poklesem populací. Na vině je především komerční rybolov (zejména na dlouhé lovné šňůry a částečně i vlečnými sítěmi), při kterém albatrosi často umírají jako nechtěné vedlejší úlovky. Jsou citliví také na současnou klimatickou změnu a negativně je ovlivňuje i znečištění moří plasty. Některé populace ohrožují invazivní druhy živočichů. Negativní dopady novodobých hrozeb se snaží odstranit nebo alespoň zmírnit mezinárodní Dohoda o ochraně albatrosů a buřňáků.

2023/02

{{Článek týdne | týden = 02 | rok = 2023 }}
 
Alfons Mucha: Hradčany

Hradčany je filatelistický název série prvních československých poštovních známek vydaných v letech 1918–1920, jejichž autorem je Alfons Mucha. Motivem série známek je panorama centra Prahy, hlavního města nově zrozeného státu, konkrétně Hradčan – Pražského hradukatedrálou sv. Víta a kostelem sv. Mikuláše. Hradčany byly vyrobeny (původně bez perforace) na papíře bez vodoznaku v arších po 100 kusech knihtiskem. Sběratelé rozdělují Hradčany na pět hlavních typů, z nichž každý má zase mnoho podtypů. Tyto známky platily do dubna 1921.

Protože až do prosince 1918 nebyly na československém území nikdy tištěny poštovní známky (příslušné tiskárny Rakouska-Uherska byly ve Vídni a Budapešti), byla to pro Ministerstvo pošty a telegrafu i pro společnost Česká grafická unie první taková zkušenost. Vydání série Hradčany je pravidelně oslavováno jako významná událost a památné datum. V prvních poválečných letech bylo datum uvedení těchto známek do oběhu – 18. prosinec – oficiálně stanoveno jako Den československé poštovní známky. K tomuto výročí československá pošta v letech 1965–1992 každoročně vydávala příležitostná razítka a známky, které byly obvykle věnovány historii pošty, různým známkám první série a jejich tvůrcům – umělcům a rytcům.

2023/03

{{Článek týdne | týden = 03 | rok = 2023 }}
 

Císař Süan-te (13991435), vlastním jménem Ču Čan-ťi, z dynastie Ming vládl jako císař v letech 1425–1435 říši Ming. Byl synem a nástupcem císaře Chung-siho. Po převzetí vlády od nového roku vyhlásil éru „Šíření ctnosti“, Süan-te. Název éry je používán i jako jméno císaře. Pozdější historici považovali jeho vládu za zlatý věk dynastie.

Ču Čan-ťi se narodil budoucímu císaři Chung-simu. Miloval poezii a literaturu, byl uznávaným malířem, ale i zdatným válečníkem. Roku 1425 se po krátké vládě otce stal císařem říše Ming. Po nástupu na trůn zrušil otcovo rozhodnutí o přesunu hlavního města z Pekingu do Nankingu. Proti mladému císaři se postavil jeho strýc Ču Kao-sü, ale Süan-te proti němu osobně vytáhl a snadno a rychle ho porazil. Druhým problémem počátku Süan-teho vlády byla táhlá válka ve Vietnamu. Císař jmenoval nového velitele okupačních vojsk a poslal mu velké posily, které však Vietnamci ihned rozdrtili. Mingská armáda poté ustoupila do Číny a Vietnam získal nezávislost. Vztahy s ostatními státy jihovýchodní Asie byly naopak klidné.

Za vlády Süan-teho vzrostl vliv eunuchů císařského paláce, v neposlední řadě i proto, že řídili tajnou policii. Císař se snažil vnést řád a disciplínu do státní správy. Süan-teho vláda se také snažila podpořit oběh papírových peněz, proto potlačovala užívání mincí a zakazovala užívání drahých kovů, tyto akce ale neměly úspěch. Protože vysoké daně vedly za předešlých vlád v nejvíce zatížených prefekturách říše (především v Ťiang-nanu) rolníky k opouštění hospodářství, Süan-te snížil daně a vyslal do provincií „cestující usmiřovatele“, aby zlepšili práci provinčních úřadů. Měli za úkol odstraňování nespravedlností a korupce výběrčích daní a kontrolu stavu vojenských jednotek.

2023/04

{{Článek týdne | týden = 04 | rok = 2023 }}
 

Lumbiní (v sanskrtu लुम्बिनी) je jedno ze čtyř hlavních buddhistických poutních míst. Nachází se na předhůří himálajského pohoří v dnešním jižním Nepálu, poblíž jeho hranice s Indií. Leží asi na půli cesty mezi městy Kapilavastu a Bhairawa. Podle tradice se zde narodil princ Siddhártha, který se později stal Buddhou Šákjamunim. Lumbiní leží na severu Indického subkontinentu v jižním Nepálu, 25 kilometrů východně od Kapilavastu. Jméno Lumbiní je odvozeno od Buddhovy babičky, matky královny Máji.

Když ve 3. století př. n. l. místo navštívil král Ašóka, nechal zde vztyčit sloup, který se dochoval až do současné doby. Z dalších staletí se o Lumbiní dochovaly cenné literární zprávy v dílech čínských poutníků Fa-siena a Süan-canga. Lumbiní však bylo postupně opouštěno a buddhistické památky počaly chátrat. V 15. století přivodil jeho definitivní zánik vpád Mughalů. Lumbiní bylo znovuobjeveno koncem 19. století, v následujících desetiletích zde proběhlo několik archeologických průzkumů. Od konce 70. let 20. století Lumbiní prochází rozsáhlou přestavbou, od roku 1997 je součástí světového dědictví UNESCO.

2023/05

{{Článek týdne | týden = 05 | rok = 2023 }}
 
Samice lachtana mořského

Lachtan mořský (Zalophus wollebaeki) je mořský savec z čeledi lachtanovití, který se endemicky vyskytuje pouze na Galapážském souostroví. V rámci ploutvonožců se jedná o poměrně výjimečný druh tím, že obývá vody tropického pásu. Na to se váže řada zvláštností, mj. dovednost skupinového lovu, který se patrně vyvinul jako reakce na ekologické tlaky prostředí, ke kterým patří hlavně občasný, avšak pravidelný nedostatek potravy způsobený cykly El Niño. Živí se hlavně rybami, přičemž klíčový zdroj potravy představují sardinky tečkované. Pro potravu se potápí do hloubek kolem cca 100–150 m, nejhlubší zaznamenaný ponor měl 584 m. Pod vodou zůstává typicky několik minut.

Lachtani utváří kolonie na březích moře. K vyhledávaným biotopům patří rovinaté písčité pláže s dostatečným množstvím stinných míst a přírodních bazénků, kde se dá zchladit v letních parných dnech. Rozmnožovací období je na ploutvonožce nezvykle dlouhé a trvá od cca května do března, takže kopulace i vrhy mláďat probíhají v kolonii průběžně takřka po celý rok. Jedná se polygynní druh. Samci si vyhraňují teritoria zahrnující část souše i moře. Volba partnera závisí na samici. Doba laktace je extrémně dlouhá a většinou trvá cca 2–3 roky, i když může trvat až 7 let. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) odhaduje celkovou populaci dospělých jedinců na 9 200–10 600 a druh hodnotí jako ohrožený.

Wikipedie:Článek týdne/2023/06

Wikipedie:Článek týdne/2023/07

Wikipedie:Článek týdne/2023/08

Wikipedie:Článek týdne/2023/09

Wikipedie:Článek týdne/2023/10

Wikipedie:Článek týdne/2023/11

Wikipedie:Článek týdne/2023/12

Wikipedie:Článek týdne/2023/13

Wikipedie:Článek týdne/2023/14

Wikipedie:Článek týdne/2023/15

Wikipedie:Článek týdne/2023/16

Wikipedie:Článek týdne/2023/17

Wikipedie:Článek týdne/2023/18

Wikipedie:Článek týdne/2023/19

Wikipedie:Článek týdne/2023/20

Wikipedie:Článek týdne/2023/21

Wikipedie:Článek týdne/2023/22

Wikipedie:Článek týdne/2023/23

Wikipedie:Článek týdne/2023/24

Wikipedie:Článek týdne/2023/25

Wikipedie:Článek týdne/2023/26

Wikipedie:Článek týdne/2023/27

Wikipedie:Článek týdne/2023/28

Wikipedie:Článek týdne/2023/29

Wikipedie:Článek týdne/2023/30

Wikipedie:Článek týdne/2023/31

Wikipedie:Článek týdne/2023/32

Wikipedie:Článek týdne/2023/33

Wikipedie:Článek týdne/2023/34

Wikipedie:Článek týdne/2023/35

Wikipedie:Článek týdne/2023/36

Wikipedie:Článek týdne/2023/37

Wikipedie:Článek týdne/2023/38

Wikipedie:Článek týdne/2023/39

Wikipedie:Článek týdne/2023/40

Wikipedie:Článek týdne/2023/41

Wikipedie:Článek týdne/2023/42

Wikipedie:Článek týdne/2023/43

Wikipedie:Článek týdne/2023/44

Wikipedie:Článek týdne/2023/45

Wikipedie:Článek týdne/2023/46

Wikipedie:Článek týdne/2023/47

Wikipedie:Článek týdne/2023/48

Wikipedie:Článek týdne/2023/49

Wikipedie:Článek týdne/2023/50

Wikipedie:Článek týdne/2023/51

Wikipedie:Článek týdne/2023/52