Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

NavrhováníEditovat

Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých Dobrých nebo Nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tematikou mají velké plus.

Návrhy by měly:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Posuzování návrhůEditovat

Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi (do prvního volného číslovaného parametru recenze1-9) a využijte k tomu příslušnou předlohu:

  • {{čt/ano| --~~~~}}
  • {{čt/ne| --~~~~}}
  • {{čt/komentář| --~~~~}}

Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění. Případné polemiky s recenzemi, je-li to nutné, veďte na diskusní stránce k návrhu.

Zpracované návrhyEditovat

Článek Obrázek Anotace Recenze
Č N T
2-  -
Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.
5-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)
[odpovědět]

2-  -
Paris 1919 je třetí sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1973 prostřednictvím hudebního vydavatelství Reprise Records. Spolu s albem The Academy in Peril, vydaným v předchozím roce, jde o jediné Caleovo album vydané touto společností; později přešel k vydavatelství Island Records. Celé album pojednává o tom, jak mu chyběla Evropa (pochází z Walesu, ale řadu let žil v USA). Texty písní jsou složité a obsahují řadu metafor. Album Paris 1919 bývá kritiky označováno za vůbec nejlepší Caleův sólový počin. Obsahuje celkem devět písní o celkové délce třicet jedna a půl minuty. Producentem alba byl Chris Thomas, který později působil coby klávesista v Caleově doprovodné skupině. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Little Feat a orchestr složený ze studentů Kalifornské univerzity v Los Angeles.
9-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)
-1  teď bohužel ne a to kvůli délce anotace. Nechci kritizovat a nic nedělat, ale něco by ještě určitě mohlo jít dopsat. Otázkou je jak a co… --Robins7 (diskuse) 28. 5. 2020, 18:21 (CEST)
[odpovědět]

2-  -
Fear je čtvrté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, jež bylo vydáno v říjnu 1974 jako jeho první řadové album zveřejněné vydavatelstvím Island Records. Deska obsahuje devět autorských písní s celkovou stopáží čtyřiceti minut. Její nahrávání probíhalo ve studiích Sound Techniques a Olympic StudiosLondýně. Producentem byl Cale, který na ní rovněž zpíval a hrál na několik dalších nástrojů. Dále se na ní podíleli další hudebníci, již měli v té době smlouvu se společností Island Records, a sice Brian Eno či Phil Manzanera ze skupiny Roxy Music, dále Richard Thompson, Bryn Haworth a další. Ještě před vydáním tohoto alba odehrál John Cale společné vystoupení s Ayersem, Enem a Nico v londýnském sále Rainbow Theatre. Na něm také provedl dvě skladby z alba Fear, a to „Buffalo Ballet“ a „Gun“. Žádná z nich však později nevyšla na koncertním albu June 1, 1974 zaznamenaném při tomto koncertu.
5-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)
[odpovědět]

2-  -
Vintage Violence je debutové sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1970 prostřednictvím hudebního vydavatelství Columbia Records. Původně album vyšlo na gramofonové desce, na kompaktním disku bylo poprvé představeno až koncem osmdesátých let. Spolu s albem Church of Anthrax, jež bylo vydáno v následujícím roce, jde o Caleovo jediné album publikované touto společností; později přešel k vydavatelství Reprise Records. Cale je spolu se svým tehdejším častým spolupracovníkem Lewisem Merensteinem producentem alba a pod deseti z jedenácti písní je podepsán také autorsky. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Grinder's Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Sám John Cale o nahrávání tohoto alba řekl, že první den naučil ostatní hudebníky písně a za následující dva dny je nahráli. Rovněž uvedl, že si na tomto albu chtěl vyzkoušet, zdali umí psát jednoduché písně.
5-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)
[odpovědět]

2-  -
The End… je čtvrté sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v listopadu 1974 vydavatelstvím Island Records. Na albu se opět, stejně jako v předchozích případech, podílel hudebník John Cale, který vedle různých nástrojů obstaral také jeho produkci. Vedle Calea a Nico se na albu podíleli ještě kytarista Phil Manzanera, hráč na syntezátory Brian Eno a dcery zvukového inženýra Johna Wooda, které zpívaly doprovodné vokály. Album obsahuje celkem osm písní, z toho šest autorských. Dále je zde zahrnuta nahrávka Německé hymny a coververze písně „The End“ od americké skupiny The Doors. Podle druhé jmenované písně album dostalo svůj název. Jde o zpěvaččino poslední album na dalších sedm let; následující, nazvané Drama of Exile, představila až v roce 1981.
9-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 11. 2016, 11:10 (CET)
-1  Anotace je příliš krátká, navíc by text šel ještě dost upravit (zejména ujasnit některé formulace atd.) --Robins7 (diskuse) 8. 6. 2020, 20:29 (CEST)
[odpovědět]

2-  -
Helen of Troy je šesté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Jeho nahrávání probíhalo v londýnském studiu Sound Techniques předtím a poté, co Cale v New Yorku produkoval desku Horses americké zpěvačky Patti Smith. Album vyšlo v listopadu 1975 jako jeho poslední album vydané společností Island Records. Kromě devíti autorských písní obsahuje dvě coververze, jednu od skupiny The Modern Lovers a druhou od hudebníka Jimmyho Reeda. Stejně jako v případě předchozího alba s názvem Slow Dazzle, jež vyšlo osm měsíců před tímto, na něm Calea doprovází tři členové jeho doprovodné kapely: kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na album přispěli i další hudebníci, kteří však hrají pouze v některých písních. Patří mezi ně například Phil Collins ze skupiny Genesis nebo Brian Eno. Album původně vyšlo bez Caleovy autorizace, což nakonec znamenalo jeho odchod od vydavatelství Island Records.
5-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 21. 12. 2016, 17:26 (CET)
[odpovědět]


4-ostatní -
Chov hospodářských zvířat (též živočišná výroba) je odvětví zemědělství zabývající se péčí o hospodářská zvířata, poskytující maso, vlákno, mléko, vejce nebo jiné produkty. Zahrnuje každodenní péči, šlechtění a odchov mláďat. Počátky chovu zvířat sahají do neolitické revoluce (cca 13 tisíc let před naším letopočtem), kdy došlo k první domestikaci, jež předcházela začátku pěstování prvních plodin. Farmářský chov skotu, ovcí, koz a prasat existoval již před vznikem raných civilizací. Zásadní změny přinesla Kolumbovská výměna, která do Nového světa přivezla dobytek Starého světa, a poté britská zemědělská revoluce 18. století, jenž položila základy odbornému šlechtění hospodářských zvířat.

V některých částech světa se pro hospodářské účely využívá řada dalších druhů zvířat jako jsou koni, vodní buvoli, lamy, králíci nebo morčata. Rozšířená je také akvakultura ryb, měkkýšů a korýšů, dále chov včel nebo bource morušového. V několika zemích se pro lidskou spotřebu chová i hmyz. Ve vyspělejších částech světa je samozásobitelské hospodaření nahrazováno intenzivním chovem, například velkokapacitními kravíny nebo drůbežárnami. Na méně úrodných půdách, například v horských oblastech, je chov zvířat zpravidla extenzivní.

Chov zvířat, zejména intenzivní, má značný dopad na životní prostředí. Využívá asi třetinu nezaledněného zemského povrchu, čímž způsobuje ztrátu řady biotopů a vytváří asi polovinu celosvětové produkce skleníkových plynů. Od 18. století je stále významnějším tématem životní pohoda (welfare) hospodářských zvířat. Řada zákonů a nařízení se zabývá zajištěním přiměřených životních podmínek zvířat. V kultuře má chov zvířat často idylický ráz, zpravidla vykreslovaný v dětských knihách a písních.
1-

+0  Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 29. 8. 2019, 20:53 (CEST)
+1  Hezky zpracovaná anotace, těch pár znaků navíc snad nevadí. --Robins7 (diskuse) 28. 5. 2020, 18:27 (CEST)
+1  Anotace má 2340 znaků. Rozptyl je značně velkorysý, a to 1200–2000 znaků. Mohl byste to, prosím, upravit, RomanM82 do požadovaného formátu? Kde jinde než na hlavní straně platí, že méně je více. Po úpravě anotaci rád podpořím na HS. --Podzemnik (diskuse) 19. 11. 2020, 06:53 (CET) Díky za pokrácení, ještě jsem maličko osekal. Hezké. --Podzemnik (diskuse) 19. 11. 2020, 20:10 (CET)
[odpovědět]








2-  -
Boček z Jaroslavic a ze Zbraslavi, někdy také Boček z Obřan, byl moravský šlechtic z rodu pánů ze Zbraslavi. Narodil se jako nejstarší syn Gerharda ze Zbraslavi zřejmě těsně před rokem 1210. První písemná zmínka o něm pochází z listopadu 1232, kdy jako Gerhardův syn svědčil na darovací listině moravského markraběte Přemysla. V roce 1233 se účastnil bojů mezi Václavem I. a babenberskými vojsky a díky prokázané oddanosti králi tehdy začal Bočkův rychlý politický vzestup. Václav I. se mu odvděčil tím, že mu ještě téhož roku udělil titul maršálka. V roce 1238 byl jmenován znojemským purkrabím. Své postavení Boček zužitkoval při sňatku s Eufémií, dcerou velmože Přibyslava z Křižanova, po němž později zdědil rozsáhlé statky. Eufémie byla zároveň sestrou svaté Zdislavy z Lemberka. Roku 1252 Boček získal titul hraběte z Perneggu. Téhož roku založil cisterciácký klášter ve Žďáru, čímž navázal na celoživotní úsilí svého tchána. V roce 1254 se účastnil křížové výpravy do Pruska. Angažoval se ve vysoké politice a významnou měrou přispěl k proslulosti svého rodu. Ve starší literatuře byl dokonce považován za zakladatele rodu pánů z Kunštátu. Zemřel v prosinci roku 1255 a byl zřejmě pochován ve žďárském klášteře. Zanechal po sobě dceru Anežku a dva syny Gerharda a Smila.
1-

+0  Navrhl/a: Khamul1 (diskuse) 14. 4. 2020, 11:20 (CEST)
+1  Nešlo by to nacpat do 50. týdne 2020, kdy to bude 765 let od poslední zprávy o Bočkovi?--Hribalm (diskuse) 21. 4. 2020, 11:33 (CEST)
+1  Pěkný článek a souhlasím a Hribalmem, mohli bychom to načasovat na 50. týden --Robins7 (diskuse) 25. 4. 2020, 12:14 (CEST)
+1  Klidně, nevidím úplně důvod, proč 50. týden, když poslední zpráva je očividně z 51. týdne, zároveň si myslím, že ho můžeme dát kamkoliv.--Ján Kepler (diskuse) 11. 5. 2020, 17:27 (CEST)
+0  @Khamul1, Hribalm, Robins7, Ján Kepler: Kolegové, mohl bych požádat o rezervaci 50. týdne na výročí 50 let od Varšavského pokleknutí? Předem za to děkuji. Příslušný text na hlavní stranu připravím, jen co se text článku krapet usadí. --Jan Polák (diskuse) 22. 10. 2020, 17:56 (CEST)
+1  Hezké. --Podzemnik (diskuse) 19. 11. 2020, 07:14 (CET)
[odpovědět]






2-  -
Mé nahraditelné já (v anglickém originále Replaceable You) je 4. díl 23. řady (celkem 490.) amerického animovaného seriálu Simpsonovi. Ve Spojených státech amerických měl premiéru dne 6. listopadu 2011 na televizní stanici Fox Broadcasting Company a v Česku byl poprvé vysílán 3. května 2012 na stanici Prima Cool.

V tomto dílu je Homerovi přidělena pracovní asistentka Roz Davisová, jež Homerovi ale brzy uzurpuje jeho pozici. Homer své místo však lstí následně získá zpět. BartMartinem Princem na školní Den vědy mezitím připraví robotické tuleně, které si oblíbí důchodci ze Springfieldského domova důchodců. Důchodcům se radost sice nejprve pokusí překazit konsorcium spriengfieldských podniků, čemuž Bart s pomocí skupiny vědátorů ale nakonec zabrání.

Postavu Roz Davisové jako host namluvila americká herečka Jane Lynchová a do češtiny nadabovala Petra Jindrová-Lupínková. Díl „Mé nahraditelné já“ sledovalo během premiéry ve Spojených státech amerických přibližně 8 milionů diváků a od kritiků obdržel smíšené recenze.
9-

+0  Navrhl/a: Robins7 (diskuse) 8. 6. 2020, 23:30 (CEST)
-1  Čeština velký špatný. Tohle dostalo puclík? Navíc se jedná o ničím výjimečný díl nekonečného seriálu, tak proč zrovna tento by měl mít puclík a být Článkem týdne? --Bazi (diskuse) 9. 6. 2020, 01:06 (CEST)
-1  Souhlasím s Bazim. Cílem článku týdne je přinést zajímavý obsah, ne jednu epizodu z všeobecně známého a nekonečného seriálu, který se navíc ani jazykově na DČ nehodí. Byl bych raději, kdyby se zakázalo udělovat DČ jednotlivým, nevýznamným, epizodám seriálů. --Ján Kepler (diskuse) 9. 6. 2020, 07:18 (CEST)
+0  Proč ne, změna tématu by hlavní straně prospěla, myslím si. Na druhou stranu tento díl není nějak významnější než ostatní. --Patriccck (diskuse)
-1  Takové téma se na hlavní stranu skutečně nehodí --Khamul1 (diskuse) 10. 6. 2020, 11:14 (CEST)
-1  Oceňuji snahu, ale takové téma je podle mě pro české čtenáře nezajímavé. --Podzemnik (diskuse) 19. 11. 2020, 07:01 (CET)
[odpovědět]






2-  -
Ötzi je přezdívka daná dobře zachovalé přírodní mumii člověka, který žil v období mezi roky 3400 až 3100 př. n. l. Mumie byla nalezena v září 1991 v Ötztalských Alpách, odtud přezdívka „Ötzi“, v blízkosti hor Similaun a Hauslabjoch na hranici mezi Rakouskem a Itálií. Je nejstarší známou evropskou přirozenou lidskou mumií a nabízí nebývalý pohled na Evropany doby měděné. Jeho tělo a předměty jsou vystaveny v Jihotyrolském archeologickém muzeuBolzanu (Jižní Tyrolsko, Itálie).

Ötzi byl okolo 160 cm vysoký, vážil asi 50 kg a jeho věk v době smrti se odhaduje na 45 let. Spolu s mumií byly nalezeny i zbytky jeho oděvu, bot a výbavy. Tu tvoří měděná sekera s tisovým topůrkem, pazourkový nůž s jasanovou rukojetí, toulce se šípy s pazourkovými hroty a nedodělaný luk. Zajímavý byl také nález kousku pyritu a zápalné hubky v jeho opasku. Ötziho oblečení bylo důmyslně zpracované. Měl na sobě plášť vyrobený z tkané trávy a kabát, opasek, pár přiléhavých kalhot („indiánského“ legínového typu, tedy v podobě dvou oddělených nohavic), bederní roušku a boty, to vše z usní z různých kůží a kožešin. Také nosil čepici z medvědí kožešiny s koženým řemínkem. Boty byly vodotěsné a široké, podle všeho určené pro chůzi po sněhu.

Zpočátku se věřilo, že Ötzi zemřel na podchlazení během zimní bouře. Následné výzkumy ukázaly, že měl v době úmrtí v levém rameni uvízlý hrot šípu. Detailní prohlídka těla našla podlitiny a řezy na rukou, zápěstí a hrudníku a mozkové poranění svědčící o úderu do hlavy. Předpokládá se, že Ötzi vykrvácel poté, co šíp rozbil lopatku a poškodil velké cévy.
1-

+0  Navrhl/a: OJJ, Diskuse 13. 9. 2020, 14:54 (CEST)
+1  Ötzi představuje ideální téma pro hlavní stranu - velice zajímavé čtení! --Podzemnik (diskuse) 19. 11. 2020, 07:28 (CET)
+1  --Khamul1 (diskuse) 19. 11. 2020, 10:13 (CET)
+1  Zajímavé téma. --Robins7 (diskuse) 23. 11. 2020, 18:18 (CET)
[odpovědět]



2-  -
Medosavka novozélandská (Anthornis melanura; maorsky korimako nebo makomako) je pták z čeledi kystráčkovitých, který se endemitně vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Tento pěvec je poměrně hojně rozšířený po Jižním i Severním ostrově s výjimkou Northlandu, odkud vymizel koncem 19. století. Společně s vyhynulou medosavkou chathamskou se řadí do rodu Athornis. Rozeznávají se tři poddruhy: obscura (vyskytuje se na Tříkrálových ostrovech), oneho (Ostrovy chudých rytířů) a nejrozšířenější melanura (ostatní území včetně obou hlavních novozélandských ostrovů).

Medosavky mají výrazný hlasový projev, který používají k vymezení svých teritorií i k běžné komunikaci. Měří okolo 20 cm. Samec váží okolo 34 g, samice 26 g. Samci jsou na většině těla olivově zelení, jejich ocas je černý a zadní část těla je zespodu světlá. Na hlavě mají lesklou fialovou skvrnu. Samice mají méně výrazné zbarvení. Jejich peří je spíše do šedých a světle hnědých olivových barev. K páření dochází od září do listopadu. Hnízdo staví pouze samice. Typicky dochází ke dvěma snůškám, avšak samice ostrovních populací (subs. oneho a obcura) kladou pouze jednu snůšku. Melanura snáší 3–5 narůžovělých vajec, ostrovní populace 2–4 vejce o rozměrech 23×16 mm. Inkubační doba trvá kolem 14 dní.

Medosavky jsou důležití opylovači. Živí se nektarem, ovocem a bezobratlými živočichy. V sání nektaru jim pomáhá dlouhý, na konci roztřepený jazyk. Jsou ohrožené zejména introdukovanými predátory jako jsou lasice hranostaj a krysa obecná. Škodí jim úbytek původních lesů a destrukce některých zdrojů potravy ze strany kusu liščích. V minulosti byly medosavky loveny Maory pomocí dlouhých dřevěných kopí zvaných here. Organizace BirdLife International hodnotí jejich populaci jako málo dotčenou.
5-

+0  Navrhl/a: Podzemnik (diskuse) 19. 11. 2020, 08:19 (CET)
[odpovědět]

2-  -
Jiří Melantrich z Aventina (asi 1511, Rožďalovice19. listopadu 1580, Praha) byl významný český renesanční tiskař a nakladatel. Začínal jako zaměstanec v podniku Bartoloměje Netolického. V roce 1552 se ale osamostatnil. Ze své tiskárny postupně vybudoval velký tiskařský a nakladatelský podnik evropského významu. Základem jeho ediční činnosti se stala bible, kterou vydal zřejmě čtyřikrát či pětkrát (tzv. Bible Melantrichova zvaná též Melantriška). Třikrát vydal Nový zákon a také širokou paletu další náboženské a mravoličné literatury (mj. od Erasma Rotterdamského) určené jak katolickým, tak luterským či utrakvistickým zákazníkům. Věnoval se i tisku humanistické literatury a latinských básnických sbírek. Počinem přesahujícím svým významem hranici Čech byla spolupráce s proslaveným italským lékařem a botanikem Pietrem Andreou Mattiolim, především pak české a německé vydání jeho herbáře. Věnoval se i tisku různých příruček a slovníků, sněmovních akt či jiné právnické literatury, ale také laciných zábavných knížek lidového čtení. Jiří Melantrich byl též členem městské rady Starého Města pražského. Roku 1557 mu byl udělen šlechtický titul a erb. Po celý život vystupoval jako humanisticky vzdělaný utrakvista ovlivněný luterstvím a tolerantní ke katolictví. Po roce 1576 začal spolupracovat se svým zetěm Danielem Adamem z Veleslavína, který pak tiskařský podnik po Melantrichově smrti převzal a dále provozoval.
1-

+0  Navrhl/a: Khamul1 (diskuse) 19. 11. 2020, 09:42 (CET)
+1  Maličko jsem upravil, zajímavé téma. --Podzemnik (diskuse) 19. 11. 2020, 20:18 (CET)
[odpovědět]

2-  -
Konstantinopolské hradby jsou řady kamenných opevnění obklopující někdejší hlavní město Východořímské říše Konstantinopol, vybudované římským císařem Konstantinem I. Velikým. Hradbám chránícím Konstantinopol se během historie dostalo množství nejrůznějších úprav a vylepšení. Staly se největším opevněním postaveným ve starověku a jedním z nejkomplexnějších a nejpropracovanějších systému městského opevnění vůbec.

První hradby postavené císařem Konstantinem kolem nově vybudovaného hlavního města Římské říše obklopovaly celé město, aby jej chránily jak proti útokům ze souše, tak i z moře. Jak se město postupně rozrůstalo, byly v 5. století našeho letopočtu vybudovány hradby nové, jež se později nazývaly Theodosiánské. Ačkoliv ostatní části opevnění nebyly tak dobře vybudovány jako Theodosiánské hradby, byly plně obsazené hradby takřka nedobytné pro většinu obléhacích technik středověku a ochránily Konstantinopol a Byzantskou říši před útokem Avarů, Arabů, Rusů, Bulharů a dalších národů po několik set let. S nástupem střelných zbraní se klasická středověká opevnění stala zastaralá a neúčinná proti dělům, jež byla mnohem účinnější, než dřívější obléhací stroje, což nakonec přispělo i ke konečnému pádu Konstantinopole do rukou osmanských Turků 29. května roku 1453.

Hradby města, jemuž Turci dali jméno Istanbul, byly udržovány i za vlády osmanských sultánů. Teprve v 19. století, když se město začalo rozrůstat i za hranice středověkého osídlení, začaly být některé části hradeb bourány. Navzdory upadající údržbě hradeb se mnohé části opevnění zachovaly dodnes. V osmdesátých letech 20. století byl spuštěn rozsáhlý program na záchranu původního městského opevnění, díky kterému dnes mohou být hradby spatřeny ve své původní podobě.
1-

+0  Navrhl/a: Khamul1 (diskuse) 19. 11. 2020, 09:50 (CET)
+1  Vyměnil jsem obrázek, ta anglická mapka se na hlavní stranu podle mě nehodí. Kdyby byla počeštěná tak super, takhle ale raději neco neutrálnějšího. --Podzemnik (diskuse) 19. 11. 2020, 20:23 (CET)
[odpovědět]


2-  -
Prase visajanské (Sus cebifrons) je menší druh prasete, které se endemitně vyskytuje na některých Visajských ostrovech (součást Filipín), kde pravděpodobně přežívá pouze v malých roztříštěných areálech ostrovů Negros a Panaj. Historický areál sice zasahoval na šest filipínských ostrovů, nicméně následkem masivního odlesňování a lovu populace dramaticky poklesly, přičemž jeden ze známých poddruhů byl zcela vyhuben. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí prase visajanské jako kriticky ohrožený druh.

Prase visajanské bylo na samostatný druh povýšeno v průběhu 90. let 20. století, předtím bylo považováno za poddruh prasete celebeského, vousatého i filipínského. Teprve molekulární analýzy navíc ukázaly, že se prase visajanské od všech těchto druhů zřetelně odlišuje a může představovat nejprimitivnější druh rodu Sus, a tedy i sesterský taxon vůči všem ostatním prasatům z tohoto rodu. Vzhledem k vzácnosti druhu je o chování prasete visajanského známo jenom málo informací, většina pozorování pochází ze zajetí. Na Filipínách prase žije v lesních stanovištích nad 800 m n. m., živí se všežravě, přičemž může představovat klíčového rozptylovače semen některých zdejších dřevin (jako jsou litokarpy a dilenie). Sdružuje se do menších sociálních skupinek od tří do dvanácti zvířat, přičemž selata jsou ve volné přírodě pozorována od ledna do března.

Prase visajanské je první druh prasete, u něhož bylo zaznamenáno možné užívání nástrojů: pozorovaná skupinka z pařížské zoologické zahrady používala kusy dřeva k úpravě hnízd a pro kopání v zemi. Podobné chování se nezdálo býti vrozené, ale přeneslo se možná v rámci skupiny pomocí sociálního učení.
1-

+0  Navrhl/a: OJJ, Diskuse 6. 12. 2020, 10:00 (CET)
+1  --Podzemnik (diskuse) 10. 12. 2020, 10:49 (CET)
+1  Můj omyl je třeba dotáhnout až na hlavní stranu :-)--F.ponizil (diskuse) 21. 2. 2021, 19:28 (CET)
[odpovědět]




2-  -
Apollo 11 byl americký pilotovaný kosmický let programu Apollo, během něhož 20. července 1969 lidé poprvé stanuli na povrchu Měsíce. Jednalo se v pořadí o 31. let pilotované kosmické lodě ze Země, podle katalogu COSPAR dostal označení 1969-059A. V programu Apollo to byl pátý pilotovaný let a třetí let k Měsíci. Posádka splnila cíl vyhlášený 25. května 1961 prezidentem USA Johnem F. Kennedym – do konce dekády stanout na povrchu Měsíce a bezpečně se vrátit na Zemi. Trojici astronautů – velitele Neila Armstronga, pilota lunárního modulu Edwina „Buzze“ Aldrina a pilota velitelského modulu Michaela Collinse – v kosmické lodi Apollo 11 vynesla 16. července 1969 raketa Saturn V na oběžnou dráhu Země. O tři dny později, 19. července, přiletěli na oběžnou dráhu Měsíce. Dne 20. července 1969 se Armstrong a Aldrin v lunárním modulu spustili na povrch Měsíce a ve 20:17:40 UTC přistáli v Moři klidu (Mare Tranquillitatis). O šest hodin později vstoupil Armstrong jako první člověk na povrch Měsíce. Společně s Aldrinem během dvouapůlhodinové vycházky nasbírali 22 kg měsíčních hornin a po 21 hodinách a 31 minutách pobytu na povrchu odstartovali zpět ke Collinsovi, který zatím čekal ve velitelském modulu na oběžné dráze Měsíce. Po spojení s velitelským modulem se všichni vydali na zpáteční cestu k Zemi. Přistáli v Tichém oceánu 24. července 1969.
1-

+0  Navrhl/a: Khamul1 (diskuse) 17. 1. 2021, 12:12 (CET)
+1  Jen přemýšlím, jestli zrovna logo má být tím nejreprezentativnějším obrázkem, když jsou k dispozici i krásné fotky ze startu nebo z pobytu na Měsíci. --Bazi (diskuse) 18. 1. 2021, 11:07 (CET)
+1  --Robins7 (diskuse) 18. 1. 2021, 13:58 (CET)
[odpovědět]


2-  2021-20
Albatros královský (Diomedea epomophora) je velký mořský pták z rodu Diomedea z čeledi albatrosovitých. Jeho rozpětí křídel je se svými téměř 3,5 m jedno z největších mezi ptáky. Většina peří albatrosa královského je bílá, pouze svrchní část křídel je černá s bílými skvrnami. Na spodní straně křídel podél jejich spodního okraje se nachází černá linka. Velký zobák je světle růžový s nosními dírkami směřujícími dopředu. Nohy jsou silné a krátké, což způsobuje kolíbání albatrosa při chůzi. Albatrosi se živí hlavně hlavonožci a rybami, méně často salpovci, korýši a pláštěnci. K letu využívá principů svahového proudění a především dynamického plachtění, které mu umožňuje překonat tisíce kilometrů při minimálním energetickém výdeji. Více než 99 % albatrosů královských hnízdí v kolonii na Campbellově ostrově, menší kolonie se nachází i na Enderbyově ostrově a několik jedinců zalétá na novozélandskou pevninu na mys Taiaroa, kde se páří s albatrosy Sanfordovými. K páření dochází v říjnu a listopadu. Samice klade pouze jedno velké bílé vejce, a to většinou jen jednou za dva roky. Na vejcích sedí oba rodiče, inkubační doba trvá 77–81 dní. Mláďata se osamostatňují po 8 měsících, kdy odlétají na několik let na moře. Poté se vracejí do kolonie, aby si našli partnera. Komplikované namlouvací rituály trvají i několik sezón, než dojde k prvnímu páření. Albatrosové žijí v monogamních svazcích a se stejným partnerem jsou po celý život. Až 80 % života stráví na moři mezi cca 30°–55° jižní šířky po celém obvodu planety. Jsou přísně chránění místními legislativami Dohodou o ochraně albatrosů a buřňáků s mezinárodním přesahem. Jsou ohrožení především komerčním rybolovem, kde představují vedlejší úlovky rybářských operací, především během lovů na dlouhou lovnou šňůru.
5-

+0  Navrhl/a: Podzemnik (diskuse) 10. 2. 2021, 09:34 (CET) Bylo by fajn mít na hlavní straně albatrosa ve 20. týdnu, jelikož 19. června 2021 se slaví Světový den albatrosů. --Podzemnik (diskuse) 10. 2. 2021, 09:34 (CET)
[odpovědět]

2-  -
Pokřovník zelený (Acanthisitta chloris, maorsky tītipounamu) je malý pták z čeledi pokřovníkovití žijící pouze na Novém Zélandu. S výškou 8 cm a váhou 6–7 g se jedná se o nejmenšího novozélandského ptáka a jednoho z nejmenších pěvců na světě. Spolu s pokřovníkem alpínským představují jediné žijící zástupce čeledi pokřovníkovitých. Druh byl poprvé popsán roku 1787 švédským přírodovědcem Andersem Sparrmanem.

Samec má na zadní části těla olivově zbarvené peří, hruď a prsa jsou krémově bílá, křídla mají hnědo-černé skvrny. Samice je poměrně výrazně odlišná s převládající hnědou barvou peří místo zelené. Pokřovník se živí hlavně bezobratlými živočichy, které vyzobává z kůry stromů, epifytických mechů a lišejníků. V monogamních svazcích žije dlouhá léta, většinu času stráví na svém teritoriu. Období páření začíná koncem srpna. K první snůšce dochází v září až říjnu, bývá v ní 2–5, nejčastěji 4 vejce. Do konce roku většinou dochází ještě ke druhé snůšce.

Rozlišují se dva poddruhy pokřovníka: subsp. chloris, který obývá Severní ostrov, a subsp. granti, jehož domovem je Jižní ostrov. Jedná se o poměrně hojně rozšířeného ptáka hodnoceného jako málo dotčený, i když celková velikost populace není známá. Oblíbený habitat pokřovníka zeleného tvoří kopcovité až hornaté oblasti zalesněné pabuky a nížinaté oblasti s převládajícími nohoplody. Pokud je pták vystaven nízkým teplotám, jako u jednoho z mála pěvců u něj dochází k částečnému utlumení životních funkcí. Mezi lety 1967–1992 byl vyobrazen na reversní straně novozélandské dvoudolarové bankovky.
5-

+0  Navrhl/a: Podzemnik (diskuse) 13. 2. 2021, 21:01 (CET)
[odpovědět]

4-ostatní 2021-21
Bob Dylan, rodným jménem Robert Allen Zimmerman (* 24. května 1941 Duluth), je americký písničkář, hudebník a výtvarník. Velká část jeho nejproslulejší tvorby pochází z 60. let, kdy byl částečně proti své vůli považován za vůdčí postavu sociálních nepokojů. Z některých jeho raných písní, jako „Blowin' in the Wind“ nebo „The Times They Are a-Changin'“, si americké hnutí za občanská práva a protiválečné hnutí udělalo skoro hymny. Šestiminutovým singlem „Like a Rolling Stone“, kterým se v roce 1965 rozešel se svými kořeny ve folkové hudbě, proměnil Bob Dylan radikálně definici populární hudby. Za zapojení elektrických hudebních nástrojů sklidil odsudek a kritiku mnoha členů folkového hnutí.

Zpočátku vycházel z písní Woodyho Guthrieho, Roberta Johnsona a Hanka Williamse, později hranice hudebních žánrů překročil a proměnil. Za 60 let své hudební kariéry experimentoval s řadou různých tradic amerického písničkářství – od folku, blues a gospelu, přes rokenrol a rockabilly, k anglickému, skotskému a irskému folku, nevyhnul se ani jazzu a swingu. Vystupuje s kytarou, klávesami a harmonikou.

Jako písničkář a hudebník získal Dylan mnoho ocenění včetně Grammy, Zlatého glóbu a Oscara. Byl uveden do Rokenrolové síně slávy, Nashvillské písničkářské síně slávy a Písničkářské síně slávy. Porota Pulitzerovy ceny mu v roce 2008 udělila zvláštní cenu „za výrazný přínos populární hudbě a americké kultuře“. V květnu 2012 obdržel Dylan Prezidentskou medaili svobody, nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států. V roce 2016 získal Nobelovu cenu za literaturu za to, „že našel nový způsob poetického vyjádření, jímž navázal na velkou americkou písňovou tradici.“ Od roku 1994 vydal tři knihy kreseb a maleb a jeho práce byly vystaveny ve významných galeriích.
5-

+0  Navrhl/a: Radiosaltbird (diskuse) 14. 3. 2021, 16:34 (CET)
[odpovědět]

2-  -
Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce. Tento plynný obr má hmotnost přibližně jedné tisíciny Slunce, což je přibližně dva a půl krát více než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady. Planeta je pojmenována po římském bohu Jovovi (v 1. pádě Jupiter). Při pohledu ze Země má Jupiter magnitudu −2,8, což z něj činí třetí nejjasnější objekt na noční obloze po Měsíci a Venuši.

Jupiter má nejméně 79 měsíců (údaj z července roku 2018). Okolo planety se nacházejí slabé prstence, které jsou ze Země špatně viditelné. Současně ji obklopuje silné radiační pole. Při pohledu z okolního vesmíru jsou viditelné horní vrstvy atmosféry rozčleněny v závislosti na planetární šířce do různě barevných pruhů a skvrn, které jsou atmosférickými bouřemi. Nejznámější takovouto bouří je Velká rudá skvrna, která je známá minimálně od 17. století. Dosud není přesně známo, jaké vrstvy planetu tvoří, jelikož současné technické prostředky neumožňují její průzkum do větší hloubky. Předpokládá se, že Jupiter je složen převážně z vodíku, hélia a organických sloučenin. Je možné, že planeta má tvrdé kamenné jádro tvořené těžšími prvky.

Jupiter byl prozkoumán několika automatickými sondami, nejčastěji na začátku programu Pioneer a programu Voyager, kdy všechny tyto sondy kolem planety proletěly. Později přímo k Jupiteru zamířila sonda Galileo, která kolem planety po necelých osm let obíhala. Nejnovější data pocházejí ze sondy New Horizons, která v únoru 2007 použila planetu pro zvýšení rychlosti na své cestě k Plutu. V současnosti se plánují další mise do soustavy Jupiteru, které by měly za cíl prozkoumat převážně hypotetické oceány pod ledovou kůrou jeho měsíce Europy.
5-

+0  Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 3. 2021, 16:57 (CET)
[odpovědět]

2-  -
Hvězdokupa Jesličky (nazývaná také Messier 44, M44, NGC 2632, Včelí úl nebo Praesepe) je jasná otevřená hvězdokupasouhvězdí Raka. Se svou vzdáleností přibližně 607 světelných let od Země patří mezi nejbližší hvězdokupy a proti jiným blízkým hvězdokupám je mnohem bohatší na hvězdy. Na průzračně tmavé obloze je viditelná pouhým okem jako mlhavý objekt. Klaudios Ptolemaios ji popsal jako „mlhavou hmotu na prsou Raka“. Jesličky také patří mezi první objekty, které svým dalekohledem na konci roku 1609 pozoroval Galileo Galilei. Galileo také jako první určil, že jde o hvězdokupu, když napsal, že se skládá z jednotlivých hvězd. Nejjasnější hvězdy této hvězdokupy mají hvězdnou velikost 6 až 7 a jsou pohodlně viditelné triedrem i uprostřed města. Její stáří a vlastní pohyb jsou srovnatelné s Hyádami, což naznačuje společný původ obou hvězdokup. Kromě toho Jesličky i Hyády obsahují červené obrybílé trpaslíky, což jsou závěrečná období vývoje hvězd, a velký počet hvězd hlavní posloupnosti spektrální třídy A, F, G, KM. Odhady vzdálenosti hvězdokupy se pohybují v rozmezí od 160 do 187 parseků (550 až 610 světelných let), ale ohledně jejího stáří, které se odhaduje na 580 milionů let, panuje větší shoda.
5-

+0  Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 3. 2021, 17:01 (CET)
[odpovědět]

2-  -
Křovinná vegetace je druh biotopu, v jehož rostlinné složce dominují keře. Může se vyskytovat přirozeně, nebo jako výsledek lidských změn či opakovaných závažných disturbancí v krajině. Mohou být trvalým a stabilním společenstvem v místech, kde stanovištní podmínky neumožňují vzrůst stromů. Jinde jsou pouhým sukcesním stadiem v přechodu od travinného společenstva k lesnímu a pro svou trvalou existenci potřebují režim občasného zmlazení průřezem, případně vykácením.

V různých klimatických a vegetačních pásech mohou nabývat nejrůznějších podob, od hustých, neprůchodných, až 8 metrů vysokých porostů po řídké, roztroušené skupiny nízkých keříků v polopouštních a arktických oblastech. Přechody mezi jednotlivými formacemi jsou neostré, na okrajích křoviny zpravidla plynule přecházejí do lesního porostu nebo do lesostepní či stepní vegetace. Mohou kolem nich být vyvinuty i květnaté bylinné lemy. Dobře vyvinutá a druhově bohatá křovinná společenstva mají svou hodnotu i z hlediska ochrany přírody; naopak jednotvárné křoviny složené z několika málo dominantních druhů keřů, doprovázené porosty ovsíku, třtiny nebo běžných ruderálů, jsou projevem degradované lokality.

V kulturní krajině mají křoviny významnou ekologickou funkci jako zdroj potravy a úkrytu pro drobné živočichy. Na porosty křovin je vázána celá řada živočichů, jak obratlovců, tak bezobratlých. Významný je také jejich protierozní, půdoochranný a vodohospodářský vliv na okolní krajinu. Člověku porosty křovin odedávna přinášely též hmotný prospěch v podobě sběru drobných plodů (slívy, bezinky, lískové oříšky, šípky) a hub, lapání drobného ptactva (čižba), řezání pružných vrbových a lískových prutů nebo palivového a řezbářského dřeva.
5-

+0  Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 3. 2021, 17:06 (CET)
[odpovědět]

2-  -
Střítež je obec v okrese JihlavaKraji Vysočina. Leží zhruba 9 km severovýchodně od Jihlavy v průměrné nadmořské výšce 483 metrů. Katastrální území nese název Střítež u Jihlavy. První zmínka pochází z roku 1347, obec je však pravděpodobně starší. Původ názvu obce není příliš jasný. Nejspíš souvisí s českým výrazem střežiti, což naznačuje, že Střítež původně vznikla jako strážní osada. Jméno se však podle jiných zdrojů mohlo také vyvinout z českého slovního základu čert, z něhož byl odvozen název Čertež a zkomolením vznikl konečný název Střítež. Majitelé vesnice se často střídali, ves patřila například městu Jihlava, dále Lichtenburkům, Trčkům z Lípy a dalším šlechtickým rodům. Na přelomu 20. a 21. století začala výstavba průmyslové zóny směrem na Jihlavu a přímo v obci vznikají nové rodinné domy. Nachází se v kotlině Hornosázavské pahorkatiny na soutoku Měšínského a Zlatého potoka. Na území obce se rozkládají čtyři velké rybníky (Pivovarský, Mlýnský, Cihlářský a Obecní). Stříteží prochází silnice třetí třídy č. 3525 a železniční trať číslo 225. Dopravu v obci ovlivňuje severovýchodně ležící komunikace I/38 s nedalekým exitem 112 dálnice D1. V obci sídlí mateřská škola, veřejná knihovna a úřadovna České pošty. Na návrší nad Obecním rybníkem stojí kostel svatého Floriána. Dále se tu nachází židovský hřbitov a kaple Panny Marie.
5-

+0  Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 3. 2021, 17:11 (CET)
[odpovědět]

2-  -
Jiří Sedmík (9. dubna 1893 Praha-Staré Město18. prosince 1942Plötzensee) byl český legionář, politik a diplomat. Během studií na Karlově univerzitě dostal povolávací rozkaz do rakousko-uherské armády bojující v první světové válce a byl odvelen na východní frontu do Ruska, kde však padl do zajetí. Následně vstoupil do československých legií. V Rusku se seznámil s Tomášem Garrigem Masarykem a stal se jeho průvodcem a tajemníkem během ruského Masarykova pobytu. Sedmík zorganizoval přesun legií po Transsibiřské magistrále do Československa a zastupoval republiku na mírových jednáních v Paříži.

Během první republiky pracoval jako tajemník Edvarda Beneše a činný byl též v Českobratrské církvi evangelické. Po vypuknutí druhé světové války spolupracoval s protifašistickým odbojem (patřil mezi členy odbojové skupiny zformované kolem Karla Jaroše získávající informace z prostředí nacistických bezpečnostních složek), avšak v březnu 1941 byl zatčen a Lidovým soudem v červnu 1942 odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán krátce před koncem toho roku.

Sedmík ovládal šest cizích jazyků (francouzštinu, angličtinu, němčinu, ruštinu, polštinu a srbštinu) a byl i literárně činný. Sepsal a roku 1932 vydal práci nazvanou „Úvod do politického myšlení“. Ve stejném roce se spolu s Josefem Mackem a Lvem Wintrem autorsky podílel na díle „Současná světová krise hospodářská, politická a sociální: její příčiny, účinky a řešení“.
5-

+0  Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 3. 2021, 17:17 (CET)
[odpovědět]

4-ostatní -
Koroun bezzubý, jinými názvy koroun severní, koroun Stellerův nebo mořská kráva (Hydrodamalis gigas), je vyhynulý savec z řádu sirén. Druh poprvé objevil Georg Steller při druhé kamčatské expedici Vituse Beringa, když loď Sv. Petr s posádkou roku 1741 ztroskotala na Beringově ostrově a námořníci zde museli strávit mnoho měsíců. Většina informací, které jsou o tomto druhu známy, pochází právě ze Stellerových pozorování z volné přírody, přičemž po Stellerovi je toto zvíře někdy i pojmenováno.

V době jeho objevu se koroun vyskytoval zřejmě hlavně v okolí Komandorských ostrovů mezi Aljaškou a Kamčatkou, přičemž je pravděpodobné, že areál výskytu byl v průběhu pleistocénu rozsáhlejší. Koroun poskytoval velké množství chutného masa pro lodní posádky, stejně jako pevnou kůži a užitečný tuk. Pomalu se pohybující a snadno ulovitelný mořský savec byl vybit během 27 let od objevení Evropany, roku 1768 lovec Vladimir Popov skolil posledního jedince.

Koroun bezzubý spadal do čeledi dugongovití; jeho nejbližší žijící příbuzný je 3 m dlouhý dugong indický. Ve srovnání s ostatními sirénami měl koroun mocnou vrstvou podkožního tuku, což byla adaptace pro život ve studených severních vodách. Byl také mnohem větší: někteří dospělci z 18. století dosahovali hmotnosti 8 až 10 tun a až devítimetrové délky. Ocas měl koroun rozeklaný, podobně jako velryby a žijící dugongové. Čelisti postrádaly pravé zuby, namísto nich měl koroun na horním rtu řadu bílých štětin a v tlamě pár keratinových destiček pro žvýkání potravy. Zvíře se živilo především chaluhami a komunikovalo funivými zvuky. Šlo pravděpodobně o monogamního společenského tvora, jenž vytvářel menší rodinné skupinky.
5-

+0  Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 3. 2021, 17:22 (CET)
[odpovědět]

2-  -
Sámové (také Sámi, tradičně známí v češtině jako Laponci) jsou domorodí ugrofinští obyvatelé obývající arktickou oblast Laponska, která dnes zahrnuje části nejsevernějšího Norska, Švédska, Finska a Murmanské oblasti Ruska. Sámové jsou jediní domorodí obyvatelé Skandinávie, kteří jsou uznáváni a chráněni v rámci mezinárodních úmluv o domorodých národech a jsou tedy nejsevernějším původním obyvatelstvem Evropy. Původní území sámských předků nejsou dobře určena. Jejich tradiční jazyky jsou sámské jazyky a jsou klasifikovány jako větev rodiny uralských jazyků.

Sámové žijí na severu Evropy minimálně 5000 let. Tradičně se věnovali řadě způsobů obživy, včetně pobřežního rybolovu, lovu pro kožešiny a chovu ovcí. Jejich nejznámějším zdrojem živobytí je polokočovný chov sobů. Z tradičních, ekologických, kulturních a politických důvodů je tento chov v některých oblastech severských zemí (Norsko a Švédsko) legálně vyhrazen pouze jim. V celé severní Evropě se chovu věnuje méně než 10 % Sámů.

Počet Sámů v Laponsku se odhaduje na 63 až 107 tisíc, z čehož žije asi 40–60 tisíc v Norsku, 15–36 tisíc ve Švédsku, 9000 ve Finsku a 2000 v Rusku. Sámové jsou v Norsku, ve Švédsku a ve Finsku národnostní menšinou a zároveň jsou v těchto zemích uznáni jako domorodé obyvatelstvo. Sámské jazyky a nářečí jsou uznávány jako menšinové ve Švédsku a části Finska a Norska. V těchto zemích postupně vznikly samostatné a reprezentativní sámské parlamenty.
5-

+0  Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 3. 2021, 17:27 (CET)
[odpovědět]

2-  2022-04
Edith Whartonová (24. ledna 1862 New York, USA11. srpna 1937 Saint-Brice-sous-Forêt, Francie) byla americká spisovatelka, vrcholná představitelka realismu a psychologické prózy. Ve Spojených státech je kritikou i čtenáři považována za jednu z nejlepších autorek románů a povídek. Ve svých prózách kriticky vykreslovala newyorské vyšší třídy, ale také novoanglickou a evropskou společnost. Na své postavy, silně ovlivňované prostředím a marně vzdorující restriktivním společenským konvencím, nahlížela často ironicky a satiricky, ale také se soucitem k lidskému utrpení. Od svých předchůdkyň na americkém literárním poli zdědila tradici domácké, často sentimentální literatury, a přestože se k těmto osobnostem hlásila, odmítala romantické zabarvování skutečnosti. Důrazem na morální otázky se přibližovala spíše Nathanielu Hawthornovi. Přestože psala srozumitelným stylem a odmítala literární experimenty, podílela se svými psychologickými prózami, zkoumajícími nitro postav, na rozvoji modernismu. Pocházela z rodiny zámožné americké aristokracie a vyrůstala v prostředí konzervativních, konvencemi svázaných newyorských vyšších vrstev pozlaceného věku. Později často cestovala, zejména po Evropě, a své jmění užívala pro výstavbu nákladných domů a zahrad ve Spojených státech a ve Francii. Kromě literatury byla sečtělá ve vědách, náboženství, filosofii, umění, architektuře a zahradnictví. Je autorkou 25 románů, 86 povídek, 3 básnických sbírek, knihy o interiérovém designu, souboru úvah o literatuře, četných cestopisných textů, autobiografie a mnoha článků, esejí a recenzí. Za svůj román Věk nevinnosti (1920) obdržela jako první žena v historii Pulitzerovu cenu (1921).
5-

+0  Navrhl/a: Bazi (diskuse) 26. 3. 2021, 13:42 (CET)
[odpovědět]

Dlouhodobě nevyhovující návrhyEditovat