Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

NavrhováníEditovat

Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých Dobrých nebo Nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tematikou mají velké plus.

Návrhy by měly:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Posuzování návrhůEditovat

Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi (do prvního volného číslovaného parametru recenze1-9) a využijte k tomu příslušnou předlohu:

  • {{čt/ano| --~~~~}}
  • {{čt/ne| --~~~~}}
  • {{čt/komentář| --~~~~}}

Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění. Případné polemiky s recenzemi, je-li to nutné, veďte na diskusní stránce k návrhu.

Zpracované návrhyEditovat

Článek Obrázek Anotace Recenze
Č N T
2-  -
Wrong Way Up je společné studiové album britských hudebníků Johna Calea a Briana Ena z roku 1990. Deska obsahuje deset autorských písní s celkovou stopáží 41 a půl minuty. Převážná část alba byla nahrána v Enově vlastním studiu ve Woodbridge. Dvojice spolu v minulosti mnohokrát spolupracovala, avšak nikdy nenatočila společnou desku. Na albu se podíleli jak Caleovi (David Young), tak i Enovi (Rhett Davies) dlouholetí spolupracovníci, stejně jako Enův bratr Roger. Pro Calea jde o druhé kolaborativní album vydané v tomto roce. Již v dubnu totiž vydal společnou nahrávku s Lou Reedem nazvanou Songs for Drella. Z alba bylo vydáno také několik singlů. Na obalu alba se nachází dvě fotografie oddělené linií dýk, což naznačuje spory, které mezi hudebníky vznikly během prací na albu. Reedice z roku 2005 má obal upravený a dýky se zde nevyskytují. Autorem obalu byl Brian Eno a v jeho bookletu bylo poděkování čtrnácti lidem, včetně Caleovy tehdejší manželky Risé.
9-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)
-1  Chtělo by to upravit češtinářsky. Není jasné, co je "linie dýk" nebo co znamená "Pro Calea jde o druhé kolaborativní album". Dále by v té anotaci mělo být víc toho zajímavého (třeba jak hudbu přijali kritici nebo co bylo uměleckým záměrem autorů alba nebo něco bližšího o těch zmíněných sporech), a ne jen technikálie.--Ioannes Pragensis (diskuse) 17. 3. 2019, 12:31 (CET)

2-  -
Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.
5-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-  -
Paris 1919 je třetí sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1973 prostřednictvím hudebního vydavatelství Reprise Records. Spolu s albem The Academy in Peril, vydaným v předchozím roce, jde o jediné Caleovo album vydané touto společností; později přešel k vydavatelství Island Records. Celé album pojednává o tom, jak mu chyběla Evropa (pochází z Walesu, ale řadu let žil v USA). Texty písní jsou složité a obsahují řadu metafor. Album Paris 1919 bývá kritiky označováno za vůbec nejlepší Caleův sólový počin. Obsahuje celkem devět písní o celkové délce třicet jedna a půl minuty. Producentem alba byl Chris Thomas, který později působil coby klávesista v Caleově doprovodné skupině. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Little Feat a orchestr složený ze studentů Kalifornské univerzity v Los Angeles.
9-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)
-1  teď bohužel ne a to kvůli délce anotace. Nechci kritizovat a nic nedělat, ale něco by ještě určitě mohlo jít dopsat. Otázkou je jak a co… --Robins7 (diskuse) 28. 5. 2020, 18:21 (CEST)

2-  -
Fear je čtvrté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, jež bylo vydáno v říjnu 1974 jako jeho první řadové album zveřejněné vydavatelstvím Island Records. Deska obsahuje devět autorských písní s celkovou stopáží čtyřiceti minut. Její nahrávání probíhalo ve studiích Sound Techniques a Olympic StudiosLondýně. Producentem byl Cale, který na ní rovněž zpíval a hrál na několik dalších nástrojů. Dále se na ní podíleli další hudebníci, již měli v té době smlouvu se společností Island Records, a sice Brian Eno či Phil Manzanera ze skupiny Roxy Music, dále Richard Thompson, Bryn Haworth a další. Ještě před vydáním tohoto alba odehrál John Cale společné vystoupení s Ayersem, Enem a Nico v londýnském sále Rainbow Theatre. Na něm také provedl dvě skladby z alba Fear, a to „Buffalo Ballet“ a „Gun“. Žádná z nich však později nevyšla na koncertním albu June 1, 1974 zaznamenaném při tomto koncertu.
5-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-  -
Vintage Violence je debutové sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1970 prostřednictvím hudebního vydavatelství Columbia Records. Původně album vyšlo na gramofonové desce, na kompaktním disku bylo poprvé představeno až koncem osmdesátých let. Spolu s albem Church of Anthrax, jež bylo vydáno v následujícím roce, jde o Caleovo jediné album publikované touto společností; později přešel k vydavatelství Reprise Records. Cale je spolu se svým tehdejším častým spolupracovníkem Lewisem Merensteinem producentem alba a pod deseti z jedenácti písní je podepsán také autorsky. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Grinder's Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Sám John Cale o nahrávání tohoto alba řekl, že první den naučil ostatní hudebníky písně a za následující dva dny je nahráli. Rovněž uvedl, že si na tomto albu chtěl vyzkoušet, zdali umí psát jednoduché písně.
5-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-  -
Chelsea Girl je první sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v říjnu 1967 vydavatelstvím Verve Records. Jeho producentem byl Tom Wilson a o zvuk se staral Gerry Kellgren. Nico před a během nahrávání alba spolupracovala se skupinou The Velvet Underground, a tak se někteří členové této skupiny podíleli také na tomto albu. Na rozdíl od jejích pozdějších alb Nico není samostatnou autorkou žádné z deseti písní na albu. Některé pro ni napsali členové The Velvet Underground, jiné různí folkoví písničkáři, jako například Jackson Browne či Tim Hardin. Zpěvaččiným pozdějším albům se debut nepodobá ani stylově, neboť obsahuje folkové písně, zatímco další alba jsou mnohem experimentálnější. Sama zpěvačka později toto album označovala za své vůbec nejhorší, což dávala za vinu angažování fléten.
9-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)
-1  krátká anotace, z článku by určitě šlo vypsat víc --Robins7 (diskuse) 28. 5. 2020, 18:15 (CEST)

2-  -
The End… je čtvrté sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v listopadu 1974 vydavatelstvím Island Records. Na albu se opět, stejně jako v předchozích případech, podílel hudebník John Cale, který vedle různých nástrojů obstaral také jeho produkci. Vedle Calea a Nico se na albu podíleli ještě kytarista Phil Manzanera, hráč na syntezátory Brian Eno a dcery zvukového inženýra Johna Wooda, které zpívaly doprovodné vokály. Album obsahuje celkem osm písní, z toho šest autorských. Dále je zde zahrnuta nahrávka Německé hymny a coververze písně „The End“ od americké skupiny The Doors. Podle druhé jmenované písně album dostalo svůj název. Jde o zpěvaččino poslední album na dalších sedm let; následující, nazvané Drama of Exile, představila až v roce 1981.
9-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 11. 2016, 11:10 (CET)
-1  Anotace je příliš krátká, navíc by text šel ještě dost upravit (zejména ujasnit některé formulace atd.) --Robins7 (diskuse) 8. 6. 2020, 20:29 (CEST)

2-  -
Helen of Troy je šesté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Jeho nahrávání probíhalo v londýnském studiu Sound Techniques předtím a poté, co Cale v New Yorku produkoval desku Horses americké zpěvačky Patti Smith. Album vyšlo v listopadu 1975 jako jeho poslední album vydané společností Island Records. Kromě devíti autorských písní obsahuje dvě coververze, jednu od skupiny The Modern Lovers a druhou od hudebníka Jimmyho Reeda. Stejně jako v případě předchozího alba s názvem Slow Dazzle, jež vyšlo osm měsíců před tímto, na něm Calea doprovází tři členové jeho doprovodné kapely: kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na album přispěli i další hudebníci, kteří však hrají pouze v některých písních. Patří mezi ně například Phil Collins ze skupiny Genesis nebo Brian Eno. Album původně vyšlo bez Caleovy autorizace, což nakonec znamenalo jeho odchod od vydavatelství Island Records.
5-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 21. 12. 2016, 17:26 (CET)

4-ostatní -
Reprodukční bariéry jsou jakékoliv vlivy znemožňující křížení dvou rozdílných druhů, ať už jde o rozdíly ve fyziologii, chování nebo rozdílné volbě samic, případně neumožňují produkování plodných potomků. Vzhledem k tomu, že na základě reprodukčních bariér je definován druh, jsou reprodukční bariéry (zmírňováním genového toku) zodpovědny za vznik a udržování biologických skupin s rozdílnou charakteristikou, tedy za speciaci. Pokud je mezi dvěma druhy reprodukční bariéra, nacházejí se v reprodukční izolaci. Tendence druhů se reprodukčně izolovat je někdy také nazývána Wallaceův efekt. Reprodukční bariéry se začnou podepisovat na genofondu druhu buďto v momentě, kdy je pro něj výhodná pouze relativně "extrémní" strategie (sympatrická speciace), nebo pokud se kvůli migraci či geologické bariéře začnou přizpůsobovat jinému prostředí (alopatrická speciace). Jiným případem je obrana proti hybridizaci, kdy se druhy začnou adaptovat proti vzniku společných potomků s jiným druhem, protože takový potomek může být např. z důvodu exotického počtu chromozomu sterilní či proti inbreedingu (incestu). Druhy se mohou bránit rozdílnou dobou páření/kvetení, mechanicky nekomplementárními pohlavními orgány, opravnými mechanismy DNA v zygotě či rozdílnými namlůvními rituály.
9-

+0  Navrhl/a: Chlebashořčicí (diskuse) 24. 8. 2017, 12:56 (CEST)
-1  Nadějné, ale článek jednak vyžaduje češtinářskou korekturu a jednak přepsat tak, aby to bylo srozumitelné i nebiologům (zejména vysvětlit v textu méně známé odborné pojmy důležité pro pochopení sdělení).--Ioannes Pragensis (diskuse) 16. 3. 2019, 22:53 (CET)

2-  -
Centrální provincie (anglicky Central Province) je jedna z deseti provinciíZambii. Hlavním městem provincie je Kabwe. Její rozloha je 94 394 km², což z ní činí třetí největší v celé Zambii. Provincie sousedí s osmi dalšími provinciemi a skládá se ze šesti distriktů. Největší část jejího území, 90 955,66 km², zaujímají lesy. Centrální provincii náleží 20,64 % orné půdy v Zambii a podílí se 23,85 % na celkové zemědělské produkci země s pšenicí jako hlavní plodinou. Jsou zde celkem čtyři národní parky, byť dva z nich sem zasahují jen částečně, a tři lovecké oblasti. Jedním z parků je Kafue, který je největším národním parkem Zambie a mimo Centrální provincii se dále rozkládá na území Jižní a Severozápadní provincie. Mezi další významné přírodní oblasti provincie se řadí národní parky Blue Lagoon, Kasanka, Jižní Luangwa, dále mokřady Bangweulu, bažiny Lukanga a údolí řek Lunsemfwa a Lukusashi. Dle údajů z roku 2010 žilo v Centrální provincii 1 307 111 obyvatel, což představovalo 10,05 % populace celé země. Míra gramotnosti byla 70,9 %, přičemž celostátní míra činila 70,2 %. Nejrozšířenějším jazykem v provincii byl bemba, kterým hovořilo 31,8 % obyvatel, a největší etnická skupina byl kmen Lala, k němuž se hlásilo 20,3 % obyvatel. Hlavními kulturními událostmi konanými v Centrální provincii jsou dva festivaly, a sice červencový „Ikubi Lya Loongo“ a srpnový „Ichibwela Mushi“.
9-

+0  Navrhl/a: OJJ, Diskuse 20. 2. 2019, 16:01 (CET)
-1  Je potřeba článek i anotaci věcně a jazykově dotáhnout (anglické festivals nejsou české festivaly, ale slavnosti, atd.) a kromě toho je potřeba vytvořit odkazy na turistické zajímavosti provincie (národní parky a ty "festivaly") a doplnit jejich stručné popisy do článku, aby to celé vůbec bylo něčím šíře zajímavé. Administrativní jednotky samy o sobě moc zajímavé nejsou.--Ioannes Pragensis (diskuse) 17. 3. 2019, 09:32 (CET)

4-ostatní -
Chov zvířat (též živočišná výroba) je odvětví zemědělství zabývající se péčí o hospodářská zvířata, poskytující maso, vlákno, mléko, vejce nebo jiné produkty. Zahrnuje každodenní péči, šlechtění a odchov mláďat. Chov zvířat má dlouhou historii, počínaje neolitickou revolucí kdy došlo k jejich první domestikaci, zhruba 13 tisíc let před naším letopočtem, a předcházel začátku pěstování prvních plodin. Farmářský chov skotu, ovcí, koz a prasat existoval již před vznikem raných civilizací, jako byl starověký Egypt. Zásadní změny přinesla Kolumbovská výměna, která do Nového světa přivezla dobytek Starého světa, a poté britská zemědělská revoluce 18. století, kdy agronomové šlechtěním zlepšili plemena dobytka pro dosažení větších výnosů masa, mléka a vlny.

V některých částech světa se pro hospodářské účely využívá široká škála dalších druhů zvířat, například kůň, vodní buvol, lama, králík nebo morče. Rozšířená je také akvakultura ryb, měkkýšů a korýšů, dále chov včel nebo bource morušového. V několika zemích se pro lidskou spotřebu chová i hmyz. Moderní chov zvířat závisí na produkčních systémech adaptovaných na dostupné typy pozemků. Ve vyspělejších částech světa je samozásobitelské hospodaření nahrazováno intenzivním chovem, například velkokapacitními kravíny nebo drůbežárnami. Na méně úrodných půdách, například v horských oblastech, je chov zvířat často extenzivnější a ta se mohou pohybovat volně a sama si vyhledávat potravu.

Chov zvířat, zejména intenzivní, má značný dopad na životní prostředí. Využívá asi třetinu nezaledněného zemského povrchu, čímž způsobuje ztrátu řady biotopů a vytváří asi polovinu celosvětové produkce skleníkových plynů. Od 18. století je stále významnějším tématem životní pohoda (welfare) hospodářských zvířat. Reakcí na to je rozsáhlé uplatňování zákonů a nařízení, týkajících se zajištění přiměřených životních podmínek zvířat. V kultuře má chov zvířat často idylický ráz, zpravidla vykreslovaný v dětských knihách a písních, kde žijí šťastná zvířata v atraktivní krajině.
1-

+0  Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 29. 8. 2019, 20:53 (CEST)
+1  Hezky zpracovaná anotace, těch pár znaků navíc snad nevadí. --Robins7 (diskuse) 28. 5. 2020, 18:27 (CEST)


3-  -
Zmije obecná (Vipera berus) je hadčeledi zmijovitých. Je to nejrozšířenější suchozemský had světa, žije na většině území Evropy a ve velké části Asie. Zároveň je nejseverněji žijícím hadem vyznačujícím se extrémní odolností vůči chladnému počasí. Je jediným jedovatým hadem České republiky (pokud se nepočítá mírně jedovatá užovka podplamatá) a řady dalších států v severní části severní polokoule. Její jed je vysoce účinný na malé savce, ovšem má ho relativně málo, takže za normálních okolností její uštknutí život člověka neohrozí – riziko představuje pouze pro alergické jedince, malé děti či staré a nemocné lidi. Smrtelná dávka jedu je asi 15 až 20 miligramů, avšak zmije obecná ho má v průměru okolo 10 miligramů a při jednom uštknutí uvolňuje jen část jedu. Nebezpečnější je poddruh zmije obecná bosenská, který žije na Balkáně a má atypické složení jedu. Zástupci druhu, který se dle různých pojetí člení na 3 poddruhy, mohou nabývat celé řady barevných forem, z nichž některé (např. černá) mohou dokonce postrádat jinak charakteristickou klikatou tmavou čáru na hřbetě, která inspirovala řadu národních pojmenování zmije obecné (např. ve slovenštině je to vretenica obyčajná a polsky żmija zygzakowata). Celkově jde spíše o menšího hada, na délku měří nejčastěji 50 až 80 cm, výjimečně může dorůst až k 1 metru. Hmotnost se pohybuje od 50 do 300 gramů.
1-

+0  Navrhl/a: Whitesachem (diskuse) 25. 2. 2020, 12:48 (CET)
+1  kvalitní anotace --Robins7 (diskuse) 3. 4. 2020, 23:51 (CEST)




4-ostatní -
Spartakovo povstání bylo největší povstání otroků ve starověku, které ohrozilo samu existenci mocné Římské říše. Rebelie začala roku 73 př. n. l., když gladiátor Spartakus, původem z Thrákie, zorganizoval v gladiátorské škole v Capui vzpouru, která sice byla prozrazena, ale skupině asi 70 gladiátorů se podařilo uniknout. Skryli se na hoře Vesuvu, několikrát porazili římské oddíly a získali jejich zbraně. Postupně se k nim přidávali další otroci, pastevci i svobodní rolníci, až jich bylo přes 120 000. Se Spartakovým cílem odvést otroky z Itálie severní cestou část z nich nesouhlasila a pod vedením Gala Crixa se roku 72 př. n. l. oddělila. Krátce nato však byla poražena při hoře GarganoApulii. Spartakovo vojsko, proti němuž se následně římská armáda obrátila, však zvítězilo v několika bitvách v severní Itálii. Přestože nyní měli otroci cestu přes Alpy volnou, pustili se na jih a obsadili město Thúrii, které učinili svou základnou, ale nepodařilo se jim přeplavit na Sicílii. Mezitím se římským velitelem stal Marcus Licinius Crassus, který zavedl disciplínu, postavil nové legie a Spartakovy přívržence uzavřel na Bruttijském poloostrově na jihu Itálie. Jim se sice podařilo dostat z obklíčení (71 př. n. l.), ale od Spartaka se odštěpily oddíly pod vedením Gannika a Casta, které byly Římem poraženy. Samotné Spartakovo vojsko bylo nakonec poraženo v Apulii na řece Silarus, kde zemřelo asi 40 až 60 tisíc vzbouřenců i sám Spartakus. Poslední povstaleckou skupinu v severní Itálii zničil Pompeius, který se právě vracel z Hispánie. 6 000 poražených otroků dal Crassus ukřižovat podél cesty Via Appia. Spartakovo povstání bylo v průběhu dějin vnímáno jako symbol boje proti otroctví a nespravedlnosti. Stalo se námětem mnoha kulturních děl, od obrazů a soch přes knihy, divadelní hry a balet až po filmy a seriály.
1-

+0  Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 8. 4. 2020, 09:36 (CEST)
+1  Děkuju Whitesachemovi za kvalitní zpracování tak důležitého článku. Jen doporučuji odmazat linky na jednotlivé roky. --Khamul1 (diskuse) 20. 4. 2020, 10:40 (CEST)
+0  Hned tři červené odkazy v úvodu článku (a zároveň i v anotaci) mi přijde docela dost. Prozatím bych tedy doporučoval aspoň některé z nich zamodřit. --Bazi (diskuse) 23. 4. 2020, 16:30 (CEST)


2-  -
Boček z Jaroslavic a ze Zbraslavi, někdy také Boček z Obřan, byl moravský šlechtic z rodu pánů ze Zbraslavi. Narodil se jako nejstarší syn Gerharda ze Zbraslavi zřejmě těsně před rokem 1210. První písemná zmínka o něm pochází z listopadu 1232, kdy jako Gerhardův syn svědčil na darovací listině moravského markraběte Přemysla. V roce 1233 se účastnil bojů mezi Václavem I. a babenberskými vojsky a díky prokázané oddanosti králi tehdy začal Bočkův rychlý politický vzestup. Václav I. se mu odvděčil tím, že mu ještě téhož roku udělil titul maršálka. V roce 1238 byl jmenován znojemským purkrabím. Své postavení Boček zužitkoval při sňatku s Eufémií, dcerou velmože Přibyslava z Křižanova, po němž později zdědil rozsáhlé statky. Eufémie byla zároveň sestrou svaté Zdislavy z Lemberka. Roku 1252 Boček získal titul hraběte z Perneggu. Téhož roku založil cisterciácký klášter ve Žďáru, čímž navázal na celoživotní úsilí svého tchána. V roce 1254 se účastnil křížové výpravy do Pruska. Angažoval se ve vysoké politice a významnou měrou přispěl k proslulosti svého rodu. Ve starší literatuře byl dokonce považován za zakladatele rodu pánů z Kunštátu. Zemřel v prosinci roku 1255 a byl zřejmě pochován ve žďárském klášteře. Zanechal po sobě dceru Anežku a dva syny Gerharda a Smila.
1-

+0  Navrhl/a: Khamul1 (diskuse) 14. 4. 2020, 11:20 (CEST)
+1  Nešlo by to nacpat do 50. týdne 2020, kdy to bude 765 let od poslední zprávy o Bočkovi?--Hribalm (diskuse) 21. 4. 2020, 11:33 (CEST)
+1  Pěkný článek a souhlasím a Hribalmem, mohli bychom to načasovat na 50. týden --Robins7 (diskuse) 25. 4. 2020, 12:14 (CEST)
+1  Klidně, nevidím úplně důvod, proč 50. týden, když poslední zpráva je očividně z 51. týdne, zároveň si myslím, že ho můžeme dát kamkoliv.--Ján Kepler (diskuse) 11. 5. 2020, 17:27 (CEST)



4-ostatní -
Červená pyramida, nebo také Severní pyramida či Netopýří pyramida, (arabsky هرم الوطواط‎‎, Haram al-vatvat) je pyramida, která se nachází v nekropoli DáhšúrEgyptě. Jejím stavebníkem byl faraon Snofru (vládl přibližně mezi lety 2670 a 2620 př. n. l.), který nechal vystavět i Lomenou pyramidu a pyramidu v Médúmu. Na přesnou dataci výstavby nemají badatelé jednotný názor. Červená pyramida má nejpozvolnější stoupání stěn ze všech egyptských pyramid (43°), což zřejmě svědčí o snaze stavitelů o co nejlepší statické zabezpečení stavby. Je vysoká 99,4 metru a jednotlivé strany jsou dlouhé 213 metrů. Po svém dokončení se stala nejvyšší egyptskou pyramidou; nyní je celkově třetí nejvyšší po Chufuově a Rachefově pyramidě. Její název pochází od načervenalého kamene, z něhož je zhotovena. Původně měla obložení z bílého vápenceTury. Červená pyramida je první egyptskou pyramidou, která byla od počátku plánovaná jako pravá (nestupňovitá). Jako jediná egyptská pyramida nemá žádné podzemní chodby a místnosti. Její nadzemní komorový systém se skládá ze sestupné chodby, dvou předsíní a pohřební komory, kterou poškodili vykradači hrobů. Přestože zde egyptologové nenalezli královský sarkofág, je možné, že Snofru byl pohřben právě zde. Červenou pyramidu navštěvovali evropští cestovatelé už od středověku. V roce 1750 proběhl první průzkum pyramidy. Nejvýznamnější průzkum pyramidy prováděla roku 1982 expedice německých egyptologů pod vedením Rainera Stadelmanna. Kultovní pyramida Červené pyramidy zřejmě nebyla vystavěna, stejně jako vzestupná cesta. U pyramidy badatelé objevili zbytky ohradní zdi a zádušního chrámu. Údolní chrám se podle Rainera Stadelmanna, nacházel jihovýchodně od pyramidy u vesnice Dáhšúr, kde archeologové nalezli pozůstatky budovy o rozměrech 100 metrů na 65 metrů. Samotná pyramida byla dostavěna za Snofruova života, což však neplatí o jejím pyramidovém komplexu, v jehož stavbě se pokračovalo i po faraonově smrti.
1-

+0  Navrhl/a: Khamul1 (diskuse) 25. 5. 2020, 13:40 (CEST)
+1  Ano. Hezká anotace a článek také kvalitní --Robins7 (diskuse) 28. 5. 2020, 18:12 (CEST)

2-  -
Bitva u Bunker Hillu (anglicky Battle of Bunker Hill) se odehrála 17. června 1775 a představovala jednu z prvních bitev americké revoluční války. Došlo k ní během obléhání britské koloniální armády umístěné v Bostonu americkou kontinentální armádou. Jméno získala po kopci Bunker Hill v dnešní čtvrti Charlestown, na levém (severním) břehu řeky Charles, severně od centra města BostonMassachusetts, kde se odehrávala její část. I když vrch byl původním cílem pro britské i americké jednotky, většina střetu proběhla na blízkém kopci zvaném Breed's Hill.

Dne 13. června 1775 se vůdci kontinentálních sil obléhajících Brity okupovaný Boston dozvěděli, že Britové plánují vyslat vojáky, aby obsadili a opevnili kopce nad městem, což by jim umožnilo kontrolovat bostonský přístav. Zabránit tomu mělo 1 200 mužů kontinentální armády pod vedením plukovníka Williama Prescotta, kteří 16. června tajně obsadili kopce Bunker Hill a Breed's Hill. Během noci muži postavili na Breed's Hillu silnou redutu a dále menší opevněné linie napříč Charlestownským poloostrovem. Za svítání 17. června si Britové uvědomili činnost kontinentální armády na poloostrově a zahájili útočné operace. První dva útoky na americké pozice byly odraženy. Během nich Britové utrpěli významné ztráty, při třetím a posledním útoku Britové obsadili redutu, když Američanům došla munice. Ti pak ustoupili přes Bunker Hill do Cambridge a přenechali Britům kontrolu nad poloostrovem.

Střet byl pro Brity taktickým, i když v zásadě Pyrrhovým vítězstvím, protože ztratili mnohem více mužů než Američané, včetně velkého množství důstojníků. Bitva ukázala, že nezkušené milice dokáží obstát proti pravidelným britským jednotkám. Rovněž odradila Brity od jakýchkoli dalších frontálních útoků proti dobře chráněným a bráněným nepřátelským liniím. Bitva také přiměla Brity k pečlivějšímu plánování a opatrnějšímu manévrování v budoucích střetnutích, což bylo patrné v následných bojích v New Yorku a New Jersey.
1-

+0  Navrhl/a: OJJ, Diskuse 25. 5. 2020, 13:33 (CEST)
+1  Určitě --Khamul1 (diskuse) 25. 5. 2020, 13:53 (CEST)
+1  Proč ne, docela hezky zpracováno --Robins7 (diskuse) 8. 6. 2020, 20:33 (CEST)


2-  -
Fryderyk Franciszek Chopin (22. února nebo 1. března 181017. října 1849) byl polský skladatel vážné hudby a klavírní virtuos období romantismu, který proslul jako „básník klavíru“. Fryderyk Chopin prožil dětství ve Varšavě, kde se v roce 1816 začal učit hru na klavír u Čecha Vojtěcha Živného a již v sedmi letech se pokoušel o své první skladby. Od roku 1822 byl žákem varšavského lycea a mezi léty 1826–1829 se učil u Józefa Elsnera hudební teorii na konzervatoři. Po škole koncertoval ve Vídni, Drážďanech i v Teplicích. V roce 1830 opustil Polsko a vydal se do Vídně a poté přesídlil do Paříže, kde působil i jako učitel hudby. Zde navázal vztah se spisovatelkou George Sandovou, se kterou se však nikdy neoženil, a po rozchodu s ní již nenavázal další vztah. V letech 1838–1839 pobýval na Mallorce, kde těžce onemocněl tuberkulózou. Často pobýval v lázních po celé Evropě. Své nemoci podlehl 17. října 1849 v Paříži, kde je též pohřben, jeho srdce ve stříbrné schránce je však uloženo ve Varšavě. Na jeho počest se ve Varšavě konají mezinárodní soutěže mladých klavíristů. Svá díla psal především pro sólový klavír a všechny jeho ostatní skladby obsahují klavírní part. Mezi jeho nejvýznamnější skladby patří především díla malého rozsahu, nokturna, valčíky nebo cyklus preludií. Komponoval také taneční skladby, přičemž polský národní prvek vyniká nejvíce v 60 mazurkách a ve slavnostních polonézách. Nejvýznamnější skladby rozsáhlejšího charakteru jsou jeho klavírní sonáty a dva klavírní koncerty. Chopin velmi radikálně změnil vnímání některých hudebních forem v raném romantismu. Některé rozvedl a krystalizoval jejich podobu (nokturno), u některých změnil jejich význam (polonéza, preludium) a některé nově vytvořil (balada). Ve svých pozdních opusech, jako v klavírních sonátách nebo violoncellové sonátě, se však často vracel ke klasickým formálním řešením. V českých zemích měl Chopin vliv na Smetanu, který ho velmi obdivoval.
1-

+0  Navrhl/a: — Draceane diskusepříspěvky 6. 6. 2020, 19:10 (CEST)
+1  --Robins7 (diskuse) 8. 6. 2020, 20:26 (CEST)

2-  -
Mé nahraditelné já (v anglickém originále Replaceable You) je 4. díl 23. řady (celkem 490.) amerického animovaného seriálu Simpsonovi. Ve Spojených státech amerických měl premiéru dne 6. listopadu 2011 na televizní stanici Fox Broadcasting Company a v Česku byl poprvé vysílán 3. května 2012 na stanici Prima Cool.

V tomto dílu je Homerovi přidělena pracovní asistentka Roz Davisová, jež Homerovi ale brzy uzurpuje jeho pozici. Homer své místo však lstí následně získá zpět. BartMartinem Princem na školní Den vědy mezitím připraví robotické tuleně, které si oblíbí důchodci ze Springfieldského domova důchodců. Důchodcům se radost sice nejprve pokusí překazit konsorcium spriengfieldských podniků, čemuž Bart s pomocí skupiny vědátorů ale nakonec zabrání.

Postavu Roz Davisové jako host namluvila americká herečka Jane Lynchová a do češtiny nadabovala Petra Jindrová-Lupínková. Díl „Mé nahraditelné já“ sledovalo během premiéry ve Spojených státech amerických přibližně 8 milionů diváků a od kritiků obdržel smíšené recenze.
9-

+0  Navrhl/a: Robins7 (diskuse) 8. 6. 2020, 23:30 (CEST)
-1  Čeština velký špatný. Tohle dostalo puclík? Navíc se jedná o ničím výjimečný díl nekonečného seriálu, tak proč zrovna tento by měl mít puclík a být Článkem týdne? --Bazi (diskuse) 9. 6. 2020, 01:06 (CEST)
-1  Souhlasím s Bazim. Cílem článku týdne je přinést zajímavý obsah, ne jednu epizodu z všeobecně známého a nekonečného seriálu, který se navíc ani jazykově na DČ nehodí. Byl bych raději, kdyby se zakázalo udělovat DČ jednotlivým, nevýznamným, epizodám seriálů. --Ján Kepler (diskuse) 9. 6. 2020, 07:18 (CEST)
+0  Proč ne, změna tématu by hlavní straně prospěla, myslím si. Na druhou stranu tento díl není nějak významnější než ostatní. --Patriccck (diskuse)
-1  Takové téma se na hlavní stranu skutečně nehodí --Khamul1 (diskuse) 10. 6. 2020, 11:14 (CEST)

2-  -
C. S. Leigh, známý také jako Kristian či Christian Leigh, (1964?2016?) byl britsko-americký kurátor výstav umění, filmový režisér a módní návrhář. Kariéru zahájil v první polovině osmdesátých let jako módní návrhář, jeho šaty nosilo několik známých hereček. Vzhledem k finančním problémům tuto kariéru ukončil a na nějaký čas o něm nebylo slyšet. V roce 1987 se znovu objevil na scéně, tentokrát coby kurátor výstav umění. Po několika menších výstavách zorganizoval v roce 1989 v Salcburku nákladnou přehlídku The Silent Baroque. Následovaly další výstavy, které často bývaly inspirovány filmem. Čtyři z nich dokonce dostaly své názvy podle snímků Alfreda Hitchcocka (Spellbound, Rope, Vertigo a Psycho). Kurátorské činnosti se přestal věnovat po výstavě v Benátkách roku 1993, která za sebou zanechala značné dluhy a na dlouhou dobu se ani vystavená díla nevrátila do rukou vlastníků. V tomto období rovněž editoval katalogy svých výstav a přispěl články do několika časopisů o umění. Od druhé poloviny devadesátých let se zaměřoval na režii filmů, přičemž většina nebyla nikdy dostupná širší veřejnosti, a to navzdory tomu, že v nich vystupovali známí herci, jako například Béatrice Dalle, Lars Eidinger a Marianne Faithfullová. Nejdostupnějším z nich je film Process (2004), který byl uveden i na několika velkých filmových festivalech. Mezi jeho další snímky patří See You at Regis Debray (2005), odehrávající se v jediném bytě, ve kterém se ukrývá Andreas Baader, jediná postava filmu. Z jeho dílny pochází také dokumentární film A Quiet American: Ralph Rucci & Paris (2012) pojednávající o módním návrháři Ralphu Ruccim. Hudbu k různým jeho filmům složili John Cale, Rjódži Ikeda a Thurston Moore. Častým spolupracovníkem byl řecký kameraman Giorgos Arvanitis. V letech 2009 a 2010 Leigh vydal dvě čísla vlastního magazínu Syntax. Ke konci života pracoval na několika dalších filmech a rovněž bylo uspořádáno několik výstav zaměřených na jeho kariéru.
5-

+0  Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 7. 7. 2020, 19:55 (CEST)

2-  -
Kachna měkkozobá (Hymenolaimus malacorhynchos, maorsky whio) je ohrožený druh kachny, který se vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Obývá rychle tekoucí řeky v hornatých oblastech Severního i Jižního ostrova. Jedná se o jednu z nejvzácnějších a nejohroženějších kachen na novozélandské pevnině. Před lidským osídlením Nového Zélandu byla relativně hojně rozšířena, ale k roku 2020 se její populace odhaduje pouze na 2000−3000 jedinců.

Specifickým znakem kachny je silný narůžovělý zobák, který je uzpůsoben hledání potravy mezi kameny. Živí se takřka výhradně vodními bezobratlými živočichy, občas pojídá i vodní řasy, rostliny a bobule. Kachna je ohrožena introdukovanými savci, zejména hranostaji. Její ochrana spočívá hlavně v kontrole predátorů pomocí pastí a pesticidu 1080. Domorodí Maorové považují kachnu za taonga („posvátný klenot”). Kachna je vyobrazena na reversní straně novozélandské desetidolarové bankovky.

Kachna měří kolem 53 cm. Má břidlicově modré peří s kropenatě kaštanovou hrudí. Oči jsou žluté, silné nohy s velkými plovacími blánami jsou dobře uzpůsobeny pohybu po prudkých říčních proudech. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný, samec bývá o něco větší než samice. Snůška čítá 3−9 vajec, mláďata se líhnou za 35 dní. Kachna je monogamní, většinu života stráví se stejným partnerem na tomtéž teritoriu, které pokrývá typicky kolem 1−1,5 km délky vodního toku. Své teritorium agresivně brání. Samec vydává vysoce položený zvuk připomínající píšťalku, hlas samice je naopak nízko položený a spíše připomíná vrčení. Kachny měkkozobé jsou aktivní hlavně za úsvitu a při západu slunce.
5-

+0  Navrhl/a: Podzemnik (diskuse) 28. 7. 2020, 11:12 (CEST)

2-  -
Pištec žlutý (Mohoua ochrocephala, maorsky mōhua) je malý žlutohnědý pták z řádu pěvců, který se endemitně vyskytuje na Jižním ostrově Nového Zélandu. Ještě v době příchodu Evropanů na Nový Zéland koncem 18. století se jednalo o jednoho z nejrozšířenějších ptáků. Z důvodu odlesňování a hlavně predace ze strany nově zavlečených savců (zejména hranostajů a krysy obecné) se habitat rozšíření pištce zmenšil až o 90 %. Ministerstvo památkové péče odhaduje celkovou populaci k roku 2020 na 5000 ptáků.

Pištec žlutý měří 15 cm. Samec váží 30 g, samice 25 g. Peří pištce je na hlavě i břichu kanárkově žluté; záda, křídla a ocas jsou převážně hnědé. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný a v terénu je samec od samice k nerozeznání. K páření dochází od října do března. Snůška obsahuje 1–5, nejčastěji 3–4 vejce. Živí se převážně bezobratlými živočichy, občas pojídá i ovoce a nektar. Hnízdí vysoko v korunách stromů v dutinách starých pabuků. Očekávaná délka života je 5 let, avšak byl zaznamenán i 16letý jedinec.

Druh poprvé popsal Johann Friedrich Gmelin v roce 1789. O jeho zařazení se vedla dlouhá vědecká debata. Až analýzy DNA zařadily druh do rodu Mohoua a monotypické čeledi Mohouidae. Od roku 2005 je pištec veden na Červeném seznamu ohrožených druhů jako ohrožený taxon. Maorský kmen Ngāi Tahu považuje pištce žlutého za taonga („posvátný klenot”), ke kterému příslušníci kmene chovají historické, emoční a spirituální pouto. Pištec je vyobrazen na reversní straně novozélandské stodolarové bankovky.
5-

+0  Navrhl/a: Podzemnik (diskuse) 28. 7. 2020, 11:43 (CEST)

Dlouhodobě nevyhovující návrhyEditovat