Wikipedie:Článek týdne/Návrhy
Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.
Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých Dobrých nebo Nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tematikou mají velké plus.
Návrhy by měly:
- dodržovat délku textu 1000–1800 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1400); text rozdělte do dvou odstavců;
- obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 100px.
Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:
- vybírejte do ukázky zajímavé informace;
- snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
- můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
- vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
- zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
- odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.
Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.
Posuzování návrhůEditovat
Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi (do prvního volného číslovaného parametru recenze1-9) a využijte k tomu příslušnou předlohu:
{{čt/ano| --~~~~}}{{čt/ne| --~~~~}}{{čt/komentář| --~~~~}}
Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění. Případné polemiky s recenzemi, je-li to nutné, veďte na diskusní stránce k návrhu.
Zpracované návrhyEditovat
| Článek | Obrázek | Anotace | Recenze | ||
|---|---|---|---|---|---|
| Č | N | T | |||
Black Acetate
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Vím, že anotace nedosahuje požadovaného počtu znaků, ale nevím, čím ji doplnit (ESO). |
.JPG) |
Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.
|
| ||
Fear (album, John Cale)
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Vím, že anotace nedosahuje požadovaného počtu znaků, ale nevím, čím ji doplnit (ESO). |
 |
Fear je čtvrté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, jež bylo vydáno v říjnu 1974 jako jeho první řadové album zveřejněné vydavatelstvím Island Records. Deska obsahuje devět autorských písní s celkovou stopáží čtyřiceti minut. Její nahrávání probíhalo ve studiích Sound Techniques a Olympic Studios v Londýně. Producentem byl Cale, který na ní rovněž zpíval a hrál na několik dalších nástrojů. Dále se na ní podíleli další hudebníci, již měli v té době smlouvu se společností Island Records, a sice Brian Eno či Phil Manzanera ze skupiny Roxy Music, dále Richard Thompson, Bryn Haworth a další. Ještě před vydáním tohoto alba odehrál John Cale společné vystoupení s Ayersem, Enem a Nico v londýnském sále Rainbow Theatre. Na něm také provedl dvě skladby z alba Fear, a to „Buffalo Ballet“ a „Gun“. Žádná z nich však později nevyšla na koncertním albu June 1, 1974 zaznamenaném při tomto koncertu.
|
| ||
Vintage Violence
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Vím, že anotace nedosahuje požadovaného počtu znaků, ale nevím, čím ji doplnit (ESO). |
.JPG) |
Vintage Violence je debutové sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1970 prostřednictvím hudebního vydavatelství Columbia Records. Původně album vyšlo na gramofonové desce, na kompaktním disku bylo poprvé představeno až koncem osmdesátých let. Spolu s albem Church of Anthrax, jež bylo vydáno v následujícím roce, jde o Caleovo jediné album publikované touto společností; později přešel k vydavatelství Reprise Records. Cale je spolu se svým tehdejším častým spolupracovníkem Lewisem Merensteinem producentem alba a pod deseti z jedenácti písní je podepsán také autorsky. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Grinder's Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Sám John Cale o nahrávání tohoto alba řekl, že první den naučil ostatní hudebníky písně a za následující dva dny je nahráli. Rovněž uvedl, že si na tomto albu chtěl vyzkoušet, zdali umí psát jednoduché písně.
|
| ||
Kostel svatého Václava (Šluknov)
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Kostel svatého Václava ve Šluknově je římskokatolický farní kostel, pravděpodobně již v pořadí třetí stavba na témže místě. Barokní sakrální stavba byla postavena v letech 1711–1722, přičemž její využívání začalo roku 1714. Plány vytvořil lipovský stavitel Zacharias Hoffmann (1678–1754) a zapracoval do nich připomínky rakouského architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu (1656–1723). V roce 1922 se stal kostel arciděkanským a od roku 1966 je chráněn jako kulturní památka.
Jednolodní stavba stojí na obdélníkovém půdorysu a zakončuje ji půlkruhově uzavřený presbytář směřující na severovýchod. Stěny zdobí zdvojené pilastry, po stranách hlavního vchodu stojí sochy svatého Pavla a Jana Křtitele. Na hlavním oltáři je umístěn obraz Zavraždění svatého Václava z konce 18. století od Jana Jiřího Schmidta. Na brankách a konzolách stojí sochy svatého Víta, Ludmily, Prokopa a Vojtěcha. Boční oltáře jsou zasvěceny Jezulátku, Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, svaté Barboře, Panně Marii a svatému Janu Nepomuckému. Na jesličkách o rozměrech 6 × 2 metry se podílela řada betlémářů ze Šluknovského výběžku. Varhany z let 1939–1940 od žitavské firmy Andreas Schuster & Sohn disponují 47 rejstříky, třemi manuály, pedálem a více než třemi tisíci píšťalami. Na zrušeném hřbitově, jenž se rozprostíral kolem kostela, se dochovala řada klasicistních náhrobků, včetně několika prací drážďanského sochaře Franze Pettricha (1770–1844). Severně od něj stojí sochy svatého Vojtěcha, Jana Nepomuckého a Prokopa, přenesené ke kostelu z různých částí města. Před farou z roku 1842, umístěnou východním směrem, stojí socha svatého Václava. |
| ||
Povstání knížete z Ning
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Možná by se mohla použít i mapa (Prince of Ning rebellion cz.svg) |
 |
Povstání knížete z Ning je označení pro vzpouru Ču Čchen-chaoa, knížete z Ning, proti vládě mingského císaře Čeng-te. Povstání s centrem v Nan-čchangu, hlavním městě jihočínské provincie Ťiang-si, začalo 10. července a zhroutilo se 20. srpna 1519, kdy kníže z Ning padl do zajetí vládní armády vedené velkým koordinátorem sün-fu jižního Ťiang-si Wang Jang-mingem.
Ambiciózní Ču Čchen-chao toužil po získání moci, snažil se ovládnout domovskou provincii Ťiang-si, pomocí příznivců u dvora nabízel bezdětnému císaři Čeng-temu svého syna jako korunního prince. V létě 1519 se kníže z obavy před zatčením otevřeně vzbouřil. Plánoval shromáždění armády a tři dny po začátku povstání vytáhnout na Nanking, vedlejší hlavní město říše Ming, dosáhnout jej o pět dní později a oficiálně nastoupit na trůn. Plán vzbouřenců selhal. Wang Jang-ming, nejvýše postavený úředník v provincii, na počátku vzboury rebelům šťastně unikl a v Ťi-anu na jihu Ťiang-si shromažďoval armádu a snažil se znejistit povstalce podsouváním falešných zpráv. Kníže kvůli obavám vzbuzeným Wang Jang-mingovou psychologickou válkou oddaloval zahájení pochodu na Nanking, na sever vyrazil až 27. července. Wang Jang-ming zatím shromáždil oddíly prefektů a okresních správců z velké části Ťiang-si, vytáhl na Nan-čchang a 14. srpna ho snadno obsadil. Vracejícící se armádu rebelů Wang Jang-mingovo vojsko rozdrtilo ve třídenní bitvě na jezeře Pcho-jang severně od Nan-čchangu, kníže v bitvě padl do zajetí. Na povstání císař Čeng-te reagoval cestou z Pekingu na jih v doprovodu armády. Do Nankingu dorazil až v lednu 1520. Následné vyšetřování vzpoury se táhlo do konce roku 1520 a skončilo popravami nejdůležitějších účastníků povstání i jejich příznivců u dvora; knížeti bylo dovoleno spáchat sebevraždu. Už v září 1520 se císař vydal zpět do Pekingu, během cesty onemocněl a po několika měsících na jaře 1521 zemřel. |
|||
 |
Totila vešel do dějin zejména jako významný ostrogótský vojevůdce a král od roku 541 až do své smrti v roce 552. Za jedenáct let vlády opanoval téměř celou Itálii a dvakrát dobyl její metropoli Řím. Naprostá většina historických důkazů o jeho životě pochází z pera byzantského historika a Totilova současníka Prokopia z Kaisareie, který doprovázel na cestách jednoho z nejvýznamnějších vojevůdců své doby, Belisara. Podle mincí, jež nechával gótský král razit, víme, že jeho skutečné jméno bylo Baduila; přízvisko Totila byl pseudonym, jímž ho ve svých knihách nazývá právě Prokopios a jeho význam lze interpretovat jako Nesmrtelný.
Sestavit ucelenou mozaiku Totilovy osoby z historických pramenů, které se spíš zabývají jeho skutky než povahou a fyziognomií, je velmi složité, ne-li nemožné. Dodnes nevíme jakého byl vzezření ani věku. Jediná narážka v tomto smyslu pochází z Prokopiova popisu bitvy u Tagin, kdy doslova uvádí: „…on pak v mladické chvástavosti odpovídal, že válka je nevyhnutelná.“ Nutno podotknout, že v té době měl za sebou již jedenáct let vlády. V církevních textech se zachovala pouze zmínka o tom, že byl vyznavačem ariánství. Poměrně značným otazníkem je i Totilův charakter. Někteří moderní autoři se domnívají, že byl tím, čemu se později řkalo „beau sabeur,“ tedy dokonalý zabiják, avšak tento pojem rozhodně nevystihuje celý jeho osobnostní profil.
|
||||
Tankred Galilejský
N – T – 2022 / 49 D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Tankred Galilejský (francouzsky Tancrède, latinsky Tancredus; též Tankred z Tiberiady či Tankred z Antiochie; asi 1072 – 5. nebo 12. prosince 1112) byl italo-normanský válečník a jeden z vůdců první křížové výpravy. Byl synovcem a na výpravě nejbližším člověkem knížete Bohemunda z Tarentu a podobně jako on, i Tankred se ke křížové výpravě připojil ze zištných důvodů. Při postupu křižáků Kilíkií se oddělil od hlavního vojska, společně s hrabětem Balduinem z Boulogne, který rovněž toužil po vlastním panství. Jejich společné tažení však nemělo dlouhého trvání a spor o dobyté město Tarsos jejich cesty rozdělil. Zatímco Balduinovi se nakonec podařilo vytvořit na Eufratu své vlastní hrabství, Tankred se znovu připojil k hlavnímu vojsku, se kterým vytrval až do finálního obléhání Jeruzaléma.
Po skončení křížové výpravy si Tankred ve Svaté zemi vydobyl své vlastní Galilejské knížectví. Když byl Tankredův strýc Bohemund zajat, ujal se Tankred regentské vlády v Antiochijském knížectví. Po Bohemundově propuštění zůstal Tankred v Antiochii. Když proti Antiochii vytáhl byzantský císař Alexios I., Bohemund se vrátil zpět do jižní Itálie a Tankred se tak znovu stal antiochijským regentem. Po Bohemundově smrti roku 1111 Tankred krátce vládl za jeho nezletilého syna Bohemunda II. až do své smrti roku 1112.
|
| ||
Hydnora
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Od našeho plodného kolegy Kostka Martin |
_parasitic_flower_plant_of_Fabaceae_(9612696627).jpg) |
Hydnora, ve starší české literatuře též pýchora, je rod krytosemenných rostlin z čeledi podražcovité (Aristolochiaceae). Jsou to rostliny velice nezvyklého vzhledu, neboť jde o podzemní nezelené parazity kořenů pryšců a dřevin z čeledí bobovité a březulovité. Pod zemí se rozrůstají rozsáhlým systémem hrbolatých orgánů připomínajících kořeny, patrně jde ale spíše o silně modifikované oddenky. Do pletiv svých hostitelů pronikají haustorii. Jejich květy a případně plody jsou jedinou alespoň zčásti nadzemní částí rostliny. Okvětní lístky jsou velmi masité a produkují nepříjemně zapáchající látky lákající některé brouky nebo dvoukřídlé. Plody vyplněné drobnými semínky jsou asi 10 cm velké bobule s chutnou a sladkou dužninou. K šíření semen přispívají savci živící se plody.
Do rodu Hydnora patří asi 8 druhů vyskytujících se v suchých oblastech Afriky, na Madagaskaru a na jihu Arabského poloostrova. Studium rozšíření i druhové diverzity hydnor je však znesnadněno jednak jejich skrytým způsobem života (typicky jsou nalézány jen náhodou v době kvetení), a jednak malou trvanlivostí herbářových položek, což vede k obtížnému ověřování historických záznamů a komplikacím při taxonomických revizích. Rozšíření jednotlivých druhů je proto známo jen nedokonale.
|
|||
 |
Plavuně (Lycopodiophyta), též známé jako plavuňové rostliny, jsou oddělení cévnatých rostlin, které se rozmnožují výtrusy a probíhá u nich rodozměna s fází samostatné pohlavní a nepohlavní generace jedinců. Je to velmi starobylá skupina rostlin, sesterská ke všem ostatním cévnatým rostlinám; tradičně byly zařazovány mezi kapraďorosty, čímž však vznikal z fylogenetického hlediska nepřirozený taxon. K roku 2016 se mezi plavuňové rostliny zahrnovalo celosvětově v různých pojetích zhruba 1330 druhů, což představuje méně než 0,5 % celkové druhové diverzity rostlin na Zemi.
Plavuně se vyvíjejí již od prvohor, konkrétně od pozdního siluru (cca před 425 miliony lety); intenzivně se rozšířily v devonu a svého vrcholu dosáhly v karbonu, kdy jejich rozsáhlé porosty daly vzniknout dnešním černouhelným slojím. Stromové formy vymírají v permu až triasu, keřovité pak v druhohorách, takže do současnosti se zachovaly jen jako pozemně, epifyticky nebo zcela či částečně ponořeně rostoucí byliny. Centrum jejich rozšíření je ve vlhkých subtropech a tropech, rostou však i v temperátních oblastech, některé zasahují až za polární kruh nebo jsou součástí vysokohorské vegetace nad hranicí lesa. Málo se naopak vyskytují v suchých oblastech stepí, polopouští a pouští. Některé mají omezené medicínské či okrasné využití. Největším, kosmopolitně rozšířeným rodem je vraneček (Selaginella) s více než 700 druhy. V české přírodě se vzácně vyskytuje celkem 13 druhů plavuní, převážně v horách a podhůřích; patrně nejčastějším zástupcem těchto rostlin je plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum).
|
||||
Křižák podkorní
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Po dlouhé době české zvířátko, navíc bezobratlé. To tu dlouho nebylo. OJJ, Diskuse 24. 7. 2022, 15:09 (CEST) |
_-_(female_imago),_Arnhem,_the_Netherlands.jpg) |
Křižák podkorní (Nuctenea umbratica) je druh pavouka z čeledi křižákovití (Araneidae). Jde o hojný eurasijský druh, rozšířený prakticky v celé Evropě včetně Česka, přičemž areál výskytu zasahuje až do severní Afriky. Žije převážně v nížinatých stanovištích a jeho přirozeným biotopem jsou světlé lesy, často pobývá v mrtvém dřevě s odchlípnutou kůrou, což mu vyneslo i jméno. Velmi hojně se však vyskytuje i poblíž lidských obydlí. I díky tomu byl zvolen Evropským pavoukem roku 2017, což má mimo jiné zvýšit obecné povědomí o jeho původním stanovišti.
Křižák podkorní dosahuje velikosti 11–14 mm v případě samic a 8–9 mm v případě samců. Samci jsou obecně menší, s útlejším zadečkem, ale mají delší končetiny. Křižák podkorní patří mezi nezaměnitelné druhy pavouků. Snadno jej lze poznat podle zřetelně zploštělého těla, které mu napomáhá žít pod kůrou stromů. Barva křižáka se pohybuje v různých tmavých odstínech, s jednobarevnou hlavohrudí a výraznou laločnatou skvrnou – foliem – na zadečku. Loví, na rozdíl od mnohých jiných křižáků, v noci a na lov létajícího hmyzu si staví řídké kolové sítě, které mohou měřit až 70 cm. S přicházejícím rozbřeskem křižák své sítě většinou zničí a pozře. Vývoj křižáků podkorních je víceletý, dospělci a mladí jedinci mohou zimovat. Doba rozmnožování křižáků podkorních připadá ve střední Evropě na měsíce mezi červnem a srpnem, samice svá vajíčka kladou do kokonů. Mladé nymfy osidlují nová území tak, že se pomocí pavučinových vláken nechají unášet větrem. |
|||
 |
Vířníci (Rotifera, Rotatoria) je parafyletická skupina převážně sladkovodních, pseudocelních prvoústých živočichů s mikroskopickým tělem rozčleněným na hlavu, trup a nohu a s nápadným obrveným vířivým aparátem v přední části. Někdy jsou mezi ně zahrnováni vrtejši, kteří jsou z fylogenetického hlediska podskupina vířníků extrémně pozměněná parazitismem. Nejbližší příbuzní vířníků (včetně vrtejšů) jsou zástupci kmenů oknozubky, čelistovky a patrně i ploutvenky. Společně tvoří skupinu nazývanou podle chitinového čelistního aparátu Gnathifera. Ta pravděpodobně zaujímá bazální postavení uvnitř taxonu Spiralia, který spolu s jeho sesterskou skupinou Ecdysozoa řadíme mezi prvoústé.
Vířníků je známo přes 2000 druhů (přičemž v Česku bylo zaznamenáno necelých 600 druhů). Vyskytují se po celém světě, obývají hlavně sladké, ale i slané vody, častí jsou i ve vodě zachycené v mechových polštářích či v půdě. Jsou schopni vytvářet odolná stádia, ať už jsou to vajíčka (u třídy točivky) nebo vyschlí dospělci ve stavu tzv. anabiózy (třída pijavenky). Vířníci mají silný sklon k partenogenezi. U točivek se partenogenetické generace střídají s generací pohlavní, kdy se z haploidních neoplozených vajec líhnou miniaturní samci. Pijavenky jsou proslulé svou asexualitou – samci se u nich vůbec nevyskytují, z vajec se líhnou vždy jen další partenogenetické samice, klony svých matek. Na druhou stranu mají neobyčejně vysoký podíl horizontálně přenesených genů ve svých genomech. Třetí třída vířníků, žábrovci, je ale striktně sexuální s plně vyvinutými samci i samicemi. Totéž platí i pro vrtejše.
|
||||
Tygr
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Myslím, že tygr má směle na nejlepší článek, ale nevím, jestli kolega půjde do NNČ. OJJ, Diskuse 25. 7. 2022, 10:28 (CEST) |
 |
Tygr (Panthera tigris) je velká kočkovitá šelma žijící v Asii. Ze současných kočkovitých šelem je největší a díky charakteristickým tmavým pruhům na zlatožluté či rudohnědé srsti nezaměnitelný. Dříve byl druh rozdělován do 9 poddruhů, v současné době jsou rozeznávány pouze 2 poddruhy. Někteří tygři běžně dosahují délky trupu přes 2 m, délka ocasu bývá až 90 cm a váha samců mnohdy více než 200 kg; samice jsou výrazně menší, dosahují váhy maximálně kolem 130 kg. Díky těmto parametrům je tygr po ledním a hnědém medvědovi třetím největším suchozemským predátorem.
Tygři jsou obvykle samotáři. Jejich hlavní kořistí jsou velcí sudokopytníci. Obývají různé biotopy, od tropických lesů, přes stepi a mokřady až k severským tundrám. Původně areál rozšíření sahal od Kavkazu a východního Turecka do středoasijských stepí, od indického subkontinentu přes Zadní Indii a východní Čínu na ruský dálný východ. Areál také zahrnoval indonéské ostrovy Sumatra, Jáva a Bali. Dnes tygr obývá pouze malé zbytky původního areálu. Podle odhadů v současnosti žije v divočině 3 000 až 5 000 tygrů, většinou v národních parcích či rezervacích. Tygr je klasifikován IUCN jako ohrožený druh.
|
| ||
Tuleň Weddellův
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Patrně dobré zimní téma. --Podzemnik (diskuse) 31. 3. 2022, 00:37 (CEST) |
 |
Tuleň Weddellův (Leptonychotes weddellii) je velký mořský savec, jehož domovinou jsou studené vody Jižního oceánu okolo celé Antarktidy. Jedná se o savce s nejjižnějším habitatem na světě. Druh představuje jediného zástupce monotypického rodu Leptonychotes. Tuleň má zavalité tělo vřetenovitého tvaru s tmavou, stříbřitě kropenatou srstí. Oči jsou tmavé a velké a dobře přizpůsobené šerosvitu pod vodou. Stejně jako ostatní tuleňovití i tuleni Weddelovi postrádají ušní boltce. V orientaci pod vodou jim pomáhají tmavé vibrisy. Samice měří 2,6–3,3 m a váží 400–500 kg, samci měří 2,5–2,9 m a jejich váha se pohybuje kolem 300–450 kg.
Většina populace tuleňů Weddelových žije na ledě, občas se vyskytují i na nezaledněných březích (např. v Jižní Georgii). Samice se na jaře shlukují do volných skupin maximálně 50 tulenic, aby vrhly mláďata. K vrhu jednoho či výjimečně dvou mláďat dochází od konce září do počátku listopadu. Laktace probíhá 7–8 týdnů, poté se mláďata osamostatňují. Po laktaci samice odchází do vody, kde se krmí a páří se samci, kteří si mezitím ustanovili podvodní teritoria v blízkosti samičích shromaždišť. U samic probíhá odložená nidace, což jim dává prostor na vykrmení se po energetických ztrátách spojených s obdobím laktace a línáním. Živí se rybami a hlavonožci, jídelníček doplňují krilem a korýši. Potravu loví pouze ve vodě. Jsou zdatní potápěči, dokáží se potopit až na 82 minut do 600m hloubek. Druh je unikátní hlasovým projevem, který zahrnuje desítky typů volání různých délek a frekvencí. Zpěv občas doplňuje i ultrazvukem, jehož význam zůstává nejasný. Hlavního predátora druhu představují kosatky, avšak na mláďata občas útočí i tuleni leopardí. |
|||
Kukačka nádherná
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Kukačka nádherná je druh kukačky z rodu Chrysococcyx, která se vyskytuje v Austrálii, Indonésii, na Nové Kaledonii, Novém Zélandu, Nové Guinei, Šalomounových ostrovech a Vanuatu. S délkou těla 13–18 cm se jedná o jednoho z nejmenších zástupců řádu kukaček. Rozeznávají se 4 poddruhy, které se od sebe mírně liší odlišně zbarveným opeřením a šířkou zobáku. Subsp. lucidus (hnízdní na Novém Zélandu a přilehlých ostrovech) a plagosus (hnízdí v Austrálii) každoročně migrují do zimovišť v jihozápadním Tichomoří. Subsp. layardi (Nová Kaledonie, Vanuatu, ostrovy svatého Kříže) a harterti (Šalomounovy ostrovy) nemigrují.
Kukačky nádherné se rozmnožují na jaře. Jedná se o hnízdní parazity, kteří kladou svá vejce do hnízd jiných ptáků, kteří pak obstarávají inkubaci i výchovu mláďat. Zatímco v Austrálii kladou vejce do hnízd nejméně 65 druhů jiných opeřenců, na Novém Zélandu kladou svá vejce výhradně do hnízd střízlíkovců novozélandských, na Chathamských ostrovech jen do hnízd střízlíkovců chathamských a na Nové Kaledonii jen do hnízd střízlíkovců novokaledonských. Jedná se o místy hojný druh se stabilní, i když neznámo velkou populací. V maorské kultuře je přílet kukaček spojován s počátky jara a časem sázení batátů, jejich klíčové zemědělské plodiny. IUCN považuje druh za málo dotčený. |
| ||
Gueréza límcová
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Gueréza límcová, v české literatuře také gueréza bělovousá nebo gueréza královská (Colobus vellerosus), je druh opice z čeledi kočkodanovití (Cercopithecidae), podčeledi hulmanů (Colobinae) a rodu Colobus. Vyskytuje se v lesích západní Afriky od Pobřeží slonoviny až po západní Nigérii. Historicky byla považována za poddruh guerézy běloramenné (Colobus polykomos), k osamostatnění došlo teprve v 80. letech 20. století. Oba dva druhy se však mohou vzájemně křížit.
Gueréza límcová dosahuje velikosti přes 60 cm, přičemž obě pohlaví jsou zhruba stejně velká. Ocas je delší než tělo, opici pomáhá udržovat rovnováhu. Srst na celém těle dosahuje převážně černých odstínů, pouze obličej lemuje odstávající bohatý, čistě bílý, široký vous. Světlý je také huňatý ocas a stehna. Guerézy tvoří různorodé sociální skupiny, nejčastěji mnohosamcového-mnohosamicového charakteru. Živí se listy, plody a semeny, tuto potravu jim pomáhá trávit složený žaludek, který slouží jako fermentační komora. Březost trvá 5 až 6 měsíců, největší množství porodů spadá do období dešťů. Gueréza límcová patří na seznam 25 nejohroženějších primátů světa a podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) jde o kriticky ohrožený druh. Populace této opice jsou extrémně fragmentovány vlivem lidských aktivit, hlavně lovu pro maso a luxusní kožešinu. Problematická je také ztráta přirozeného prostředí, přičemž tyto aktivity se nevyhýbají ani chráněným lokalitám, z nichž v mnohých případech tyto opice již vymizely. Podle IUCN k roku 2020 přežívá méně než 1 500 jedinců. |
| ||
Břehouš rudý
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Na jaře bylo jako zajímavost, takže lze vyčkat. OJJ, Diskuse 26. 9. 2021, 16:16 (CEST) |
 |
Břehouš rudý (Limosa lapponica) je velký druh bahňáka z čeledi slukovití (Scolopacidae). Tento tažný pták má výrazně odlišný svatební a prostý šat: zatímco svatební šat je sytě ryšavý s tmavým a světlým kropením, šat prostý je bledě bílý s tmavým kropením. Zobák je dlouhý, u kořene růžový a u špičky černý a mírně prohnutý směrem nahoru. Nohy jsou tmavé a dlouhé, což břehoušům dobře slouží při pohybu bahnem.
Hnízdí v tundře a na otevřených rašeliništích v tajze od severní Skandinávie přes Sibiř až po Aljašku. Snůšku tvoří čtyři pískově zbarvená vejce, inkubují samec i samice pod dobu 20–24 dní. Na zimu migruje do mírného, subtropického i tropického podnebného pásu obou polokoulí. V Česku protahuje na jaře a na podzim. Během migrace břehouš může během jediného letu překonat tisíce kilometrů a u poddruhu baueri byl dokonce zaznamenán nejdelší známý migrační let bez přestávky, a sice 12 200 km během letu trvajícího 11 dní. Rozlišuje se 5 poddruhů, které se liší areálem rozšíření a menší rozdíly jsou i ve velikosti ptáků a odstínu opeření. Živí se červy, měkkýši, korýši, pulci a hmyzem. Stravu občas doplňuje rostlinami a ovocem. Celková populace se k roku 2017 odhadovala na 1,1–1,15 milionu jedinců. Jelikož vykazuje klesající trend, IUCN druh hodnotí jako téměř ohrožený. K největším hrozbám druhu patří především úbytek přirozeného prostředí (vysoušení močálů, znečištění vody, stavba přehrad), situace je vážná především v oblasti Žlutého moře, kde se některé poddruhy zastavují na svých migračních cestách. |
| ||
Rozšířený fenotyp
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Rozšířený fenotyp je koncept Richarda Dawkinse, který představil ve své knize z roku 1982 s názvem The Extended Phenotype. Rozšířený fenotyp lze shrnout jako veškerý vliv genů na okolní prostředí, tedy i jiné organismy. Tradičně se genům přisuzovala pouze schopnost ovlivňovat fenotyp vlastního nositele skrze proteosyntézu. Tento koncept však pojímá fenotyp nositele jen jako speciální případ rozšířeného fenotypu a rozšiřuje sféru vlivu genů i mimo tělo organismu. Geny podle Dawkinse sice přímo ovlivňují pouze genovou expresi, ale nemá podle něj smysl omezovat jejich vliv pouze na tělo nositele. Poukazuje na to, že geny jsou schopny ovlivňovat prostředí skrze chování organismu, který je nese.
Obecně jsou rozlišovány tři typy projevů rozšířeného fenotypu, a sice neživé stavby, jako jsou bobří hráze, ale i ptačí hnízda, pavoučí sítě, mraveniště, nadzemní hnízda termitů, poněkud kontroverzněji i lidské artefakty; změny fenotypových projevů jiných organismů, tj. manipulace parazity, kdy se tělo hostitele stává rozšířeným fenotypem parazita a pomáhá šíření jeho genů; a nakonec manipulace na dálku, například povyk kukaččích mláďat. Koncepce rozšířeného fenotypu bývá někdy označována za nevědeckou, případně je kritizována kvůli nepřesně definovanému pojmu „fenotyp“. Dawkins sám v úvodu knihy The Extended Phenotype uznává, že nepředkládá testovatelné hypotézy ani vědecký model, který by mohl být hodnocen z hlediska přesnosti. Spíše nabízí nový pohled na fakta a uvádí je do jiných souvislostí. Navzdory tomu existují studie, které by mohly ukazovat na testovatelnost daného konceptu.
|
|||
Endoplazmatické retikulum
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Endoplazmatické retikulum (ER) je soustava vzájemně propojených miniaturních membránových cisteren a kanálků, která se nachází v cytoplazmě drtivé většiny eukaryotních buněk. Napojuje se na buněčné jádro a obvykle i na Golgiho aparát. Endoplazmatické retikulum zvětšuje vnitřní povrch buňky, což má velký význam pro metabolické procesy. Rozlišujeme drsné (nebo hrubé) ER, na jehož vnějším povrchu jsou přisedlé ribozomy, a hladké ER bez přisedlých ribozomů.
Drsná část endoplazmatického retikula se specializuje na syntézu některých bílkovin a procesy s tím související, jako je skládání těchto proteinů a jejich oligomerizace či navěšování jistých cukerných zbytků na tyto bílkoviny. V drsném ER také probíhá rozklad špatně sbalených či poškozených bílkovin – mechanismus za to zodpovědný se označuje jako ER-asociovaná degradace proteinů. V hladkém endoplazmatickém retikulu se odehrávají zcela odlišné procesy – odstraňování toxických (odpadních) látek, některé části metabolismu lipidů a metabolismu hemu. Dále se mohou z hladkého ER regulovaně uvolňovat vápenaté ionty. První pozorování endoplazmatického retikula se uskutečnila již světelným mikroskopem, ale výzkumníci neměli představu o tom, co vlastně pozorují. Příkladem jsou Nisslova tělíska objevená Franzem Nisslem v nervových buňkách v roce 1884. Endoplazmatické retikulum jako takové tak bylo ve srovnání s ostatními organelami objeveno až poměrně pozdě – v roce 1945 – a to díky použití elektronového mikroskopu ke studiu buněk. |
|||
Vymírání
N – ostatní T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Vymírání je konec existence určitého biologického taxonu, nejčastěji druhu. Definuje se jako smrt posledního jedince daného druhu, přestože nejčastěji druh vymírá již mnohem dříve. Tento moment se určuje většinou zpětně, po několika letech. Pokud vymření nastalo hluboko v geologické historii Země, datuje se přibližný čas podle fosilního záznamu. Země je stará přibližně 4,54 miliardy let, život nejméně 3,5 miliardy nebo dokonce až 4,1 miliardy let. Asi 99,9 procent všech druhů (kolem 5 miliard), které kdy žily na Zemi, jsou pravděpodobně vyhynulé.
Během evoluce vznikaly a vznikají nové druhy. Tomuto procesu se říká speciace. Většina druhů ale následně i zaniká, neboť se není schopna přizpůsobit měnícím se životním podmínkám, které jsou ovlivňovány mnoha faktory. Typická délka existence jednoho druhu je odhadována na 1–13 milionů let. Existují ale i druhy, které bez zásadních změn přežily stovky milionů let. V určitých geologických obdobích Země dochází i k tzv. hromadným či masovým vymíráním. Jedná se o události, kdy během relativně krátké doby (tisíců až několik málo milionů let) vymře nejméně 40–50 % všech druhů. Země už zažila několik masových vymírání, ovšem tato vymírání podporují následnou biodiverzitu organismů. Je pravděpodobné, že v současnosti dochází k dalšímu vymírání, jež je způsobeno činností člověka. Ovšem člověk také vytváří nové druhy, a to přímo i nepřímo.
|
| ||
McDonnell F-4 Phantom II
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
_(30386911244).jpg) |
McDonnell Douglas F-4 Phantom II je dvoumístný, dvoumotorový, nadzvukový stíhací letoun dlouhého doletu schopný provozu za každého počasí. Byl původně navržen jako palubní stíhací letoun pro Námořnictvo Spojených států amerických, osvědčil se však i při útocích na pozemní cíle a jako průzkumný letoun. Do služby u US Navy vstoupil v roce 1960. Pro své kvality byl později přijat do služby u americké námořní pěchoty a amerického letectva. V polovině 60. let 20. století se stal dominantním typem letounu v rámci všech tří leteckých složek ozbrojených sil USA. V letech 1959 až 1962 ustanovil 15 leteckých světových rekordů, které zahrnovaly absolutní rychlostní rekord a absolutní výškový rekord. Letouny tvořily podstatnou část amerických leteckých sil i v 70. a 80. letech 20. století a byly úspěšně a ve velkých počtech vyváženy do celého světa.
Letouny se zúčastnily mnoha konfliktů 2. poloviny 20. století. F-4 je zřejmě nejznámější letadlo vietnamské války, kde byl poprvé bojově nasazen v roce 1964. V této válce se Phantomy staly posledními americkými letadly ve 20. století, jejichž posádky dosáhly titulu „letecké eso“. Svoji poslední službu si letouny F-4 Phantom II odsloužily v amerických silách ve válce v Zálivu v roce 1991 a při dodržování bezletové zóny nad jižním Irákem. Ze služby byly vyřazeny v roce 1996. Izraelské Phantomy zažily tvrdé a úspěšné boje v izraelsko-arabských konfliktech, zatímco velká flotila íránských Phantomů létala ve válce mezi Íránem a Irákem.
|
| ||
Big Ben
N – ostatní T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Big Ben je přezdívka pro Velký zvon (anglicky Great Bell) umístěný v hodinové věži na severním konci Westminsterského paláce, současně se tento název běžně používá i pro hodiny a hodinovou věž jako takovou. Oficiální název věže, v níž se Big Ben nachází, byl původně Clock Tower (hodinová věž), ale v roce 2012 byla u příležitosti 60. výročí vlády Alžběty II. přejmenována na Elizabeth Tower (Alžbětina věž). Věž byla navržena Augustem Puginem v novogotickém stylu. Po dokončení v roce 1859 byly její hodiny největšími a nejpřesnějšími čtyřzávitovými odbíjecími a zvonícími hodinami na světě. Věž je vysoká 96 m (316 stop) a výstup z úrovně terénu na zvonici čítá na 334 schodů. Její základna je čtvercová, na každé straně měří 12 m (40 stop). Ciferníky hodin mají průměr 6,9 m (22,5 stopy). Všechny čtyři britské národnosti jsou na věži vyobrazeny štíty se symboly růží pro Anglii, bodláku pro Skotsko, shamrocku pro Severní Irsko a narcisu pro Wales.
Big Ben je největší z pěti zvonů na věži a jeho hmotnost činí 13,7 tuny. Po dobu 23 let byl největším zvonem ve Velké Británii. Původ přezdívky zvonu je sporný; může být pojmenován po siru Benjaminu Hallovi, který dohlížel na jeho instalaci, nebo po boxerském šampionovi v těžké váze Benjaminu Cauntovi. Čtyři čtvrťové zvony odbíjejí 15, 30 a 45 minut po celé hodině a taktéž těsně předtím, než zvon Big Ben odbije celou hodinu. Hodiny používají původní viktoriánský mechanismus, ale jako zálohu lze použít elektromotor. Věž je britskou kulturní ikonou uznávanou po celém světě. Je jedním z nejvýraznějších symbolů země a často se používá v úvodních záběrech filmů odehrávajících se v Londýně. Hodinová věž je od roku 1970 součástí památkové ochrany I. stupně a od roku 1987 je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.
|
| ||
Konference v Cun-i
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Vím že anotoce je příliš dlouhá, ale nevím jak jí zkrátit (ESO) |
 |
Konference v Cun-i (čínsky v českém přepisu Cun-i chuej-i, znaky tradiční 遵義會議) bylo rozšířené zasedání politbyra Komunistické strany Číny ve dnech 15.–17. ledna 1935 během Dlouhého pochodu 1. frontu Rudé armády. Jednání se účastnili členové a kandidáti politbyra a vojevůdci stojící v čele frontu. Diskutovalo se o příčinách porážky čínské Rudé armády vojsky Kuomintangu v páté obkličovací kampani a zániku centrální sovětské oblasti v Ťiang-si a Fu-ťienu a o dosavadním průběhu a budoucích cílech Dlouhého pochodu. Převažující většina účastníků se shodla, že příčinou neúspěchů byla v prvé řadě chybná strategie vojenského vedení – trojice Čchin Pang-sien, Čou En-laj a Otto Braun. V čele kritiků vedení stáli Čang Wen-tchien, Mao Ce-tung a Wang Ťia-siang. Ostří kritiky bylo zaměřeno zejména na Brauna a Čchina, kteří sice připouštěli svá pochybení, ale při hledání příčin porážky sovětu kladli důraz na objektivní faktory, zejména vysokou převahu kuomintangských vojsk v počtech i výzbroji.
Konference závěrem rozhodla, že Čang sestaví rezoluci o příčinách ztráty sovětu, Mao bude přibrán do sekretariátu politbyra, to jest bude s Čchin Pang-sienem, Čou En-lajem, Čang Wen-tchienem a Čchen Jünem členem nejužšího vedení strany, a vedení vojenských operací vložila do rukou Čou En-laje (s pomocí Ču Teho, vrchního velitele Rudé armády). Později, začátkem února, Čang Wen-tchien nahradil Čchin Pang-siena v čele strany a v únoru–březnu 1935 bylo opakovaně reorganizováno vojenské velení, které od poloviny března pracovalo ve složení Čou En-laj, Mao Ce-tung, Wang Ťia-siang. V následujících týdnech byl i tento plán opuštěn jako neproveditelný. V několika následujících letech nebyla konference brána za důležitou, až v první polovině 40. let, při vytváření nové koncepce dějin strany, byly s konferencí spojeny všechny změny ve vedení od prosince 1934 do března 1935 a byla prohlášena za klíčové jednání politbyra, které přineslo radikální obrat v politice strany, když zavrhlo chybnou „třetí levou úchylku“, vrátilo stranu ke správné (maoistické) cestě a vybralo nové vedení strany v čele s Mao Ce-tungem. Veřejně byla konference oslavována od počátku 50. let.
|
| ||
Jicchak Ben Cvi
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Jicchak Ben Cvi (hebrejsky: יצחק בן צבי, rodným jménem Jicchak Šimšelevič, ukrajinsky: Ісаак Шимшелевич; 24. listopad 1884, Poltava – 23. dubna 1963, Jeruzalém) byl izraelský levicový politik, historik, sionistický aktivista a v letech 1952 až 1963 v pořadí druhý a zároveň nejdéle sloužící izraelský prezident.
Před svým zvolením do vrcholné funkce hlavy Izraele zastával různé funkce. Patřil k zakladatelům marxisticko-sionistického hnutí Poalej Cijon v carském Rusku a aktivně se podílel na organizování tamní židovské sebeobrany. Útěkem z Ruska unikl deportaci na Sibiř a po navazování kontaktů v Evropě podnikl v roce 1907 aliju do osmanské Palestiny. Tam stál u zrodu prvních židovských obranných organizací Bar Giora a ha-Šomer a prvního hebrejsky psaného socialistického listu ha-Achdut. Studoval právo na Istanbulské univerzitě, avšak v důsledku svých sionistických aktivit byl v roce 1915 zatčen a deportován. Po odchodu do Spojených států se podílel na náborové kampani do Židovské legie, do které sám vstoupil a s níž se v roce 1918 vrátil do Palestiny. Po svém příjezdu pomáhal založit stranu Achdut ha-avoda, vlivný odborový svaz Histadrut a hlavní vojenskou podzemní organizaci Hagana. Ve třicátých a čtyřicátých letech stál v čele Židovské národní rady, jež byla stínovou vládou židovské pospolitosti v Palestině. V den vyhlášení nezávislosti Izraele byl jedním ze signatářů izraelské deklarace nezávislosti a v následujících parlamentních volbách byl zvolen poslancem za stranu Mapaj. Kromě politické činnosti se během svého života věnoval i vědeckému výzkumu, v jehož rámci se zabýval židovskou etnologií. Byl dlouholetým přítelem prvního izraelského premiéra Davida Ben Guriona a společně s ním se řadí mezi dva nejvýznamnější sionistické vůdce. |
|||
Zalman Šazar
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Zalman Šazar (hebrejsky: זלמן שז"ר, rodným jménem Šneur Zalman Rubašov; 24. prosince 1889 – 5. října 1974) byl izraelský politik, představitel dělnického sionismu, historik, publicista, spisovatel a básník. V letech 1963 až 1973 zastával ve dvou funkčních obdobích úřad izraelského prezidenta. V letech 1949 až 1956 byl poslancem Knesetu za stranu Mapaj a rovněž tak byl historicky prvním izraelským ministrem školství a kultury. Z této funkce prosadil zákon o povinné školní docházce; tato událost je dodnes připomínána na izraelských bankovkách o nominální hodnotě 200 šekelů.
Před vstupem do politiky byl činný v sionistických organizacích a zastával četné funkce v sionistické exekutivě. Studoval na univerzitách v Petrohradě, Freiburgu, Štrasburku a Berlíně a byl odborníkem na židovskou historii ve východní Evropě. Již od svých mladých let publikoval v jazyce jidiš a hebrejštině a přispíval do mnohých jidiš periodik. Zastával funkci šéfredaktora několika levicových deníků, z nichž nejvýznamnější byl Davar. Jako izraelský prezident se zasadil o vznik každoměsíčních intelektuálních setkávání v prezidentské rezidenci, jichž se účastnila izraelská odborná elita a zástupci diasporních komunit. Zvaním světově uznávaných osobností se pak snažil zvýšit prestiž Izraele. Ani v úřadě prezidenta nezanevřel, jako mnozí, na jidiš kulturu, jazyk a svůj chasidský původ (měl dokonce klíčovou roli ve vytvoření komunity Chabadu v Izraeli). |
|||
Efrajim Kacir
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Efrajim Kacir (hebrejsky: אפרים קציר, rodným jménem Efrajim Kačalskij, rusky: Эфраим Качальский; 16. května 1916 Kyjev – 30. května 2009 Rechovot) byl přední izraelský vědec v oboru biofyziky a biochemie, který je mezinárodně uznáván jako průkopník v oblasti biotechnologií. V letech 1973 až 1978 zastával funkci izraelského prezidenta. Mimo post hlavy státu, který byl jeho jedinou veřejnou funkcí, zasvětil celý svůj život vědě. Na řadě výzkumů spolupracoval se svým bratrem Aharonem, který byl mezinárodně uznávaným průkopníkem v oblasti elektrochemie biopolymerů. Aharon však zahynul v roce 1972 během teroristického útoku na letišti Lod. Za tragických okolností však zahynuly i obě Kacirovy dcery; manželka Nina zemřela na rakovinu.
Prakticky celou svou profesionální vědeckou kariéru spojil s Weizmannovým institutem věd v Rechovotu, který pomáhal založit. Během svého výzkumu vyvinul metodu pro vázané enzymy, která pomohla položit základy pro disciplínu, dnes známou jako enzymové inženýrství. Jeho studium bílkovin přispělo k rozluštění genetického kódu, výrobě syntetických antigenů a objasnění různých fází imunitních reakcí. Jeho výzkum polyaminokyselin přivedl vědce z Weizmannova institutu věd k vývoji glatiramer acetátu, který se po celém světě používá k léčbě roztroušené sklerózy. Za svou vědeckou činnost obdržel řadu význačných ocenění, čestných doktorátů a stal se členem prestižních vědeckých společenství. Díky tomu, že do mandátní Palestiny přišel ještě jako dítě, měl v době svého nástupu do prezidentského úřadu z dosavadních prezidentů nejblíže k tomu být rodilým Izraelcem, a byl v tom smyslu označován jako „téměř sabra“ (tj. člověk narozený na historickém území Izraele). Prvním sabrou v úřadu prezidenta se stal až jeho nástupce Jicchak Navon.
|
|||
Jicchak Navon
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Jicchak Navon (hebrejsky יצחק נבון, 9. dubna 1921, Jeruzalém – 6. listopadu 2015) byl izraelský politik, diplomat, prozaik, dramatik a pedagog. V letech 1978 až 1983 zastával funkci izraelského prezidenta. Byl prvním sabrou (Židem narozeným na území země izraelské či Izraele), který se stal izraelským prezidentem a zároveň byl prvním sefardským prezidentem Izraele.
Než se stal prezidentem, zastával různé funkce v izraelské státní správě, a to především na ministerstvu školství a kultury, kde se zasadil o rozvoj v mnoha oblastech, který je patrný dodnes (například komunitní centra matnas). Byl osobním tajemníkem prvního ministerského předsedy Davida Ben Guriona a ve dvou různých obdobích byl po více než 20 let poslancem Knesetu za strany Rafi a Stranu práce. Celkem šest let byl ministrem školství a kultury v izraelské vládě. Mimo politiku byl aktivní v mnoha oblastech umělecké tvorby; je autorem dvou muzikálů, několika povídek a televizního seriálu. Ve veškeré své umělecké tvorbě se zaměřoval na sefardskou komunitu. Podle telefonického průzkumu veřejného mínění z prosince 2007 jej považovalo nejvíce Izraelců za nejlepšího izraelského prezidenta v historii státu.
|
|||
Chajim Herzog
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Navrhoval bych aby tenhle článek byl ČT buď v 18. týdnu 2023 (bude výročí 40 let od Herzogovo nastoupení do funkce prezidenta Izraele) nebo v 19. týdnu 2023 (bude výročí 30 let od Herzogovo skončení v úřadu prezidenta Izraele) |
 |
Chajim Herzog (hebrejsky: חיים הרצוג, Chajim Hercog; 17. září 1918 Belfast – 17. dubna 1997 Tel Aviv) byl izraelský generál, diplomat, politik a člen Strany práce (dříve Ma'arach). V letech 1983 až 1993 zastával ve dvou funkčních obdobích úřad izraelského prezidenta.
Pocházel ze severoirského Belfastu a jeho otcem byl irský a izraelský vrchní rabín Jicchak ha-Levi Herzog. Vystudoval právo a jeho vojenská kariéra začala již v roce 1936 vstupem do Hagany při arabském povstání v Palestině. Během druhé světové války se jako zpravodajský důstojník Britské armády zapojil do boje proti nacismu, zúčastnil se vylodění v Normandii, bojů o překročení Rýna a osvobození koncentračních táborů. Patřil mezi zakladatele izraelské armády a v roce 1948 se zúčastnil bojů o Jeruzalém. Podílel se na zrodu izraelské vojenské zpravodajské služby, v jejímž čele celkem dvakrát stanul. Vojenskou kariéru ukončil roku 1962 v hodnosti generálmajora a o pět let později se během šestidenní války stal vojenským komentátorem. V letech 1975 až 1978 působil jako stálý zástupce Izraele při Organizaci spojených národů (OSN), kde na obranu židovského státu mnohokrát vystupoval. Jeho projev v souvislosti se schválením rezoluce prohlašující sionismus za druh rasismu byl zařazen mezi projevy, které změnily svět. V roce 1983 dosáhl vrcholu své kariéry, když byl zvolen izraelským prezidentem. V této funkci působil deset let, během nichž se snažil vystupovat na obranu Izraele a překlenout rozdíly v izraelské společnosti. Je autorem řady knih a článků věnujících se vojenské historii. |
|||
Ezer Weizman
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Ezer Weizman (hebrejsky: עזר ויצמן; 15. června 1924 – 24. dubna 2005) byl v pořadí sedmý prezident Státu Izrael v letech 1993 až 2000. Za druhé světové války létal jako bojový pilot britského Královského letectva. Po skončení války studoval ve Spojeném království na škole pro velitele a příslušníky britského Královského letectva (Royal Air Force Command and Staff College). V kariéře letce pokračoval i v Izraeli, kde v roce 1958 v hodnosti generálmajora dosáhl nejvyšší vojenské pozice u vzdušných sil – velitele Izraelského vojenského letectva. Ze své funkce velitele operací Generálního štábu se v roce 1967 velkou měrou podílel na vítězství Izraelských obranných sil (IOS) v šestidenní válce.
Byl poslancem izraelského parlamentu (Knesetu) a ke konci 70. let působil ve funkci ministra obrany. Mimo to zastával několik dalších ministerských funkcí; ministra dopravy, vědy a technologie a ministra pro arabské záležitosti. Přestože byl část života díky svým politickým a vojenským názorům řazen mezi tzv. jestřáby (zastánce tvrdého postupu vůči nepřátelským Arabům), stal se nakonec významným zastáncem mírového řešení izraelsko-palestinského konfliktu a mimořádným způsobem se zasadil o přijetí egyptsko-izraelské mírové smlouvy z roku 1979. Tento posun je dobře patrný i ze členství v jednotlivých organizacích a stranách; ke konci 40. let byl členem radikální pravicové organizace Irgun, v 70. letech pak členem pravicové strany Cherut (potažmo Gachal; dnešní Likud), v polovině 80. let členem vlastní středolevé strany Jachad, až nakonec koncem 80. a počátkem 90. let členem levicové strany Ma'arach (dnešní Strana práce).
|
|||
Levi Eškol
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Levi Eškol (hebrejsky: לֵוִי אֶשְׁכּוֹל, rodným jménem Levi Školnik, hebrejsky: לֵוִי שׁקוֹלנִיק, rusky: Леви (Лев) Школьник; 25. října 1895, Oratov – 26. února 1969, Jeruzalém) byl v pořadí třetí izraelský premiér. Tuto funkci zastával od roku 1963 až do své smrti v roce 1969. Během své politické kariéry dále zastával posty ministra financí, obrany, zemědělství a bydlení. Byl členem levicové strany Mapaj, kterou přetransformoval na Ma'arach.
Nejvýznamnějším okamžikem jeho premiérského funkčního období se stala šestidenní válka v roce 1967. Před touto válkou vytvořil vládu národní jednoty, v níž v důsledku tlaku veřejnosti přenechal křeslo ministra obrany pro Moše Dajana, a do níž mimo jiné přizval stranu Cherut Menachema Begina, která se vůbec poprvé stala součástí izraelské vlády. Tato válka začala preventivním izraelským útokem proti Egyptu a Sýrii, které se jej chystaly napadnout, a skončila jednoznačným izraelským vítězstvím, při němž získal území východního Jeruzaléma, Golanských výšin, Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a Sinajského poloostrova (tj. území dříve pod správou Jordánska, Sýrie a Egypta). Po válce v roce 1968 s pomocí Goldy Meirové sjednotil tři labouristické strany (Mapaj, Rafi a Achdut ha-Avodu), které daly vzniknout současné izraelské Straně práce. Levi Eškol zemřel na srdeční příhodu během svého funkčního období přímo ve své kanceláři. Tím se stal prvním izraelským premiérem, který zemřel během svého funkčního období. Je pohřben na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. |
|||
Dějiny Horní Suché
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Dějiny Horní Suché, hornické obce ve střední části Těšínského Slezska, počínají koncem 13. století, kdy došlo k pravděpodobnému založení obce polskými benediktiny z Týnce u Krakova. V roce 1471 připadla obec těšínským Piastovcům. V následujících staletích obec patřila mnoha různým majitelům, přičemž severní a jižní část obce měly odlišné vlastníky. Klíčové pro další vývoj obce bylo sjednocení obou částí v polovině 19. století, kdy se Horní Suchá dostává pod správu podnikavých Larisch-Mönnichů. Ti v obci v roce 1911 otevřeli důl František, kde postupně našla zaměstnání výrazná část Hornosušanů. Během druhé světové války zemřely desítky obyvatel obce (někteří v rámci tzv. životické tragédie); Hornosušané se angažovali v domácím i zahraničním odboji.
Po konci války zažívá opětovný rozkvět hornictví. V roce 1975 byla obec připojena k nově vystavenému Havířovu, v roce 1990 se však na přání větší poloviny obyvatel znovu osamostatnila. Dějiny obce jsou úzce spjaty s okolními bývalými obcemi Prostřední a Dolní Suchá, které jsou součástí Havířova. Zejména ve 20. století byl vývoj obce výrazně ovlivněn její geografickou polohou; obec se totiž nachází v oblasti Ostravsko-karvinské uhelné pánve, takže původní zemědělská obec byla v průběhu 20. století prakticky zcela přeměněna na hornickou. Horní Suchá dále náleží do oblasti Těšínska, pročež se jí bezprostředně týkal dlouholetý československo-polský spor o Těšínsko.
|
|||
 |
Pitovití (Pittidae) jsou čeleď pěvců, jež se vyskytuje v Asii, Australasii a Africe. Existuje více než 40 druhů pit, které jsou si podobné vzhledem i chováním. Pitovití představují starosvětské zástupce podřádu křikaví a jejich nejbližšími příbuznými jsou ptáci z čeledi Calyptomenidae (česky loboši). Pitovití původně tvořili jediný rod, ale moderní systematika je dělí do tří rodů: Pitta, Erythropitta a Hydrornis. Představují středně velké pěvce, na délku měří 15 až 25 cm, tělo je zavalité, se silnými a dlouhými končetinami. Vyznačují se velmi krátkým ocasem a mohutným, mírně zahnutým zobákem. Mnoho z nich má pestře zbarvené opeření.
Většina pitovitých žije v tropech, několik druhů se vyskytuje i v mírném pásu. Většinou žijí v lesích, ale některé přivykly životu v křovinách a mangrovech. Pohybují se většinou na zemi, žijí hlavně samotářsky a potravu hledají na vlhkých lesních půdách. Živí se žížalami, plži, hmyzem a jinými bezobratlými, ale i drobnými obratlovci. Jsou monogamní, samice snášejí až šest vajec, která ukládají do velkého klenutého hnízda na stromě nebo keři, někdy i na zemi. O mláďata se starají oba rodiče. Čtyři druhy pitovitých jsou tažné, několik dalších pak částečně tažných, i když jejich migrace jsou jen málo prostudovány. Hlavní hrozbou pro pitovité je úbytek stanovišť v podobě rychlého odlesňování, navíc jsou cílem odchytu pro obchod s klecovými ptáky. Za nejvzácnější pitu je pokládána pita thajská, druh kriticky ohrožený vyhynutím.
|
||||
Papoušek širokozobý
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Papoušek širokozobý (Lophopsittacus mauritianus) je velký vyhynulý papoušek z čeledi alexandrovití (Psittaculidae). Byl endemitem na ostrově Mauricius, jenž je součástí Maskarénského souostroví východně od Madagaskaru v Indickém oceánu. První zmínky o papoušcích širokozobých sahají do roku 1598, kdy jsou v holandských lodních denících označováni jako „indičtí krkavci“. Zachovalo se pouze několik stručných dobových popisů a tři vyobrazení ptáka. Papoušek širokozobý se dočkal vědeckého popisu na základě subfosilní čelisti teprve v roce 1866, ačkoli tento popis nebyl zprvu spojován se starými záznamy, a to až do znovuobjevení podrobného náčrtu z roku 1601. Papoušek širokozobý vyhynul v 17. století v důsledku kombinace odlesňování, predace zavlečenými invazními druhy a pravděpodobně i lovu.
Hlava papouška širokozobého byla v poměru k tělu velká, na přední části hlavy vynikal výrazný hřeben. Pták měl velmi velký zobák, velikostně srovnatelný se zobákem ary hyacintového, jenž mu umožňoval louskat i tvrdá semena. Subfosilní pozůstatky navíc naznačují, že tento druh vykazoval větší pohlavní dimorfismus co se týče celkových rozměrů a velikosti hlavy než kterýkoli dnes žijící papoušek. Přesné zbarvení peří zůstává hádankou, ale dobové popisy naznačují, že papoušek hýřil vícero barvami, včetně modré hlavy a možná červeného těla a zobáku. Papoušek širokozobý na rozdíl od mnoha jiných ostrovních ptáků zřejmě uměl létat, ačkoli příliš zdatným letcem nebyl.
|
|||
Těšínské knížectví
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Těšínské knížectví nebo též Těšínské vévodství (latinsky Ducatus Tessinensis, německy Herzogtum Teschen, polsky Księstwo Cieszyńskie) bylo slezským knížectvím, které vzniklo roku 1290 oddělením od Opolsko-Ratibořského knížectví. Těšínská knížata z rodu Piastovců se přiklonila k Českému království a těšínský kníže se stal leníkem českého krále. V důsledku zadlužení byly některé části knížectví v průběhu 16. století prodány, takže se z nich stala samostatná panství (status minor).
Po vymření těšínských Piastovců připadlo Těšínské knížectví jako odúmrť českému králi z rodu Habsburků. Habsburkové pak byli těšínskými knížaty až do roku 1918, kdy se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Toto historické území se však vzápětí stalo předmětem sporu mezi Československem a Polskem, který byl nakonec vyřešen roku 1920 mezinárodní arbitráží v belgickém Spa, která rozhodla o rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko.
|
|||
Audrey Hepburnová
N – ostatní T – 2023 / 3 D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Přeložil David Kennedy, článek jsem slohově procházel. Během týdne by šlo ještě poladit. OJJ, Diskuse 5. 1. 2023, 16:14 (CET) |
 |
Audrey Hepburnová, nepřechýleně Hepburn, rodným jménem Audrey Kathleen Ruston (4. května 1929 – 20. ledna 1993), byla britská herečka a humanitární pracovnice, uznávaná jako filmová i módní ikona. Americký filmový institut ji označil za třetí největší ženskou legendu klasické hollywoodské kinematografie.
Narodila se v bruselském Ixelles a část svého dětství strávila v Belgii, Anglii a také Nizozemsku. Od roku 1945 studovala balet u Soni Gaskellové v Amsterdamu a od roku 1948 u Marie Rambertové v Londýně. Začala vystupovat jako sboristka v muzikálových divadelních představeních na West Endu, následně i v menších filmových rolích a v roce 1951 si zahrála v broadwayské hře Gigi. Slávu jí zajistila romantická komedie Prázdniny v Římě z roku 1953, kde účinkovala po boku Gregoryho Pecka a jako první herečka získala Oscara, Zlatý glóbus a cenu BAFTA za jedinou roli. Postupně hrála v řadě dalších úspěšných filmů, například ve snímku Sabrina (1954), v němž o její náklonnost soupeřili Humphrey Bogart a William Holden, v muzikálu Usměvavá tvář (1957) s Fredem Astairem, v dramatu Příběh jeptišky (1959), v romantické komedii Snídaně u Tiffanyho (1961) či v muzikálu My Fair Lady (1964). V pozdějším věku věnovala Hepburnová mnoho času organizaci UNICEF, do jejíž činností se zapojovala již od roku 1954. V letech 1988–1992 pracovala v nejchudších komunitách v Africe, Jižní Americe a Asii. V prosinci 1992 obdržela Prezidentskou medaili svobody jako uznání za svou práci vyslankyně dobré vůle UNICEF. V lednu 1993 zemřela ve svém domě ve Švýcarsku ve věku 63 let na rakovinu slepého střeva. |
| ||
Spytihněv I.
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Spytihněv I. (latinsky Spytignewo či Spytigneu; kolem roku 875 – 905/915?) byl český kníže z rodu Přemyslovců vládnoucí v letech 894–915. Narodil se jako syn knížete Bořivoje a jeho ženy Ludmily kolem roku 875. Po smrti svého otce nenastoupil na knížecí stolec, poněvadž ještě nebyl plnoletý. Vlády se chopil v roce 894 po smrti moravského knížete Svatopluka I. Roku 895 se Spytihněv s jakýmsi „Witizlou“ odpoutal od Velkomoravské říše a začal se orientovat na Bavorsko. Za Spytihněvovy vlády byla založena síť hradišť ve středních Čechách, která zahrnovala hradiště Tetín, Starou Boleslav a další, s nimiž se pojilo budování prvních kostelů v Čechách. Zemřel zřejmě v roce 915 (nebo 905) bez potomků, jeho nástupcem se stal jeho bratr Vratislav.
Byl pohřben v kostele Panny Marie na Pražském hradě se svou manželkou, o které toho není moc známo. Kristiánova legenda popisuje Spytihněva jako „všelikými ctnostmi dobré povahy a pověstí svatosti nadmíru se skvícího“ a „dokonalého ve víře Kristově“. Bavorská legenda Crescente fide označuje Spytihněva za knížete, během jehož vlády bylo do Čech přeneseno křesťanství a jako první přijal křest.
|
|||
Škeblice asijská
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Škeblice asijská či škeble asijská (Sinanodonta woodiana) je velký druh sladkovodního mlže z čeledi velevrubovití, jehož domovinou jsou řeky východní Asie. Těžiště přirozeného výskytu se nachází v povodí řek Amur a Jang-c’-ťiang, kde škeblice představují dominantní druh mezi velkými mlži. Lastura je elipsovitého až skoro kulatého tvaru o délce až 25 cm. Barva povrchu lastury se liší podle lokace, nejčastěji bývá černošedá s odstíny hnědé, zelené či tmavě fialové barvy. Vnitřní části lastury jsou narůžovělé. Živí se řasami a bakteriemi, které přefiltrovává z vody. Škeblice jsou odděleného pohlaví. Rozmnožují se tak, že samec vypustí spermie do vodního sloupce a samice nasaje spermie do sebe. Vajíčka jsou oplozena v žaberních lupenech samice, odkud jsou po dozrání vypuštěna jako larvy (glochidia) do vody, kde se přichytí na hostitele (rybu), na němž parazitují po dobu cca 4–10 dní, než se vyvinou do juvenilního stadia škeble. Rozmnožují se již v druhém roce života, mohou se dožít až 15 let.
Druh se na přelomu 50. a 60. let 20. století rozšířil do řady zemí Evropy, střední Ameriky a jihovýchodní Asie, kde se stal úspěšným invazivním druhem. K rozšíření patrně došlo ve formě glochidií přichycených na importovaných chovných rybách z východní Asie. V Česku byla škeblice asijská poprvé zaznamenána v roce 1996, od té doby se rozšířila do mnoha českých a moravských povodí. V místech postižených invazí škeblic dochází ke konkurenci s původními druhy velkých mlžů, a to jak ve stadiu glochidií, tak v dospělém stadiu. V krajních případech může dojít k úplnému nahrazení místní populace škeblí tímto invazivním druhem.
|
|||
Chřástal wakeský
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Kdyby bylo víc obrázků, tak bych asi i nominoval na NČ; hypoteticky lze nasadit na nějaké datum související s válkou, kdyby nebylo nic jiného. OJJ, Diskuse 7. 2. 2023, 07:21 (CET) |
.jpg) |
Chřástal wakeský (Hypotaenidia wakensis) je vyhynulý druh chřástalovitého ptáka z rodu Hypotaenidia. Žil pouze na atolu Wake v blízkosti Marshallových ostrovů v Tichém oceánu. Dosahoval celkové velikosti těla asi 22 cm. Byl zcela nelétavý, obýval křoviny a houštiny ostrova. Zdejšímu přirozenému prostředí, pravidelně postihovanému extrémními suchy, se dobře adaptoval. Dokázal se obratně pohybovat i v hustém podrostu, živil se všežravě a dobu rozmnožování přizpůsoboval aktuálním podmínkám. Zajímavostí bylo, že tento chřástal vytvářel společné chovné agregace, které pečovaly o vejce a chránily mláďata. Tato adaptace chřástalům pomohla účinně chránit snůšky před hnízdními predátory, jako byly krysy ostrovní, jejichž přítomnost by běžně vedla k ohrožení či vyhynutí jiných nelétavých ptáků hnízdících na zemi.
Chřástala wakeského objevili japonští námořníci roku 1892, vědeckého popisu se druh dočkal až roku 1903 od Lionela Waltera Rothschilda. Větší množství informací i vzorků ptáka se však podařilo získat teprve expedici USS Tanager z roku 1923. Od roku 1935 spadal Wake pod jurisdikci Ministerstva námořnictva Spojených států amerických a z následujících šesti let, kdy Američané na ostrově pobývali, pochází drtivá většina zpráv a fotografií chřástalů. V prosinci roku 1941 Japonské císařské námořnictvo dobylo atol Wake, ale palčivým problémem se pro Japonce ukázalo být zásobování jejich vojáků. Situace vygradovala v lednu 1944, kdy Američané dobyli atol Kwajalein, hlavní výchozí zásobovací bod pro Wake. Několik stovek chřástalů bylo hladovějící japonskou posádkou rychle vybito, ostrov byl navíc bombardován ze strany spojeneckých vojsk. Do japonské kapitulace v září 1945 chřástal wakeský vyhynul.
|
|||
Dlouhodobě nevyhovující návrhyEditovat
- Emil Hácha
- Metamorfní facie
- Tirpitz (1939)
- Tom Pryce
- Metro v Praze
- Lak na nehty
- Titanic
- Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě
- Tutanchamon
- Bitva u Mühldorfu
- Plastový vojáček
- Říp
- Starokladrubský kůň
- Bible Melantrichova
- Gravitační vlna
- Cædmon
- Carlo Emilio Gadda
- Vyvraždění Slavníkovců
- Anolis šedý
- Filosofie umělé inteligence
- Wrong Way Up
- Reprodukční bariéra
- Centrální provincie (Zambie)
- Mé nahraditelné já
- Paris 1919
- The End…