Otevřít hlavní menu

Wang Si-č’ (čínsky pchin-jinem Wáng​ Xī​zhī, znaky 王羲之, 303361), byl čínský kaligraf ťinského období. Od 7. století je považován za největšího čínského kaligrafa a mistra všech stylů čínského písma, zejména písma konceptního.

Wang Si-č’
Wang Xizhi.jpg
Narození 303
Lin-i
Úmrtí 361 (ve věku 57–58 let)
Če-ťiang
Místo pohřbení Tomb of Wang Xizhi
Manžel(ka) Čch’ Süan
Děti Wang Ning-č’
Wang Chuej-č’
Wang Sien-č’
Wang Meng-ťiang
Wang Xuanzhi
Rodiče Wang Kuang
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Stránka čínského textu v šesti sloupcích
Detail kopie Wang Si-č’ovy (303–361) Předmluvy ke sbírce básní složených u pavilonu orchidejí, Palácové muzeum, Peking
Wang Si-č’ je čínské jméno, v němž Wang je příjmení.

JménaEditovat

Wang Si-č’ používal zdvořilostní jméno Wen-čchang (čínsky pchin-jinem Yìshǎo​, znaky 逸少), je přezdíván Mudrc kaligrafie Šu-šeng (čínsky pchin-jinem Shūshèng, znaky zjednodušené 书圣, tradiční 書聖). Ve státních službách dosáhl hodnosti generála armády po pravici[1] jou-ťün ťiang-ťün (右軍將軍), proto byl v čínské literatuře tradičně nazýván „generál Wang“, Wang jou-ťün (čínsky pchin-jinem Wáng yòujūn, znaky zjednodušené 王右军, tradiční 王右軍, doslova „generál zprava Wang“).

Život a díloEditovat

Wang Si-č’ se narodil roku 303, pocházel z Lin-i v Šan-tungu, ale žil převážně v Šao-singu a Wen-čou v Če-ťiangu.

Patřil k prominentnímu rodu Wangů (v první třetině 3. století reprezentovaném zejména bratranci Wang Tunem a Wang Taoem), ale politická kariéra ho nelákala, proto zastával pouze relativně nevýznamné úřady.[1] Začal ve funkci asistenta v císařské knihovně, později byl vychovatelem jednoho z císařských princů, správcem různých komandérií, naposledy generálem armády po pravici a správcem komandérie Kuej-ťi.[2] Na odpočinku žil v Ťin-tchingu (金庭) v okrese Šan ()(moderní městský okres Šeng-čou v Šao-singu).[2]

Miloval umění, věnoval se zejména kaligrafii a dosáhl mistrovství ve vzorovém, kurzivním i konceptním písmu. Kaligrafii studoval u strýce Wang Iho (王廙, 276–322), malé vzorové písmo se prý učil u paní Wej Šuo. Zdokonalil kurzivní písmo Čung Joua.[1] Z jeho sedmi synů a dvou dcer největšího významu dosáhl nejmladší syn Wang Sien-č’, kaligraf takřka stejné úrovně. Dovedným básníkem a kaligrafem byl také druhý Wang Si-č’ův syn Wang Ning-č’ (王凝之, † 399).[2]

K nejdůležitějším dochovaným kopiím textů Wang Si-č’a v kurzivním písmu patří Text obsahující znaky sang luan (喪亂帖, Sang luan tchie) a Dopis Kchung Š’-čungovi (孔侍中帖, Kchung Š’-čung tchie), které jsou od 8. století uchovávány v Japonsku. Psané jsou zcela vyvinutým kurzivním písmem s charakteristickými proměnlivými liniemi psanými na stranu položeným štětcem.[3] Neslavnější dílo Wang Si-č’a v kurzivním písmu je Předmluva ke sbírce básní složených u pavilonu orchidejí (Lan-tching-sü) jím složená a zapsaná 22 den 3 měsíce roku 353 u příležitosti oslav Svátku jarní očisty. Text se nese v taoistickém duchu,[4] a je vysoce ceněným literárním dílem.[4][5] Z hlediska kaligrafie je Předmluva vrcholným dílem. Psána je kurzivním písmem blížícím se vzorovému, s dokonalou kombinací stability a přesnosti s uvolněností.[4] Generacemi čínských kaligrafů byla oslavována jako „nejlepší kaligrafie v kurzivním písmu pod Nebesy“.[6] Zásluhou Wang Si-č’a se i samotné setkání stalo legendární událostí, mnohokrát zobrazenou v básních, hrách i malbách.[5]

V konceptním písmu je nejslavnější Wang Si-č’ovou prací soubor Dopisů začínajících slovem sedmnáct (十七帖, Š’-čchi tchie) zachovaný v v podobě frotáží tchangské kopie.[7] Ve vzorovém písmu jsou nejlepšími jeho Esej o Jüe Im (樂毅論, Jüe I lun) o generálovi období válčících států, taoistický text Kniha žlutého dvora (黃庭經, Chuang tching ťing) a Elogium na portrét Tung-fang Šuoa (東方朔畫贊, Tung-fang Šuo chua can), vše psané plně vyspělým vzorovým písmem.[8]

Dílo Wang Si-č’a, spolu s dílem Wang Sien-č’a ovlivnilo většinu většinu pozdějších čínských kaligrafů.[9] Od 7. století[10] je mimořádně ctěn jako nejslavnější čínský kaligraf všech dob.[2][10][11] Jeho dílu a dílu Wang Sien-č’a byla věnována mimořádná pozornost, několik set jejich uchovaných dopisů a poznámek bylo po staletí kopírováno a opisováno.[12] Zachovaly se však pouze kopie a opisy, všechny originály jsou ztraceny.[9]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c ZÁDRAPA, Lukáš; PEJČOCHOVÁ, Michaela. Čínské písmo. Praha: Academia, 2009. 298 s. (Orient; sv. 5). ISBN 978-80-200-1755-0. S. 194. [Dále jen Zádrapa, Pejčochová]. 
  2. a b c d Ancient and Early Medieval Chinese Literature (vol. 2): A Reference Guide, Part Two. Příprava vydání David R. Knechtges, Taiping Chang. 1. vyd. Leiden: Brill, 2014. 680 s. ISBN 9004201645, 9789004201644. S. 1258–1259. (anglicky) 
  3. Zádrapa, Pejčochová, s. 196–197.
  4. a b c Zádrapa, Pejčochová, s. 197–198.
  5. a b TIAN, Xiaofei. From the Eastern Jin through the early Tang (317–649). In: OWEN, Stephen. The Cambridge History of Chinese Literature : Volume I. To 1375. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. [Dále jen Tian]. ISBN 978-0-521-85558-7. S. 199–285, na s. 209. (anglicky)
  6. The Palace Museum. "Preface for the Orchid Pavilion Gathering" by Wang Xizhi (ca. 303-ca. 361) [online]. Peking: The Palace Museum [cit. 2014-11-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-05. (anglicky) 
  7. Zádrapa, Pejčochová, s. 200.
  8. Zádrapa, Pejčochová, s. 200 a 202.
  9. a b Zádrapa, Pejčochová, s. 195.
  10. a b Zádrapa, Pejčochová, s. 193.
  11. Encyclopædia Britannica. Wang Xizhi [online]. Encyclopædia Britannica [cit. 2014-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Tian, s. 208.

Externí odkazyEditovat