Vzpoura na lesonickém panství
Vzpoura na lesonickém panství byla krátkým ozbrojeným selským povstáním na panství Lesonice na západní Moravě v rámci selských povstání v českých zemích roku 1775. Odehrála se primárně ve dnech 25. až 26. července 1775 v prostoru lesonického zámku jakožto zdejší vyvrcholení odporu proti vrchnosti a požadavkům na zrušení roboty, načež byla druhého dne trvání vojensky potlačena. Jednalo se zároveň o největší událost lidového odporu na Moravě během rozsáhlých selských bouří toho roku.
| Vzpoura na lesonickém panství | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Selské povstání (1775) | |||
 Pamětní deska selského povstání z roku 1935 na zdi lesonického zámku | |||
| Trvání | 25. – 26. červenec 1775 | ||
| Místo | Zámek Lesonice, České království | ||
| Souřadnice | 49°6′29″ s. š., 15°45′21″ v. d. | ||
| Výsledek | střelba vojska do davu s holemi a klacky | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Pozadí editovat
Po sedmileté válce byla hospodářská situace říše řízené císařovnou Marií Terezií značně neutěšená. V letech 1770 až 1772 vypukl v zemi hladomor, venkované byli přitom povinni robotou. Počátkem roku 1775 začaly v pohraničních oblastech říše, na Teplicku, Broumovsku a Náchodsku, selské nepokoje a postupně se šířily do celého vnitrozemí. V únoru pak 1775 začalo na Náchodsku působit selské „guberno“ pod vedením rtyňského rychtáře Antonína Nývlta, které upravovalo robotu a vydávalo vzory rozpisů robot. To bylo pak koncem března téhož roku vojensky potlačeno, především po srážkách u Chlumce a na Humlově kopci, a jeho vůdci uvězněni, souzeni a posléze pak císařovnou částečně amnestováni.
Za vlády posledního z rodu Aichpichlů, Karla Rudolfa, nastaly na panství Lesonice nepříznivé poměry, když za nemocného pána vládli jeho úředníci, kteří prý poddané týrali a vykořisťovali. Po smrti Karla Rudolfa se roku 1771 stal novým majitelem panství hrabě František Nadásdy, který vyžadoval důsledné vymáhání robotních povinností. Nespokojenost s robotou, nelidské zacházení vrchnosti, klamné pověsti o zrušení či snížení roboty a mylné přesvědčení, že byl vydán nový robotní patent, který před sedláky vrchnost tají a že jim povolené úlevy v robotě nechce dát, jen stupňovalo.
Nespokojení sedláci se tajně scházeli od poloviny června 1775 doma u rychtáře obce Martínkov Jana Tržila,[1] nebo v obecní kovárně. Zde se domlouvali, že nebudou konat ruční roboty. Tržil psal o všem, co se na Horním panství dělo, Jiřímu Čechovi, rychtáři ve Slavicích, který byl v čele nespokojených sedláků na Dolním lesonickém panství, se kterým udržoval vzájemné spojení dopisy od června do poloviny července 1775 ve snaze získat všechen lid panství, aby se domohli úlevy v robotách, především však prominutí ruční roboty. Chtěli toho dosáhnout cestou zákonitou, a proto Tržil zkoncipoval žádost majiteli lesonického panství, hraběti Nadásdymu, aby poskytl poddaným potřebné ulehčení. Žádost, která obsahovala soupis Tržilových devíti bodů však hrabě odmítl, stejným neúspěchem dopadla stížnost jemnickému písaři.
Průběh editovat
Po těchto událostech předložil majitel panství, hrabě Nadásdy, 28. června 1775 stížnost guberniu, které nařídilo krajskému hejtmanovi, aby poměry vyšetřil a aby zjednal pořádek. Vyslaný zástupce krajského hejtmana ve Znojmě Jan Nepomuk Hoffer přišel do Lesonic až 24. července a dal zatknout asi dvacet sedláků,[2] kteří byli označení za hlavní buřiče. Zatčení vyvolalo odpor a hněv sedláků, kteří se 25. července shromáždili kolem lesonického zámku, vznášeli zde své požadavky a přesto, že zatčení byli propuštěni, vnikli rozvášnění sedláci násilím do zámeckého dvora.
Následující den povolal majitel panství vojenskou setninu, které se vzbouření sedláci postavili pouze s holemi a klacky. Salvě z vojenských pušek padlo za oběť šest poddaných,[3] mnoho jich utrpělo zranění a vzpoura tím byla fakticky rozprášena. Hlavní buřiči byli následně zajištěni, ostatní se rozprchli. Jan Tržil nebyl z důvodu dlouhodobé nemoci účastníkem osudné srážky sedláků s vojskem na zámku a nebyl proto ani zatčen, byl ponechán doma pod dohledem.
Následky editovat
Hlavní vůdcové vzpoury původně měli být během procesu v září 1775 odsouzeni k trestu smrti,[4] císařovna Marie Terezie jim však nakonec trest zmírnila. Nemocný Jan Tržil, odsouzený ke třem letům nucených prací, nakonec zemřel v rodném Martínkově v listopadu 1775.
Lesonická selská vzpoura byla asi nejvýraznějším projevem odporu proti vrchnosti na území Moravy v rámci selských bouří roku 1775. I přes porážku povstání toto přispělo k urychlení procesu, který vedl k vyhlášení patentu o zrušení nevolnictví císaře Josefa II. z roku 1781.
Na zdi lesonického zámku vzpouru připomíná pamětní deska odhalená roku 1935 u příležitosti 160. výročí povstání.
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ VESNICE ROKU 2015 CHARAKTERISTIKA OBCE MARTÍNKOV - PDF Free Download. adoc.pub [online]. [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Z historie Lesonic - Lesonice. www.lesonice.cz [online]. [cit. 2021-10-11]. Dostupné online.
- ↑ REDAKCE. Před 245 lety umírali sedláci při vzpouře na lesonickém panství. Třebíčský deník. 2020-07-29. Dostupné online [cit. 2021-10-11].
- ↑ Selské povstání na lesonickém panstvtí v roce 1775 | Kraj Vysočina. www.kr-vysocina.cz [online]. [cit. 2021-10-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-10-11.
Literatura editovat
- VLČEK, Václav. Selské povstání r. 1775. Osvěta. 1875, s. 401–415. Dostupné online.
- Frais, Josef: Reformy Marie Terezie a Josefa II.: (nejen v českých a moravských zemích). Třebíč 2005.
- Bouza, Erik - Metelka, Jaroslav (eds.): Povstání poddanského lidu v severovýchodních Čechách. Hradec Králové 1975 (sborník historických studií).