Vylodění v Normandii

Vylodění v Normandii zahrnuje vyloďovací a související výsadkovou operaci v úterý 6. června 1944 během spojenecké invaze do Normandie v rámci Operace Overlord během druhé světové války. S kódovým označením operace Neptun a často označovaná jako Den D, to byla největší námořní invaze v historii. Operace zahájila osvobození Francie (a později západní Evropy) a položila základy vítězství spojenců na západní frontě.

Vylodění v Normandii
konflikt: Operace Overlord

Foto Roberta F. SargentaDo spárů smrti“ zachycuje vylodění 1. americké pěší divize na pláži Omaha v bitvě o Normandii
trvání: 6. červen 1944
místo: Normandie, Severní Francie
výsledek: vítězství Spojenců[1]
změny území: Vznik pěti spojeneckých předmostí v Normandii
strany
Spojenci:
Spojené královstvíSpojené království Spojené království[2]
Spojené státy americké USA[2]
AustrálieAustrálie Austrálie[3]
Canada 1921 Kanada[2]
Československo Československo[4]
Francie Francie[5]
Řecko Řecko[6]
Nový ZélandNový Zéland Nový Zéland[2]
Norsko Norsko[5]
Polsko Polsko[5]
Německá říše Německo[7]
velitelé
Spojené státy americké Dwight D. Eisenhower
Spojené království Bernard Montgomery
Spojené státy americké Omar Bradley
Spojené království Miles Dempsey
Spojené království Trafford Leigh-Mallory
Spojené království Bertram Ramsay
Spojené království Arthur Tedder
Nazi Germany Gerd von Rundstedt
Nazi Germany Erwin Rommel
Nazi Germany Hugo Sperrle
Nazi Germany Karl Dönitz
Nazi Germany Leo Geyr von Schweppenburg
Nazi Germany Friedrich Dollmann
Nazi Germany Hans von Salmuth
Nazi Germany Wilhelm Falley

síla
156 000 vojáků
195 700 námořního personálu[8]
50 350+ vojáků[9]
170 pobřežních děl. Včetně ráž 100mm až 210mm, dále 320mm raketomety.[10]
ztráty
10 000+ obětí; 4 414 potvrzených padlých
185 tanků M4 Sherman[11]
1 000 obětí[12]

Při vylodění spojenecké síly prolomily Hitlerův Atlantický val a znovu otevřely v severní Francii západní frontu. Spojenecké síly se vylodily současně na plážích Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword. Na pláži Omaha padlo nejvíce spojeneckých jednotek a spojencům se málem nepodařilo tuhle pláž získat. Na průběhu bitvy se projevilo několik faktorů — výhoda naprostého překvapení na straně Spojenců, jejich zdrcující převaha v počtu mužů, výborná příprava (vyvinuli velké množství zbrusu nových vyloďovacích technik), dobře organizovaná činnost francouzského odboje, v neposlední řadě i vážné nedostatky Atlantického valu a absolutní nepřítomnost Luftwaffe nad vyloďovacími plážemi a La Manche v první fázi vyloďovací operace.

I v dalších dnech si však Spojenci udržovali absolutní převahu na moři a výraznou (a místy i absolutní) převahu ve vzduchu. Spolu s Hitlerovou nerozhodností, který ještě několik dnů po dni D považoval akci za předstíranou (díky úspěšné spojenecké dezinformační kampani si stále myslel, že invaze bude provedena na Pas-de-Calais [pɑ də kalɛ]IPA) a nedovolil nasadit proti Spojencům své nejsilnější jednotky, zcela vyloučilo úspěšné zničení spojeneckého předmostí. K Hitlerově porážce také napomohlo vysazení desetitisíců spojeneckých parašutistů po celé Normandii. Mezi nejznámější výsadkářské boje patří bitva o St. Mere Église, bitva o Pegasus Bridge a ještě několik dalších vesnic.

VyloděníEditovat

Datum vyloděníEditovat

Původní termín vybraný pro vylodění byl stanoven na 5. června. Generál Eisenhower však přidal k vyloďovacímu vojsku další tři divize, čímž vznikl nedostatek plavidel a plánované datum vylodění bylo posunuto o celý měsíc. Začátkem června se ale znatelně zhoršilo počasí, což nutilo k posunutí termínu zejména kvůli vysokým vlnám a vlnobití na vyloďovacích plážích a nemožnosti v takových podmínkách nasadit parašutisty a letectvo. Zásadní posunutí data vylodění na červenec by ale znamenalo hrozbu, že se dříve nebo později informace o přípravě útoku dostanou do rukou nepříteli a místo vylodění bude prozrazeno, čímž by došlo ke ztrátě momentu překvapení. Vzhledem k rozsahu operace na území Spojeného království byli vojáci rozmístěni v mnoha táborech, kde čekali na nalodění a reálně hrozilo nebezpečí prozrazení. Vylodění bylo naplánováno na dobu úplňku také kvůli letectvu a hlavně kvůli vysokému přílivu.

Na operační poradě u vrchního velitele Spojeneckých expedičních sil Dwighta D. Eisenhowera dne 5. června se řešila otázka, zda se vojáci vrátí zpět do svých táborů a nebo bude již započatá operace pokračovat. I přes nepříznivé hlášení hlavního meteorologa (James Stagg) z Eisenhowerova štábu, jemuž velel generál Walter Bedell Smith, někteří polní velitelé (např. Bernard Law Montgomery) navrhovali, aby se v invazi pokračovalo i přes špatné meteorologické podmínky. Nahrávalo jim také to, že Němci na druhé straně kanálu nepředpokládali, že se Spojenci pustí do invaze v takto nepříznivém počasí, a tak si část velitelů německé armády vzala volno a odjela ke svým rodinám nebo na dovolené. Nakonec byla operace odložena pouze o 24 hodin na 6. června.

Francouzský odbojEditovat

Britská Special Operations Executive vytvořila plán zapojení francouzského odboje do vylodění. Zadala rozkazy týkající se rozsáhlých sabotáží železnic, komunikačních center, spojovacích drátů či elektrických rozvoden, což mělo paralyzovat schopnost Němců se v oblasti výsadku dorozumívat a pohybovat. Signál ke všeobecnému útoku sabotérů byl vyslán prostřednictvím pravidelného vysílání BBCLondýna. I když byla tato zpráva správně vyhodnocena jako začátek invaze Josefem Götzem z německé rozvědky, odpovědný nadřízený nebral na zprávu ohled, jelikož Josef Götz varoval před invazí již měsíc předtím. Tehdejší varování bylo také oprávněné, ale operace byla kvůli špatnému počasí odvolána.

Vzdušné výsadkyEditovat

 
Britské kluzáky Hamilcar přistávají v časných hodinách 6. června 1944 s těžkou technikou obrněného průzkumného pluku 6. výsadkové divize.

Plán Spojenců počítal s tím, že se jim podaří vybudovat bezpečné předmostí, ze kterého by mohli podniknout další mohutný útok, což by zajistilo vylodění hlavní části invazních sil. K tomuto účelu bylo potřeba zajistit vyloďovací pláže a znemožnit odražení invaze zpět do moře (což by znamenalo hlavně zastavení vyloďování). Předpokládalo se, že Němci do oblasti vylodění začnou brzy stahovat posily, a to i v době, kdy budou ještě vojáci bojovat na plážích. Aby se zamezilo snadnému přesunu německých záloh, bylo rozhodnuto, že do týlu Atlantického valu budou vysláni parašutisté, kteří obsadí strategická místa, a znemožní tak nepříteli stahovat zálohy a seskupit síly proti invazním vojskům.

Ve večerních hodinách začali nad oblastí Normandie seskakovat spojenečtí parašutisté ze 101. a 82. výsadkové divize americké armády a britského výsadkového sboru, celkem 13 000 výsadkářů, kteří měli za úkol obsadit strategické křižovatky, mosty a vesnice. Cíle jejich seskoku před rozbřeskem byly: zabezpečit čtyři východy z pláží před námořním výsadkem. To bylo nesmírně důležité, neboť tyto čtyři cesty na náspech byly jedinými trasami přes zatopené území, které pokrývalo západní část sektoru Utah. Jihozápadně potom dobýt a zabezpečit dva mosty a jedno zdymadlo přes řeku Douve a zničit velký železniční a silniční most přes tutéž řeku. Tyto cíle byly uloženy jednotkám 101. divize. Západně od 101. divize měla 82. divize zajistit západní břeh řeky Merderet a držet předmostí, zničit dva mosty a dobýt město Ste. Mere-Eglise. První transportní letouny s výsadkovými jednotkami odstartovaly 5. června ve 22.15 z letišť v jižní Anglii. Výsadky 101. ani 82. divize neprobíhaly podle plánu. Noční výsadky často bez navigačních prostředků způsobily, že obě divize byly rozptýlené a utrpěly při výsadku ztráty. Přestože místa shozu i jednotky byly promíchané, cíle byly nalezeny, dobyty a drženy. Jednotky 101. divize zabezpečily čtyři východy z pláže Utah v den D ve 13.00. U severních východů (3 a 4) se parašutisté spojili s vojáky 4. pěší divize postupujícími z pláží do vnitrozemí. Útok 82. divize na Ste. Mere-Eglise uskutečnilo asi 360 vojáků 505. jednotky výsadkové pěchoty. S využitím rychlosti, překvapení a noční tmy pronikli do města v 4.30, přerušili komunikace s Cherbourgem a hnízda německého odporu zlikvidovali. V 9.30 bylo první osvobozené město ve Francii pod kontrolou Američanů, i když se ve 12.00 začal od jihu rozvíjet německý protiútok. Na mnoha místech sektoru 82. divize byla situace zmatená. Řada jednotek byla vysazena do bažinaté oblasti podél řeky Merderet, kde mnoho vojáků utonulo. Na východním břehu probíhaly boje o předmostí u la Fiere a u Chef du Pont, ale rozptýlené skupiny vojáků shozených západně od řeky zůstaly izolované až do dne D+4, přičemž jejich cíle na řece Douve byly nedosažitelné. Ke konci dne D 82. divize stále nenavázala žádný kontakt s jednotkami z pláží. Část výsadku byla provedena na kluzácích.

Vylodění na plážíchEditovat

 
Vyloďovací člun blížící se k pláži Omaha
Podrobnější informace naleznete v článcích Utah Beach, Omaha Beach, Bitva o Pointe du Hoc, Gold Beach, Juno Beach a Sword Beach.

Pláže situované severním směrem k Britským ostrovům, na kterých se Spojenci vylodili, dostaly krycí jména, znějící (od západu k východu): Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword. První dvě pláže tvořily sektor americké 1. armády, zbývající tři patřily do britského sektoru 2. armády (Juno byla kanadská).

Německé jednotky byly posléze zatlačeny od pláží a přinuceny k ústupu směrem na jih a východ. Veliká část z nich však byla zničena, a to buďto díky nepřetržitým útokům spojeneckého letectva, nebo díky Hitlerově sveřeposti (jednotky nedostaly zavčas povolení k ústupu).

Největší boje probíhaly na pláži s krycím jménem Omaha v operačním pásmu 1. americké armády generálporučíka Omara Bradleyho, kde byly velmi strmé břehy a pláž byla velmi dobře kryta křížovou palbou z mnoha kulometů a děl. I přes značné ztráty a počáteční chaos ve velení invazních vojsk byla i tato pláž večer 6. června zajištěna a dobyta.

DůsledkyEditovat

Vylodění v Normandii bylo největší námořní invazí v historii. Účastnilo ji se téměř 5 000 vyloďovacích a útočných plavidel, 289 doprovodných plavidel a 277 minolovek.[13] Kanál La Manche překročilo v den D téměř 160 000 vojáků[14] a do konce června se vylodilo 875 000 vojáků.[15] Oběti spojenců v první den byly nejméně 10 000, přičemž 4 414 bylo potvrzeno jako mrtví.[16] Němci ztratili 1 000 vojáků.[12] Plány spojeneckých invazí požadovaly v první den dobyt Carentan, St. Lô, Caen a Bayeux, přičemž všechny pláže (jiné než Utah) byly spojeny s frontou 10 až 16 kilometrů od pláže; žádného z těchto cílů nebylo dosaženo.[17] Těchto pět předmostí bylo spojeno až 12. června, do té doby spojenci drželi frontu dlouhou přibližně 97 kilometrů a hlubokou 24 kilometrů.[18]] Caen, hlavní cíl, byl na konci dne D stále v německých rukou a úplně byl obsazen až 21. července.[19] Němci nařídili jiným francouzským civilistům, než těm, které považovali za nezbytné pro válečné úsilí, opustit potenciální bojové zóny v Normandii.[20] Počet civilních obětí v den D a D + 1 se odhaduje na 3 000.[21]

Spojenecké vítězství v Normandii pramenilo z několika faktorů. Německé přípravy podél Atlantického valu byly dokončeny jen částečně; krátce před dnem D Rommel uvedl, že stavba byla v některých oblastech dokončena pouze z 18 procent, protože zdroje byly odkloněny jinam.[22] Podvody provedené v rámci operace Fortitude byly úspěšné, takže Němci byli nuceni bránit obrovský úsek pobřeží.[23] Spojenci dosáhli a udrželi vzdušnou nadvládu, což znamenalo, že Němci nebyli schopni pozorovat probíhající přípravy v Británii a nebyli schopni zasahovat prostřednictvím bombardování.[24] Infrastruktura pro dopravu ve Francii byla vážně narušena spojeneckými bombardéry a francouzským odbojem, což Němcům ztížilo získávání posil a zásob.[25] Část úvodního bombardování byla mimo cíl nebo nebyla dostatečně koncentrovaná, aby měla jakýkoli dopad,[26] ale zvláštní obrnění fungovalo dobře až na Omahu a poskytovalo blízkou dělostřeleckou podporu vojákům, když vstupovali na pláže.[27] Nerozhodnost a příliš komplikovaná struktura velení na straně německého vrchního velení byly také faktory úspěchu spojenců.[28]

GalerieEditovat

V kultuřeEditovat

Vylodění a následné boje o Normandii se staly námětem pro množství filmů, knih, televizních dokumentů či počítačových her.

FilmyEditovat

Počítačové hryEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat


ReferenceEditovat

  1. Ford a Zaloga 2009, s. 342.
  2. a b c d Ford a Zaloga 2009, s. 25.
  3. Beevor 2009, s. 76.
  4. Beevor 2009, s. 492.
  5. a b c Beevor 2009, s. 82.
  6. Garner 2019.
  7. Ford a Zaloga 2009, s. 7.
  8. Morison 1962, s. 67.
  9. Ford a Zaloga 2009, s. 60, 63, 118–120.
  10. Zaloga a Johnson 2005, s. 29.
  11. Napier 2015, s. 72.
  12. a b Ford a Zaloga 2009, s. 335.
  13. Beevor 2009, s. 74.
  14. Ellis, Allen a Warhurst 2004, s. 521–533.
  15. Whitmarsh 2009, s. 104.
  16. Whitmarsh 2009, s. 87.
  17. Beevor 2009, Map, inside front cover.
  18. Horn 2010, s. 13.
  19. Wilmot 1997, s. 360.
  20. Flint 2009, s. 102.
  21. Flint 2009, s. 336.
  22. Wilmot 1997, s. 290.
  23. Ford a Zaloga 2009, s. 343.
  24. Wilmot 1997, s. 289.
  25. Ford a Zaloga 2009, s. 36.
  26. Beevor 2009, s. 91.
  27. Wilmot 1997, s. 291.
  28. Wilmot 1997, s. 292.

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat