Voltižér (voják)

Voltižér (francouzsky voltigeur) bylo označení pro vojáka elitních harcovnických pěších jednotek Francouzské armády založených v roce 1804 Napoleonem Bonapartem. Označení bylo v době napoleonských válek užíváno i armádami některých spojenců Francie, jejichž vojska byla organizována podle francouzského vzoru.

Voltižéři řadového pěšího pluku francouzské armády překračují Dunaj před bitvou u Wagramu.

Vznik a organizaceEditovat

Voltižéři (název je odvozen od pojmu voltiž, „voltižér“ tudíž znamená „akrobatický jezdec“, či doslova „skokan“ [na koně]) vznikli původně ve snaze zvýšit taktickou mobilitu části lehké pěchoty na bojišti, tím, že její příslušníci budou vycvičeni ke spolupráci s jezdectvem, kterým měli být na kratší vzdálenosti přepravováni na koni, sedící za zády jezdce. Z tohoto důvodu měli být vybíráni ze silných a mrštných mužů menšího vzrůstu, kteří měli být vycvičeni ke skokům a seskokům z hřbetu koně, a vyzbrojeni mušketou stejného vzoru jako užívali dragouni, poněkud kratší a lehčí než pěchotní. Výzbrojí důstojníků a poddůstojníků byly karabiny s drážkovanou hlavní.

V roce 1804 byla na voltižérskou transformována jedna rota každého praporu lehké pěchoty, a v roce 1805 následovalo podobné vytvoření voltižérských rot u praporů řadové pěchoty. Jejich příslušníci pobírali žold ve stejné výši jako příslušníci granátnických rot.

V praxi se původně koncipovaný způsob nasazení ukázal ve větším měřítku nepraktickým,[pozn. 1] ale původní název zůstal zachován pro elitní lehké pěší roty, vycvičené k harcovnické taktice, operacím v rojnici mimo hlavní linii řadových rot praporu, a lépe vycvičené v rychlosti i přesnosti palby. Jako takové mohly být nasazovány ke krytí čela či boků praporu sešikovaného v linii či koloně, k průzkumu bojem anebo k vedení operací v otevřeném tvaru v terénu příliš náročném pro řadové roty praporu. Namísto tamborů, obvyklých u ostatní pěchoty, byly u voltižérských rot povely předávány trubači vybavenými lesními rohy.

Gardoví voltižéřiEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Císařská garda (Napoleon).

V roce 1811 vzniklo šest voltižérských pluků v rámci Napoleonovy mladé gardy, první čtyři přeznačením z pluků Tirailleurs-Chasseurs (1. a 2.) a Conscrits-Chasseurs (3. a 4.), a pluky čísel 5 a 6 byly nově postaveny. Jejich rolí měl zprvu být především výcvik kádrů, připravovaných pro roli poddůstojníků v plucích řadové pěchoty. V letech 1813 až 1814 vznikaly v rámci gardy postupně další pluky voltižérů, jejichž celkový počet dostoupil posléze čísla 19, ale jednalo se o jednotky složené převážně z nedostatečně vycvičených nováčků, anebo i ke službě v armádě povolaných příslušníků Národní gardy, jejichž označení jako voltižérů císařské gardy mělo především vzbudit bojové nadšení a posílit morálku jejich příslušníků.

Čtyři pluky voltižérů existovaly i v císařské gardě Napoleona III. v době druhého císařství.

UniformyEditovat

Uniformy francouzských voltižérů odpovídaly stejnokrojům pluků k nimž náleželi, doplněnými límci ve žluté barvě, někdy červeně lemovanými, a epoletami v kombinaci zelené, žluté a někdy i červené barvy; a žlutými lesními rohy vyšitými na šosech jejich kabátců. Pokrývky hlavy byly doplněny chocholem či pomponem ve stejných barevných kombinacích.

PoznámkyEditovat

  1. Několik případů takovéto přepravy bylo nicméně pozorováno, například příslušníky Britské armády ustupující od Sahagúnu k La Coruña v prosinci 1808 a lednu 1809.[1]

ReferenceEditovat

  1. HAYTHORNTHWAITE, Philip. Corunna 1809: Sir John Moore's Fighting Retreat. Oxford: Osprey Publishing, 2001. ISBN 1 85532 968 9. Kapitola The Retreat to Corunna, s. 58. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • HAYTHORNTHWAITE, Philip. Napoleon's Light Infantry. London: Osprey Publishing, 1983. 40 s. ISBN 0850455219. (anglicky) 
  • HAYTHORNTHWAITE, Philip. Napoleon's Line Infantry. London: Osprey Publishing, 1983. 40 s. ISBN 0-85045-512-X. (anglicky) 
  • HAYTHORNTHWAITE, Philip. Napoleon's Guard Infantry (2). London: Osprey Publishing, 1984. 48 s. ISBN 0850455359. (anglicky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

  • SAMEK, Jakub. Dekret z 19. září 1805 [online]. Austerlitz.org, 2006-10-22 [cit. 2016-03-12]. Dostupné online.