Československé parlamentní volby 1946

Volby do Ústavodárného shromáždění Československé republiky se konaly v neděli 26. května 1946. Šlo o první volby v Československu po druhé světové válce, po vysídlení Němců převážně ze Sudet, jediné do nástupu komunistů k moci a bývají označovány jako poslední svobodné demokratické volby na dobu více než čtyřiceti let.[1] Nutno podotknout, že se nejednalo o plně svobodné volby, hlasování se totiž mohly zúčastnit pouze strany Národní fronty, například některým pravicovým stranám nebylo vůbec umožněno kandidovat. Po volbách se navíc nepočítalo s existencí opozice, volby měly pouze určit poměr sil ve vládě Národní fronty.

Volby do parlamentu Československé republiky 1946
StátČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Druh volebparlamentní
Volební termín26. května 1946
Předchozí volby1935
Následující volby1948
Volební účast93,9 %
Počet kandidátů8 politických stran
Výsledky
Celkem 300 poslanců
Klement Gottwald Petr Zenkl Jan Šrámek
Klement Gottwald Petr Zenkl Jan Šrámek
volební lídr volební lídr volební lídr
KSČ ČSNS ČSL
2 205 697 hlasů 1 298 980 hlasů 1 111 009 hlasů
31,2 % 18,4 % 15,7 %
93  mandátů 55  mandátů 46  mandátů
63 27 24
Jozef Lettrich Zdeněk Fierlinger
Jozef Lettrich Zdeněk Fierlinger Štefan Bašťovanský
volební lídr volební lídr volební lídr
DS ČSSD KSS
999 622 hlasů 855 538 hlasů 489 586 hlasů
14,1 % 12.1 % 6,9 %
43  mandátů 37  mandátů 21  mandátů
43 1 21
Vavro Šrobár
Vavro Šrobár Ivan Frlička
volební lídr volební lídr
Strana slobody Strana práce
60 195 hlasů 50 079 hlasů
0,9 % 0,7 %
3  mandátů 2  mandátů
3 2

Vítězem voleb se stala Komunistická strana Československa, následovaná Československou stranou národně socialistickou, Československou stranou lidovou, Demokratickou stranou, Československou sociální demokracií a třemi menšími slovenskými stranami.

"Volte 1", kampaň KSČ před volbami.

Kandidáti

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Národní fronta Čechů a Slováků.

V zemi České a Moravskoslezské byla podána jednotná kandidátní listina Národní fronty obsahující po 40 kandidátech za čtyři politické strany (Komunistická strana Československa, Československá strana národně socialistická, Československá sociální demokracie a Československá strana lidová). Dále bylo vyhrazeno 40  kandidátských míst pro zástupce tzv. všenárodních organizací: 10 za Ústřední radu odborů, 8 za Jednotný svaz českých zemědělců, 2 za Ústřední svaz obchodu, 2 za Ústřední svaz řemesel, 4 za Ústřední radu družstev, 3 za Ústřední národní tělovýchovný výbor, 3 za Svaz české mládeže a 8 za jiné významné složky veřejného života.[2]

Na Slovensku byla rovněž vytvořena jednotná kandidátní listina Národní fronty, která obsahovala po 40 kandidátech za obě dvě politické strany povolené na Slovensku (Komunistická strana SlovenskaDemokratická strana). Dále byly stanoveny následující počty: 14 kandidátů za odborové organizace (4 za Ústredie odborových sväzov Slovenska, 4 za Jednotný sväz slovenských roľníkov, 2 za Sväz slovenskej mládeže, 2 za Sväz slovenských žien) a 1 kandidát měl být bezpartajní. 5 kandidátů bylo vyhrazeno Rusínům. Za každého poslance byl zvolen zároveň jeho náhradník.[3]

Jednalo se jen o politické strany, které byly po válce povoleny. V tomto poválečném systému se na rozdíl od parlamentu demokracie První republiky již nepočítalo s vládnoucí stranou či koalicí a opozičními stranami, nýbrž s účastí všech stran ve vládě, ovšem s rozdělením mocenských pozic podle volebních výsledků. Neexistoval také systém preferenčních hlasů. Ve volbách byly zavedeny tzv. bílé lístky (nebo také prázdné lístky), které měly být určeny k projevení nesouhlasu s politikou Národní fronty.[4]

Volební kraje a mandáty

editovat

Ve volbách se rozdělovalo 300 mandátů v jednokomorovém Ústavodárném Národním shromáždění. Jednotlivým zemím Československa byl přidělen počet mandátů na základě počtu osob zapsaných v seznamech voličů ke dni 7. května 1946 (země Česká 150, země Moravskoslezská 81 a Slovensko 69 mandátů). Území Československa bylo dále rozděleno na 28 volebních krajů, kterým byl potom přidělen počet mandátů podle počtu odevzdaných platných hlasů ve volbách na základě tzv. zemského mandátového čísla, určeného poměrným způsobem z celkového počtu platných hlasů dané země.

Výsledky voleb

editovat

Krátce před volbami byla volební způsobilost snížena z 21 na 18 let. Ve volbách hlasovalo celkem 7 099 411 voličů.[4] Komunistická strana dosáhla v českých zemích nejlepších výsledků v okresech, odkud bylo vysídleno původní německé obyvatelstvo, nejvíce v okrese Tachov – 70,45% hlasů.[5] I když na Slovensku získala většinu hlasů (61,43%) Demokratická strana, zvolení KSČ v českých zemích znamenalo její zánik a KSČ tak získala moc v celém Československu.

Celkové výsledky

editovat
 
Strana Hlasy Mandáty
Počet % Počet ±
Komunistická strana Československa 2 205 697 31,1 93 +63
Československá strana národně socialistická 1 298 980 18,3 55 +27
Československá strana lidová 1 111 009 15,6 46 +24
Demokratická strana 999 622 14,1 43 +43
Československá sociální demokracie 855 538 12,1 37 -1
Komunistická strana Slovenska 489 596 6,9 21 +21
Strana svobody 60 195 0,9 3 +3
Strana práce 50 079 0,7 2 +2
Bílé lístky 32 177 0,5
Celkem platných hlasů 7 102 893 100 300 ±0
Voliči v seznamu/účast
Zdroj: [6]
Podíl hlasů
KSČ+KSS
37,9 %
ČSNS
18,3 %
ČSL
15,6 %
DS
14,1 %
ČSSD
12,1 %
SS
0,9 %
SP
0,7 %
bílé lístky
0,5 %

Výsledky podle zemí

editovat
 
Výsledky KSČ a KSS podle okresů
 
Výsledky DS podle okresů na Slovensku
Země KSČ[p 1] ČSNS ČSL DS ČSSD[p 2] SSl Bílé
lístky
země Česká 43,3 25,2 16,3 - 15,0 - 0,3
země Moravskoslezská 34,5 20,6 27,6 - 16,7 - 0,4
Slovensko 30,4 - - 62,0 3,1 3,7 0,8
Celkem 37,9 18,3 15,6 14,1 12,8 0,9 0,5
Zdroj: [6]

Výsledky dle volebních krajů

editovat
Volební kraj KSČ[p 1] ČSNS ČSL DS ČSSD[p 2] SSl Bílé
lístky
Praha 36,0 33,3 15,9 - 14,5 - 0,3
Kladno 53,6 23,0 8,6 - 14,6 - 0,2
Mladá Boleslav 43,7 29,4 14,2 - 12,4 - 0,3
Praha - venkov 47,0 24,7 13,6 - 14,5 - 0,2
Plzeň 44,8 22,1 14,1 - 18,7 - 0,3
Karlovy Vary 52,3 23,1 7,3 - 16,9 - 0,5
Ústí nad Labem 56,5 19,7 4,4 - 19,1 - 0,4
Liberec 48,3 25,2 10,6 - 15,4 - 0,4
Hradec Králové 39,5 25,8 19,4 - 14,9 - 0,3
Pardubice 35,8 22,0 24,2 - 17,8 - 0,3
Havlíčkův Brod 41,5 21,6 24,1 - 12,5 - 0,3
Tábor 39,8 22,8 27,3 - 9,8 - 0,3
České Budějovice 42,1 21,2 24,4 - 12,0 - 0,3
Jihlava 38,6 17,1 32,0 - 11,8 - 0,4
Brno 33,8 24,7 26,8 - 14,4 - 0,3
Olomouc 32,4 21,0 27,8 - 18,4 - 0,3
Zlín 30,9 18,1 36,4 - 14,3 - 0,3
Moravská Ostrava 37,9 19,7 19,9 - 21,6 - 0,8
Opava 33,1 19,8 26,5 - 20,2 - 0,4
Bratislava 30,2 - - 60,2 4,6 3,9 1,1
Trnava 33,0 - - 56,9 3,0 6,2 0,9
Trenčín 34,1 - - 60,4 2,4 2,5 0,7
Nitra 29,0 - - 58,8 2,7 8,8 0,7
Žilina 34,7 - - 60,5 2,3 1,7 0,8
Liptovský Mikuláš 27,1 - - 68,2 2,4 1,3 0,7
Banská Bystrica 39,3 - - 52,7 3,7 3,6 0,7
Košice 18,7 - - 72,3 4,5 3,6 0,8
Trnava 28,1 - - 68,1 1,7 1,7 0,5
Celkem 37,9 18,3 15,6 14,1 12,8 0,9 0,5
Zdroj: České země[7]Slovensko[8]

Dopady voleb

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku První vláda Klementa Gottwalda.

Výsledek voleb znamenal posílení Komunistické strany Československa. V čele vlády proto stanul komunista Klement Gottwald. Zachován byl ale systém Národní fronty a široké koalice stran. Komunisté měli v nové vládě devět zástupců (sedm českých a dva slovenské), národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté po čtyřech, sociální demokraté tři a dva ministři byli bez stranické příslušnosti.

Volby rovněž určily složení dalších zákonodárných a samosprávných orgánů. Na základě jejich výsledků byly například provedeny změny ve složení Slovenské národní rady. Podle Nařízení Slovenské národní rady 91/1946 O obnovení Slovenskej národnej rady na podklade výsledku volieb do Ústavodarného národného shromaždenia měly politické strany předložit seznam kandidátů do SNR a těm se měl přidělit mandát v SNR poměrně podle výsledků celostátních voleb.[9] Analogickým způsobem byly výsledky celostátních voleb aplikovány na přerozdělení mandátů v místních národních výborech. V českých zemích to znamenalo výrazný nástup KSČ do vedení místních a okresních výborů. V 37,5 % místních národních výborů získala KSČ nadpoloviční většinu mandátů a ze 163 předsedů okresních národních výborů jich nyní bylo 128 z KSČ.[10]

Reference

editovat
  1. Československo v letech 1946 – 1948 – poslední léta demokracie. Dejepis.com [online]. Dostupné online. 
  2. Ročenka Národního shromáždění republiky československé. Praha: Archiv Národního shromáždění, 1946, s. 9.
  3. Ročenka Národního shromáždění Republiky československé. Praha: Archiv Národního shromáždění, 1946, s. 9.
  4. a b Výsledky voleb na totalita.cz
  5. Volby 1946 a odsun Němců
  6. a b Statistická příručka Československé republiky [na rok] 1948. Praha: Státní úřad statistický, 1948. Dostupné online. S. 105. 
  7. Výsledky voleb do ústavodárného Národního shromáždění v roce 1946 na území České republiky. Praha: Český statistický úřad Dostupné online. S. 2. 
  8. Výsledky z volebných krajov na Slovensku. Čas: ústredný orgán Demokratickej strany na Slovensku. 29. 5. 1946, roč. 3, čís. 120, s. 2. Dostupné online. (slovensky) 
  9. 91/1946 Zb. SNR Nariadenie Slovenskej národnej rady o obnovení Slovenskej národnej rady na podklade výsledku volieb do Ústavodarného národného zhromaždenia [online]. zbierka.sk [cit. 2012-10-17]. Dostupné online. (slovensky) 
  10. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 468. 

Poznámky

editovat
  1. a b na Slovensku KSS
  2. a b na Slovensku Strana práce

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat