Vodárenská věž

vyvýšená stavba určená k pojímání vody

Vodárenská věž nebo věžový vodojem je jednou z možných podob vodojemu, kdy je zásobník vody umístěn nad úrovní terénu.

Praha, Na výšinách, Letenská vodárenská věž
Vodárenská věž v Roihuvuori (Helsinki, Finsko)

PrincipEditovat

 
Princip funkce vodárenské věže: 1. Čerpadlo, 2. Zásobník vody, 3. Koncoví uživatelé

Vodárenská věž je vyvýšená konstrukce podpírající vodní nádrž. Nádrž je umístěna ve výšce dostatečné k natlakování rozvodného systému pitné vody a k zajištění nouzového skladování pro požární ochranu. Vodárenské věže často fungují ve spojení s podzemními nebo povrchovými nádržemi, které ukládají upravenou vodu blízko místa, kde bude použita. Jiné typy vodárenských věží mohou uchovávat pouze nepitnou vodu pro požární ochranu nebo průmyslové účely a nemusí být nutně napojeny na veřejný vodovod.

Vodu do věžového vodojemu dodává čerpadlo.

Vodárenské věže jsou schopny dodávat vodu i při výpadcích proudu, protože hydrostatický tlak zvýšené úrovně vody tlačí vodu do rozvodů; nemohou však dodávat vodu po dlouhou dobu bez napájení, protože k doplnění věže je obvykle vyžadováno čerpadlo. Vodárenská věž také slouží jako nádrž, která pomáhá s potřebami vody v době špičky. Hladina vody ve věži obvykle klesá během hodin nejvyššího využití dne a poté ji čerpadlo během noci znovu naplní. Tento proces také chrání vodu před zamrznutím v chladném počasí, protože věž je neustále vypouštěna a doplňována.

HistorieEditovat

Historie vodárenských věží sahá do dob antického Říma. Hlavní město říše mělo v roce 100 n. l. 19 akvaduktů, 250 vodárenských věží et 1 352 fontán.[1] Další historie věžových vodojemů přes 600 let stará. Za nejstarší takovou věž v Německu je považována Velká vodní věž (Grosse Wasserturm) v Augsburgu z roku 1416.

V Praze je nejstarší vodárenská věž Šítkovská. Původní dřevěná věž z roku 1495 byla nahrazena kamennou, dodnes stojící stavbou v letech 1588 až 1591. Kamenná vodárenská věž v Jičíně z roku 1543 nahradila původní dřevěnou, poprvé zmiňovanou v roce 1502.

 
Komín s vodojemem (bývalá továrna Praga, Praha–Vysočany

Tovární komíny s vodojemyEditovat

Zvláštním druhem vodojemů jsou nádrže umístěné na továrních komínech, které se stavěly ve 2. polovině 19. a 1. polovině 20. století. Sloučením funkce komínu a vodojemu došlo k úspoře zastavěné plochy a nákladů (výstavba jednoho objektu místo dvou).[2] V Česku jsou příkladem takového řešení např. tovární komín v Mělníku, vybudovaný v letech 1948–1949.[3]

Drážní vodojemyEditovat

 
Praha-Běchovice, věžový vodojem podle návrhu Josefa Dandy

Ke zbrojení parních lokomotiv vodu byly u železničních stanic stavěna drážní vodojemy. První vodojemy byly stavěny jako samostatné věžové zděné budovy s vodní nádrží v patře (Drážní vodojem (Zbytiny)) případně s křídly, kde bylo technické zařízení, parní čerpadlo nebo sklad Drážní vodárna (Kasejovice). Tyto stavby většinou byly stavěny podle typizovaných plánů jednotlivých železničních společností.[4] V Praze-Běchovicích je vodojem postavený dle návrhu Josefa Dandy. Čtyřpatrová vodárenská věž s válcový skeletem ze železobetonu. V Bohumíně je unikátní vodojem v areálu lokomotivního depa byl postaven na přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století. Zásobníky vody byly umístěné v nejvyšším patře sedmipatrové administrativní budovy depa.[5]

Novodobé využitíEditovat

Mnohé vodárenské věže již neslouží původnímu účelu a jsou využívány např. jako muzea (vodárenská věž v Třeboni), spolkové prostory (Praha–Letná), byty (Karviná–Hranice[6]), galerie či penzion (Jičín). Více bývalých vodárenských věží slouží jako rozhledny (např. Kolín[7])

Vodárenské věže v Česku (příklady)Editovat

Vodárenské věže v zahraničí (příklady)Editovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Water tower na anglické Wikipedii a Wasserturm na německé Wikipedii.

  1. NOTHIAS, Jean-Luc. Les châteaux d'eau vont-ils disparaître ?. www.lefigaro.fr [online]. Sciences, 2010-04-21 [cit. 2022-02-27]. Dostupné online. (francouzsky) 
  2. O továrních komínech s vodojemy [online]. ČVUT, 2013-2015 [cit. 2022-02-27]. Dostupné online. 
  3. Mělník - Spolek pro chemickou a hutní výrobu [online]. ČVUT, 2013-2015 [cit. 2022-02-27]. Dostupné online. 
  4. BOROVCOVÁ, Alena. Kulturní dĕdictví severní státní dráhy. 1. vyd. Ostrava: Národní památkový ústav, Územní odborné pracovištĕ v Ostravĕ, 2016. 271 s. Dostupné online. ISBN 978-80-85034-91-2, ISBN 80-85034-91-3. OCLC 1010898392 S. 95–103. 
  5. BOROVCOVÁ, Alena. Kulturní dědictví Severní dráhy císaře Ferdinanda. 1. vyd. Ostrava: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, 2012. 198 s. Dostupné online. ISBN 978-80-85034-66-0, ISBN 80-85034-66-2. OCLC 835386702 S. 53. 
  6. HALUŠKA, Milan. Vodárenská věž nabídne luxusní a klidné bydlení za přijatelnou cenu [online]. Město Karviná, 2016-11-10. Dostupné online. 
  7. Rozhledna ve vodárenské věži [online]. Střední Čechy [cit. 2022-02-27]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • KOŘÍNEK, Robert. Věžové vodojemy – možnosti nového využití specifického stavebního dědictví [online]. tzb.info, 2019-11-23. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat