Vladimir Sergejevič Solovjov
Vladimir Sergejevič Solovjov (také Solověv nebo Solov'jev, rusky Владимир Сергеевич Соловьёв, 16. lednajul./ 28. ledna 1853greg. Moskva – 31. červencejul./ 13. srpna 1900greg. Uzkoje u Moskvy) byl vlivný ruský filozof, publicista, univerzitní učitel, teolog a mystik, blízký přítel F. M. Dostojevského. Jeho myšlení ovlivnilo mj. československého prezidenta T. G. Masaryka.
Vladimir Sergejevič Solovjov | |
---|---|
Narození | 16.jul. / 28. ledna 1853greg. Moskva |
Úmrtí | 31. červencejul. / 13. srpna 1900greg. (ve věku 47 let) Uzkoje |
Místo pohřbení | Novoděvičí hřbitov |
Povolání | filozof, básník, publicista, vysokoškolský učitel, literární kritik, spisovatel a teolog |
Alma mater | Historicko-filologická fakulta Moskevské univerzity |
Témata | filozofie, teologie, poezie, publicistika a literární kritika |
Rodiče | Sergej Michajlovič Solovjov[1] |
Příbuzní | Vsevolod Sergejevič Solovjov, Michail Sergejevič Solovjov a Polixena Sergejevna Solovjovová (sourozenci) Sergej Michajlovič Solovjov (synovec)[2] |
Vlivy | Arthur Schopenhauer Platón |
multimediální obsah na Commons | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
editovatSolovjovův otec byl významný ruský historik Sergej Michajlovič Solovjov (1820–1879), matka pocházela z ukrajinské rodiny a mezi jejími předky byl i básník a teolog Hryhorij Skovoroda. Na střední škole se Solovjov rozešel s pravoslavím, v němž byl vychován, a stal se nihilistou. Od roku 1869 studoval nejprve biologii, přes studium filozofie (zejména Spinoza, Schopenhauer, Schelling) se však ke své víře vrátil. Po studijním pobytu v Londýně (1875) krátce přednášel v Moskvě, roku 1877 se přestěhoval do Petrohradu, kde roku 1880 promoval.
Když roku 1881 veřejně požádal cara, aby amnestoval vrahy svého otce Alexandra II., musel se s univerzitní kariérou rozloučit; tehdejší ministr vyučování, povolný nástroj Pobědonoscevův, hrabě Děljanov, nemohl potřebovat za profesora Solovjova – „člověka s idejemi.“ — Tomáš Garrigue Masaryk.[3] Žil jako nezávislý spisovatel. Věnoval se pak více tradičním filozofickým tématům, epistemologii a etice. Jeho přítelem byl Włodzimierz Spasowicz, člen redakce časopisu Věstník Evropy (Вестник Европы), ve kterém Solovjov publikoval.[4] V posledních letech připravoval se svým mladším bratrem nový překlad Platónových dialogů. Jeho asketický způsob života byl prý vzorem pro postavu Aljoši Karamazova v Dostojevského románu Bratři Karamazovi.
Všichni životopisci uvádějí, že si Solovjov nešetřil zdraví. Živil se nesprávně a nepravidelně, když byl nemocen, neřídil se radou lékařů.[3] Ke konci 90. let se Solovjovovo zdraví začalo podstatně zhoršovat.[5] Když Solovjov pocítil, že se blíží jeho smrt, odjel na usedlost svého přítele Jevgenije Nikolajeviče Trubeckého u Moskvy, do Úzkého, kde za dva týdny zemřel.[6][7].
Myšlení
editovatPodle názoru většiny badatelů je rané myslitelovo období, zahájené v roce 1874 magisterskou prací Krize západní filozofie (proti positivistům), ve znamení slavjanofilství. V období osmdesátých let (příbližně od roku 1883) až do začátku let devadesátých však Solovjov rozvíjí zcela odlišný druh idejí a přechází od teoretické filozofie ke snaze uskutečnit svůj teokratický projekt, jehož součastí bylo i sjednocení církvi. To znamenalo rozchod se slavjanofilstvím.[8]
Sjednocujícím prvkem filozofického systému Vladimíra Solovjova je pojem všejednoty.[9] Solovjov byl hluboce věřící pravoslavný křesťan, zároveň ale viděl slabiny ruské církve, zejména její závislost na carovi a státu, a obdivoval římskokatolickou církev. Jeho hlavním cílem bylo podpořit ekumenické sblížení křesťanských církví, zejména pravoslaví a katolictví. Ve „Třech rozhovorech“ naznačuje utopickou představu sjednocení křesťanů i jejich zápas s Antikristem. Ideál duchovního sjednocení a spojení, které nacházel i v Bibli, chápal jako smysl pravoslavného pojmu sobornosť, což je i ruský překlad pojmu katolicita. Jeho synkretická filozofie vychází z platónismu, z Plótina a gnostiků a z řeckých církevních otců. Symbolická postava Moudrosti (Sofia) byla pro něho i mystickou zkušeností. Ke konci života, nemocen a v bídě, viděl budoucnost světa a lidstva v temnějších, apokalyptických barvách.
Postoj ke katolictví
editovatNěkteří autoři považují Solovjova za katolíka. Karel Jindřich již v roce 1910 napsal článek do časopisu Hlídka s názvem Vladimír Sergejevič Solovjev — katolík. K sepsání monografie o Vladimiru Solovjovovi podnítil Jindřicha jezuita František Žák, který o Solovjovově katolictví nijak nepochyboval.[10]
Erotologie
editovatSolovjov se velmi intenzivně zabýval vztahem mezi mužem a ženou v kosmologické perspektivě a hledal hluboký smysl lásky.[11] Napsal knihu Smysl lásky, která se stala první ruskou filozofickou studií na téma erotické lásky.[12] Ve vztahu mezi mužem a ženou viděl Solovjov vztah dvou nedokonalých potencí a domníval se, že je opravdová láska procesem integrace lidské bytosti a obnovení Božího obrazu v ní.[11]
Vliv
editovatOriginální Solovjovovo myšlení i literární schopnosti přitahovaly už za jeho života, o blízkém přátelství s Dostojevským byla již řeč. Solovjov však podstatně ovlivnil celou ruskou spirituální renesanci na přelomu 19. a 20. století.
Solovjov se téměž ihned po smrti zažadil mezi velikány ruského intelektuálního a kulturního života, kteří ovlivnili ruskou společnost 19. století, jako byl například Puškin, Tolstoj nebo Dostojevskij.[13] Solovjov se stal jedním ze zdrojů bohohledačství.[14] V určitém stupni byli pokračovateli Solovjovovy filozofie Sergej a Jevgenij Trubečtí, Nikolaj Losskij, dále Nikolaj Berďajev, Sergej Nikolajevič Bulgakov, Semjon Frank a další „vechovští“ ideologové.[15] Z jeho žáků vynikl ještě Pavel Florenskij. Inspiroval také generaci ruských symbolistů (Andrej Bělyj i Solovjovův synovec Alexandr Alexandrovič Blok), ovlivnil synkretické myšlení R. Steinera a pozdější ekumenické hnutí. Švýcarský teolog Hans Urs von Balthasar mu věnoval rozsáhlou studii a papež Jan Pavel II. ho nazval jedním z velkých průkopníků dialogu.
Solovjovova tvorba jako objekt zkoumání
editovatO Solovjovovi bylo již mnoho napsáno a jeho tvorba je stále studovaným fenoménem.[13] Západ seznámil s životem Solovjova Michel d'Herbigny, který krátce po Solovjovově smrti napsal jeho biografii s názvem Un Newman russe : Vladimir Soloviev (Paris, 1911). Kniha zdůrazňuje aspekt Solovjovova příklonu ke katolictví.[16] Solovjovův přítel Jevgenij Nikolajevič Trubeckoj napsal zdařilou biografii Světonázor Vl. S. Solovjova, která byla velmi rozšířena mezi ruskou emigrací[7] Do českého prostředí první republiky Československé pronikaly Solovjovovy myšlenky nejen díky přítomnosti ruského exilu a vlivu filozofů, jako byli např. Nikolaj Losskij či Boris Jakovenko, ale již dříve prostřednictvím obrody teologické reflexe nad rolí českého uniatství.[17] Kniha Michele d'Herbignyho se stala inspirací pro Ivana Mastiliaka a jeho článek Význam Vladimíra Solovjova.[7] První monografie o Solovjovovi od českého autora je dílo s názvem Vladimír Sergějevič Solovjev. Jeho život a působení (1920) od Karla Jindřicha, který se se Solovjovem osobně znal.[10] Ladislav Klíma napsal knihu O Solovjevově etice. Při reflexi nad Solovjovem v českém prostředí nelze opomenout Tomáše Masaryka, který ve svém druhém díle Rusko a Evropa věnuje celou XVIII. kapitolu Solovjovovi.
Jedním z významných sovětských filozofů zabývajících se Vladimírem Solovjovem byl Alexej Losev, jenž vydal kratší pojednání Vl. Solovjov s biografickými rysy a podrobnou studii Vladimir Solovjov a jeho doba. Tato kniha je detailním zpracováním nejrůznějších aspektů tvorby Solovjova, ve kterém převládá velmi podrobně a systematické zpracování jednotlivých témat.[18] Po změně režimu v bývalém Sovětském svazu nastoupila renesance Solovjovských bádání.[19] Po sametové revoluci v České republice začalo nakladatelství Refugium vydávat souborné dílo Solovjova s recenzemi a předmluvami Pavla Ambrose a Michala Altrichtera.[20] Dílo Vladimira Solovjova je hojně citováno též v knihách Tomáše Špidlíka.[21]
Dílo
editovatJeho díla lze rozčlenit do tři období:[22]
- první je období teosofické a slavjanofilské (1864–1882), kdy Solovjov bojuje s materialismem a pozitivismem:
- Krize západní filozofie: proti positivistům (1874);
- Filosofické základy komplexního vědění (1877);
- Čtení o boholidství (1878);
- Kritika abstraktních principů (1880);
- Tři pomluvy na památku Dostojevského (rusky Три речи в память Достоевского, 1881—1883);
- Židovství a křesťanská otázka (rusky Еврейство и христианский вопрос, 1884);
- Duchovní základy života (1882—1884);
- druhé je období církevně-teokratické nebo též „katolické“(1882–1891), ve kterém se vyrovnává s nacionalismem;
- závěrečné třetí, syntetické období je charakterizováno návratem k filozofii, poezii a kritice (1892–1900), kdy oponuje třem svým rivalům, kterými jsou Karl Marx, Friedrich Nietzsche a Lev Nikolajevič Tolstoj.
Z díla:
- Krize západní filozofie: proti positivistům (1874)
- Rusko a všeobecná církev (Paříž, 1889)
- Duchovní základy života (1884, 1885, 1897)
- Ospravedlnění dobra (Moskva, 1896)
- Smysl lásky, in TENACE, Michelina, Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova, Olomouc: Velehrad, 2000
- Čtení o boholidství. Přeložil Pavel Hroch. Olomouc: Velehrad, 2000. ISBN 80-86045-54-4
- Tři rozhovory: O válce, pokroku a konci dějin
- Legenda o Antikristu (1900)
- O modlitbě: z duchovních základů života (1915). Dostupné online
Podílel se také na tvorbě encyklopedického slovníku Brockhause a Jefrona
České překlady
editovatKnihy Vladimira Solovjova patří k nejpřekládanějším dílům ruské filozofie v České republice.[23]
- V. S. Solovjov, Čtení o boholidství. Refugium, Velehrad 2000
- V. S. Solovjov, Duchovní základy života. Refugium, Velehrad 1996
- V. S. Solovjov, Filosofické základy komplexního vědění. Refugium, Velehrad 2001
- V. S. Solovjov, Idea nadčlověka. Olomouc 1997
- V. S. Solovjov, Kritika abstraktních principů. Refugium, Velehrad 2003
- V. S. Solovjov, Krize západní filosofie. Refugium, Velehrad 2001
- V. S. Solovjov, Legenda o Antikristu. Refugium, Velehrad 1996
- V. S. Solovjov, Ospravedlnění dobra. Refugium, Velehrad 2002
- SOLOVJOV, Vladimir, z ruštiny přeložil Alan Černohous, 2000. Krása v přírodě. In: TENACE, Michelina. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma. Kniha vychází v rámci výzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s Centrem Aletti v Olomouci. ISBN 80-86045-55-2. S. 98–148.
- SOLOVJOV, Vladimir, z ruštiny přeložila Zdeňka Vychodilová, 2000. Obecný smysl umění. In: TENACE, Michelina. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma. Kniha vychází v rámci výzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s Centrem Aletti v Olomouci. ISBN 80-86045-55-2. S. 149–168.
- SOLOVJOV, Vladimir, z ruštiny přeložila Zdeňka Vychodilová, 2000. Smysl lásky. In: TENACE, Michelina. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma. Kniha vychází v rámci výzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s Centrem Aletti v Olomouci. ISBN 80-86045-55-2. S. 169–239.
- V. S. Solovjov, Teoretická filosofie. Refugium, Olomouc 2006
- V. S. Solovjov, Tři rozhovory: o válce, pokroku a konci dějin; Legenda o Antikristu. Praha 1997, druhé vydání Červený Kostelec 2011.
- V. S. Solovjov, Vybrané stati I. Čína a Evropa. Refugium, Olomouc 2006
- V. S. Solovjov, Vybrané stati II. Mytologický proces. Pohanství. Refugium, Olomouc 2007
Slovenské překlady
editovat- V. S. Solovjov, Rusko a univerzálna cirkev. Bratislava 2000
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Vladimir Solovyov (philosopher) na anglické Wikipedii.
- ↑ Irina Bencionovna Rodňanská: Соловьёв. In: Krátká literární encyklopedie, svazek 7. Dostupné online.
- ↑ Leonid Natanovič Čertkov: Соловьёв. In: Krátká literární encyklopedie, svazek 7. Dostupné online.
- ↑ a b Masaryk 1996, s. 195.
- ↑ Devatenácté století slovem i obrazem: Dějiny politické a kulturní. Díl I. Svazek druhý, nakladatel J.R.Vilímek, str. 964.
- ↑ Losev 2018, s. 108.
- ↑ Losev 2018, s. 111, 456.
- ↑ a b c Sládek 2009, s. 21.
- ↑ Nykl 2015, s. 210.
- ↑ Sládek 2009, s. 48.
- ↑ a b Sládek 2009, s. 26.
- ↑ a b Sládek 2005.
- ↑ Dr. phil. Lenka Naldoniová (Katedra filozofie, Ostravská univerzita). Láska v kontextu ruské filozofie [online]. Brno: [cit. 2021-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-20.
- ↑ a b Sládek 2009, s. 17.
- ↑ Pavlincová.
- ↑ Ščipanov 1976, s. 524.
- ↑ Sládek 2009, s. 20–21.
- ↑ Sládek 2009, s. 24.
- ↑ Sládek 2009, s. 42.
- ↑ Sládek 2009, s. 41.
- ↑ Sládek 2009, s. 43–44.
- ↑ Sládek 2009, s. 47.
- ↑ Sládek 2009, s. 18–19.
- ↑ Sládek 2018, s. 593.
Literatura
editovat- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimir Sergejevič Solovjov
- LOSEV, Alexej F., 2018. Vladimir Solovjov a jeho doba. Překlad : Tereza Javornická. 1. vyd. Červený Kostelec: Pavel Mervart. 616 s. (Agora; sv. 3). ISBN 978-80-7465-330-8.
- LOSSKIJ, Nikolaj, 2004. Dějiny ruské filosofie. Překlad : Alan Černohous. 1. vyd. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma. 663 s. ISBN 80-86715-26-4.
- MASARYK, Tomáš Garrigue, 1996. Rusko a Evropa: studie o duchovních proudech v Rusku. Svazek 2. Praha: Ústav Tomáše Garrigua Masaryka. 495 s. (Spisy T. G. Masaryka; sv. 12). ISBN 80-901971-6-7. Kapitola XVIII "Vladimir Solovjov – Naboženství jako mystika", s. 193–233. Kniha vychází s finanční podporou Grantové agentury České republiky.
- NALDONIOVÁ, Lenka, 2010. Erós a jeho metamorfózy. Ostrava: Ostravská univerzita. Dostupné online. ISBN 978-80-7368-840-0.
- NYKL, Hanuš, 2015. Slavjanofilství a slavjanofilské paradigma: příspěvek ke studiu ruské filosofie 19. století. 1. vyd. Praha: Slovanský ústav AV ČR. 255 s. (Práce Slovanského ústavu AV ČR, v.v.i. Nová řada; sv. 38). ISBN 978-80-86420-49-3. Kapitola "Vladimir Solovjov", s. 209–224.
- PAVLINCOVÁ, Helena. bohohledačství [online]. Religionistická encyklopedie [cit. 2024-08-05]. Dostupné online.
- SLÁDEK, Karel, 2018. Ediční poznámka. Prolegomena k českým polemikám o Vladimiru Solovjovovi. In: LOSEV, Alexej F. Vladimir Solovjov a jeho doba. 1. vyd. Červený Kostelec: Pavel Mervart. ISBN 978-80-7465-330-8. S. 593–606.
- SLÁDEK, Karel, 2005. Kosmické aspekty svátostí v pojetí Vladimíra Solovjova. Teologické texty. Čís. 4. Dostupné online [cit. 2021-03-19].
- SLÁDEK, Karel, 2009. Vladimír Solovjov: mystik a prorok. Osobnost a dílo Vladimíra Solovjova pohledem (nejen) české reflexe. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma. (Studijní texty Centra Aletti). ISBN 978-80-7412-021-3.
- ŠČIPANOV, I. J., 1976. Náboženskomystická filozofie V. Solovjova. In: JOVČUK, M. T.; OJZERMAN, T. I.; ŠČIPANOV, I. J. Dějiny filosofie. 2., přepracované vyd. Praha: Svoboda. S. 522–524.
- ŠPIDLÍK, Tomáš, 1996. Ruská idea : jiný pohled na člověka. Překlad : Z franc. přeložil Antonín Juvenál Valíček. Velehrad: Refugium. 414 s. (Studium; sv. 88). ISBN 80-86045-02-1.
- TENACE, Michelina, 2000. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova. Překlad : z francouzštiny přeložil Antonín Juvenál Valíček OFMC; Recenzenti: Pavel Ambros a Michal Altrichter. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma. ISBN 80-86045-55-2. S. 8–95. Kniha vychází v rámci výzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s Centrem Aletti v Olomouci.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimir Sergejevič Solovjov na Wikimedia Commons
- Osoba Vladimir Solovjov ve Wikicitátech
- Duchovní a tvůrčí cesta Vladimira Solovjova
- (anglicky)
- Vladimir Solovyov (1853–1900) – Heslo Solovyov na Internet Encyclopedia of Philosophy
- Životopis, myšlení, bibliografie
- M. Kostalevska, Dostoevsky and Soloviev (anotace knihy)
- W. Moss: Alexander II. and his time. (Kniha)
- Portál o Sovjovovi a naší době
- Transnational Solovyov Society