Otevřít hlavní menu

Vladimír Šmeral

český dabér, herec a vysokoškolský pedagog

Vladimír Šmeral (16. října 1903, DrásovTišnova15. března 1982, Praha) byl český herec.

Vladimír Šmeral
Narození 16. října 1903
Drásov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 9. ledna 1982 (ve věku 78 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

ŽivotEditovat

Jednalo se o velmi talentovaného herce s velmi kultivovaným hereckým projevem a osobitě plastickou dikcí, který po celý svůj život patřil mezi levicově zaměřené intelektuály. Po absolvování dramatického oddělení brněnské konzervatoře (1926) se stal členem činohry Zemského divadla v Brně.[1] Před válkou hrál ještě v Burianově „Déčku“, kam nastoupil v roce 1933 ihned po jeho založení[2] a od roku 1936[3] vystupoval v Osvobozeném divadle.

V roce 1941 nastoupil do Městských divadel pražských, kde působil až do roku 1944 a hrál na scénách Divadla Na poříčí, Komorního divadla a Divadla J. K. Tyla. Od roku 1945 až do roku 1978 byl členem Divadla na Vinohradech (po válce pod jménem Divadlo československé armády a Ústřední divadlo československé armády)[4].

Za války byl v ohrožení z důvodu smíšeného manželství, neboť jeho manželka Marianne, bývalá tanečnice u E. F. Buriana, byla podle tzv. norimberských zákonů židovkou[5]. Odmítl se rozvést a v roce 1944 byl deportován do koncentračního tábora Kletendorf – podobně jako Alfréd Radok, na území Polska.[zdroj?]

V roce 1937 se setkal při natáčení filmu Svět patří nám poprvé s Adinou Mandlovou[6], se kterou se později při zkouškách na inscenaci Chvála bláznovství (Divadlo Na poříčí, režie František Salzer) sblížil[7] a tato se stala jeho osudovou láskou[8]. Mandlová s ním následně čekala dítě, které se však narodilo před vánoci roku 1944 mrtvé[9]. Na konci války, když se Šmeralovi podařilo uniknout z koncentračního tábora a vrátil se do Prahy, byl po dobu šesti týdnů v úkrytu u Adiny Mandlové[10].

Ještě krátce po válce (srpen 1945) vypovídal ve prospěch Adiny Mandlové, později (v roce 1946) se však od ní distancoval[11]. Po válce byl politicky aktivní a společensky plně konformní, byl rovněž předsedou 21. svazu ROH (Svaz zaměstnanců umělecké a kulturní služby) a z této funkce na konferenci ROH v roce 1953 přednesl projev obviňující režiséra Jiřího Frejku z reakčních poměrů v Divadle na Vinohradech[12]. Pro socialistický režim coby člen KSČ vykonával řadu veřejných funkcí. Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat.[13]

V mládí mu vyhovovaly spíše role lyrických a kladných hrdinů. Jeho velmi uměřený herecký projev občas sváděl ke klišovitému podání některých postav. K stáru měl také jisté sklony k tendenčnímu ztvárňování církevních hodnostářů a buržoazních úředníků. Mezi jeho nejznámější a nejhodnotnější filmové role patří, mimo jiné, role ministra připomínajícího Zdeňka NejedléhoMenzelově trezorovém filmu Skřivánci na niti nebo postava inkvizitora Bobliga ve Vávrově snímku Kladivo na čarodějnice.

 
Hrob na Vyšehradském hřbitově

V letech 19491966 byl pedagogem na DAMU.

OceněníEditovat

CitátEditovat

Mezi divadelními umělci okupačních let vystoupili někteří, kteří zcela mimořádně dovedli rozeznět krásu – a živé významy – češtiny. Na prvním místě v povědomí těch, kdož tato léta žili, bylo Burianovo D, v němž tehdy působili dva virtuosové deklamace, Marie Burešová a Vladimír Šmeral, a v Národním divadle Růžena Nasková.
—  František Černý [15]

Divadelní role, výběrEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Český film : herci a herečky III, s. 363.
  2. Jaroslav Kladiva: E.F.Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 112
  3. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 222
  4. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  5. Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 127
  6. Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 70
  7. Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 72, 80, ISBN 80-86718-16-6
  8. Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 81, ISBN 80-86718-16-6
  9. Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 85, ISBN 80-86718-16-6
  10. Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 135, 136
  11. Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 101–2, 119, 120 ISBN 80-86718-16-6
  12. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 330, 360, ISBN 978-80-200-1502-0
  13. VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 327. 
  14. Český film : herci a herečky III, s. 367.
  15. František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, ISBN 80-200-0782-2

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat