Vilemína z Milána

italská charismatička žijící ve 13- století

Vilemína z Milána (přezdívaná Felix, v italských a anglických zdrojích uváděna jako Guglielma, v českých někdy jako Blažena) byla italská charismatička, která žila ve 13. stoletíMiláně. Po smrti byla pohřbena v opatství Chiaravalle u Milána a začala být uctívána jako světice, avšak vedle toho na její odkaz navazovala náboženská skupina vilemínitů, která byla vzápětí prohlášena za heretickou a stíhána inkvizicí. Zákrok proti hnutí zasáhl i Vilemíninu památku. Její kult byl zrušen a ostatky spáleny.[zdroj?]

Vilemína z Milána
Narození 1210
Čechy nebo Itálie
Úmrtí 24. srpna 1281 (ve věku 70–71 let)
Milán nebo Itálie
Rodiče Přemysl Otakar I.
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Otázka českého původuEditovat

Původ Vilemíny je obestřen nejasnostmi, jediným vodítkem jsou inkviziční výslechy jejích stoupenců z roku 1300. Podle svých stoupenců se Vilemína narodila o Letnicích a byla dcerou českého krále, kterým by z logiky věci byl Přemysl Otakar I., a kdyby šlo o manželskou dceru, byla by její matkou Konstancie Uherská. Toto přesvědčení, zachycené pouze v dochovaných záznamech jejich procesu, podporoval zejména její obdivovatel Ondřej Saramita. Na základě tohoto pramene ji František Palacký zařadil do genealogie Přemyslovců a rekonstruoval její české jméno v podobě Blažena. Spekulovalo se o tom, že Vilemína byla pravděpodobně nucena odejít z českých zemí z důvodu porážky jejího synovce Přemysla Otakara II. habsburským vojskem. [1] Pochybnosti o tom, že skutečně byla dcerou českého krále, vyvstaly v historické obci již v 19. století a trvají dodnes. V současné době se většina badatelů (mezi nimi Josef Žemlička) přiklání spíše k mínění, že jde o zbožnou legendu Vilemíniných uctívačů, a Vilemínin skutečný původ pokládá za nejistý. Tvorbě legend kolem jejího původu nasvědčuje i zpráva v Kolmarské kronice z roku 1301: „V předešlém roce přišla z Anglie velmi krásná a stejně tak výřečná žena, která říkala, že je Duchem svatým vtěleným pro spásu žen, a křtila ženy ve jménu Otce, Syna a sebe.“[zdroj?]

Život v MiláněEditovat

Vilemína spolu se svým synem, o němž není nic dalšího známo, dorazila do Milána roku 12601270 neznámo odkud a usadila se zde. I přesto, že přesvědčení jejích stoupenců vykazuje určité podobnosti s jinými nekonformními skupinami severní Itálie té doby, např. herezi svobodného duchavaldenskými, její spojitost s těmito skupinami nebyla dokázána. Ve výpovědích z inkvizičního spisu je popisována jako osoba, která žila skromný život v domku poskytnutém jí (patrně výměnou za slib zbožného odkazu) opatstvím Chiaravalle, oblékala se do prostých šatů, věnovala se charitativní činnosti a vždy byla obklopena svými obdivovateli. [2] Pravděpodobným datem jejího úmrtí je 24. srpen 1281.

Vilemínin kultEditovat

Záznamy jsou skrovné, ale uvádí se, že Vilemínin zbožný život započal v roce 1262. Postupně začala přitahovat stoupence z různých, i vyšších společenských vrstev.[3] Někteří její stoupenci, později nazvaní vilemínité, ji vnímali jako ženské vtělení Ducha svatého a přisuzovali ji léčitelské schopnosti. Za nejvýznamnější osobnosti této skupiny jsou považováni Ondřej SaramitaManfréda z Pirovana, kteří Vilemínu uctívali a kult udržovali i po její smrti.[4] Vilemína o sobě sama jako o vtělení Ducha svatého nemluvila. Byla úzce spjata s cisterciáckým klášterem v Chiaravalle, kde byly poté převezeny její ostatky. [5] Toto místo také sloužilo k pozdějším rituálním činnostem vileminitů. Na začátku inkvizičního procesu v roce 1300 byla považována za světici, nicméně na základě výpovědí svědků byla prohlášena za kacířku a její ostatky byly spáleny souběžně s upálením Manfrédy a Ondřeje.

Vilemína v literatuřeEditovat

Vilemína se stala jednou z postav historického románu Dítě z Apulie od spisovatelky Ludmily Vaňkové.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Parati, Graziella, Rebecca J. Italian Feminist Theory and Practice: Equality and Sexual Difference § 43.
  2. Elliott, Dyan, Female Spirituality and Inquisitorial Culture in the Later Middle Ages § 153.
  3. Ashe, Geoffrey, Encyclopedia of Prophecy § 96.
  4. Ashe, Geoffrey, Encyclopedia of Prophecy § 97.
  5. Elliott, Dyan, Female Spirituality and Inquisitorial Culture in the Later Middle Ages § 153.

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  • ELLIOTT, Dyan. Proving Woman: Female Spirituality and Inquisitorial Culture the Later Middle Ages. Princeton: Princeton University Press, 2004. Kapitola 4. (english) 
  • MÍKOVEC, Ferdinand. Vilemína, dcera krále Otakara. Lumír: Beletristický týdeník. 1852?. (čeština) 
  • Guglielma of Milan. In: ASHE, Geoffrey. Encyclopedia of Prophecy. Santa Barbara: ABC-CLIO, 2001. (english)
  • PARATI, Graziella. Italian Feminist Theory and Practice: Equality and Sexual Difference. Madison; Teaneck: airleigh Dickinson University Press, 2002. (english) 
  • STARÁ, Lenka. Vilemína z Milána a její stoupenci. Brno, 2006 [cit. 2013-04-18]. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta – Ústav reigionistiky. Vedoucí práce David Zbíral. Dostupné online.
  • PETERSON, Larmon Janine. Contested Sanctity: Disputed Saints, Inquisitors, and Communal Identity in Northern Italy. Bloomington, 2006. Disertační práce. Indiana University – Dept. of History. .