Otevřít hlavní menu

Vilém Amort

český sochař (1864-1913)

Vilém Amort nebo také Vilím Amort (7. říjen 1864, Kunratice[1]5. září 1913, Praha-Smíchov[2]) byl český sochař, bratranec sochařů Václava Amorta a Vlastimila Amorta, strýc sochaře Vlastimila Amorta mladšího (1880–1950) a dědeček sochaře Čestmíra Amorta.

Vilém Amort
Vilém Amort
Vilém Amort
Narození 7. října 1864
Kunratice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 5. září 1913 (ve věku 48 let)
Praha-Smíchov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Povolání sochař
Příbuzní
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
hrob sochaře Vilíma Amorta a jeho rodiny na Olšanských hřbitovech

ŽivotEditovat

Vilém Amort absolvoval obecnou školu v Berouně a v letech 1879–1882 se vyučil v sochařské a štukatérské firmě svého strýce Aloise Amorta v Olomouci a zároveň zde navštěvoval nedělní školu modelování Antonia Maria Rabenalta. Roku 1882 se přestěhoval do Prahy, ale protože mu chybělo vyšší vzdělání, nemohl se přihlásit ke studiu na Akademii. V 80. a 90. letech pracoval postupně v několika kamenických dílnách v Praze (mj. u firmy Antonín Riedl a spol., v dílně Aloise Folkmanna, Josefa Fikara (Figara), Bohuslava Schnircha, Jakuba Ronce, Celdy Kloučka a dalších.)

9. srpna roku 1887 se Amort oženil s Marií Netrefovou a měl s ní v manželství pět dětí, z nichž tři se dožily dospělosti. Od roku 1890 vystavoval a v roce 1893 vyhrál první cenu v soutěži na pražský pomník Mistra Jana Husa. Podnikl několik krátkých cest do zahraničí (Drážďany, Mnichov, Norimberk) a roku 1906 se podílel na zakázce v Lipsku.

Od roku 1896 začal spolupracovat se sochaři Jindřichem Říhou a Josefem Kropáčkem (zvlášť na výzdobě staveb, například Schierův dům), ale kvůli osobním sporům se jejich spolek po třech letech rozpadl.[3] Amort si zřídil vlastní sochařský ateliér roku 1899 a v dalších letech spolupracoval se sochařem Kulou, s vlastníkem slévárny bronzu K. Bendelmayerem a architektem Bóžou Dvořákem. Mezi jeho žáky patřili Karel Opatrný a bratranec Václav Amort nebo malíř Antonín Lewý.

Od raného mládí, kdy hrál jako ochotník, ho zajímalo divadlo. Později se věnoval spolkové činnosti, psal články do časopisů a vedl rozsáhlou korespondenci s tehdejší kulturní elitou. Po celý život pilně navštěvoval divadla, biograf a výstavy, hodně času věnoval četbě poezie, beletrie i nejrůznějších odborných časopisů (Vynálezy a pokroky, časopis Musea království českého), byl aktivní politicky (Klub strany státoprávně pokrokové) i jako člen spolku Budoucnost, nebo zakládající člen Ústřední matice školské. Zasazoval se o obnovu soch Matyáše Brauna a byl i členem několika komisí pro posouzení sochařských soutěží.

Od roku 1896 byl členem Umělecké besedy a krátce i Spolku výtvarných umělců Mánes (SVU Mánes) a v letech 1898–1902 Jednoty umělců výtvarných.

Vilém Amort chápal uměleckou práci jako poslání, kterému je třeba vše obětovat,[4] ale ve svých názorech byl značně konzervativní, neuznával moderní směry umění a vedl polemiku s historiky umění i se spolkem Mánes. Poté, co malíři Beneš Knüpfer a Antonín Slavíček spáchali sebevraždu, se jeho nenávist proti "surové zhovadilosti" kritiky prohloubila a hledal morální oporu pro své postoje u Josefa Maudera. Některé veřejné zakázky nakonec ztratil pro svou konfliktní povahu (Sochy Světlonošů pro most Svatopluka Čecha) a nepohodl se s několika zadavateli náhrobků (mj. Ladislav Rott). Ze svých současníků si vážil belgického sochaře Constantina Meuniera, z českých J. V. Myslbeka nebo Josefa Maudera.

Zemřel v Praze 5. září 1913 ve věku 49 let. Je pohřben na Olšanských hřbitovech.

OceněníEditovat

  • 1911 za akt Marie Magdaléna, finanční cena Akademie věd a umění z fondu JUDr. Josefa Kaňky
  • 1913 za "vynikající činnost uměleckou", cena Akademie věd a umění z fondu Svatováclavského

DíloEditovat

Vilém Amort je autorem komorních děl, řady štukových reliéfů na budovách nebo soch na veřejných prostranstvích v Praze, v Plzni, Berouně, Kolíně, Pardubicích, Poličce, Dvoře Králové, Nymburku, Jiřicích, Přerově, Černošicích, Karlových Varech, Turnově, Klokotech, Valči, Hořovicích a na Želivském klášteře.

Jeho první zakázkou byla bysta kardinála hraběte Františka Schönborna, která však nebyla přijata příznivě. Jako portrétní sochař se Amort prosadil až roku 1896 podobiznami Jaroslava Vrchlického a Svatopluka Čecha z karrarského mramoru, které zadavatel věnoval Muzeu království českého. Po roce 1900 vytvořil řadu portrétů pro nakladatele Františka Topiče (například plakety s portréty S. Čecha, J. Nerudy, V. B. Třebízského, B. Smetany a Topičovy ženy), busty Julia Zeyera, Františka Adolfa Šubrta, Karla Václava Raise nebo portrét Františka Ladislava Riegera pro Národní divadlo.[5]

Ve volné sochařské tvorbě se inspiroval literaturou (Lešetínský kovář), náboženskými náměty (Kalvárie, sv. Jan Nepomucký, Ahasvér), svými sny (Žena-matka) nebo přírodní scenérií (Vodník). Zlomovým se pro něj stal rok 1993, kdy nečekaně zvítězil se svým sousoším v soutěži na pomník mistra Jana Husa na Malém rynku na Starém městě v Praze. Pomník však nebyl realizován a další soutěž vypsanou pro hlavní Staroměstské náměstí roku 1900 vyhrála modernější koncepce Ladislava Šalouna. Ostatní návrhy, včetně Amortova, se nedochovaly[6], ale Amort se pokoušel uspět s novým návrhem ještě roku 1902 a do své smrti se domníval, že se stal obětí nespravedlnosti.[7]

Realizace (výběr)Editovat

  • 1893 návrh pomníku Jana Husa v Praze, první soutěž, oceněno 1. cenou (v kameni podle předlohy provedl Vojtěch Brůžek r. 1926, osazeno v Praze – Tróji)[8]
  • 1893 Náhrobek Aloise Pravoslava Trojana na Vyšehradském hřbitově v Praze
  • 1896–1897 Atlanti nesoucí nárožní arkýř, alegorické sochy Stará doba a Nová doba nad vstupem ze Staroměstského náměstí, Schrierův dům, čp. 934, Praha 1 – Staré Město, Staroměstské náměstí 5, Pařížská 2,[9]
  • 1899 Rytíř Roland na štítu radnice v Kolíně
  • 1899 Touha, bronzová socha byla původně umístěná v Petřínských sadech. Po opakovaných pokusech o její odcizení byla přemístěna do depozitáře Galerie hlavního města Prahy.
  • 1900 štukový reliéf Jan Hus na hranici, č.p. 621, ulice U Divadla, Pardubice,
  • 1902 štuková výzdoba průčelí Občanské záložny, č.p. 55, Perštýnské náměstí, Pardubice. Horní část: Kristus, střední část: Jan Žižka na koni, dolní část: Slyšení papežského legáta Fantina de Vale u krále Jiříka z Poděbrad Vilím Amort/ Pardubické plastiky : Slyšení papežského legáta Fantina de Vale u Jiříka z Poděbrad. Zprávy Klubu přátel Pardubicka. 2001, čís. 9/10, s. 227. 
  • 1903 Výzdoba průčelí a interiéru radnice v Berouně[10]
  • 1905 Kristus, štukový reliéf na západním průčelí kostela svatého Jiljí, Pardubice – Pardubičky
  • před 1907 socha Světlo na pilířích mostu Svatopluka Čecha,
  • před 1907 náhrobek Luďka Marolda, Olšanské hřbitovy, Praha,
  • 1908 Náhrobek rodiny Zbirovských na Vyšehradském hřbitově v Praze
  • 1909 Madona s dítětem, průčelí Želivského kláštera
  • 1910 Poprsí JUDr. Karla Kramáře, bronz
  • kolem 1910 Snímání z kříže, bronz, Husův sbor Praha – Dejvice
  • 1913 Ukřižovaný na západním průčelí kostela sv. Bartoloměje, Pardubice,[11]
  • reliéf Madona, dům č.p. 586, ulice Bratranců Veverkových, Pardubice
  • 1907 sochy Rusalka a Vodník v Květnici na pražském Petříně. Socha Rusalky byla v 90. letech 20. století odcizena. Socha Vodníka byla poté přemístěna do depozitáře Galerie hlavního města Prahy.
  • Dohasínající krása u krematoria v Praze
  • sochařská výzdoba městského divadla v Plzni

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. Svitáková A, Sochař Vilím Amort, 2012, str. 9
  4. Svitáková A, Sochař Vilím Amort, 2012, str. 9
  5. Benešová Z, Straková P, Busty v Národním divadle, ND 2010
  6. Zuzana Patiová, Okolnosti vzniku Husova pomníku v Praze (bakalářská práce), Seminář dějin umění, FF MUNI, Brno 2008
  7. Svitáková A, Sochař Vilím Amort, 2012, str. 39
  8. Sochařství: Jan Hus na hranici v Praze – Tróji
  9. ŠÁMAL, Petr; RYMAREV, Alexandr. Schierův dům a tajemství jeho sochařské výzdoby jako překvapivé poselství z doby pražské asanace. Za starou Prahu. 2005, roč. XXXV. (VI.), čís. 1. Dostupné online. ISSN 1213-4228. 
  10. Sochařství: Výzdoba průčelí a interiéru radnice v Berouně
  11. HRUBÝ, Vladimír; STANĚK, Jiří. Kostel sv. Bartoloměje v Pardubicích. Pardubice: Helios, 2000. ISBN 80-85211-08-4. S. 47. 

LiteraturaEditovat

  • Rumjana Dačevová a kol., Karáskova galerie, Památník národního písemnictví Praha 2012, s. 88, ISBN 978-80-87376-01-0
  • Martin Krummholz, Kalvárie života a díla Vilíma Amorta, Umění LII, 2004, s. 372–381.
  • František Xaver Harlas, Sochařství a stavitelství, Praha 1911, s. 106–108.
  • Osobní deníky Vilíma Amorta z let 1884–1912, 63 sešitů, Literární archiv Památníku národního písemnictví, fond Amort Vilím, č. přír. 252/52,
  • heslo Amort, Vilím. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný nové doby. Praha: Jan Otto, 1930-1934. ISBN 80-7185-057-8. Svazek Dodatky, svazek I/1. S. 142.
  • TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Svazek 1. Praha: Rudolf Ryšavý, 1947. Heslo Amort, Vilém, s. 19. 

Externí odkazyEditovat