Viktor Janukovyč

ukrajinský politik

Viktor Fedorovyč Janukovyč (ukrajinsky Віктор Федорович Янукович, rusky Виктор Фёдорович Янукович; * 9. července 1950 Jenakijeve, Doněcká oblast) je bývalý ukrajinský politik, v letech 20022004, 20042005 a 20062007 premiér a v letech 20102014 prezident země. V prezidentských volbách v roce 2010 byl se ziskem 48,95 % hlasů zvolen prezidentem Ukrajiny, úřadu se ujal 25. února 2010.[2] Po vleklé ukrajinské krizi probíhající od listopadu 2013, která vedla až k pouliční válce v Kyjevě, byl dne 22. února 2014 v nepřítomnosti parlamentem fakticky sesazen.[1]

Viktor Janukovyč
Віктор Янукович
Viktor Janukovyč v roce 2010
Viktor Janukovyč v roce 2010
4. prezident Ukrajiny
Ve funkci:
25. února 2010 – 22. února 2014[1]
Předseda vládyJulija Tymošenková
Oleksandr Turčynov
Mykola Azarov
PředchůdceViktor Juščenko
NástupceOleksandr Turčynov
9., 10. a 13. premiér Ukrajiny
Ve funkci:
22. listopadu 2002 – 7. prosince 2004
PrezidentLeonid Kučma
PředchůdceAnatolij Kinach
NástupceMykola Azarov
Ve funkci:
28. prosince 2004 – 5. ledna 2005
PrezidentLeonid Kučma
PředchůdceMykola Azarov
NástupceMykola Azarov
Ve funkci:
4. srpna 2006 – 18. prosince 2007
PrezidentViktor Juščenko
PředchůdceJurij Jechanurov
NástupceJulija Tymošenková
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSSS (1980–1991)
Strana regionů (2003-2010)
žádná (od 2010)

Narození9. července 1950 (71 let)
Jenakijeve, Doněcká oblast, Ukrajinská SSR, SSSR
Národnostukrajinská
ChoťLjudmyla Oleksandrivna
DětiOlexander
Viktor
Alma materDoněcký polytechnický institut
Profesestrojní inženýr
NáboženstvíUkrajinská pravoslavná církev
OceněníŘád za zásluhy 3. třídy (1998)
Řád za zásluhy 2. třídy (2000)
Řád za zásluhy 1. třídy (2002)
medaile Anania Širakaciho (2004)
Stříbrný olympijský řád (2007)
… více na Wikidatech
PodpisViktor Janukovyč Віктор Янукович, podpis
CommonsViktor Yanukovych
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Od svého sesazení a následného útěku z Ukrajiny – podle ruského prezidenta Vladimira Putina z důvodu ohrožení života, přičemž mu k opuštění země dopomohly ruské speciální složky – pobývá v exilu v Rusku. Žije v luxusní vile, vlastněné ruským ministerstvem vnitra, ve vesnici Bakovka, součásti města Odincovo nedaleko Moskvy, i když svou oficiální adresu uvádí v Rostově na Donu.[3]

ŽivotEditovat

Narodil se v dělnické rodině polského a běloruského původu. Jeho matka zemřela, když mu byly dva roky, později přišel i o otce a vyrůstal s polskou babičkou.[4] V roce 1967 byl odsouzen na tři roky odnětí svobody účast na loupeži,[5] po roce ho však propustili v rámci amnestie k 50. výročí VŘSR. V roce 1970 byl opět odsouzen, a sice na dva roky za těžké ublížení na zdraví. Server Idnes.cz napsal, že podle některých zdrojů to bylo za hrubé znásilnění.[2] Ve vězení se měl stát spolupracovníkem KGB, což mu mělo zajistit rychlejší propuštění i zahlazení obou odsouzení již v roce 1978.[6]

V 70. letech pracoval jako autoelektrikář. V roce 1980 získal diplom inženýra-mechanika na Doněcké státní technické univerzitě (dříve Doněcký polytechnický institut), v roce 2001 ukončil Ukrajinskou akademii zahraničního obchodu, obor mezinárodní právo. Od roku 1996 do 21. listopadu 2002 byl gubernátorem Doněcké oblasti (gubernátor je zpravidla jmenován prezidentem Ukrajiny).[2]

Janukovyč je od roku 1972 ženatý, jeho manželka se jmenuje Ljudmila Olexandrivna. Manželé mají nyní již jen jednoho syna Olexandra (* 1973). Jeho firmy získávaly v době, kdy byl jeho otec prezidentem, mnoho státních zakázek a dostal se tak mezi 100 nejbohatších Ukrajinců.[6][7]

Mladší syn Viktor (1981–2015) se podle zpráv 20. března 2015 utopil v Bajkale, když auto, které řídil, se na ledě propadlo do jezera.[8]

Prezidentské volbyEditovat

2004Editovat

Související informace naleznete také v článku Oranžová revoluce.

Janukovyč se stal v dubnu 2003 předsedou Strany regionů a v roce 2004 byl jedním z favoritů prezidentských voleb na Ukrajině: byl podporován prezidentem Leonidem Kučmou, ruskojazyčným obyvatelstvem na východě i Ruskem; v jeho kampani, kterou vedl jeho pozdější protikandidát z roku 2010 Serhij Tihipko,[9] pracovali také ruští poradci.

Ústřední volební komise ho nejdříve i přes řadu stížností na falšování voleb prohlásila 21. listopadu 2004 jejich vítězem (s deklarovaným ziskem 49,42% hlasů oproti 46,69% pro Juščenka), aniž by se stížnostmi zabývala. To vyvolalo vlnu masových protestů a demonstrací, které vyústily v anulování výsledků a opakování druhého kola voleb dne 26. prosince 2004. V opakovaném hlasování, které podle vyjádření mezinárodních pozorovatelů tentokrát již proběhlo v souladu s demokratickými pravidly, získal prozápadní kandidát Juščenko 52,00% hlasů, kdežto Janukovyč pouze 44,19%. Oficiální volební výsledky byly Ústřední volební komisí publikovány 11. ledna 2005.

2010Editovat

Související informace naleznete také v článku Prezidentské volby na Ukrajině 2010.

Podle vyhlášení ústřední volební komise se Janukovyč stal vítězem prezidentských voleb na Ukrajině. Janukovyč vyšel vítězně z prvního kola 17. ledna 2010 se ziskem 35 % hlasů. Dle očekávání uspěl na východě a jihu země, na Krymu a také v Zakarpatí. Druhá skončila dosavadní premiérka Julija Tymošenková se ziskem 25 % hlasů.

Po sečtení všech hlasů druhého kola voleb vyhrál Janukovyč se ziskem 48,95 % nad Tymošenkovou, která obdržela 45,47 % odevzdaných hlasů. Mezinárodní pozorovatelé označili volby za regulérní a čestné, Janukovyč se následně prohlásil vítězem voleb. Tymošenková výsledky voleb neuznala a podala žádost na jejich přezkoumání u Nejvyššího soudu, který pak 17. února oznámil, že pozastavil platnost výsledků voleb, dokud její stížnost neprojedná. 20. února 2010 však Tymošenková svou žalobu u soudu stáhla, čímž výsledky prezidentských voleb nabyly platnost.[10][11][12]

25. února došlo k inauguraci Janukovyče do úřadu prezidenta, premiérka Julije Tymošenková a předchozí prezident Viktor Juščenko vyjádřili s inaugurací nesouhlas.[2]

Prezidentem UkrajinyEditovat

Přestože byl Janukovyč obecně vnímán spíše jako „proruský“ kandidát, nebylo pro něj sbližování s Ruskem prioritou. Členství v NATO ale odmítal.[13] Jeho první prezidentská zahraniční cesta na začátku března 2010 vedla do Bruselu. Janukovyč hodlal spolupracovat s Evropskou unií, nakonec ale smlouvu o spolupráci mezi EU a Ukrajinou v listopadu 2013 odmítl, což mezi částí obyvatel a parlamentní opozicí vyvolalo vlnu protestů. Demonstranti tvrdili, že budou protestovat do doby, než se něco nezmění a dokud Janukovyč neodstoupí, tak jako to bylo u Oranžové revoluce. Protesty šly až tak daleko, že Janukovyč povolal policejní složky na „protiteroristickou operaci“ proti ozbrojeným protestujícím. Při těchto střetech zemřelo okolo 80 lidí, z toho 13 policistů.[14]

Dne 21. února Janukovyč pod tlakem evropských států podepsal spolu se třemi předsedy opozičních stran a ministry zahraničních věcí Německa, Francie a Polska dohodu o vyřešení krize,[15] podle níž se obě strany měly zdržet násilných akcí, parlament měl odhlasovat návrat k ústavě z roku 2004, mělo být zahájeno nezávislé vyšetření násilností, sestavena vláda národní jednoty a do prosince 2014 provedeny předčasné prezidentské volby.[16] Zástupce prezidenta Ruské federace se pouze zúčastnil jednání, avšak dohodu nepodepsal. Následující den demonstranti v čele s aktivisty Pravého sektoru bez ohledu na dohodu prohlásili, že Janukovyč musí okamžitě odstoupit.[zdroj?] Poté zaútočili na vládní čtvrť a násilně ji zabrali, včetně parlamentu. Janukovyč odjel z Kyjeva a prohlásil tyto události za státní převrat.[17] Tehdy k sobě svolal prezident Ruské federace Vladimir Putin šéfy ruských speciálních složek a lidi z ruského ministerstva obrany a pověřil je, aby ochránili život Viktora Janukovyče.[18] Janukovyč vzápětí uprchl podle Putinova líčení na svou vlastní žádost s ruskou pomocí na Krym a po několika dnech do Ruska.[19] Usadil se pak v Rostově na Donu.

Dne 22. února 2014 byl Janukovyč parlamentem (Verchovná rada) sesazen z funkce prezidenta Ukrajiny.[1] Podle některých pozorovatelů a odborníků na státní právo se tak stalo v rozporu s ukrajinskou ústavou.[20][21] Způsob, jakým byl Janukovyč z úřadu prezidenta sesazen, neodpovídal článkům 108 a 111 tehdejší ukrajinské ústavy.[22] Právník Matthias Hartwig z Institutu Maxe Plancka v Heidelbergu vyslovil názor, že vláda Ukrajiny vzniklá po sesazení Janukovyče nebyla právoplatně instalována.[23] Povinnosti prezidenta poté převzal nově zvolený předseda parlamentu Oleksandr Turčynov.[24]

Exil v RuskuEditovat

24. ledna 2019 byl ukrajinským soudem odsouzen ke 13 letům vězení za trestný čin vlastizrady a napomáhání při vedení války proti Ukrajině.[25]

VyznamenáníEditovat

Ukrajinská vyznamenáníEditovat

  •   Řád za zásluhy III. třídy – 13. listopadu 1998 – za významný osobní přínos k rozvoji ropného a plynárenského průmyslu a za výstavbu plynovodu Doněck-Mariupol[26]
  •   Řád za zásluhy II. třídy – 3. července 2000 – za významný osobní přínos k ekonomickému rozvoji Doněcké oblasti a provádění státní sociální politiky[27]
  •   Řád za zásluhy I. třídy – 3. července 2002 – za významný osobní přínos k sociálně-ekonomické a kulturní sféře, vysokou profesionalitu a při příležitosti 70. výročí založení Doněcké oblasti[28]

Zahraniční vyznamenáníEditovat

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c [1] Novinky.cz, 22. 2. 2014.
  2. a b c d Janukovyč se stal prezidentem Ukrajiny, Tymošenková inauguraci bojkotovala
  3. Viktor Yanukovych, there you are! Meduza tracks down the likely hiding place of Ukraine's ousted former president. meduza.io [online]. 2017-09-01 [cit. 2021-04-28]. Dostupné online. 
  4. "Viktor Janukovyč: sesazený vládce Ukrajiny hovořící plynně jen rusky". iDNES.cz. 24. února 2014
  5. Судимости Януковича не сняты. Российская газета [online]. [cit. 2021-04-28]. Dostupné online. (rusky) 
  6. a b KUZIO, Taras. Rise and Fall of the Party of Regions Political Machine. Problems of Post-Communism. 2015-05-04, roč. 62, čís. 3, s. 174–186. Dostupné online [cit. 2021-04-28]. ISSN 1075-8216. DOI 10.1080/10758216.2015.1020127. (anglicky) 
  7. Расследование: обогащение Александра Януковича - Бизнес - Forbes Украина. web.archive.org [online]. 2013-08-15 [cit. 2021-04-28]. Dostupné online. 
  8. Friedrich Schmidt: „Viktor Janukowitsch Junior - Tod im Baikalsee“ (Viktor Janukovyč junior - smrt v jezeře Bajkal), FAZ, 23. března 2015. [2] (německy)
  9. The Man Of The Moment In Ukraine Radio Free Europe, 22. 1. 2010.
  10. Ukrajinské volby neplatí, dokud soud neprojedná stížnost Tymošenkové
  11. Nejsem loutkou Kremlu, tvrdí vítěz prezidentských voleb na Ukrajině
  12. Stahuji žalobu proti výsledku voleb, řekla Tymošenková a soud jí vyhověl
  13. Janukovyč odmítl sbližování s Ruskem Deník Referendum, 1. 3. 2010.
  14. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/263857-kyjev-parlament-sesadil-janukovyce-volby-budou-v-kvetnu/
  15. [3]
  16. ru.tvi.ua [online]. [cit. 2014-03-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-22. 
  17. http://russian.rt.com/article/22805
  18. ČTK; Interfax. Putin přiznal "misi Janukovyč" a přípravy na anexi Krymu. Tyden.cz [online]. 2015-03-09 [cit. 2015-03-09]. Dostupné online. 
  19. Janukovyčovi s útěkem pomohlo Rusko, přiznal Putin. Novinky.cz [online]. 2014-10-24 [cit. 2015-03-09]. Dostupné online. 
  20. MORISSON, David: „How William Hague Deceived the House of Commons on Ukraine“ (Jak William Hague podvedl Dolní sněmovnu ohledně Ukrajiny), Huffington Post, 10. března 2014, aktualizováno 9. května 2014. http://www.huffingtonpost.co.uk/david-morrison/ukraine-willliam-hague_b_4933177.html (anglicky). Citát: „It is simply untrue that the Rada followed the procedure laid down in the Ukrainian constitution to impeach and remove a president from power.“
  21. SCHULLER, Konrad. “Sturz von Janukowitsch. Kein Putsch aber auch nicht verfassungsgemäß.“ (Janukovyčův pád. Žádný puč, ale také ne v souladu s ústavou), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 24. února 2015. http://www.faz.net/aktuell/politik/ausland/europa/janukowitschs-sturz-war-kein-putsch-13447563-p3.html?printPagedArticle=true#pageIndex_3 (německy).
  22. KORINTH, Stefan. „Der verdrängte Verfassungsbruch“ (Zapomenuté porušení ústavy), 4. prosince 2014. http://www.nachdenkseiten.de/wp-print.php?p=24167 (německy).
  23. GOTTSCHALK, Christian. „Heidelberger Völkerrechtler zur Ukraine. In beiden Fällen ein klarer Rechtsbruch.“ (Znalec mezinárodního práva z Heidelbergu. V obou případech je to jasné porušení práva). Stuttgarter Zeitung, 24. března 2014. http://www.stuttgarter-zeitung.de/inhalt.heidelberger-voelkerrechtler-zur-ukraine-in-beiden-faellen-ein-klarer-rechtsbruch-page2.201ff5f4-8baf-493f-843e-4a1249f76729.html (německy). Hartwig dovodil také, že anexe Krymu Ruskem nebyla v souladu s mezinárodním právem.
  24. [4] Novinky.cz, 24. února 2014.
  25. Ukrajinský exprezident Janukovyč dostal za vlastizradu v nepřítomnosti 13 let. iDNES.cz [online]. 2019-01-24 [cit. 2019-01-26]. Dostupné online. 
  26. zakon1.rada.gov.ua [online]. [cit. 2019-09-15]. Dostupné online. 
  27. zakon1.rada.gov.ua [online]. [cit. 2019-09-15]. Dostupné online. 
  28. zakon1.rada.gov.ua [online]. [cit. 2019-09-15]. Dostupné online. 
  29. Украина и Франция - дружба на века Dostupné online (rusky)
  30. Указ Президента Республики Казахстан от 6 июля 2010 года № 1021 «О награждении Януковича В.Ф. орденом «Достык» I степени». Информационная система ПАРАГРАФ [online]. [cit. 2019-09-15]. Dostupné online. 
  31. Президент Монголии наградил Януковича орденом Драгоценного жезла Dostupné online (ukrajinsky)
  32. Президент Армении наградил Виктора Януковича орденом “Святого Месропа Маштоца”. PanARMENIAN.Net [online]. [cit. 2019-09-15]. Dostupné online. 
  33. Президенту Украины вручена высшая награда Республики Куба Dostupné online
  34. Story Map Tour. www.arcgis.com [online]. [cit. 2020-04-12]. Dostupné online. 
  35. Виктор Янукович и шейх Хамад бин Халифа Аль Тани обменялись государст…. archive.is [online]. 2012-12-28 [cit. 2019-09-15]. Dostupné online. 
  36. Президенты Украины и Объединенных Арабских Эмиратов обменялись госуда…. archive.is [online]. 2012-12-23 [cit. 2019-09-15]. Dostupné online. 
  37. State Awards Issued by Georgian Presidents in 2003–2015 Dostupné online (anglicky)
  38. Президенты Украины и Азербайджана обменялись государственными награда…. archive.is [online]. 2013-11-18 [cit. 2019-09-15]. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat