Velkoknížectví

Velkoknížectví je dnes již historický státní útvar: feudální monarchie, jejímž panovníkem je velkokníže.

Historické státy editovat

Velkoknížectví litevské , existovalo ve 13. – 16. století. Rozkládalo se na území dnešních států Litvy a Běloruska se střediskem ve městě Vilno (Vilnius) (do 15. století v městě Trakaji). Od roku 1386 bylo v personální unii s Polskem, když se litevský velkokníže Jagiełło stal i polským králem. V 15. století ztrácí velkoknížectví území na východě. V roce 1569 vznikla lublinská unie a byl vytvořen společný stát polsko-litevský.

Moskevské velkoknížectví byl státní útvar na Rusi. Vznikl v polovině 14. století z moskevského knížectví, které se vydělilo jako úděl knížectví vladimirsko-suzdalského. Jeho strategická poloha na obchodních cestách umožnila územní rozšiřování a hospodářský rozkvět, jež se staly předpokladem úspěšného politického zápasu moskevských knížat o prvenství mezi ostatními ruskými vládci. V roce 1328 se moskevský kníže Ivan Danilovič Kalita stal velkoknížetem vladimirským. Sídlo velkoknížete (i sídlo metropolity) bylo přeneseno z Vladimiru do Moskvy. Moskevské velkoknížectví sehrálo důležitou úlohu při sjednocování zemí kolem Moskvy a proti Zlaté hordě. Stalo se jádrem ruského státu ve druhé polovině 15. století. V roce 1547 přijal velkokníže moskevský titul cara veškeré Rusi (Ivan IV. Hrozný).

Území Finského velkoknížectví prakticky odpovídá území dnešního Finska, jež bylo součástí Švédského království.