Velká pardubická

každoroční dostihový závod

Velká pardubická (Velká pardubická steeplechase) je dostihový závod typu steeplechase cross-country s více než stoletou tradicí, konající se jednou za rok na dostihovém závodišti v Pardubicích. Patří mezi nejtěžší dostihy v Evropě[1][2][3].

Pardubické závodiště

Historie editovat

Velká pardubická je sportovní událost s nejdelší sportovní tradicí v Česku; když se začala hrát fotbalová liga Československa, Velká pardubická již za sebou měla padesát ročníků.

Na počátku byly parforsní hony. Vyšší šlechta oblečená do barevných kabátců se smečkou psů a na koních pronásledovala zvěř a překonávala přitom různé přírodní překážky. Tento druh zábavy se brzy stal oblíbeným i v Čechách. První závod se uskutečnil roku 1836 na chlumeckém panství Oktaviána Josefa hraběte Kinského. Díky aktivitě knížete Františka z Lichtenštejna se tyto hony (zvané parforsní) přesunuly do Pardubic. Charakter zdejší krajiny, která připomínala anglický park, byl příčinou velkého rozmachu honů v tomto městě.

Nejstarší závod, Velká liverpoolská, který se konal v roce 1836 v Anglii, inspiroval i ostatní evropské země a např. ve střední Evropě působila řada trenérů a žokejů z kolébky turfu, z Anglie. V Pardubicích byla první závodní dráha vybudována v roce 1856, kdy tehdejší Dostihový spolek pro pořádání dostihů v Čechách požádal obec Pardubice o postoupení pastvin i s lesíkem Cvrčkovem ke zřízení závodní dráhy. Díky snaze o nové a nezvyklé uspořádání překážek vznikla ojedinělá a obtížná závodní dráha.

První Velká pardubická steeplechase se běžela 5. listopadu 1874 o 8000 zlatých. Na startu stálo 14 koní. Vítězství si nakonec odnesli plnokrevný hřebec Fantôme s anglickým žokejem Georgem Sayersem v sedle. Dostih dokončilo pouhých 7 koní (podle[4] jen 6 koní, ale jen 4 bez úrazu). První obětí dostihu se stal Strizzel, který si na bulfinši zlomil vaz. Průběh dostihu a výsledek vzbudily ohlas nejen v českých zemích. Od té doby se Velká běžela každý rok s výjimkou válečných let, z důvodu politických událostí v roce 1968 (sousedící vojenské letiště zabrali sovětští vojáci) a kvůli nepřízni počasí v letech 1876 a 1908. Dnešní podobu má závodiště od prvních poválečných let. Dříve se běhalo až k obci Popkovice a běhalo se též za tribunami, v prostoru, kde je nyní parkoviště.

V roce 1990 byla při příležitosti 100. ročníku závodu vydána stříbrná stokorunová pamětní mince (autorka Jarmila Truhlíková-Spěváková).[5]

Současnost editovat

V současnosti se Velká pardubická koná vždy druhou říjnovou neděli. Dráha tohoto dostihu měří 6900 metrů a má celkem 31 překážek, koně ji běží přibližně 9–10 minut. Na startu se setkává obvykle 15 až 20 koní. Účast je mezinárodní, nicméně převažují koně a jezdci z České republiky.

Název Velká pardubická se vžil pro označení celého dostihového víkendu,[6] hlavní program se odehrává v neděli, kdy se koná osm dostihů, z nichž posledním a hlavním dostihem (se startem obvykle v 16:00) je samotná Velká pardubická. K závodům doprovodného programu patří především Cena Labe, Cena Vltavy a Memoriál kapitána Rudolfa Poplera nebo Stříbrná trofej (dříve Cena Paramo).[7]

Ve Velké pardubické mohou startovat pouze šestiletí a starší koně[8], kteří se musí kvalifikovat v jednom ze čtyř kvalifikačních dostihů nebo v dostizích v rámci Crystal cupu.

Překážky editovat

V průběhu let se trasa i překážky několikrát upravovaly. Měnila se tedy i náročnost dostihu, a tak není možné přímo srovnávat výsledky koní a jezdců nejstarších účastníků s těmi pozdějšími[9].

Současná podoba kurzu pochází z roku 1998[10]. Na trase dlouhé 6900 m zahrnuje 31 překážek z celkových 55 na pardubickém dostihovém závodišti.[11][12]

 
Trať Velké pardudibické steeplechase (1998 - současnost)
  • 1. Živý plot (po startu)
  • 2. Živý plot s příkopem
  • 3. Malý vodní příkop
  • 4. Velký Taxisův příkop
  • 5. Irská lavice
  • 6. Popkovický skok
  • 7. Francouzský skok
  • 8.–9. Malé zahrádky
  • 10. Anglický skok
  • 10a. Prodloužený taxisův příkop
  • 11. Živý plot s příkopem
  • 12. Živý plot – seskok
  • 13. Živý plot
  • 14. Poplerův skok
  • 15. Drop
  • 16. Kamenná zeď
  • 17. Hadí příkop
  • 18. Velký vodní příkop
  • 19. Malý Taxisův příkop
  • 20–21. Velké zahrádky
  • 22. Suchý příkop (za lesem)
  • 23. Steeplechase skok
  • 24. Živý plot (u hangáru)
  • 25. Velký anglický skok
  • 26. Suchý příkop (mezi břízkami)
  • 27. Havlův skok
  • 28–30. Steeplechase skok


Zajímavosti editovat

  • Čtyřikrát vyhrál Velkou pardubickou kůň Železník (v letech 1987–1989 a 1991, vždy s Josefem Váňou v sedle).
  • Nejrychlejší závod se běžel v roce 2015. Traťový rekord „Velké“ byl překonán valachem Nikasem s žokejem Markem Stromským 11. října 2015. Nový nejrychlejší čas byl 8:55,29. Byla to teprve druhá Velká pardubická, která se jela pod 9 minut.[13] Po diskvalifikaci je nejrychlejším časem 8:56,01 valacha Ribelina s žokejem Pavlem Kašným, v závodě druhým.
    Do té doby držel rekord závod z roku 2008, kdy jej vítězka zvládla za 8:58,99 min.[14] Průměrná rychlost na 6900 metrů dlouhé trati činila 12,78 m/s – 46,00 km/h. O tehdejší rekord se postarala bělka Sixteen s žokejem Bartošem v sedle. Do cíle sice doběhla jako druhá, ale Amant Gris pod vedením Marka Stromského, který se do cíle dostal jako první, byl kvůli porušení pravidel, špatnému objetí točného bodu na trati, následně diskvalifikován. Čas bělky Sixteen zůstává stále rekordem pro klisny.
  • V roce 1909 dostih nedokončil žádný kůň.
  • V roce 1920 byl dostih ukončen bez vítěze. Jediný Jonathan, který doběhl do cíle, byl diskvalifikován pro překročení daného časového limitu.[15]
  • Nejmladším vítězem se stal Josef Vavroušek roku 1956, v sedle valacha Letce.
  • Nejstarším vítězem je Vladimír Hejmovský, který vyhrál ve věku 59 let spolu s koněm Salvator.
  • Jediným osminásobným vítězem je žokej Josef Váňa.
  • Jedinou ženou, která zvítězila ve Velké pardubické, je Lata Brandisová. Stalo se tak v roce 1937 a jela v sedle klisny Normy.
  • Jediným žokejem, který vyhrál čtyři ročníky za sebou, je Peter Gehm (2001, 2002, 2003 a 2004).
  • V roce 1992 obsadili na protest proti množství koní zahynuvších při závodu ochránci zvířat startovní prostor a pokusili se zabránit zahájení dostihu. Následoval tvrdý policejní zákrok, který vedl k jejich rozehnání. Následný chaos způsobil, že na Taxisově příkopu spadlo osm koní včetně obhájce prvenství Železníka. Důsledkem aféry byla úprava trati v roce 1994, kdy bylo zavedeno zavlažování změkčující povrch dráhy a byla snížena hloubka Velkého Taxisu ze dvou metrů na jeden.[16][17]

Opakovaná vítězství – jezdci editovat

Počet vítězství Jezdec Roky a koně
  Josef Váňa 1987, 1988, 1989, 1991 Železník, 1997 Vronsky, 2009, 2010, 2011 Tiumen
  Jan Faltejsek 2012, 2013, 2014 Orphee des Blins, 2016 Charme Look, 2018 Tzigane du Berlais, 2023 Sacamiro
  Václav Chaloupka 1969, 1971, 1972 Korok, 1977 Václav
  Peter Gehm 2001 Chalco, 2002 Maskul, 2003, 2004 Registána
  Hector Baltazzi 1881, 1883 Victoria, 1887 Woodman
  Richard Fletcher 1886 Hanno, 1889 Parisis, 1891 Lady Anne
  Edward Geoghegan 1894, 1896 Lady Anne, 1897 Magyarád
  Thomas H. Buckenham 1899 Slava, 1900 Magyarád, 1904 Dennis
  Pavel Liebich 1981, 1982, 1983 Sagar
  Zdeněk Matysík 1998, 1999, 2000 Peruán
  Josef Bartoš 2006 Decent Fellow, 2008 Sixteen, 2019 Theophilos
Franz von Metternich 1877, 1878
M. Philips 1880, 1888
George Williamson 1890, 1893
Ulrich Rosák 1902, 1903
M. Seifert 1905, 1910
Rudolf Popler 1926, 1930 (r. 1932 bylo vítězství sporné)
Ruggiero Spano 1932, 1933
Oscar Lengnik 1935, 1936
Miloš Svoboda 1946, 1952
Vladimir P. Prachov 1958, 1959
Ivan L. Avdějev 1960, 1961
František Vítek 1963, 1965
Karel Benš 1974, 1975
Karel Zajko 1986, 1990
Vladislav Snitkovskij 1994, 1996

Dosud (tj. do roku 2023 včetně) se podařilo jedinému Peteru Ghemovi zvítězit čtyřikrát po sobě, pokaždé však spolu s jiným koněm. Jedné dvojici jezdec-kůň se podařilo zvítězit čtyřikrát: Josefu Váňovi a Železníkovi. Šesti dvojicím jezdec-kůň se podařilo zvítězit třikrát. [18]

Opakovaná vítězství – koně editovat

Počet vítězství Kůň Roky a jezdci
Železník 1987, 1988, 1989, 1991   Josef Váňa
Brigand 1875   George Herbert, 1877, 1878   Franz Metternich
Lady Anne 1891   Richard Harry Fletcher, 1894, 1896   Edward Geoghegan
Epigraf 1957   Vladimir Nikoforovič Fedin, 1958, 1959   Vladimir P. Prachov
Korok 1969, 1971, 1972   Václav Chaloupka
Sagar 1981, 1982, 1983   Pavel Liebich
Peruán 1998, 1999, 2000   Zdeněk Matysík
Tiumen 2009, 2010, 2011   Josef Váňa
Orphee des Blins 2012, 2013, 2014   Jan Faltejsek
Victoria 1881, 1900
Alphabet 1890, 1892
Magyarád 1897, 1900
Jour Fix 1902, 1903
Landgraf II 1923, 1925
Remus 1932, 1933
Herold 1935, 1936
Var 1948, 1950
Grifel 1960, 1961
Mor 1974, 1975
Maskul 2002, 2005
Registana 2003, 2004
Sixteen 2007, 2008

Dosud (tj. do roku 2023 včetně) se podařilo 5 koním zvítězit ve třech po sobě jdoucích ročnících, z toho jedné klisně (Orphee de Blins). [19]

Účast žen editovat

Rovinných dostihů se v současnosti ženy-jezdkyně účastní poměrně často (a s úspěchy), ale dostihy typu steeplechase cross-country jsou stále doménou mužů-jezdců. Je to pravděpodobně způsobeno tím, že cross-country je fyzicky náročnější a hrozí v něm častější a závažnější zranění. Snad proto se ženy účastní cross-country spíše jako trenérky, pořadatelky, lékařky nebo ošetřovatelky (kde jsou naopak naprosto nenahraditelné).[20]

Dosud (tj. do roku 2023 včetně) se Velké pardubické steeplechase účastnilo pouze 8 jezdkyň:

  1. Lata Brandisová
  2. Eva Palyzová
  3. Jana Nová
  4. Charlotte Brew
  5. Renáta Charvátová
  6. Martina Růžičková
  7. Lucie Baluchová
  8. Veronika Škvařilová-Řezáčová

Jako vůbec první žena v historii se dostihu účastnila slečna komtesa Maria Immaculata Brandisová (známá spíše pod zkráceným jménem Lata). Stalo se tak roku 1927, tj. ve 46. ročníku (53 let od prvního ročníku). Po té se Velké pardubické účastnila ještě 9× (pouze 2× nedokončila, 7× se umístila do 5. místa)[20] a v roce 1937 se dokonce stala první a dosud jedinou vítězkou a to spolu s klisnou Normou.

Eva Palyzová (dívčím jménem Vítová[20]) se rovněž účastnila Velké pardubické opakovaně, dvakrát dosáhla 2. místa: v r. 1965 s Cavaletem a r. 1971 s Metálem.

Martina Růžičková je nejen jezdkyní, ale i majitelkou koní a hlavně uznávanou trenérkou. Jako jezdkyně se účastnila Velké pardubické 14×, naposledy v r. 2014.

Lucie Baluchová se Velké pardubické steeplechase účastnila dvakrát. Při své první účasti v r. 1997 se umístila na 3. místě spolu se svým vlastním koněm, valachem Grettym. Podruhé, v roce 2010[20], jela v sedle klisny Ligrety, ale kvůli pádu na 11. překážce závod nedokončily.

Jana Nová (rozená Jášová[20]) se také účastnila pouze jednou, r. 1972 s klisnou Lukavou dosáhly 8. místa (přičemž je zdržel pád na Velkém Taxisově příkopu). Jana Nová byla civilním povoláním úřednice podniku Škoda Plzeň a jezdectví se věnovala pouze ve svém volném čase.

Pozoruhodný je příběh Angličanky Charlotte Brew. Byla první ženou, která se účastnila dostihu v Anglii. Až do té doby, tj. do r. 1976, anglické zákony účast jezdkyň nedovolovaly. Aby si splnila svůj sen, systematicky usilovala o to, aby vyvrátila všechny námitky a protiargumenty, aby se i ženy mohly v Anglii dostihů účastnit. Prokázala při tom velkou míru houževnatosti a cílevědomosti. V roce 1977 se pak jako první žena účastnila i slavného dostihu Grand National Liverpool steeplechase. Ve stejném roce se později zúčastnila i Velké pardubické steeplechase. Ve všech dostizích jela v sedle svého vlastního koně Barony Forta. Navzdory velkému úsilí se jí nepodařilo Grand National ani Velkou pardubickou steeplechase dokončit kvůli pádům.

I ostatní dámy se dostihu zúčastnily pouze jednou, ale závod nedokončily: Renáta Charvátová r. 1990 s klisnou Monkou a Veronika Škvařilová-Řezáčová r. 2020 s All Scaterem.

Je třeba zdůraznit, že samotná kvalifikace do velkých dostihů, jakými jsou Velká pardubocká steeplechase a Grand National, vyžaduje umístění v několika dalších dostizích, při nichž musí jezdec/jezdkyně prokázat své kvality.

Není bez zajímavosti, že v Československu se Lata Brandisová mohla coby první jezdkyně účastnit dostihu v roce 1921, zatímco v Anglii, kolébce dostihového sportu, mohla Charlotte Brew coby pvní jezdkyně stanout na startu až roku 1976, tj. o 55 let později.

Pouze jedenkráte se stalo, že se na startu sešlo více jezdkyň současně - v r. 1972 startovaly Eva Palyzová a Jana Nová. Ve všech ostatních letech startovaly ženy vždy samotné. [21][20]

Vítězové editovat

[22][23][24][25]

  1. Počet koní v dostihu 1903 se uvádí též 7[23] a 6[24]
  2. Počet koní v cíli 1903 se uvádí též 3[23]
  3. Pardubická steeplechase armády[26]
  4. Pardubická steeplechase armády[27]
  5. Roku 1920 byli Jonathan a Karel Kozlík diskvalifikování pro překročení času, ačkoli do cíle dorazili jako první (a jediní). Po přibližně 50 letech byla diskvaifikace zpětně zrušena a jména zapsána do oficiální listiny vítězů. Zasloužil se o to Miloš Svoboda, když na základě historických pramenů prokázal, že trať byla chybou měření delší, než měla ve skutečnosti být, a proto i časový limit 19:20 byl kratší, než měl být. Podle dostupných pramenů se o tom Karel Kozlík patrně už nedozvěděl.[2].
  6. též Jan Pintér[22] nebo Jánoš Pinter[24]
  7. též Dresden[29][22]
  8. Původní vítěz Amant Gris se žokejem Markem Stromským byl později diskvalifikován.
  9. Původní vítěz Nikas se žokejem Markem Stromským byl později diskvalifikován.

Vítězové dle pohlaví editovat

Aktualizováno po ročníku 2023. Není započítán dostih z roku 1909, kdy cílem neprošel žádný kůň, ani dva závody Velké pardubické armády z let 1912 a 1913.

Pohlaví Počet Počet pol. Celkem
Hřebec 26 5 31
Klisna 17 9 26
Valach 54 21 75
Celkem 97 35 132

Fatální zranění - jezdci editovat

V hlavním dostihu Velké pardubické dosud (tj. do roku 2023 včetně) nezemřel žádný z jezdců ani jezdkyň a ani neutrpěl žádné fatální zranění. Některá zranění si sice vyžádala převoz jezdce do nemocnice (například Martina Lišky v r. 2023[31], ale ani taková nikdy neměla dlouhodobé následky.

Několik závažných nehod se událo při doprovodných dostizích hlavního dostihu.[1][32][2]

Rok Jezdec Věk Dostih Místo nehody Typ zranění Okolnosti
1932 Rudolf Popler 33 Memoriál Kinského dvojbradlí poranění lebky a poškození mozku Klisna Ella nešťastně zakopla o překážku a při pádu zalehla svého jezdce. Rudolf Popler zemřel při převozu do nemocnice. Klisna se při pádu nezranila. Kapitán Rudolf Popler se mnohokrát účastnil Velké pardubické steeplechase již od roku 1923 a několikrát zvítězil. Byl velmi respektovaným jezdcem, všeobecně oblíbeným člověkem, vyučoval ve vojenské jezdecké škole v Pardubicích. Memoriálu Kinského se rozhodl účastnil po konci hlavního dostihu Velké pardubické steeplechase téhož dne, ve kterém dojel na druhém místě, přičemž pořadí prvních dvou bylo velice sporné.[33]
1949 Lata Brandisová 54 Memoriál kapitána Rudolfa Poplera hadí příkop fraktura lebeční kosti, žeber, klíční kosti a nohy, poranění páteře, kóma Zranění byla způsobena jednak hrozivě vyhlížejícím hromadným pádem (přičemž jezdkyně ani její klisna Naďa nebyly viníky pádu), jednak kopyty později doskakujících koní[20]. Slečna Brandisová neměla v dostihu přilbu, protože podle svých slov "svou přilbu půjčila někomu, kdo se bál jet bez ní". Z kómatu se probrala po týdnu. Od zranění se již žádného dostihu nemohla zúčastnit, do konce života se pak při chůzi téměř neobešla bez hůlky. Komtesa Lata Brandisová byla velmi respektovaná a uznávaná jezdkyně, byla velice oblíbená mezi veřejností i mezi ostatními jezdci, mnohokrát se účastnila i hlavního dostihu Velké pardubické steeplechase, stala se první jezdkyní v historii (1927) a také první jezdkyní, která hlavní dostih vyhrála (1937).[34]

Za jedinou smrt jezdce spojenou s účastí ve Velké pardubické steeplechase je možné považovat smrt Vladimíra Hejmovského, vítěze z roku 1951 s hřebcem Salvatorem. Vladimír Hejmovský však nezemřel na následky zranění z dostihu, ale v průběhu výslechu Státní bezpečnosti (StB).

Vladimír Hejmovský (původním jménem Vladimír Alexandrovič Gejmovskij) byl původem polský šlechtic narozený v Litvě. Vystudoval vojenskou akademii v Petrohradu a účastnil se bojů při sovětské revoluci na straně carské armády, v nichž získal hodnost podplukovníka. Po rozpuštění armády v r. 1920 a nuceném odchodu z Ruska se uchýlil do Československa. Zde se stal vojenským důstojníkem dělostřelectva a pracoval jako cvičitel jízdy na koních a zemědělský inženýr.

Vladimír Hejmovský byl podle osobních svědectví velmi čestný a charismatický muž, velmi společenský a tělem i duší sportovec. Byl oblíbeným instruktorem jízdy na koni a měl přirozený respekt u lidí i u koní. Koně měl po celý život opravdu rád a mimořádně dobře jim rozuměl. Skokovému jezdectví se jako vojenský důstojník věnoval po celý život, dostihovému sportu se začal věnovat až po odchodu do důchodu.

Roku 1951 se připravoval na Velkou pardubickou steeplechase se svým vlastním a nadějným koněm - klisnou Asjou, která ale měsíc před startem zahynula při srážce s neopatrným motocyklistou.

Proto mu přítel lékárník Werner pro dostih půjčil svého koně Salvatora, který byl pro Velkou pardubickou steeplechase také trénován. Na společnou přípravu jim do startu dostihu zbýval jediný týden. I za tak krátký čas si však se Salvatorem dokázal vytvořit opravdu hluboký vztah a důvěru.

I přes mimořádně krátký čas na přípravu a nejvyšší věk na jezdce v celé historii Velké pardubické steeplechase (59 let) se Vladimíru Hejmovskému a Salvatorovi podařilo nejen zvítězit, ale i projít celým dostihem jako jediným v tento rok zcela bez chyb. Dosud zcela neznámý jezdec si za to vysloužil veliké uznání od obecenstva i od dostihových odborníků.

Bohužel, svým úspěchem na sebe přitáhl pozornost i StB, která se o něj začala zajímat pro jeho původ a minulost. Necelý rok po té, 10.9.1952, Vladimír Hejmovský tragicky zemřel - pravděpodobně na následky mučení při výslechu StB, popřípadě sebevraždou (vyskočením z okna ve 4. patře) v průběhu výslechu (pravděpodobně aby se vyhnul deportaci do gulagu po odmítnutí spolupráce s StB, což se ruským emigrantům v té době velmi často stávalo). Obraz o mimořádně zajímavém životním příběhu Vladimíra Hejmovského a jeho smrti investigativně rozkryl a ve své knize[2] popsal Pavel Kovář. [35]

Fatální zranění - koně editovat

Dosud za 133 ročníků (tj. do roku 2023 včetně) zemřelo při dostihu nebo na následky zranění 71 koní. V dlouhodobém průměru se tedy stane více než jedno fatální zranění zvířete každé dva roky. Nejtragičtějšími lety Velké pardubické steeplechase byly roky 1967 a 1989, v každém z nich zemřeli 4 koně. Nejběžnějšími z fatálních zranění jsou tříštivé zlomeniny nohou, zlomení vazu a naprosté vyčerpaní.

V následující tabulce byla jména koní, místa a typy a okolnosti jejich zranění převzata z literatury o historii Velké pardubické steeplechase[1][32][2][36], některé chybějící faktické informace pak byly doplněny ze startovních listin [29].

Rok Kůň Věk Pohlaví Místo nehody Typ zranění Okolnosti
1874 Strizzel hřebec bulfinš zlomení vazu[37][38] Úraz při skoku přes překážku a za ní ležícího koně, pád na hlavu,[39], zabil se na místě[40]
1878 Trouville 4 klisna zeď zlomení kříže[37][38] Úraz při doskoku, utracena po dostihu (zastřelením)[40]
1893 Courage 5 valach drop zlomení nohy ve spěnce[37] Úraz při doskoku, utracen po dostihu[40] zastřelením[38]
1896 Walter 6 valach dvojskok Těžký úraz při doskoku, utracen[37][38][40] na závodišti[2]
1899 Victor valach cílová rovina úplné vyčerpání[38] a chrlení krve[37] Hrubé zacházení ze strany žokeje, který chtěl dosáhnout prvního místa (v dostihu zbývali už jen dva soupeři), utracen[40][2]
1901 Senator II valach hadí příkop zlomení kříže[38] (dle[37] zlomení lopatky) Úraz při doskoku na mrazem ztvrdlou půdu, utracen[37][40]
1912 Kulík 8 valach popkovický skok zranění páteře Úraz při doskoku, pád na hlavu, utracen na místě (zastřelením).[37][38] Kulík v tu chvíli byl ve vedení dostihu.[40]
1913 Stamford valach velké zahrádky[2] zranění páteře Úraz při pádu, utracen.[37][38] Stamford byl po většinu dostihu ve vedení, v poslední části však již byl velmi vyčerpaný.[40]
1921 Magyar leány 4 klisna malý vodní příkop zlomení zadní končetiny Úraz při doskoku, utracena[37]Pojišťovna ohodnotila život klisny na 80.000 Kčs[40]
1922 Leffers II 5 valach po dosažení cíle (2. místo) úplné vyčerpání a zchvácení[37][38] Žokej donutil koně dokončit dostih i přes pád na vodním příkopu a očividné únavě způsoběné silně rozmoklou a měkkou půdou. Za cílem kůň padl vyčerpáním, po vyšetření byl utracen.[40] Podle veterinářů byl příčinou úplného vyčerpání nedostatečný trenik.[2]
1927 Eba 8 klisna otevřený příkop poranění páteře[37] Úraz pádem při doskoku zadníma nohama do příkopu. Po pádu zůstala ležet bez hnutí, po odvezení a vyšetření byla utracena.[40]
1927 All right II 8 klisna část dráhy u Popkovic zlomení nohy ve spěnce Úraz v důsledku nešťastného šlápnutím do prohlubně na trati, utracena na místě[2][37] (zastřelením). All right II byla vítězkou předešlého ročníku Velké pardubické steeplechase (tj. r. 1926)[40]
1927 Landgraf II 9 valach popkovický oblouk úplné ochromnutí[37] Naprosté vysílení způsobené velmi měkkou půdou, utracen. Langraf II byl vítězem Velké pardubické steeplechase v letech 1923 a 1925[32], v roce 1926 byl druhý.[41]
1927 Doyen valach Taxisův příkop[42] zlomení vazu Úraz kvůli krátkému doskoku(tj. pádem do příkopu)[37], zabil se na místě[40]
1933 Regalon 10 valach hadí příkop zlomení vazu[37] Úraz při pádu na hlavu po sklouznutí do příkopu, před kterým se zarazil. Regalon byl jedním z hlavních favoritů dostihu.[40] Úraz byl na místě smrtelný.[2]
1950 Rival 6 hřebec malý vodní příkop zlomení zadní končetiny Úraz při doskoku, utracen[37]. Rival byl jedním ze dvou favoritů dostihu.[40]
1950 Čingischán 7 hřebec velký anglický skok úplné vyčerpání a zchomnutí Únava způsobená zřejmě příliš vysokým tempem, velmi hlubokou oranicí a skoky přes hadí příkop a velký vodní příkop. Před velkým anglickým skokem byl z dostihu vzat. Utracen po dostihu pro značné zchromnutí.[40]
1956 Gejša 9 klisna dvojbradlí zlomení žeber, poranění plic Zranění pádem na rozbitá břevna překážky, která předtím poškodili koně z vedoucí skupiny. Po pádu jezdec znovu nasedl a pokračoval v dostihu, klisnu zastavil až u dropu pro její silné krvácení. Utracena.[40]
1956 Brouk 13 valach Taxisův příkop rozdrcení bederních obratlů Úraz krátkým doskokem a pádem na hranu příkopu, utracen[37] Brouk startoval ve Velké pardubické steeplechase po šesté[40], v 1952 a 1955 byl na 2. místě, v letech 1951 a 1953 na 3. místě[29].
1960 Pastela 12 klisna malá zahrádka zlomení vazu Úraz při doskoku[37] pádem na hlavu[2], zabila se na místě . Do té chvíle byla Pastela součástí vedoucí skupiny dostihu.[40]
1960 Viza klisna Taxisův příkop zlomení pravé přední končetiny[37] Úraz pádem do příkopu, utracena (po odvezení z dráhy)[40]
1962 Cheder 10 valach proutěná překážka (jedna z posledních[2]) zlomení končetiny Úraz při pádu, utracen[37][40]
1962 Kolar[2] 9 hřebec Taxisův příkop proražení lebeční kosti[37] Úraz pádem na hlavu do příkopu. Před skokem mu zkřížil dráhu soupeř. Utracen na místě.[40]
1964 Div 9 valach Taxisův příkop těžké zranění končetiny Úraz při doskoku, utracen[37] druhého dne po dostihu[32]
1967 Zamysel hřebec Taxisův příkop zlomení krčních obratlů[37] Úraz při doskoku na okraj příkopu způsobeném časným odskokem, utracen po dostihu.[40]
1967 Rubel 9 hřebec Velký anglický skok přetržení levého spěnkového kloubu a šlachy ohybače[37] Úraz patrně v důsledku únavy z vysokého tempa. Rubel padl již na francouzském skoku, pokračoval však dále, podařilo se mu časovou ztrátu překonat, a dokonce těsně dohnat vedoucí skupinu v těžké oranici. Po zranění byl převezen do veterinární nemocnice a po vyšetření utracen.[40]
1969 Vaga 9 klisna Taxisův příkop a popkovický skok[43] utržení křížové kosti a ulomení sedacího hrbolu[37] Pokračovala i přes zranění utrpěné na Taxisově příkopu.[2]
1969 Japan 10 valach Havlův skok zlomení druhého krčního obratle krátký doskok[37][44]
1969 Blankyt[2] 8 hřebec Taxisův příkop[43] silně naštíplá kopytní kost Úraz v důsledku pádu, utracen[37]
1970 Liban 10 valach Taxisův příkop[43] Úraz v důsledku krátkého doskoku, utracen ve veterinární nemocnici[37]
1970 Bilet 7 hřebec Taxisův příkop a malý anglický skok[43] zlomení bederních obratlů Úraz v důsledku krátkého doskoku.[37] Pokračoval ipřes zranění na Taxisově příkopu[2]
1971 Kostrava 10 klisna Taxisův příkop zlomení krčních obratlů Úraz v důsledku krátkého doskoku, pád na hlavu.[37] V roce 1970 byla Kostrava na 3. místě.[2]
1971 Ria 12 klisna Taxisův příkop a Havlův skok[29] zlomení žeber Úraz při doskoku, dostih dokončila (doběhla desátá). Zemřela později v důsedlku zranění[37][2]
1973 Metas 7 valach seskok (12. překážka)[37] zlomení křížové kosti Úraz při doskoku, utracen[37]
1975 Sandra II 6 klisna Taxisův příkop[43] zlomení 2. krčního obratle Úraz kvůli krátkému skoku, utracena[37]
1977 Úskok[2] 9 hřebec Taxisův příkop[43] krátký skok, zlomení 2. krčního obratle[37]
1981 Lancaster[2] 9 hřebec přírodní plot s překážkou (2. překážka)[37] zlomení spěnkové kosti Úraz při doskoku, utracen[37] Trať byla po deštích velmi rozmoklá, a tedy náročná. Lancaster patřil k favoritům ročníku, v r. 1978 zvítězil, v r. 1979 byl na 3. místě a r. 1980 na 2. místě.[43]
1982 Pahang[2] 10 valach Irská lavice zranění bederních obratů, utržení křížové kosti Úraz při příliš prudkém skoku na překážku a náraz na její hranu, utracen na místě[37][38][43] Pahang se o přeskočení překážky pokoušel o své vůli, kvůli přetrženému řemínku ho jeho jezdec nemohl zcela ovládat.[43]
1983 Klotild[2] 8 klisna proutěná překážka (23. překážka) luxace spěnkového a kopytního kloubu utracena[37]
1984 Futbol 6 hřebec Taxisův příkop[43] těžké zranění krčních obratlů Hromadný pád zavinila nekázeň některých jezdců, kdy se mnoho koní odrazilo předčasně[2], raz při doskoku, utracen[37][38][45]
1984 Emanuel 10 valach Taxisův příkop[43] fraktura hlezenního kloubu a kosti Hromadný pád zavinila nekázeň některých jezdců, kdy se mnoho koní odrazilo předčasně[2], utracen[37][38][45]
1984 Kapellan 7 hřebec Taxisův příkop[43] (4. překážka) a Malá zahrádka (8. překážka)[37] zlomení pravé zadní končetiny[37][38][45] Pokračoval i přes zranění na Taxisově příkopu. Po úrazu ošetřen, převezen zpět do Sovětského svazu, později utracen
1985 Santos 8 valach po dosažení cíle (3. místo)[38] úplné vyčerpání Uhynul o 2 dny později na selhání jater a ledvin.[37][43] Po celou sezónu byl v enormní námaze, před startem navíc patrně onemocněl blíže nezjištěnou nemocí.[45] Až do cílové rovinky byl na 1. místě. Jezdec Kamil Kuchovský za smrt Santose zcela jistě nemohl na čemž se shodovali všichni znalci i jezdci. Sansos měl povahu, že se nechtěl vzdávat a chtěl vítězit. Vinu za smrt Santose nesli jeho majitelé, kteří jej do dostihu silně prosazovali, ačkoli museli vědět, že není zdáv.[46]
1986 Lozorno[2] 7 hřebec Taxisův příkop[43] zlomení krčních obratlů Úraz při doskoku[37]
1989 Gajsan 6 valach Taxisův příkop[43] zlomení krčních obratlů[37][45]
1989 Caribo 14 valach Malý vodní příkop[43] fraktura první ramenní kosti[37] Utracen po dostihu[45]
1989 Torpha 11 klisna Taxisův příkop[43] fraktura prvního krčního obratle a zlomení křížové kosti Úraz při skoku na překážku bez jezdce, kterého ztratila po pádu na Malém vodním příkopu. Utracena[37][45]
1989 Blacktorn 13 valach po dosažení cíle následky úplného vyčerpání Uhynutí na zpáteční cestě do domovnské Anglie v přepravním necelých 48 hodin po dostihu. Blacktorn byl jediný ze čtyř anglických koní, který dostih v roce 1998 dokázal dokončit. Angličané tento rok ve Velké pardubické pardubické startovali po velmi dlouhé odmlce (z politických důvodů).[47]
1990 Grand Cheval 9 valach Malý vodní příkop[43] uhynul[2]
1990 Formát 7 hřebec Taxisův příkop[43]
1991 Pauza 6 klisna Taxisův příkop[43] zlomený vaz
1991 Disco 7 hřebec Poplerův skok[2] zlomená pravá přední noha
1992 Váh 6 hřebec Havlův skok zlomený vaz
1992 Gemer 8 valach po dosažení cíle (5. místo)[44] neověřená informace – zemřel na vyčerpání?
1992 Hartiche 11 valach Taxisův příkop[29] Úraz při pádu, uhynul[43]
1998 Damion 7 hřebec Popkovický skok zlomení nohy pád při hromadné srážce koní[2], utracen[43]
1999 Celestano 12 valach prodloužený Taxisův příkop zlomení nohy utracen[43]
2001 Anatole 11 valach 2. proutěná překážka zlomený vaz
2002 Chalco 10 valach zadržen po Malých zahrádkách tříštivá zlomenina patní kosti utracen na brněnské veterinární klinice (Chalco byl v r. 2001 zvítězil[2])
2005 Takagi 10 valach cílová rovina vyčerpání uhynul[43][2]
2007 Polárník 8 valach začátek cílové roviny těžké zranění spěnkového kloubu[2] Úraz v důsledku špatného došlápnutí 500 metrů před cílem. Převezen do brněnské veterinární kliniky a po dvou dnech utracen.[43]
2007 Cieszymir 9 valach Taxisův příkop zlomenina nohy v lopatce srážka s jiným koněm[29], utracen, v r. 2006 byl Cieszymir na 3. místě[2]
2008 Klip 12 valach Prodloužený taxisův příkop zlomenina zadní končetiny utracen[43] na místě[2]
2009 Shirley[2] 8 klisna Velký vodní příkop tříštivá zlomenina nohy utracena[43]
2013 Mount Sion 7 valach Malý vodní příkop zlomenina nohy utracen
2014 Zulejka 9 klisna Taxisův příkop zlomený vaz Před příkopem do Zulejky vrazil jiný kůň, v důsledku toho se neodrazila, nýbrž jen proběhla zkrz živý plot a nešťastně padla do příkopu.[2] Utracena.[48]
2018 Vicody 9 valach Taxisův příkop zlomenina levé přední nohy příliš nízký skok[2], utracen[49] (uspáním)
2019 Krocoleon 9 valach Suchý příkop zlomenina páteře klopýtnutí po doskoku[50], uhynul [2]
2020 Sottovento 8 valach Taxisův příkop zlomený vaz pád na hranu příkopu po nedostatečném odrazu[2], utracen[51] 26. oběť překážky v historii[52]
2023 Stuke 9[53] valach Taxisův příkop zlomený vaz náraz na hranu příkopu po nešťastném odrazu, úmrtí na místě.[31] Odborníci se shodují, že Stuke neměl dost zkušeností a neměl se těžkého dostihudostihu vůbec účastnit. Ani jezdec Benoit Claudit neměl dostatek zkušeností (byl angažovaný jako náhradník na poslední chvíli, původní jezdec se pro zranění účastnit nemohl). Stuke se dostal k překážce jako první (což by začátečníci nikdy neměli), lekl se jí, před odrazel vybočil a způsobil tak hromadný pád i ostatních koní.[54]

Fatání zranění utrpěla v roce 1996 i klisna Pamep Galaxy, ovšem nikoli při hlavním dostihu. V rámcovém dostihu přišla o svého jezdce a při následném pobíhání po závodišti se dostala až k Taxisovu příkopu, který se pokusila sama přeskočit, což se jí stalo osudným.[2]

V historie Velké pardubické steeplechase se však odehrálo i několik velmi vážných situací s dobrým koncem:

V roce 1967 spadla na zcela poslední proutěné překážce klisna Lukava. Po pádu zůstala ležet na zemi a pohybovat mohla pouze hlavou. Spekulativní příčinou náhlého pádu mohl být srdeční kolaps. Naštěstí po injekci od veterináře se dokázala postavit[44] a mohla sama odejít ze závodiště.[32] Při odchodu sklidila od diváků stejně velký potlesk jako vítěz dostihu, neboť do chvíle pádu na poslední překážce se zdála být jasnou vítězkou.[38] Úraz naštěstí neměl na zdraví Lukavy ani dlouhodobé následky, podle startovních listin se dokonce Velké pardubické steeplechase účastnila i v letech následujících (1969, 1970, 1971 a 1972)[29].

V roce 1993 se po zdolání poslední proutěné překážky zastavil zcela vyčerpaný valach Farad. V té chvíli do cíle zbývalo jen 200 metrů, byl na druhém místě a v dostihu zůstali z celého startovního pole pouze dva koně. Faradův jezdec Zdeněk Matysík nechtěl koně trápit. Nenutil jej proto běžet dál, dokonce ani dojít zbývající kousek do cíle krokem, aby získal 2. místo, a tedy i odměnu 250.000 Kč. Proto sesedl a dostih vzdal. Za své čestné jednání si Zdeněk Matysík vysloužil velký potlesk od všech diváků a později byl i oceněn od Klubu fair play Českého olympijského výboru za sportovní přístup.[2][55]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. a b c SVOBODA, Miloš. 100 ročníků Velké pardubické steeplechase. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1990. 254 s. (Živočišná výroba). ISBN 80-209-0129-9. [dále jen Svoboda (1990)]. 
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao KOVÁŘ, Pavel. Sto třicet Taxisů Velké pardubické - Příběhy z dějin, současnosti a zákulisí slavného dostihu. 1.. vyd. Praha: Nakladatelství XYZ, 2021. 296 s. ISBN 978-80-7597-938-4. (český) [dále jen Kovář (2021)]. 
  3. NEHYBA, Miloslav. Dostih s Taxisovým příkopem - Proměny Velké pardubické. [s.l.]: Helios Jiří Razskazov, 2017. 204 s. ISBN 978-80-85211-42-9. (český) EAN 978-80-85211-42-9, [dále jen Nehyba (2017)]. 
  4. Pardubické dostihy. Světozor [online]. 24.12.1874 [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  5. Vyhláška Státní banky československé č. 358/1990 Sb. ze dne 23. srpna 1990 o vydání pamětních stříbrných stokorun k 100. konání závodu Velká pardubická
  6. Velká pardubická steeplechace 2018 - kompletní informace k dostihové akci roku. iSport.cz [online]. [cit. 2022-10-09]. Dostupné online. 
  7. Dostihy při VP [online]. [cit. 2022-10-09]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  8. Velká pardubická se otevře šestiletým koním. Paddok revue [online]. 2009-01-15 [cit. 2011-08-25]. Dostupné online. 
  9. Svoboda (1969), kapitola Kurs dostihu, str. 33-48
  10. Nehyba (2017), vnitřní strana vazby knihy
  11. Dostihový spolek a.s. - Prohlídky závodiště
  12. [1]
  13. NOVOTNÝ, Ondřej. Nejrychlejší Velkou pardubickou ovládl Nikas s žokejem Stromským. iDNES.cz [online]. 2015-10-11 [cit. 2015-10-11]. Dostupné online. 
  14. ČTK. Velkou pardubickou plnou pádů ovládl Nikas a „zakletý“ Stromský. Týden [online]. 2015-10-11 [cit. 2015-10-11]. Dostupné online. 
  15. HOLUBCOVÁ, Eva. Ty smutné časy, kdy se neběžela Velká pardubická | EQUICHANNEL.cz. www.equichannel.cz [online]. 2020-10-04 [cit. 2021-03-11]. Dostupné online. 
  16. Archivovaná kopie. www.pardubice-racecourse.cz [online]. [cit. 2015-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-11-17. 
  17. Archivovaná kopie. www.sedmagenerace.cz [online]. 2007-07-23 [cit. 2015-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-17. 
  18. Kovář (2021), kapitola Nejlepší jezdci historie, str. 283
  19. Kovář (2021), kapitola Nejlepší koně historie, str. 282-283
  20. a b c d e f g Nehyba (2017), kapitola Dostihy a ženy, str. 169-172
  21. Kovář (2021), podkapitola Osm odvážných žen v celé historii, str. 253-254
  22. a b c d e f g Svoboda (1969), kapitola Listiny vítězů, str. 27-32
  23. a b c d Nehyba (2017), kapitola Listiny vítězů, str. 196-199
  24. a b c d e f Kovář (2021), kapitola Vítězové Velké pardubické steeplechase, str. 278-282
  25. a b Dostihový spolek a.s. - Listiny vítězů
  26. Archivovaná kopie [online]. Dostihový spolek, a.s [cit. 2014-10-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-06. 
  27. Archivovaná kopie [online]. Dostihový spolek, a.s [cit. 2014-10-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-06. 
  28. Archivovaná kopie [online]. Dostihový spolek, a.s. [cit. 2014-10-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-06. 
  29. a b c d e f g h i Nehyba (2021), kapitola Koně, kteří startovali ve Velké pardubické v letech 1874-2020, str. 270-302
  30. MACEK, Tomáš. Jak Junák zachránil sedláka Palyzu od vězení. iDNES.cz [online]. 2009-10-06 [cit. 2022-10-09]. Dostupné online. 
  31. a b KUČERA, Stanislav. Hromadný a závažný karambol na Taxisu: kůň zahynul, žokej skončil v nemocnici. iDNES.cz [online]. 2023-10-08 [cit. 2023-10-09]. Dostupné online. 
  32. a b c d e SVOBODA, Miloš. Velká pardubická steeplechase. 1. vyd. Praha: Olympia, 1969. 140 s. 505/21/872, [dále jen Svoboda (1969)]. 
  33. Kovář (2021), kapitola Proč zemřel kapitán Popler?, str. 59-67
  34. Kovář (2021), kapitola Statečná komtesa Immaculata, str. 71-86
  35. Kovář (2021), kapitola Zemřel, protože vyhrál Velkou pardubickou, str. 95-108
  36. NEHYBA, Miloslav. Velké sedmičky Velké pardubické. Redakce Kumr Dalibor, Střecha Radek. 1.. vyd. Brno: CPress, 2021. 304 s. ISBN 978-80-264-3845-8. (český) [dále jen Nehyba (2021)]. 
  37. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av aw Svoboda (1990), kapitola Nehody, str. 182-190
  38. a b c d e f g h i j k l m n o VOLDÁN, Miroslav; FIALOVÁ, Dita. 99× Velká pardubická. 1.. vyd. Pardubice: [s.n.], 1990. 50 s. Vydáno při příležitosti 100. výročí Velké pardubické steeplechase. 
  39. Z Pardubic. Čech [online]. 9.11.1874 [cit. 2023-10-20]. Dostupné online. 
  40. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x Svoboda (1969), kapitola Nehody ve Velké pardubické steeplechase, str. 105-111
  41. Svoboda (1969), kapitola Koně a lidé kolem nich, str. 84-104
  42. Vojenský sport. Důstojnické listy [online]. 13.10.1927 [cit. 2023-10-20]. Dostupné online. 
  43. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa KOVÁŘ, Pavel. Velká pardubická - Příběhy z dějin, současnosti a zákulisí slavného dostihu. Praha: Nakladatelství XYZ s.r.o., 2011. 213 s. ISBN 978-80-7388-408-6. 
  44. a b c HUBÁLEK, Jaroslav; NEHYBA, Miroslav. Od Fantoma po Peruána - Historie 110 ročníků Velké pardubické 1874-2000. Přelouč: Jezdecký spolek Kolesa, 2011. 407 s. Knize chybí tiráž. 
  45. a b c d e f g FELDSTEIN, Petr. Stokrát přes Taxis. Praha: Olympia, 1990. 63 s. (Sešity sportovního týdeníku Stadión). Číslo 2/1990. 
  46. Kovář (2021), kapitola Nepřekonatelný smolař, str. 171-180
  47. FELDSTEIN, Petr. Seriál k jubileu Velké pardubické (1874 – 2014) [online]. https://www.dostihovy-svet.cz, 2014-10-11 [cit. 2024-03-03]. Dostupné online. 
  48. Žokej Bartoš o úmrtí Zulejky na Taxisu: Dostala strach ze skoku
  49. Smrt koně na Taxisu. Vicody bohužel udělal chybu, lituje žokej Bartoš
  50. Smrt na Velké pardubické. Krocoleon nepřežil pád na Suchém příkopu
  51. Tragédie na Velké pardubické! Váňův Sottovento se zabil na Taxisu
  52. Krutý Taxis. Životy koní bere překážka, která vznikla jako šlechtická rozmařilost
  53. Dostihový spolek a.s. - Historie, 2023
  54. ŽIŽKA, Vojtěch; BRHEL, Roman; NĚMEČEK, Ivan. Tragédie na Velké pardubické: Stuke se bál, Taxis neměl vůbec jet, míní experti. Deník.cz [online]. 2023-10-08 [cit. 2023-10-09]. Dostupné online. 
  55. Kovář (2021), kapitola Jak Peruán vrátil Matysíka do dostihů, str. 199-210

Literatura editovat

  • FELDSTEIN, Petr. Stokrát přes Taxis. Praha: Olympia, 1990. 63 s. (Sešity sportovního týdeníku Stadión). Číslo 2/1990. 
  • HUBÁLEK, Jaroslav; NEHYBA, Miroslav. Od Fantoma po Peruána - Historie 110 ročníků Velké pardubické 1874-2000. Přelouč: Jezdecký spolek Kolesa, 2011. 407 s. Knize chybí tiráž. 
  • KOVÁŘ, Pavel. Velká pardubická - Příběhy z dějin, současnosti a zákulisí slavného dostihu. Praha: Nakladatelství XYZ s.r.o., 2011. 213 s. ISBN 978-80-7388-408-6. 
  • KOVÁŘ, Pavel. Sto třicet Taxisů Velké pardubické - Příběhy z dějin, současnosti a zákulisí slavného dostihu. 1.. vyd. Praha: Nakladatelství XYZ, 2021. 296 s. ISBN 978-80-7597-938-4. (český) [dále jen Kovář (2021)]. 
  • NEHYBA, Miloslav. Velké sedmičky Velké pardubické. Redakce Kumr Dalibor, Střecha Radek. 1.. vyd. Brno: CPress, 2021. 304 s. ISBN 978-80-264-3845-8. (český) [dále jen Nehyba (2021)]. 
  • NEHYBA, Miloslav. Dostih s Taxisovým příkopem - Proměny Velké pardubické. [s.l.]: Helios Jiří Razskazov, 2017. 204 s. ISBN 978-80-85211-42-9. (český) EAN 978-80-85211-42-9, [dále jen Nehyba (2017)]. 
  • SVOBODA, Miloš. 100 ročníků Velké pardubické steeplechase. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1990. 254 s. (Živočišná výroba). ISBN 80-209-0129-9. [dále jen Svoboda (1990)]. 
  • SVOBODA, Miloš. Velká pardubická steeplechase. 1. vyd. Praha: Olympia, 1969. 140 s. 505/21/872, [dále jen Svoboda (1969)]. 
  • VOLDÁN, Miroslav; FIALOVÁ, Dita. 99× Velká pardubická. 1.. vyd. Pardubice: [s.n.], 1990. 50 s. Vydáno při příležitosti 100. výročí Velké pardubické steeplechase. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat