Vasilij Ivanovič Čujkov

sovětský maršál a diplomat

Vasilij Ivanovič Čujkov (31. lednajul./ 12. února 1900greg. Serebrjannyje Prudy, Tulská oblast18. března 1982 Moskva) byl sovětský voják, maršál a dvojnásobný hrdina SSSR (březen 1944 a duben 1945), a diplomat. Hrál významnou roli při obraně Stalingradu a dobývání Berlína.

Vasilij Ivanovič Čujkov
Vasilij Ivanovič Čujkov
Vasilij Ivanovič Čujkov
Narození12. února 1900
Rusko Serebrjannyje Prudy, Ruské impérium
Úmrtí18. března 1982 (82 let)
Sovětský svaz Moskva, SSSR
Vojenská kariéra
HodnostMaršál Sovětského svazu
Doba služby1917–1972
SloužilSovětský svaz SSSR
SložkaVlajka Rudé armády Rudá armáda (do roku 1946) Znak Sovětské armády Sovětská armáda (do roku 1972)
Velel5. střelecká armáda
4. armáda (1938–1939)
9. armáda (1939–1940)
64. armáda (1942)
62. armáda (1942–1943)
8. gardová armáda (1943–1945)
VálkyObčanská válka v Rusku
Zimní válka
Druhá světová válka
Druhá čínsko-japonská válka
BitvyInvaze do Polska
Bitva o Suomussalmi
Bitva u Stalingradu
Operace Bagration
Viselsko-oderská operace
Bitva o Berlín
Vyznamenánízlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu (2)
Leninův řád (9)
Řád Říjnové revoluce
Řád rudého praporu (4)
Řád Suvorova 1.třídy (3)
Řád Rudé hvězdy
Kříž za vynikající službu (USA)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Pocházel z rolnické rodiny. V roce 1918 vstoupil do Rudé armády a v letech 1918-1920 bojoval na Ukrajině, jižním Rusku a na Kavkaze a nakonec v Polsku. Na konci občanské války velel pluku. V letech 1923-1931 rotoval mezi Frunzeho vojenskou akademií, kde absolvoval některé zvláštní kursy specializované na Dálný východ, a Dálným východem, kde střídavě hrál úlohu diplomatického kurýra v Číně a člena štábu Vasilije Bljuchera.

1932-1935 vedl kurzy pro vyšší důstojníky a poté byl přeřazen k bojovým jednotkám (postupně velel mechanizované brigádě, 5. střelecké armádě a nakonec 4. armádě, se kterou se v září 1939 zúčastnil obsazení východní části Polska). Jeho dosavadní úspěchy udělaly dojem na jeho nadřízené a jelikož volných míst pro povyšování bylo po Stalinových čistkách v armádě dost, bylo jen logické, že se měl zúčastnit i přepadení Finska.

Zimní válkaEditovat

 
Ve Finsku se účastnil Čujkov bojů v severní Karélii a v průběhu bitvy o Suomussalmi nahradil velitele Duchanova: Raatská cesta, na níž v bitvě o Suomussalmi zanikla elitní 44. střelecká divize

V průběhu bitvy o Suomussalmi nahradil 22. prosince 1940 (tj. po zastavení sovětského postupu) v čele 9. armády jejího velitele Duchanova. Obtížnou situaci však vyřešit nedokázal a bitva skončila pro sovětskou stranu zdrcujíci porážkou a zničením dvou sovětských divizí a jednoho tankového praporu.

Velká vlastenecká válkaEditovat

Navzdory tomu však Čujkov přežil a ani dopad na jeho kariéru nebyl drastický. V roce 1940 byl již jako generálporučík vyslán do Číny jako vojenský atašé. V roce 1941 se vrátil do Moskvy, ale jeho práce se opět týkala diplomacie, navzdory opakovaným žádostem o znovupřiřazení ke frontovým jednotkám. Později byl ale jmenován zástupcem velitele rezervního sboru dislokovaného v jeho rodišti, kde řídil výcvik vojáků. Většinu času však pouze formálně, neboť jej odstavila těžká zranění utrpěná při nehodě[zdroj?].

V červenci 1942 dočasně velel 64. armádě přiřazené k jižnímu frontu v oblasti Stalingradu. Posléze jej nahradil generál Šumilov a Čujkov byl pověřen velením nad levým křídlem 64. armády. Jelikož se osvědčil, 8. září nahradil generálporučíka Lopatina ve funkci velitele 62. armády, hlavní síly bránící Stalingrad. Velení nad ní si podržel až do konce bitvy. V březnu 1943 byla přeorganizovaná 62. druhá armáda pod Čujkovovým velením a přejmenovaná na 8. gardovou armádu nasazena do bojů na pomezí Ukrajiny a Běloruska. V polovině roku byla přemístěna pod 1. Běloruský front, s nímž osvobozovala Bělorusko a Polsko a měla klíčovou úlohu v bitvě o Berlín. 2. května převzal Čujkov jménem Vrchního velitelství Rudé armády kapitulaci berlínské posádky.

Po Velké vlastenecké válceEditovat

I po Velké vlastenecké válce setrvával Čujkov ve Východním Německu - do roku 1949 jako zástupce velitele sovětských okupačních vojsk, poté v hodnosti armádní generál až do roku 1953 jako velitel těchto vojsk on sám. V roce 1953 se stal velitelem Kyjevské vojenské oblasti, o dva roky později získal hodnost maršál SSSR. V letech 1960-1964 byl vrchním velitelem sovětských pozemních sil. V roce 1972 odešel do důchodu. Pomáhal navrhnout památník Stalingradské bitvy na Mamajově mohyle a je tam pohřben, jako první maršál SSSR mimo Moskvu.

Knihy a pamětiEditovat

V letech 1950-1972 sepsal mnoho knih a článků o své vojenské kariéře a zkušenostech. Jsou charakteristické zvýrazňováním vlastních zásluh, zkreslováním historických událostí v jeho prospěch a silně protižukovovským nábojem. Také se v nich vyhnul méně úspěšným obdobím své kariéry, zejména Zimní válce. V češtině vyšly tituly Začátek cesty, Nepokořené město: Ze zápisků o bojové cestě 62. armády, Hrdinové Stalingradu táhnou na západ, Konec Třetí říše, Velká vlastenecká válka 1941-1945 (spoluautor), slovensky rozsáhlé paměti příznačně nazvané Od Stalingradu po Berlín.

Externí odkazyEditovat