Vasil Kiš

ukrajinský velitel

Vasil Kiš (17. listopadu 1920 Poroškovo, Podkarpatská Rus[3][p 1]24. listopadu 1986 Teplice, ČSSR[4])[2] byl velitelem paravýsadku Jan Kozina a spoluzakladatelem i velitelem Partyzánského oddílu Ludvíka Svobody, který koncem druhé světové války operoval na území protektorátu v oblasti Chrudimska.[2]

Vasil Kiš
Vasil Kiš[1]
Vasil Kiš[1]
Narození 17. listopadu 1920
Poroškovo (Podkarpatská Rus) nedaleko Perečína
Úmrtí 23. listopadu 1986 (ve věku 66 let)
Místo pohřbení Praha Olšany (loučka) poblíž vojenského hřbitova
Vzdělání měšťanka + 6 tříd gymnázia v Užhorodu; absolvent školy pro velitele čety; školy pro důstojníky pěchoty; absolvent speciálních kurzů (paravýcvik)
Povolání voják (parašutista), technický úředník, národní správce, vedoucí výrobního potravinářského podniku, horník, referent
Nábož. vyznání řecko-katolické
Manžel(ka) Miroslava (rozená Kratochvílová) (1922–2004)[2]
Děti Miroslava (* 1948)[2]; Vladimír (* 1949)[2]
Rodiče Petr (1865–1943)[2]; Marie (rozená Maškarincová) (1885–???)[2]
Příbuzní

vnuk: Jakub Holub (*1976) ,Jan Holub (* 1976), Ondřej Holub (* 1982?)

pravnoučata : Matyáš (* 2001) a Johanna (* 2004)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stručný životopisEditovat

Gymnazijní studia Vasila Kiše v Užhorodu přerušila druhá světová válka a okupace Podkarpatské Rusi maďarským vojskem (březen 1939). Před nuceným vstupem do maďarské armády zvolil Kiš (v červenci 1940) ilegální přechod hranic do Sovětského svazu.[3] Při přechodu hranic byl na sovětské straně zadržen a následně odsouzen ke třem letům nucených prací v nápravném táboře. V lednu 1943 byl spolu s dalšími čtyřmi sty spoluvězni odsunut do Buzuluku, kde byl nejprve zařazen do poddůstojnické a potom důstojnické školy. Později také absolvoval výsadkářský výcvik, po kterém vykonával velitelské funkce u armádního sboru.[3] V červnu roku 1944 byl převelen na partyzánské učiliště, v září 1944 povýšen na poručíka a krátce poté (v říjnu 1944) byl Vasil Kiš jmenován velitelem partyzánského oddílu Jana Koziny.[3] V noci z 16. října 1944 na 17. října 1944 byl spolu s dalšími šestnácti parašutisty vysazen na území protektorátu Čechy a Morava. Po seskoku a boji s nacistickými jednotkami, ve kterém několik členů výsadku zahynulo (a několik jich bylo postupně zatčeno německými bezpečnostními složkami) se zbytek skupiny pod Kišovým velením přesunul do oblasti Brd a odtud postupně na Českomoravskou vysočinu, kde navázali spojení se členy partyzánského oddílu Mistr Jan Hus.[3] Po neshodách a rozepřích způsobených zákulisními intrikami se Vasil Kiš přesunul do Železných hor. Tady se spojil s místními odbojáři a založil partyzánský oddíl Ludvíka Svobody. Ten působil až do konce druhé světové války v okolí Chrudimi.[3] Po skončení druhé světové války působil Vasil Kiš krátce v armádě, ale v roce 1946 z armády odešel a přibližně až do roku 1950 pracoval v různých technických a vedoucích pozicích v potravinářských firmách zabývajících se výrobou a distribucí alkoholu. Před koncem roku 1950 byl zatčen StB, obviněn a ve vykonstruovaném procesu odsouzen a až do května roku 1953 vězněn. Po propuštění pracoval až do roku 1961 v nejrůznějších vedoucích funkcích firem, které souvisely s potravinářskými provozy. V letech 1961 až 1976 (kdy odešel do starobního důchodu) pak zastával Vasil Kiš různé referentské funkce v Keramických závodech Teplice II. Po Sametové revoluci byl plně rehabilitován a in memoriam povýšen do plukovnické hodnosti.

Podrobný životopisEditovat

Studia a začátek vojenské kariéryEditovat

Vasil Kiš v Užhorodu absolvoval tři roky měšťanské školy a následně šest tříd gymnázia.[2] Po okupaci Podkarpatské Rusi maďarským vojskem (18. března 1939) byl Vasil Kiš vyloučen ze studií[3], musel odejít ze školy a byl sledován policí.[3] Byl totálně nasazen jako lesní dělník a později jako praktikant u lesní správy v Turje Poljane.[2] Neuposlechl výzvy ke vstupu do maďarské armády a hrozilo mu zatčení. Situaci hodlal vyřešit (spolu s několika svými přáteli)[3] útěkem do Sovětského svazu (SSSR). Při nedovoleném přechodu hranic (25. července 1940)[3] byla celá skupina zatčena pohraničníky.[3] Vasil Kiš a jeho přátelé byli po zadržení deportováni nejprve do města Stryje. Odtud byli (po výsleších) převezeni do vězení na jihu Ukrajiny.[3] [p 2]

V lednu 1941 byli všichni zadržení odsouzeni (za překročení státní hranice) ke třem rokům těžkých prací v nápravném pracovním táboře. Trest nastoupil Vasil Kiš v pracovním táboře ve Sverdlovské oblasti na Sibiři.[3] [p 3]

K československé jednotce do Buzuluku byl Vasil Kiš (spolu s dalšími čtyřmi sty spoluvězni[3]) odeslán dne 12. ledna 1943 a zde byl zakrátko (2. února 1943) odveden a přidělen k výcvikové rotě 1. československého samostatného praporu v SSSR v Novochopersku.[2] Po třech měsících převeleli Vasila Kiše do školy pro velitele čety a návazně pak do školy pro důstojníky pěchoty.[2] Současně se studiem absolvoval i speciální kursy. V hodnosti desátníka byl 3. července 1943 odvelen ke 2. praporu 1. československé samostatné brigády v SSSR. V hodnosti podporučíka pěchoty byl 1. června 1944 přeřazen k rotě Zvláštního určení. Tady působil nejprve jako posluchač a později již jako instruktor UŠPH (Ústřední štáb partyzánského hnutí nebo též někde Ukrajinský štáb partyzánského hnutí) v Kyjevě. Zde byl povýšen do hodnosti poručíka.[2]

Výsadek JAN KOZINAEditovat

 
Výstraha vydaná protektorátními úřady po seskoku skupiny Vasila Kiše v říjnu roku 1944[3]
 
Výcvik s kulometem, v pruhovaném saku je Vasil Kiš[1]
Podrobnější informace naleznete v článku Operace Jan Kozina.

Velitelem sedmnáctičlenného para-výsadku JAN KOZINA byl Vasil Kiš jmenován v říjnu 1944.[2] Mise byla zahájena 16. října 1944.[2] Výsadkový letoun byl nad územím protektorátu napaden německou protileteckou obranou a odchýlil se od stanoveného kurzu na Plzeňsko.

První skupinaEditovat

První skupina parašutistů (velitel poručík Vasil Kiš; náčelník štábu major Grigorij Melnik; náčelník pro diverzi A. M. Petrosjan; velitel bojové skupiny Pavel Morjakov; náčelník průzkumu Dmitrij Mališev a spojka Michal Turis) dopadla v prostoru obcí Tuchořice a Lipno. Krátce po dopadu (když se shromáždili) byli obklíčeni příslušníky německého bezpečnostního aparátu. Po těžké přestřelce se výsadkářům podařilo (17. října 1944) prorazit z obklíčení a uniknout pronásledování. Směrem na Filipovu Huť a pochodem přes křivoklátské lesy dorazili do obce Drozdov. Zde se jim dostalo pomoci a po odpočinku skupina postupovala směrem na Moravu. Vasil Kiš se obával, že cílový prostor působení skupiny gestapo zná. Postupovali vpřed pouze v noci a vyhýbali se frekventovaným místům. V prostoru Benešovska a Neveklovska se přesunovali výcvikovým prostorem wehrmachtu a SS. Dne 8. listopadu 1944 dosáhli prostoru Dolních Kralovic. Tady se kontaktovali s místní odbojovou skupinou, která jim zajistila úkryt v lese, jídlo a ošacení. Odtud výsadkáři dále postupovali směrem na Uhelnou Příbram. Tady získali informaci o sovětském výsadku u Čáslavi. V prostoru Železných hor se Vasil Kiš setkal s politickým komisařem partyzánské brigády Mistra Jana Husa – ortodoxním komunistou Miroslavem Pichem-Tůmou. Nabídku spojení s partyzány parašutisté odmítli, protože Vasil Kiš pojal k Miroslavu Pichu-Tůmovi osobní averzi. Kišova skupina tak vyhledala raději kontakt na odbojovou skupinu z Chrudimska.

Společně s chrudimskými odbojáři na podzim roku 1944 spoluorganizoval Vasil Kiš partyzánský oddíl, později pojmenovaný partyzánský pluk Ludvíka Svobody .[2] Tento oddíl působil v oblasti Chrudim – Nasavrky – Luže – Přelouč a částečně zasahovaly jeho aktivity i na Pardubicko.[2]

Náčelník štábu major Grigorij Melnik se stal velitelem partyzánského oddílu M. Jan Hus. (Posléze založil další partyzánský oddíl s názvem Jana Koziny.) V závěru druhé světové války oba tyto partyzánské oddíly měly kolem 400 příslušníků a prováděly i významnější bojové a sabotážní akce.

Druhá skupinaEditovat

Druhá skupina doskočila poblíž Loun (u Mělců na Lounsku) a byla po dopadu napadena nacisty. Během přestřelky padli:

Ostatní parašutisté: radistka A. N. Pančenková; radista V. Šamajev a další členové bojové skupiny: Michal Galanda; Peter Tunder; Juraj Hušťák a Jozef Balaščík byli zajati. Pouze Ján Palo a politický komisař Ján Kopčák se prostříleli a skrývali se do jara 1945, kdy se poté spojili se sovětským zpravodajským výsadkem.

Po druhé světové válceEditovat

 
Potvrzení o službě v zahraniční armádě vydané pro Vasila Kiše roku 1946[3]
 
Kopie první strany vojenské knížky Vasila Kiše[3]
 
První strana výpovědi kapitána Vasila Kiše ve vyšetřování proti přednostovi OBZ Bedřichu Reicinovi ze dne 2. května 1951[5]

Po skončení druhé světové války zastával Vasil Kiš funkci náčelníka zpravodajského oddělení 1. divize.[2] Později byl k dispozici ministerstvu informací jako odborný vojenský poradce působící při natáčení vojenských filmů.[2] Jeho žádost o přijetí a studium na vševojskové akademii Michaila Vasiljeviče Frunzeho v Moskvě, kterou podal v červenci roku 1945 nebyla kladně vyřízena.[2] Rok poté (1946) odešel Vasil Kiš z armády a pracoval jako technický úředník v lihovaru v Mostě. V témže roce (1946) byl jmenován národním správcem firmy Max Cidli na výrobu lihovin a velkoobchod vínem.[2] Poté, co byla firma znárodněna se Vasil Kiš stal vedoucím Severočeských lihovarů a drožďáren – závod Libouchec.[2]

Vasil Kiš v procesu s generálem Heliodorem PíkouEditovat

Po skončení druhé světové války byl Heliodor Píka povýšen do hodnosti divizního generála (4. srpna 1945, s pořadím k 1. květnu 1944)[6] a jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. Po únorovém převratu následovalo několik po sobě rychle jsoucích událostí:

  • Dne 1. března 1948 byl odeslán na zdravotní dovolenou;
  • dne 5. května 1948 byl zatčen ve vojenské nemocnici;
  • dne 1. června 1948 byl přeložen do výslužby.

Následně byl generál Heliodor Píka nepravdivě obviněn ze špionáže ve prospěch Velké Británie a další vlastizrádné a velezrádné činnosti.[6][7] Dne 29. ledna roku 1949 pak byl ve vykonstruovaném soudním procesu[8] odsouzen k trestu smrti oběšením. Ten byl vykonán dne 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory.[8]

V roce 1968 byl s pomocí prezidenta Ludvíka Svobody proces s generálem Heliodorem Píkou obnoven. Vojenský soud v Příbrami konstatoval jeho nevinu a zrušil odsuzující rozsudek. (K plné rehabilitaci generála Heliodora Píky však došlo až po roce 1989.)[9]

Při tomto rehabilitačním procesu byl mezi předvolanými svědky i důstojník československého armádního sboru v Sovětském svazu Vasil Kiš.[10] Vasil Kiš vypověděl, že v létě roku 1948 jej zavolal Bedřich Reicin (šéf V. oddělení Hlavního štábu – přednosta obranného zpravodajství (OBZ) ministerstva obrany Ludvíka Svobody) a požadoval na něm, aby usvědčil generála Heliodora Píku.[10] Toto svoje přání Reicin zdůvodňoval tím, že ƒ„je zájem (ze strany sovědských poradců) na tom, aby byl generál Heliodor Píka fyzicky zlikvidován.“[10] Reicin naváděl Kiše k tomu, aby před soudem uvedl, že za potíže, které měla Kišova výsadková skupina v Protektorátu, mohl generál Heliodor Píka, jenž od něj požadoval vyzrazení jeho tajného poslání, které dostal od sovětských velitelů, poté o tomto poslání informoval Londýn, odkud se informace dostaly k nacistům.[10] Podle Vasila Kiše ale opak byl pravdou. Kiš odmítl proti generálu Heliodoru Píkovi křivě svědčit a skončil proto později ve vězení.[10]

Postoloprtský masakrEditovat

V Postoloprtech byli po druhé světové válce na přelomu května a června roku 1945 soustředěny stovky zajatých vojáků wehrmachtu, ale i sudetských Němců určených k odsunu.[11] Hlídala je armáda, takzvané Revoluční gardy i jednotky obranného zpravodajství.[11] Ve vypjaté poválečné atmosféře si začali strážci vyřizovat s Němci své účty.[11] Ať již mučením či znásilňováním. Vše vyústilo v masakr 763 Němců, o němž se na příkaz premiéra Klementa Gottwalda mlčelo.[11] V roce 1947 se postoloprtským masakrem začala zabývat vyšetřovací komise Ústavodárného národního shromáždění vedená lidoveckým poslancem bezpečnostního výboru JUDr. Bohumírem Bunžou.[12] Po nástupu komunistického režimu bylo jakékoliv další vyšetřování zastaveno a z postoloprtského masakru se stalo tabu.[13]

V roce 1950 byl ministrem národní obrany jmenován JUDr. Alexej Čepička. S jeho příchodem na Ministerstvo obrany došlo k mocenskému boji mezi ním a Bedřichem Reicinem, který si zde během předchozích let vybudoval osobní moc a vliv. Nový ministr národní obrany využil řady stížností z okruhu armádních důstojníků na prostředky, kterými si obranné zpravodajství (OBZ) pod jeho vedením vynucovalo přiznání vyšetřovaných (fyzické a psychické mučení) a falšování a výrobu důkazů. Bedřich Reicin byl dne 8. února 1951 zatčen, uvězněn, vyslýchán, obviněn jako jeden ze spolupachatelů tzv. protistátního spikleneckého centra, odsouzen k trestu smrti a nakonec dne 3. prosince 1952 brzo ráno v Praze popraven.

V rámci sbírání důkazního materiálu proti Bedřichu Reicinovi byl na Krajské velitelství státní bezpečnosti v Ústí nad Labem dne 2. května 1951 předveden k výpovědi na téma „vyšetřování proti přednostovi OBZ Bedřichu Reicinovi“ i kapitán Vasil Kiš (tou dobou již osm měsíců vězněný).[5] Vasil Kiš ve své třístránkové výpovědi (na prvním listě) zmiňoval úlohu generála Bedřicha Reicina v souvislosti s postoloprtskými masakry, kterých se OBZ, pod Reicinovým vedením dopustil.[5]

V úvodu výpovědi Vasil Kiš uvedl, že v květnu a červnu 1945 byl přednostou PZU, úseku B (PZU = předzvědná zpravodajská ústředna) a z titulu této funkce se zdržoval mimo Postoloprty. Následně Kiš ve své výpovědi uvedl, že (text uvedený v uvozovkách je doslovná citace z Kišova výpovědního protokolu):

  • Přednosta oddělení OBZ 1. divize, poručík Jan Čubka a jemu podřízení (např. rotmistr Tarčan, štábní kapitán Šlovák – bývalým jménem Šteiner)[5] tohoto oddělení OBZ nevykonávali úkoly jim svěřené (neshromažďovali roztroušený vojenský materiál v hříškovských lesích; neobsadili bývalé německé vojenské sklady plné užitečného vojenského materiálu – nezabránili jeho rozkrádání a zničení) nýbrž páchali v Postoloprtech zvěrstva.[5]
  • „Dva měsíce po úplné kapitulaci zbytku hitlerovské armády v Postoloprtech, poručík Čubka se svými spolupracovníky a za vědomí generála Reicina, prováděli hromadné vraždění německých zajatců v Postoloprtech. Po skoncování to jest po vyvraždění všech německých zajatců začali střílet i civilní obyvatelstvo.“[5]
  • „Nebylo noci, aby nebylo slyšet střílení v polích, kde si ti lidé ještě před svou smrtí museli vykopat hroby.“[11][5]
  • „Zprávy o těchto popravách se mezi civilním obyvatelstvem rozšířily tak, že obyvatelé v prostoru Postoloprt se obávali o svůj život. Toto počínání OBZ, pod vedení generála Reicina nepřineslo českému národu dobré jméno za hranicemi státu.“[5]
  • „Generál Reicin, přestože o tomto dostával pravidelné hlášení, těmto nelidským činům nezabránil.“[5]
  • „Přestože jsem nebyl přímým účastníkem prováděných poprav, je mě známo, že bylo popraveno více než 10 000 lidí. Popravy byly prováděny většinou v noci a to příslušníky OBZ v čele s poručíkem Čubkou a to z kulometu a ostatních samopalných zbraní.“[5]
  • „Zda byl hromadným popravám zajatců i civilního obyvatelstva v Postoloprtech osobně přítomen generál Reicin, není mně známo, ačkoliv to nevylučuji. Generál Reicin věděl o prováděných hromadných popravách, protože o těchto dostával denní hlášení a proto je odpovědný za to, že kapitalistické státy využily hromadného masakru v Postoloprtech, ke štvaní proti lidově demokratickému zřízení u nás a prohlašovaly, že komunisté se dopouští hromadného vraždění pokojného obyvatelstva.“[5]
  • Četl a podepsal: [vlastnoručně] Vasil Kiš.[5]

Postoloprtský případ byl znovu otevřen po sametové revoluci v roce 1989. Policie případ vyšetřovala celkem třikrát.[14] Nejprve konstatovala, že k masakru skutečně došlo, nebyla však schopna označit jeho viníky.[13] K tomu došlo teprve po vyšetřování vedeném v letech 20062009. Policie tehdy vyslechla na 37 svědků včetně osob žijících v Německu.

Ve spárech StBEditovat

Dne 1. září 1950 byl Vasil Kiš zatčen Státní bezpečností (StB).[2] Byl obviněn z protistátní činnosti a z přeceňování zásluh odbojové činnosti “Partyzánského pluku Ludvíka Svobody“.[2] Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen a následně uvězněn v Ústí nad Labem.[2] Na základě amnestie prezidenta republiky Antonína Zápotockého byl z vězení propuštěn 4. května 1953.[2]

Padesátá léta dvacátého stoletíEditovat

Vasil Kiš si svoji obživu našel na dole Vrbenský národní podnik Souš u Mostu, kde poté pracoval jako horník.[2] Do svého oboru se vrátil začátkem června roku 1954, kdy se dostal do funkce vedoucího výrobního střediska národního podniku Fruta v Žatci.[2] Zhruba o rok později (v říjnu 1955) se stal vedoucím hotelu De Saxe v Teplicích.[2] O tři roky později (1958) byl přeřazen do funkce inspektora kontrolně-revizního oddělení národního podniku Restaurace a jídelny v Teplicích.[2]

Šedesátá a sedmdesátá léta dvacátého stoletíEditovat

V letech 1961 až 1976 zastával Vasil Kiš různé referentské funkce v Keramických závodech Teplice II.[2] Pracovní kariéru ukončil v roce 1976, kdy odešel do starobního důchodu.[2]

Po Sametové revoluciEditovat

V plném rozsahu byl Vasil Kiš rehabilitován až po Sametové revoluci a to dne 10. června 1992.[2] Posmrtně (in memoriam) byl povýšen z hodnosti kapitána do hodnosti plukovníka.[2]

Vojenská vyznamenáníEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Poroškovo je vesnice nedaleko Perečína na Podkarpatské Rusi. Dnes 2017 je Poroškovo vesnice na Ukrajině v Perečynské oblasti
  2. Vasil Kiš byl internován v městě Stryje (v Haliči na západní Ukrajině), pak v městě Izjumu (v Charkovské oblasti na Ukrajině) a v městě Starobělsku (v Luhanské oblasti na Ukrajině).[2]
  3. Vasil Kiš byl přesunut do pracovního tábora NKVD Ivděl, později Tolomanka a Kamjeň ve Sverdlovské oblasti.[2]

ReferenceEditovat

  1. a b HOLAS, Vlastimil. Válka a Chrudimsko. Brno, 2007 [cit. 2017-07-14]. 61 s. bakalářská diplomová práce. [univerzita Brno - Filozofická fakulta (Historický ústav)]. Vedoucí práce Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.. s. 54,55. Zabývá se nejvýznamnějšími událostmi, které se odehrály v okrese Chrudim v posledním roce 2. světové války ( přibližně od června 1944 do května 1945). Věnuje se především letecké válce, odboji, partyzánskému hnutí a květnovému povstání.. Dostupné online.
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap STEHLÍK, Eduard; LÁNÍK, Jaroslav; I. Baka, J. Bílek, J. Bystrický; F. Cséfalvay, M. Čaplovič, T. Jakl; J. Kalina, M. Kopecký, J. Marek; A. Maskalík, I. Procházka, J. Rajlich; P.Šumichrast, Z.Zudová-Lešková. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945 [online]. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. Kapitola Heslo: KIŠ Vasil, s. 132. 348 stran. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-01. Dostupné také na: Záznam v databázi NKČR. ISBN 80-7278-233-9. 
  3. a b c d e f g h i j k l m n o p q SKALA, Petr. Sbírkový fond Podkarpatské Rusi v oddělení novodobých českých dějin Národního muzea [online]. Praha: Národní muzeum, 2015. SBORNÍK NÁRODNÍHO MUZEA V PRAZE (Řada A – Historie • sv. 69 • 2015 • č. 1–2 • s. 57–62); Vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Národní muzeum (DKRVO 2015/29, 00023272).. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  4. TOŠNER, Jaroslav. Stalo se na Mělcích 1944. 2.. vyd. Louny: Nakladatelství Svobodný hlas, 2019. 28 s. S. 25. 
  5. a b c d e f g h i j k l Úloha generála Reicína a poručíka Čubky v Postoloprtech (Doslovný opis protokolu jednoho výslechu, tři stránky, každá ze závěrečnou poznámkou: "Četl a podepsal: (vlastoručně) Vasil Kiš") [online]. [cit. 2017-10-08]. Dostupné online. 
  6. a b BÍLEK, Jiří. PÍKA Heliodor. In: LÁNÍK, Jaroslav, a kol. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky-Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-01. ISBN 80-7278-233-9. S. 228. Archivováno 1. 1. 2014 na Wayback Machine
  7. PACNER, Karel. Před padesáti lety byl zavražděn generál Píka. iDNES.cz [online]. 1999-06-19 [cit. 2016-03-19]. Dostupné online. 
  8. a b LÁNÍK, Jaroslav. Výročí popravy generála Heliodora Píky [online]. Vojenský historický ústav Praha [cit. 2016-03-17]. Dostupné online. 
  9. STEHLÍK, Eduard; LÁNÍK, Jaroslav; I. Baka, J. Bílek, J. Bystrický; F. Cséfalvay, M. Čaplovič, T. Jakl; J. Kalina, M. Kopecký, J. Marek; A. Maskalík, I. Procházka, J. Rajlich; P.Šumichrast, Z.Zudová-Lešková. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945 [online]. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. Kapitola Heslo: Heliodor Píka, s. 228. 348 stran. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-01. Dostupné také na: Záznam v databázi NKČR. ISBN 80-7278-233-9. 
  10. a b c d e KOSTLÁNOVÁ, Andrea. Generál Heliodor Píka, nepříjemný svědek pro Rusy [online]. 2012-11-19 [cit. 2017-10-07]. Dostupné online. 
  11. a b c d e Vinu za masakr sudetských Němců v Postoloprtech nese více lidí [online]. zpravy.idnes.cz, rev. 2009-06-04 [cit. 2017-10-07]. Dostupné online. 
  12. NAVARA, Luděk. Příliš mnoho mrtvých na severu Čech [online]. MF Dnes/CS Magazín, rev. 2006 [cit. 2010-05-10]. Dostupné online. 
  13. a b BÁRTOVÁ, Eliška. Největší poválečný masakr Němců vyřešen. Známe vrahy [online]. Aktuálně.cz, rev. 2009-06-01 [cit. 2010-05-10]. Dostupné online. 
  14. BÁRTOVÁ, Eliška. Největší masakr: Sto lopat, sto motyk, 763 zastřelených [online]. Aktuálně.cz, rev. 2009-06-01 [cit. 2010-05-10]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat