Otevřít hlavní menu

Vachtang I Gorgasali (gruzínsky: ვახტანგ I გორგასალი) (439 nebo 443 — 502 nebo 522) byl králem středověkého gruzínského království Kavkazské Iberie. Název Gorgasali znamenal „Vlčí hlava“. Během své vlády vedl lid v dlouhé válce s perskou Sasánskou říší, která však skončila porážkou a oslabení jeho království. Gruzínci ho považují za zakladatele dnešního hlavního města Gruzie Tbilisi.

Vachtang I Gorgasali
Doba vlády 449 - 502 nebo 447 - 522
Narození 439 nebo 443
Úmrtí 502 nebo 522
Předchůdce Mirdat V
Nástupce Dači
Královna Balenducht, Helena
Potomci Dači, Leon, Mirdat, 2 dcery
Dynastie Chosroviani
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Počátek vládyEditovat

Podle gruzínských středověkých rukopisů (známých jako Život Vachtanga Gargasaliho) nastoupil Vachtang na trůn ve věku sedmi let, zatímco jeho matka Sagducht panovala jako regent, než dospěl. Situace v království však byla tíživá. Z jihu byl činěn tlak sásánovskou Persií, zatímco na severu se přes Kavkaz přehnala horda Hunů (Gruzínci jim říkali nesprávně „Osetinci“) plenící vše, co stálo v cestě. Ve věku 16 let (tj. v roce 456 nebo nebo 459) vyhrál Vachtang nad těmito „Osetinci“ válku a vysvobodil svou sestru Miranducht ze zajetí.

 
Největší rozmach říše Vachtanga I.

V 19 letech se oženil s Balenducht, dcerou perského krále Hormizda III., jemuž vypomohl v jeho válečném tažení s Indií a posléze i jeho nástupci Pérózu I. proti Hefthalitům v dnešním Pákistánu a proti upadající římské říši v tažení z roku 472, od nichž získal nadvládu nad Egrisi (Kolchidou) a Abcházií.[1]

Změna politikyEditovat

Po návratu z válek se Vachtang snažil o posílení své královské moci a obrany země, neboť se začal obávat příliš silného vlivu Sasánovců na svou zemi, a přeorientoval politiku své země na Římskou říši, později Byzanc. Oženil se podruhé (první žena zemřela po porodu prvního syna), tentokrát nikoli s Peršankou, ale s Helenou, příbuznou byzanského císaře Zénona, od nějž navíc získal souhlas k povýšení hlavy Iberské církve biskupa Mcchetského na Katholikose, který byl okamžitě vyslán spolu s dalšími 12 nově jmenovanými biskupy do Antiochu k vysvěcení. Tyto změny však nebylo lehké prosadit. Zejména opozice Mikala, biskupa mcchetského, kterého Vachtang odvolal z funkce, byla silná.

Války s ÍránemEditovat

Se změnou orientace na Východořímskou říši se kromě starého vedení gruzínské církve zhoršily vztahy krále i s pro-persky orientovanou šlechtou. V roce 482 dal Vachtang popravit vlivného šlechtice a do té doby věrného vazala Varskena z Gogarene, protože přijal jako své náboženství perský Zoroastrismus a stal se největším podporovatelem Peršanů v Ibérii. Navíc se mu nelíbilo, že dal popravit svou křesťanskou manželku Šušanik, dceru arménského krále Vardana II, jejíž smrt byla popsána v jednom z nejstarších děl gruzínské literatury Umučení svaté královny Šušanik.

Po této události začala otevřená válka s Persií. Vachtang ihned požádal arménské vládce a okolní hunské kmeny o pomoc. Arméni pod vedením Vahana, synovce popravené arménské královny, po nějaké době váhání nakonec Vachtangovi pomohli. V roce 483 a 484 vedli Peršané mohutnou válečnou expedici do Ibérie a Vachtang byl i se svými spojenci poražen. Musel se stáhnout do západních provincií Egrisi. V roce 484 zemřel perský král Péróz I. a jeho nástupce Valgaš musel perská vojska zastavit z důvodu vnitřních problémů v Persii. Vachtang tedy mohl znovu obsadit ztracená území v Ibérii.[1] [2]

Jenže mír netrval dlouho. Po Valgašově krátké vládě nastoupil na perský trůn Kavád I., který ukončil platnost mírové smlouvy mezi Římskou říší a Persií a požádal Vachtanga o pomoc proti Byzanci. Vachtang, ctící spojenectví s Konstantinopolí, odmítl a vyprovokoval Kaváda, aby Ibérii znovu napadl. Vachtang byl opět poražen a musel uprchnout ze země. Zbytek života prožil ve válkách a vyhnanství, a neustále naléhal na Konstantinopol, aby mu pomohla.

Další události jsou v historických dokumentech zaznamenány zmatečně. Středověký rukopis Život Vachtanga Gorgasaliho tvrdí, že Vachtang v roce 502 zemřel po bitvě s Peršany, když ho střelil člen jedné jeho vlastní vojenské jednotky sestavené z otroků, a on později zraněním podlehl na svém hradě a později pohřben v Mcchetě. Moderní historici na základě identifikací tvrdí, že Vachtang mohl žít až do roku 522 a zemřít ve vyhnanství v západní Gruzii (opět v Egrisi). Nejpozději v roce 518 padlo do perských rukou Tbilisi, které Vachtang založil jako budoucí hlavní město své říše.

RodinaEditovat

Podle rukopisu Život Vachtanga Gorgasaliho měl Vachtang tři syny a dvě dcery. Nejstarší syn Dači, který se stal nakonec Vachtangovým nástupcem, pak po prohraných válkách svého otce znovu přeorientoval politiku země na Persii. Další synové Leon a Mirdat se přestěhovali do jižních provincií Iberie (Klardžetie a Džavachetie), které spravovali. Leonův rod se pak začal nazývat Guaramid a později vládl Ibérii až do 8. století, než je vytlačil jejich příbuzný rod Bagrationi.

OdkazEditovat

 
Vachtangův řád Gorgasal první třídy

Pro Gruzínce se stal Vachtang národním hrdinou už ve středověku. Pozdější vládci Gruzie z rodu Bagrationi nazývali svoji královskou standardu Gorgasliani (česky: z Gorgasali), kterou někteří považují za nejstarší verzi gruzínské vlajky. Vachtanga si lidé v Gruzii pamatují v mnoha básních a legendách, vyzdvihují jeho velikost, slávu, fyzickou zdatnost a odvahu, a především oddanost k vlasti a křesťanství.[3] Od roku 1992 se vydává Vachtangův řád Gorgasal jako jedno z nejvyšších vojenských medailí v Gruzii.[4]

 
Vachtangova socha (1967), Tbilisi

Vachtangovo jméno je spojeno se založením mnohých gruzínských měst, hradů a kostelů, včetně hlavního města Gruzie Tbilisi, ve kterém se nachází náměstí po něm pojmenované s velkou sochou, vytvořenou v roce 1967 ve čtvrti Metechi.

Gruzínská církev ho po roce 1990 prohlásila za svatého krále a vzorného křesťana a vyhlásila na 30. listopadu svátek.[5] V Rustavi postavili kostel na jeho počest.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b (rusky) М. Лордкипанидзе, Д. Мусхелишвили (Ред., 1988), Очерки истории Грузии. Т.2: Грузия в IV-X веках. АН ГССР, Ин-т ист., археол. и этнографии - Тб. : Мецниереба: Тип. АН ГССР.
  2. Ronald Grigor Suny (1994), The Making of the Georgian Nation, str. 23-25. Indiana University Press, ISBN 0-253-20915-3
  3. (rusky) Tsulaia, G. V. (trans., 1986), Джуаншер Джуаншериани. «Жизнь Вахтанга Горгасала» (Džuanšer Džuanšeriani. “Život Vachtanga Gorgasaliho”). Tbilisi: Mecniereba. Online verze, digitalizováno: Тhietmar. 2002. Vostlit.Info. 22.4.2009
  4. State Decorations Archivováno 16. 5. 2011 na Wayback Machine - web gruzínského prezidenta, 22.4.2009
  5. Machitadze, Zakaria (2006), "Svatý král Vachtang Gorgasali (†502)", na Životy gruzínských světců Archivováno 14. 6. 2008 na Wayback Machine. Pravoslavie.Ru. 19.4.2009

LiteraturaEditovat

  • Rapp, Stephen H. (2003), Studies in Medieval Georgian Historiography: Early Texts And Eurasian Contexts, str. 320. Peeters Publishers, ISBN 90-429-1318-5
  • Toumanoff, Cyril (1967). Studies in Christian Caucasian History, str. 368-9. Georgetown University Press.
  • Rapp (2003), passim
  • Thomson, Robert W. (1996), Rewriting Caucasian History, str. 156. Oxford University Press, ISBN 0-19-826373-2
  • Gamkrelidze, Tamaz; Ivanov, Vjačeslav Vševolodovič; Winter, Werner (překl. Nichols, Johanna; 1995), Indo-European and the Indo-Europeans: a reconstruction and historical analysis of a proto-language and a proto-culture, str. 416. M. de Gruyter, ISBN 3-11-009646-3
  • Greatrex, Geoffrey (1998), Rome and Persia at war, 502-532, str. 129. Francis Cairns, ISBN 0-905205-93-6
  • Constantine B. Lerner, "The 'River of Paradaise' and the Legend about the City of Tbilisi: A Literary Source of the Legend," Folklore 16 (November 2001): 72-77

Externí odkazyEditovat