Otevřít hlavní menu

Věra Sosnarová (* 5. května 1931 Brno) je česká občanka, která byla podle svých slov ve věku 14 let spolu se svou matkou a devítiletou sestrou 17. května 1945 odvlečena sovětskou tajnou službou NKVD do ruského pracovního tábora na Sibiři. Její tvrzení se však nepodařilo prokázat ani úředníkům České správy sociálního zabezpečení, ani historikům. Historik Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů v roce 2019 uvedl, že Sosnarová pracovala v Sovětském svazu po druhé světové válce jako civilní pracovnice v místních továrnách.[1]

Věra Sosnarová
Narození 5. května 1931 (88 let)
Brno
Rodiče Libuše Šímová-Mjelkinová
Příbuzní Naďa Sosnarová (sourozenec)
„„Hitlera jsem viděla, Stalina jsem zažila"“
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Obsah

Únos, pracovní tábory a návratEditovat

Sosnarová byla se svou sestrou podle vlastních tvrzení unesena z Československa na základě toho, že jejich matka Ljuba Šímová roku 1922 uprchla před doznívající ruskou občanskou válkou. V pracovních táborech, dolech, kolchozech atd. měly strávit celkem 19 let (od konce roku 1945 do léta 1964). Jejich matka přežila v pracovním táboře jen 3 měsíce, zemřela v noci z 5. ledna na 6. ledna 1946. Roku 1964 ji i se sestrou na přímluvu předsedy jednoho ruského kolchozu propustili do JZD Znojmo, kam přicestovaly na počátku roku 1965.[2]

Po návratuEditovat

Při odjezdu ze Sovětského svazu i při příjezdu do vlasti měla být nucena podepsat úplnou mlčenlivost o svém osudu a z obavy o opětovné odvedení na Sibiř mlčenlivost dlouho neporušila. O této části její minulosti se nikdy nedozvěděl její manžel a dlouho ji neznali ani její dva synové.[3] Veřejně o své minulosti promluvila teprve po sametové revoluci. Na základě jejího vyprávění byla sepsána a v roce 2008 vydána kniha Krvavé jahody, kterou napsal Jiří Svetozar Kupka.

V květnu 2018 ji Poslanecká sněmovna PČR navrhla prezidentu republiky Miloši Zemanovi na udělení medaile Za hrdinství.[4][5] Ten ji však z řady navržených osobností nevybral a mezi vyznamenanými 28. října 2018 nefigurovala.[6] V listopadu 2018 obdržela Cenu hejtmana Jihomoravského kraje.[7][8]

Zpochybnění výpovědiEditovat

Český novinář a publicista ruského původu Vladimír Bystrov, jen o čtyři roky mladší muž a syn vězně gulagu, v roce 2009 zpochybnil její vyprávění. Předpokládal, že dotyčná nebyla v táboře Gulagu, nýbrž spíše v internačním táboře, a že v takovém táboře byla pravděpodobně do roku 1947, následně byla normální zaměstnankyní podniku Sojuzazbest a později dalších podniků.[9][10] Smyšlenost příběhu Věry Sosnarové v červenci 2019 prokázal na základě studia dobových pramenů historik Adam Hradilek, podle něhož byla Sosnarová civilní pracovnicí na Urale: „Na základě výše uvedených zjištění je jasné, že prakticky nic z toho, co o Věře Sosnarové na veřejnosti od první reportáže TV Nova v roce 2002 zaznělo, se nezakládá na pravdě. Desítky rozhovorů, které poskytla médiím, i besedy s ní pořádané jsou protkány výroky, jež odporují historickému poznání represí v Sovětském svazu i skutečným životním peripetiím Věry Sosnarové a její rodiny.“[1] Svá zjištění publikoval v časopise Paměť a dějiny vydávaném Ústavem pro studium totalitních režimů.[1][11]

Věra Sosnarová na svých výpovědích i poté trvala.[12] Hradilkova zjištění podpořil i vedoucí projektu Paměť národa Mikuláš Kroupa.[11] Na druhé straně vedoucí katedry historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a politik KDU-ČSL Jiří Mihola, který byl osvojitelem poslaneckého návrhu Sosnarové na státní vyznamenání,[5] v reakci mimo jiné uvedl, že „neměl důvod ani kapacitu pochybovat“ o jejím příběhu.[12] Další jihomoravský politik KDU-ČSL Jan Grolich, na základě jehož návrhu byla oceněna hejtmanem,[11] uvedl po zveřejněném rozhovoru se Sosnarovou v internetové DVTV, že by ji už na ocenění nenavrhl a na přednášku nepozval.[13]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c HRADILEK, Adam. Neskutečný příběh Věry Sosnarové. Paměť a dějiny [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2019 [cit. 2019-07-11]. Čís. 2, s. 23–37. Dostupné online. ISSN 1802-8241. 
  2. KROUPA, Mikuláš. Životní martyria „lhářky“ z gulagu [online]. radioservis-as.cz [cit. 2017-05-16]. Dostupné online. 
  3. Věra Sosnarová (1931) - Životopis [online]. pametnaroda.cz [cit. 2017-05-16]. Dostupné online. 
  4. ČTK. Poslanci navrhují vyznamenání pro Ledeckou, Čecha či novináře Klímu. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2018-05-25 [cit. 2019-07-13]. Dostupné online. 
  5. a b USNESENÍ organizačního výboru ze 13. schůze ze dne 10. května 2018 [PDF online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 2018-05-10 [cit. 2019-07-13]. Dostupné online. 
  6. Generálové, sportovci i zbrojař. Přečtěte si jméno po jménu, koho vyznamenal prezident Zeman. iROZHLAS [online]. [cit. 2019-07-13]. Dostupné online. 
  7. Cenu Jihomoravského kraje letos získalo celkem 10 osobností jižní Moravy, mezi nimi i Eva Pilarová. Premiérovou Cenu hejtmana obdržela Věra Sosnarová [online]. Jihomoravský kraj [cit. 2018-11-29]. Dostupné online. 
  8. Výroční zpráva Jihomoravského kraje za rok 2018 [PDF online]. Brno: Jihomoravský kraj, 2019-06-26 [cit. 2019-07-13]. S. 86. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. 
  9. BAJER, Pavel. Příběh poslední žijící vězenkyně gulagu zpochybnil publicista Vladimir Bystrov [online]. jihlavske-listy.cz, 2016-01-18 [cit. 2017-05-16]. Dostupné online. 
  10. BYSTROV, Vladimír. MÉDIA: Políček pravým obětem gulagu [online]. neviditelnypes.lidovky.cz, 2009-07-23 [cit. 2017-05-16]. Dostupné online. 
  11. a b c USTOHALOVÁ, Jana. Důležitější je příběh než to, zda jsou její zážitky autentické, hájí falešnou oběť gulagu politici, kteří ji navrhli na vyznamenání. Deník N [online]. 2019-07-12 [cit. 2019-07-13]. Dostupné online. 
  12. a b Hradilek: Sosnarová v gulagu nebyla, ohlupuje lidi, podvodem chtěla získat peníze. Aktuálně.cz [online]. 2019-07-13 [cit. 2019-07-13]. Dostupné online. 
  13. Paní Sosnarovou bych už na ocenění nenavrhl a na přednášku bych ji nepozval, tvrdí starosta Jan Grolich. lidovky.cz [online]. 2019-07-19 [cit. 2019-07-22]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat