Výukový dialog

Výukový dialog je sled komunikačních výměn mezi pedagogem a žáky při výuce.[1] Od obyčejného dialogu se liší především tím, že výukový dialog je umělejší. To znamená, že učitel nedává otázky žákům kvůli tomu, aby zjistil nové informace, ale proto, aby ověřil, co se žák naučil. Proto je až z dvou třetin dominantou učitele a třetinu tvoří otázky a odpovědi žáků. Je možné vnímat ho jen jako výukovou metodu, ale i jako veškerou komunikaci ve třídě.[2]

Znaky dialoguEditovat

Dialog se vyznačuje těmito znaky:

  • Střídaní rolí hovořícího a adresáta
  • Aktivní účast
  • Vzájemná reaktivita
  • Hledání společného významu[3]

Vznik výukového dialoguEditovat

Z pohledu vývoje výukových metod stojí výukový dialog hned na začátku, a to v antice. Už ve starověkém Řecku významný učitel a filosof Sokrates zavedl významný způsob vzdělávání zvaný maieutika. Je to metoda pomáhání myšlence na svět, což znamená, že Sokrates vedl své žáky k poznání a k odhalení odpovědi na základě dialogu a pomoci otázek.[4]

OtázkyEditovat

Hlavní složkou výukového dialogu jsou otázky. Existují různé typy, které se však dají shrnout do dvou největších skupin a to jsou otázky otevřené a uzavřené.

Uzavřené otázky slouží k:

  • zkontrolování vědomostí
  • zjištění, zda žáci vykonali za domácí úkol to, co měli
  • zjištění, zda žáci rozuměli výkladu učiva
  • upozornění žáků na klíčové informace
  • zjištění znalostí před započetím výkladu učiva[5]

Na rozdíl od nich otevřené otázky slouží k:

  • umožnění žákům přemýšlet nahlas
  • povzbuzení žáků
  • pomáhají porozumět výkladu učiva v jazyce žáků
  • zlepšení schopnosti naslouchat
  • vedou k lepšímu zapamatování učiva
  • umožňují přenášet naučené poznatky do jiných kontextů
  • umožňují vyšší kognitivní funkce
    Obe skupiny otázek jsou nutné k zajištění funkčního chodu vyučování.[6]

Funkce výukového dialoguEditovat

Dialog plní tyto funkce:

  • zprostředkovává společnou činnost účastníků nebo jednotlivých pracovních skupin
  • zprostředkovává vzájemná působení účastníků v nejširším smyslu včetně výměny informací, zkušeností, ale i motivů, postojů, emocí
  • zprostředkovává osobní i neosobní vztahy
  • formuje všechny účastníky pedagogického procesu, zejména pak osobnost žáků
  • je prostředkem k uskutečňování výchovy a vzdělávání, neboť cíl, učivo, metody a tak dále nemohou vystupovat v pedagogickém procesu přímo, ale ve slovní či mimoslovní podobě
  • konstituuje každý výchovně vzdělávací systém, neboť tvoří jednu z jeho hlavních složek
  • zajišťuje jeho fungování, vnáší do něj pohyb, vývoj, dynamiku, udržuje jeho stabilitu.[7]

Gavora[8] tyto funkce shrnuje do tří pojmů a to do kognitivního rozvoje žáků a do rozvoje afektivní a sociální stránky žáka.

Typy výukového dialoguEditovat

Výukový dialog může probíhat v různých podobách z hlediska připravenosti.

Může být detailně připravený, kdy si pedagog dopředu připraví, co bude říkat a jak bude učivo prezentovat. Tato podoba se prezentuje v neměnné podobě.

Dalším typem je rámcově připravená komunikace, kdy je len zhruba ohraničena a je založena na předešlých pedagogických a situačních zkušenostech.

Posledním je nepřipravená komunikace, kdy dochází k ojedinělým situacím, s kterými se pedagog střetává zřídkakdy, a většinou jsou neopakovatelné. Jde o situace, které jsou často emocionální a napjaté a pedagog na ně musí reagovat citlivě a s ohledem na žáka a na další vývoj situace.[9]

Další typy výukového dialogu popisuje Alexander (2001) a nazírá na ně z hlediska způsobu, jakým podporuje učení. Rozlišuje celkem pět typů:

  • memorování – drilování fakt a myšlenek prostřednictvím opakování
  • ecitace – kladení a zodpovídání uzavřených otázek s předem danou odpovědí
  • expozice – výklad učitele, předkládání nových informací, vysvětlování pravidel a postupů
  • dialog jako lešení – strukturované dotazování učitele, které stimuluje kognitivní aktivitu žáků a vede ke zpracovávání předkládaných konceptů a významů
  • diskuse – volnější výměna myšlenek mezi členy třídy (včetně učitele), přičemž učitel ustupuje do pozadí, cílem je participace všech zúčastněných.[10]

ZávěrEditovat

Výukový dialog je neoddělitelnou součástí výchovně-vzdělávacího procesu probíhajícího ve školských zařízeních. Využívá se už od nepaměti k vysvětlování a k diskutování nových poznatků, které se žáci mají naučit. Když by se výukový dialog nepoužíval, výchovně-vzdělávací proces by byl značně ztížený, pro některé jedince až nemožný.

ReferenceEditovat

  1. ŠEĎOVÁ, K.: Co víme o výukovém dialogu?. Studia paedagogica. Brno: Vydavatelství Ústavu pedagogických věd, 2009, roč. 14, č. 2., str. 11
  2. GAVORA, Peter. Učitel a žáci v komunikaci. Brno: Paido, 2005, 165 s. ISBN 80-731-5104-9.
  3. ŠEĎOVÁ, K.: Co víme o výukovém dialogu?. Studia paedagogica. Brno: Vydavatelství Ústavu pedagogických věd, 2009, roč. 14, č. 2., str. 11
  4. DUROZOI, Gérard. Filozofický slovník. 1. vyd. Praha: EWA Edition, 1994, s. 170. ISBN 80-85764-07-5.
  5. MLČÁKOVÁ, Pavla. Výukový dialog a jeho specifika na základní škole praktické [online]. Brno, 2008 [cit. 2013-11-24]. Str. 18-19. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/180617/ff_b/Bakalarska_prace_-_Pavla_Mlcakova.pdf. Bakalářská práce. Masarykova unvierzita. Vedoucí práce Mgr. Šeďová Klára Ph. D.
  6. MLČÁKOVÁ, Pavla. Výukový dialog a jeho specifika na základní škole praktické [online]. Brno, 2008 [cit. 2013-11-24]. Str. 18-19. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/180617/ff_b/Bakalarska_prace_-_Pavla_Mlcakova.pdf. Bakalářská práce. Masarykova unvierzita. Vedoucí práce Mgr. Šeďová Klára Ph. D.
  7. MAREŠ, Jiří a Jaro KŘIVOHLAVÝ. Komunikace ve škole. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 25-26. ISBN 8021010703.
  8. GAVORA, Peter. Učitel a žáci v komunikaci. Brno: Paido, 2005, 165 s. ISBN 80-731-5104-9.
  9. MAREŠ, Jiří a Jaro KŘIVOHLAVÝ. Sociální a pedagogická komunikace ve škole. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990, s. 31. Pedagogické a psychologické studie. ISBN 8004218547
  10. ŠEĎOVÁ, Klára. Co víme o výukovém dialogu?. Studia paedagogica. Brno: Vydavatelství Ústavu pedagogických věd, 2009, roč. 14, č. 2., str. 21

LiteraturaEditovat

  • GAVORA, Peter. Učitel a žáci v komunikaci. Brno: Paido, 2005, 165 s. ISBN 80-731-5104-9.
  • MAREŠ, Jiří a Jaro KŘIVOHLAVÝ. Komunikace ve škole. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1995. ISBN 8021010703.
  • MAREŠ, Jiří a Jaro KŘIVOHLAVÝ. Sociální a pedagogická komunikace ve škole. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. Pedagogické a psychologické studie. ISBN 8004218547.
  • MLČÁKOVÁ, Pavla. Výukový dialog a jeho specifika na základní škole praktické [online]. Brno, 2008 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z http://is.muni.cz/th/180617/ff_b/Bakalarska_prace_-_Pavla_Mlcakova.pdf. Bakalářská práce. Masarykova unvierzita.?? Vedoucí práce Mgr. Šeďová Klára Ph. D.
  • PAŘÍZEK, Vlastimil. Učitel v nezvyklé školní situaci. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990, 102 s. Knihovnička učitele. ISBN 80-042-3897-1.
  • ŠEĎOVÁ, Klára. Co víme o výukovém dialogu?. Studia paedagogica. Brno, 2009, roč. 14, č. 2. Str. 11-28. ISSN 1803-7437. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/studia-paedagogica/article/view/81/184