Otevřít hlavní menu

Válka čtverné aliance (17171720) byla výsledkem ambic krále Filipa V., jeho ženy Alžběty a prvního ministra Giulia Alberoniho převzít zpět do španělského vlastnictví italská teritoria a nárokovat si francouzský trůn. Válka skončila porážkou Španělska aliancí Británie, Francie, Habsburské monarchie (součást Svaté říše římské) a Spojených provincií. Později do koalice vstoupilo Savojsko jako pátý spojenec. Ač boje započaly již v průběhu roku 1717, formálně nebyla vyhlášena válka až do prosince 1718. Byla ukončena haagskou mírovou smlouvou roku 1720.

Válka čtverné aliance
Bitva u mysu Passaro, 11. srpna 1718, Richard Paton (olej na plátně, 1767)
Bitva u mysu Passaro, 11. srpna 1718, Richard Paton (olej na plátně, 1767)
trvání: 17171720
místo: Sicílie, Sardinie, Španělsko, Skotsko, Texas, Mississippi
výsledek: vítězství spojenců, haagský mír
strany
Bandera de España 1701-1760.svg Španělsko
Jacobite Rose flag.png jakobité
Flag of Great Britain (1707–1800).svg Velká Británie
Royal Standard of the King of France.svg Francie
Banner of the Holy Roman Emperor with haloes (1400-1806).svg Svatá říše římská
Statenvlag.svg Spojené provincie
Savoie flag.svg Savojsko
velitelé
Bandera de España 1701-1760.svg Markýz z Lede
Bandera de España 1701-1760.svg Vévoda z Montemaru
Bandera de España 1701-1760.svg Vévoda z Ormonde
Bandera de España 1701-1760.svg Antonio Castañeta
Royal Standard of the King of France.svg Vévoda z Berwicku
Banner of the Holy Roman Emperor with haloes (1400-1806).svg Hrabě de Mercy
Flag of Great Britain (1707–1800).svg Lord Cobham
Flag of Great Britain (1707–1800).svg George Byng
Savoie flag.svg Viktor Amadeus II.

ztráty
24 000 padlých a
raněných [1]
Banner of the Holy Roman Emperor with haloes (1400-1806).svg 11 250 padlých a
raněných Rakušanů
Flag of Great Britain (1707–1800).svg 6 000 padlých a
raněných Britů
Royal Standard of the King of France.svg 3 000 padlých a
raněných Francouzů
Savoie flag.svg 2 250 padlých a
raněných Sardiňanů
Statenvlag.svg 1 500 padlých a
raněných Nizozemců[1]

Obsah

PříčinyEditovat

 
Kardinál Giulio Alberoni

Po válce o dědictví španělské (1701-1714) byl Filip, vévoda z Anjou, vnuk Ludvíka XIV., uznán za krále Filipa V. Španělského, ale pod podmínkou, že Koruna francouzská se se španělskou nikdy nespojí/nikdy nebudou sjednoceny.

Navíc Španělsko utrechtským mírem ztratilo všechny své majetky v Itálii a Nizozemí. Španělské Nizozemí, Vévodství milánské, Neapolsko a Sardinie byly věnovány Habsburky jejich středoevropské monarchii, zatím co Sicílií byl odměněn vévoda savojský. Tyto země byly pod vládou Španělských Habsburků téměř po dvě staletí a jejich ztráta byla vnímána jako velká rána zemi jak podle prestižních, tak podle praktických měřítek.

Přesto byla nejvyšší prioritou Španělska obnova země po třinácti letech války, která se odehrávala z části i na španělském území. Hlavní plánovač těchto činností byl kardinál Giulio Alberoni. Roku 1714 zaranžoval a připravil sňatek ovdovělého Filipa V. s jedenadvacetiletou Italkou Elisabettou Farneskou a stal se osobním rádcem nové královny. Roku 1715 se stal prvním ministrem, stabilizoval španělské hospodářství a zreformoval finance. Také dal podnět k přestavbě španělského loďstva (v roce 1718 postaveno 50 lodí) a reformoval armádu.

Královna prosazovala několik dynastických záborů v Itálii a proto podněcovala italské ambice svého manžela a jeho synů. To rovněž podporoval Alberoni.

Ve Francii zemřel roku 1715 Ludvík XIV., zanechav po sobě pouze jediného nedorostlého pravnuka, Ludvíka XV., jako svého následníka. Filip V., jediný přeživší vnuk Ludvíka XIV., a jeho synové byli fakticky vyřazeni z nástupnictví Koruny Francie utrechtskou mírovou smlouvou.

Filip V. si nicméně nárokoval francouzský trůn pro případ smrti infanta Ludvíka. Opozice proti Filipovým ambicím vedla Francii (kde sloužil jako regent synovec Ludvíka XIV., Vévoda orléanský), Británii a Nizozemskou republiku k tomu, aby se 4. ledna 1717 spojily navzájem do Trojitého spojenectví.

Vypuknutí válkyEditovat

 
Filip V., španělský král

Později tohoto roku zvažovaly Británie, Francie a Habsburská monarchie, zda by neměla být Sicílie postoupena Karlu VI., císaři Svaté říše římské, aby tím byla posílena ustanovení utrechtského míru. Přípravy takové dohody popudily Španělsko, které toužilo získat ostrov zpět.

V srpnu 1717 začal Filip podnikat akce nepřátelské proti středoevropské mocnosti – vpadl na ostrov Sardinii, využiv faktu, že Habsburská monarchie má ruce svázané válkou proti Osmanské říši. Bylo shromážděno loďstvo o stu transportních lodí, chráněné patnácti válečnými koráby, převážející 9 000 mužů pod velením Markýze z Lede. Plavilo se z Barcelony na Sardinii, která invazi podlehla v listopadu 1717.

Počáteční reakce Habsburků na tuto invazi byla omezená, neboť její nejvyšší velitel, generalissimus Princ Evžen Savojský se chtěl vyhnout větší válce v Itálii, dokud pokračoval konflikt na Balkáně, který odsával habsburské jednotky a zdroje. Konečně pak, 21. července 1718, požarevacký mír ukončil válku s Osmanskou říší, což vedlo 2. srpna k utvoření čtverné aliance, při kterém se císař zapojil do trojitého spojenectví.

Širší konfliktEditovat

 
Bitva u Capo Pássero 11. srpna 1718, malba olejem na plátně od Richarda Patona, 1767

Mezitím, v červenci 1718 Španělé, tentokrát s 30 000 muži vedenými opět Markýzem z Lede, také napadli Sicílii, která byla dána Vévodovi savojskému. Palermo zabrali 7. července a své vojsko rozdělili do dvou. Markýz De Lede sledoval linii pobřeží, aby oblehl Messinu mezi 18. červencem a 30. zářím, zatímco Montemar dobýval zbytek ostrova.

Francouzi, Rakušané a Briti nyní požadovali, aby se Španělé stáhli ze Sicílie a Sardinie. Postoj Viktora Amadea II. Savojského byl obojaký, neboť přijal Alberoniho návrh jednat o vytvoření protihabsburského spojenectví.

V bitvě u mysu Passaro 11. srpna britské loďstvo, vedené sirem Georgem Byngem účinně eliminovalo loďstvo španělské, nasazené kolem sicilského pobřeží. Tyto akce byly na podzim následovány přistáním malé habsburské armády (shromážděné v Neapolích habsburským místokrálem hrabětem Daunem) poblíž Messiny, aby ji osvobodila z obléhání španělskými silami. Císařští byli poraženi v první bitvě u Milazza 15. října a udrželi jen malé předmostí kolem Milazza.

Francouzi, Britové a i císařští oficiálně vyhlásili válku Španělsku až 17. prosince 1718. Nizozemci se k nim připojili ještě později, v srpnu 1719.

1719Editovat

 
Florimund Claudius, hrabě z Mercy (16661734)

Po odhalení cellamarského spiknutí, nařídil Duc d'Orléans francouzské armádě vedené Vévodou z Berwicku, aby v dubnu 1719 vpadla do baskických provincií Španělska. Tato armáda se setkala jen s minimálním odporem, ale byla nucena se stáhnout zpět kvůli těžkým ztrátám způsobeným nemocemi. Druhý útok na Katalánsko postihl stejný osud. V Americe byli Francouzi úspěšnější a obsadili Pensacolu na západě dnešního státu Florida.

Na Sicílii započaly habsburské jednotky vedené hrabětem de Mercym novou ofenzívu. Nejprve utrpěli porážku v bitvě u Francavilly (20. června 1719), ale Španělé byli odříznuti od domovských zemí britským loďstvem a bylo jen otázkou času, kdy se jejich odpor rozpadne, rozdrobí a zhroutí. Potom byl již hrabě de Mercy vítězný - vyhrál druhou bitvu u Milazza, dobyl v říjnu Messinu a oblehl Palermo.

V roce 1719 také zorganizoval irský vyhnanec Vévoda z Ormonde výpravu s extenzivní španělskou podporou za účelem invaze do Británie a vyměnění panovníka sesazením krále Jiřího I. a dosazením Jakuba Stuarta, jakobitského „Starého uchazeče“ ("Old Pretender"). Malá síla tří set španělských mariňáků v čele s Georgem Keithem, desátým Earlem Marischalem Eilean Donanu, ale byli společně s horaly, kteří je podporovali, poraženi v bitvě u Glen Shielu v červnu 1719 a naděje na povstání brzy vyšuměly.

V odvetu za tento útok obsadilo v říjnu 1719 britské loďstvo Vigo a invazní síly dále pochodovaly do vnitrozemí na Pontevedru. To způsobilo otřes mezi španělskými hodnostáři (představenými a vůdci), neboť si uvědomili, jak jsou zranitelní obouživelným spojeneckým útokům, navíc když tu existovala možnost otevřít novou frontu od francouzských hranic.

Francouzi dobyli španělské sídlisko Pensacolu v západní části Floridy v květnu 1719, předcházeje španělskému útoku na Jižní Karolínu. Ačkoliv španělské síly znovuobsadily město v srpnu 1719, padlo opět do rukou Francouzů ke konci roku. Ti také město zničili, než se definitivně stáhli.

Potom, co místo rozsáhle poplenili, byli nakonec vytlačeni místní milicí.

MírEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Haagský mír (1720).

Philip propustil Alberoniho v prosinci 1719 a uzavřel mír s aliancí haagskou mírovou smlouvou 17. února 1720.

Filip V. byl smlouvou přinucen vzdát se všech území obsazených během války. Přesto byl uznán nárok jejich nejstaršího syna na Vévodství Parma a Piacenza po smrti bezdětného Isabellina polobratrance, Antonia Farnese.

Francie vrátila Pensacolu a zbývající nevrácené územní výboje na severu Španělska výměnou za obchodní výhody. Do podmínek mírové smlouvy byla zahrnuta i výměna Sicílie za Sardinii, ke které byl přinucen savojský vévoda. Ten musel vyměnit svůj sicilský trůn za méně významné Sardinské království, které ironií osudu později tak nabylo na významu, že v devatenáctém století dokázalo sjednotit Itálii.

OdkazEditovat

Tato válka poskytuje jedinečný příklad případu, kdy se ve válečném konfliktu během 18. století ocitly Británie a Francie na stejné straně. Jednalo se o období mezi lety 1716 a 1731, když byly obě země spojenci. Španělsko se pak s Francií spojilo do bloku nazývaného anglicky Bourbon Compact a tyto dva státy se tak staly neustálými nepřáteli Britů.

Válka také ukázala rostoucí námořní moc Británie na úspěšném nasazení královského námořnictva ve Středozemním moři.

ReferenceEditovat

  1. a b Eighteenth Century Death Tolls

LiteraturaEditovat

Související odkazyEditovat

Externí odkazyEditovat