Otevřít hlavní menu

Václav Bělský

český politik a advokát

Václav Bělský, též Václav rytíř Bělský či Bielsky (22. září 1818 Bratkovice[1] , obec Černuc22. května 1878 Praha[2]), byl český právník a politik, purkmistr Prahy v letech 1863–1867, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady

Václav rytíř Bělský
Václav Bělský (1867)
Václav Bělský (1867)

Purkmistr Prahy
Ve funkci:
7. července 1863 – 4. listopadu 1867
Předchůdce František Václav Pštross
Nástupce Karel Leopold Klaudy

Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1863 – 1872

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1871 – 1872
Stranická příslušnost
Členství Národní str. (staročeši)

Narození 22. září 1818
Bratkovice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 22. května 1878 (ve věku 59 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Příbuzní
Alma mater Karlo-Ferdin. univ.
Profese advokát, notář a politik
Commons Kategorie Václav Bělský
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

ŽivotEditovat

Mládí, studium a profesní dráhaEditovat

Pocházel z rodiny bratkovského chalupníka Josefa Bělského.[1] Studoval na gymnáziu v Litoměřicích a Hradci Králové, kde byl jeho učitelem Václav Kliment Klicpera. Poté absolvoval filozofii a právo v Praze a v roce 1845 získal doktorský titul. Během revoluce roku 1848 byl členem Národního výboru a pražského obecního zastupitelstva. V roce 1850 se stal tajemníkem obchodní a živnostenské komory, 1851 notářem a 1858 advokátem. Proslavil se návrhem na zřizování spořitelen na venkově a úpravou jednoty rakouských cukrovarníků pro vzájemné pojištění.

Zemřel na mrtvici.[3] Pohřben byl v Praze na Vyšehradském hřbitově [4].

Rodinný životEditovat

Václav Bělský byl ženat, s manželkou Marií (1827–??) měl tři děti.[5] Syn Václav (1853–??) byl právník a advokát.[6]

Politická dráhaEditovat

Pražským politikem a purkmistremEditovat

 
Karikatura ze srpna 1866: Jednání Bělského s Prusy bylo vlasteneckým činem, ne velezradou

V roce 1861 byl znovu zvolen do pražského obecního zastupitelstva a stal se náměstkem purkmistra Františka Václava Pštrosse. Po jeho smrti byl pak od 7. července 1863 pražským purkmistrem. V této funkci založil obecní plynárnu, reálné gymnázium na Malé Straně a obecní pojišťovnu. Nechal také vybudovat Most císaře Františka Josefa I..

Velkých zásluh si dobyl v létě 1866, kdy pruské vojsko po bitvě u Hradce Králové obsadilo Prahu a všichni vyšší rakouští úředníci byli evakuováni. Vyjednáváním s pruským vedením se mu podařilo zabránit rabování a omezit vzniklé škody. V době okupace také pomohl nezaměstnaným dělníkům organizováním veřejných prací, během kterých vznikly Letenské sady a nové silnice. Za svou činnost během války si získal respekt většiny obyvatel a byl oceněn i císařem.[7] Roku 1866 byl povýšen do šlechtického stavu.[8]

Bělský odstoupil z funkce purkmistra v roce 1867 po urážce ze strany náměstka místodržícího, který mu udělil důtku, jakou obvykle dává svým podřízeným.[9] Aféra souvisela s rakousko-uherským vyrovnáním, se kterým česká politická reprezentace nesouhlasila.

Politické aktivity na zemské a říšské úrovniEditovat

Byl aktivní i v zemské a celostátní parlamentní politice. V období let 1863–1872 byl poslancem Českého zemského sněmu,[8] kam byl zvolen v doplňovacích volbách v prosinci 1863 za kurii městskou, obvod Praha-Nové Město[10] místo Františka Václava Pštrosse.[11] Uspěl i v řádných zemských volbách v lednu 1867, nyní za kurii městskou, obvod Praha-Staré Město[12] a v krátce poté vypsaných zemských volbách v březnu 1867.[13] V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[14] Čeští poslanci tehdy praktikovali politiku pasivní rezistence, při níž odmítali aktivně vykonávat své mandáty. Bělský byl proto zbaven mandátu pro absenci v září 1868.[15] Manifestačně byl znovu zvolen v září 1869.[16] Uspěl i v řádných zemských volbách v roce 1870[17] a zemských volbách v roce 1872.[18] Pasivní rezistence pokračovala, takže mandát ztratil. V doplňovacích volbách roku 1873 již v jeho obvodu na sněm místo něj usedl Karel Leopold Klaudy.[19]

Zemský sněm ho roku 1870 zvolil i poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů), kde reprezentoval kurii městskou. Vzhledem k politice pasivní rezistence, kterou tehdy praktikovala česká Národní strana ale fakticky mandát říšského poslance nevykonával. Jeho mandát pak byl na základě absence 23. února 1872 prohlášen za zaniklý.[20] V roce 1870 podnikl misi do Vídně, kde jménem českých politiků sondoval možnost návratu Čechů na Český zemský sněm podmíněný mírou ústupků v očekávaném císařském reskriptu. Bělský nezjistil uspokojivé garance, Český klub nicméně na návrh Františka Palackého přesto rozhodl podmínečně na zemský sněm vstoupit.[21] Bělského cesta do Vídně byla součástí vyjednávání s premiérem Alfredem Potockim ohledně rozšíření vyrovnání i na Čechy. Byla mu tehdy nabídnuta i funkce ministra spravedlnosti, ale k žádnému výsledku se nedospělo.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Matriční záznam o narození a křtu farnost Velvary
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském
  3. Úmrtí. Světozor. 5. 1878, roč. 12, čís. 22, s. 279. Dostupné online. 
  4. hrob Václava Bělského na vyšehradském hřbitově v Praze
  5. Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 24, obraz 313
  6. Soupis pražských obyvatel: Bělský Václav, 1853
  7. Václav Bělský. Světozor. 11. 1867, roč. 1, čís. 18, s. 176. Dostupné online. 
  8. a b Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 668. (česky) 
  9. Přehled politický. Světozor. 11. 1867, roč. 1, čís. 18, s. 171. Dostupné online. 
  10. Wiener Zeitung, 31. 12. 1863, s. 5.
  11. Die Presse, 24. 12. 1863, s. 3.
  12. http://www.psp.cz/eknih/1867skc/1/stenprot/001schuz/s001001.htm
  13. http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/1/stenprot/001schuz/s001005.htm
  14. Osvědčení poslancův českých. Národní noviny. Srpen 1868, čís. 37, s. 1. Dostupné online. 
  15. http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/2/stenprot/020schuz/s020006.htm
  16. http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/3/stenprot/007schuz/s007001.htm
  17. http://www.psp.cz/eknih/1870skc/1/stenprot/001schuz/s001002.htm
  18. http://www.psp.cz/eknih/1872skc/1/stenprot/003schuz/s003001.htm
  19. http://www.psp.cz/eknih/1872skc/2/stenprot/003schuz/s003001.htm
  20. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  21. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 245. (česky) 

Externí odkazyEditovat

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).