Václav Antonín z Kounic-Rietbergu
Václav Antonín z Kounic a Rietbergu (německy Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg, 2. února 1711, Vídeň – 27. června 1794, Mariahilf u Vídně) pocházel ze staré moravské šlechtické rodiny Kouniců (prvně rytíři, později pánové a od roku 1683 hrabata). Byl prvotřídním císařským diplomatem a vyslancem. Od roku 1753 také působil ve funkci dvorského a státního kancléře. Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Reichsfürst) a roku 1776 i český knížecí titul.
| Václav Antonín z Kounic-Rietbergu | |||||||||||
 Václav Antonín Kounic-Rietberg, portrét v Mírovém (červeném) sálu radnice v Cáchách, olej na plátně z doby cca 1750-1752 | |||||||||||
| |||||||||||
| |||||||||||
| |||||||||||
| |||||||||||
| |||||||||||
|
| |||||||||||
| Narození |
2. února 1711 Vídeň  Habsburská monarchie | ||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Úmrtí |
27. června 1794 (ve věku 83 let) Mariahilf Habsburská monarchie | ||||||||||
| Choť | (1736) Marie Arnoštka ze Starhembergu (1717–1749) | ||||||||||
| Rodiče |
Maxmilián Oldřich z Kounic-Rietbergu (1679–1746) Marie Arnoštka Františka z Rietbergu (1687–1758) | ||||||||||
| Děti |
1. Arnošt Kryštof z Kounic-Rietbergu (1737–1797) 2. Mořic Quirin (1738–1751) 3. Dominik Ondřej II. z Kounic-Rietberg-Questenbergu (1739–1812) 4. Maxmilián Oldřich (1741–1754) 5. František Václav (1742–1825) 6. Josef Klement (1743–1785) 7. Marie Antonie, provdaná Thürheim-Bibrachzellová (1745–1769) | ||||||||||
| Příbuzní |
vnuk: Alois Václav z Kounic-Rietbergu (1774–1848) vnučka: Marie Eleonora, provd. Metternichová (1775–1825) | ||||||||||
| Zaměstnání | politik, diplomat | ||||||||||
| Profese | šlechtic | ||||||||||
| Náboženství | římskokatolické | ||||||||||
| Ocenění | 1749 rakouský Řád zlatého rouna (č. 725) | ||||||||||
| Podpis |
 | ||||||||||
| Commons | Wenzel Anton, Prince of Kaunitz-Rietberg | ||||||||||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||||||||||
ŽivotEditovat
Mládí, studia a cestyEditovat
Václav Antonín z Kounic-Rietbergu byl synem moravského zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha z Kounic. Jeho otec získal sňatkem i vestfálské hrabství Ostfriesland-Rietberg. Stejně jako otec a děd se i Václav Antonín vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v Lipsku (únor 1731 – červenec 1732). Posléze se vydal na kavalírskou cestu. Zavedla jej do obojího Nizozemí, Itálie (nejdéle pobýval v Římě – od ledna do června 1733), Francie (stěžejní je jeho pobyt v Paříži od srpna do prosince 1733) a Lotrinska. Z cesty se vrátil v únoru 1734 na počátku války o polské dědictví.
Státnická dráhaEditovat
Od roku 1735 byl Václav Antonín z Kounic-Rietbergu v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku 1744 ministrem ve vládě Habsburského Nizozemí a od roku 1748 se účastnil vyjednávání míru v Cáchách. V letech 1750 až 1753 byl činný jako císařský velvyslanec v Paříži.
Po 39 let (1753–1792) byl Kounic odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V této funkci působil za vlády Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. i Františka II. Zastával vnější politiku zaměřenou proti Britskému království, což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci Janu Kryštofu z Bartensteina. Se záměrem znovu nabýt Slezsko ztracené ve válce s Pruskem realizoval roku 1756 požadovaný obranný pakt s Francií, o který usiloval již od roku 1749, známý též jako „Změna aliancí“ (renversement des alliances), jakož i spolek s Ruskem, díky čemuž se Rakousko po vypuknutí sedmileté války roku 1756 mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během této války byl Kounic nejbližším poradcem císařovny Marie Terezie a mnoho vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku 1763 vyvrcholily uzavřením míru na zámku Hubertusburg. Poté uplatňoval protiruskou politiku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy se vrátil znovu ke spojenecké politice s Ruskem.
Roku 1761 se ve Svídnici stal svobodným zednářem a členem vídeňské lóže "U tří děl" (Zu den drei Kanonen). Do řádu iluminátů byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno nejsou jisté. Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také Kounický palác na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola.
Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Fürst von Kaunitz-Rietberg). Dne 27. ledna 1776 byl jmenován českým knížetem.
Jako poradce a spolutvůrce reforem Josefa II. prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí Haliče v prvním dělení Polska. Varoval však před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti revoluční Francii, stejně jako před druhým dělením Polska. V březnu 1792 nazval francouzského ministra jakobínem. Roku 1793 Kounic odstoupil z funkce poté, co František II. postoupil některá polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za Bavorsko.
Kromě zahraniční politiky se Kounic zabýval i vnitřními záležitostmi s cílem přivést monarchii oslabenou válkami zpět mezi evropské mocnosti. Prosadil řadu reforem, jimiž postupně reorganizoval státní správu, finanční správu, školství a posléze i správu zemskou.
Po smrti byl mumifikován a pohřben v rodové hrobce Kouniců ve Slavkově u Brna
RodinaEditovat
Ve vídeňské katedrála sv. Štěpána se v květnu 1736 oženil s hraběnkou Marií Ernestinou ze Starhembergu (1717–1749), dcerou nejvyššího štolby Františka Antonína ze Starhembergu. Měli spolu sedm dětí, z nichž dva synové zemřeli v dětství. Další čtyři synové profitovali na otcově vlivném postavení a ještě za jeho života dosáhli vysokých postů v diplomacii, státní správě, u dvora a v armádě.
- 1. Arnošt Kryštof (1737–1797), diplomat, moravský zemský hejtman 1770–1772, nejvyšší dvorský maršálek 1789–1797
- 2. Mořic Quirin (1738–1751)
- 3. Dominik Ondřej II. (1739–1812), diplomat, nejvyšší štolba císařského dvora 1807–1812
- 4. Maxmilián Oldřich (1741–1754)
- 5. František Václav (1742–1825), c.k. polní zbrojmistr, zemský velitel v Haliči a na Moravě
- 6. Josef Klement (1743–1785), diplomat, velvyslanec ve Švédsku, Rusku a Španělsku
- 7. Marie Antoinetta (1745–1769), manžel 1763 Kryštof Vilém hrabě z Thürheimu (1731–1769), zemský hejtman a místodržitel v Horním Rakousku 1763–1786
Jeho vnučka Marie Eleonora (1775–1825) se provdala za pozdějšího nástupce v jeho úřadě, knížete Klementa Václava z Metternichu.
OdkazyEditovat
LiteraturaEditovat
- Alfred von Arneth: Biographie des Fürsten Kaunitz : Ein Fragment. – In: AÖG 88, 1900, S. 1-202
- Georg Küntzel: Fürst Kaunitz-Rietberg als Staatsmann. – Frankfurt: Diesterwerg, 1923
- Alexander Novotny: Staatskanzler Kaunitz als geistige Persönlichkeit. – Wien: Hollinek, 1947
- Friedrich Walter: Männer um Maria Theresia. – Wien: Holzhausen, 1951
- Grete Klingenstein: Der Aufstieg des Hauses Kaunitz: Studien zur Herkunft und Bildung des Statskanzlers Wenzel Anton. – Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1975 <Neuauflage: Göttingen : Vandenhoeck und Ruprecht, 1997. – ISBN 3-525-35906-3>
- Tibor Simanyi: Kaunitz oder Die diplomatische Revolution: Staatskanzler Maria Theresias. – Wien: Amalthea, 1984
- Lothar Schilling: Kaunitz und das Renversement des alliances. Studien zur außenpolitischen Konzeption Wenzel Antons von Kaunitz. Historische Forschungen 50. – Berlin: Duncker & Humblot 1994.
- Klingenstein, G.; Szabo, F. A. J. (Hrsg.): Staatskanzler Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg 1711–1794. Neue Perspektiven zu Politik und Kultur der europäischen Aufklärung. – Graz u. a. 1996.
- VONDRA, Roman. Václav Antonín kníže Kounic: (1711-1794). Historický obzor, 2008, 19 (5/6), s. 132-134. ISSN 1210-6097.
Externí odkazyEditovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Antonín Kounic na Wikimedia Commons - Rodokmen Kouniců (Miroslav Marek)
