Otevřít hlavní menu

Václav Špála

český ilustrátor a malíř

Václav Špála (24. srpna 1885, Žlunice[1]13. května 1946, Praha[2][p 1]) byl český akademický malíř, grafik a ilustrátor. Mezi sběrateli je jedním z nejvyhledávanějších českých umělců moderního umění.

Václav Špála
Václav Špála s dcerou Evou, asi 1928
Václav Špála s dcerou Evou, asi 1928
Narození 24. srpna 1885
Žlunice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 12. května 1946 (ve věku 60 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Povolání malíř
Děti Jan Špála
Příbuzní Milada Špálová (švagrová)
Ocenění národní umělec (1945)
Podpis Václav Špála signatura.jpg
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Václav Špála na karikatuře Alfréda Justitze, asi 1925
Vila s ateliérem Václava Špály v Praze-Střešovicích

Obsah

ŽivotEditovat

Václav Špála se narodil ve Žlunicích u Nového Bydžova jako jedno z devíti dětí cihlářského mistra Jana Špály a matky Barbory, rozené Jandové.[1] Studoval školu uměleckého zámečnictví v Hradci Králové, v soukromé škole Ferdinanda Engelmüllera (1902), kurs ornamentální kresby na na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1903, Emanuel Krescenc Liška) a v letech 19031909 Akademii výtvarných umění (Vlaho Bukovac, Franz Thiele). Dostal pokyn odejít, neboť „pracoval po celý rok mimo školu a směřoval k odchylným, v rámci školy neležícím uměleckým cílům“.[zdroj?]

V letech 1909-1911 byl členem SVU Mánes. Roku 1911 vystoupil a byl spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců. Byl vojákem v první světové válce v letech 1915-1916. Od roku 1918 byl členem skupiny Tvrdošíjní, od roku 1925 byl dopisujícím členem vídeňského Hagenbundu. V letech 1921-1946 byl znovu členem SVU Mánes, v letech 1938-1939 byl předsedou. Jako teoretik a publicista přispíval články do časopisů a novin (Přítomnost, Rozpravy Aventina, Pokroková revue, České slovo, aj.). V roce 1945 byl jmenován Národním umělcem.

Dne 19. listopadu 1918 se v Praze oženil s Johannou Rychlíkovou (1888—??).[3] Jejich syn Jan Špála (1920—1970) byl též malířem.[4] Malířství se věnovala i Špálova neteř Milada Špálová.

DíloEditovat

V počátcích své tvorby se nechal ovlivňovat především zahraničními umělci. Pod dojmem Munchovy výstavy v roce 1905 vznikla Skica venkovského děvčete (1907), obraz Baruše je inspirován Cézannem, Kvetoucí jabloň pak van Goghem. Následující léta bychom mohli označit za hledání osobitého stylu tvorby, v kresbách tuší si osvojoval umění fauvismu.

V roce 1911 v obraze Idyla (Dvě dívky při koupeli) poprvé použil typickou kombinaci dvou barev: navzájem se vyvažující teplé červené a studené modré, která se v jeho tvorbě objevuje až do roku 1923 (později v návratech ke starším dílům). Motiv lze hledat v jeho vzpomínkách z dětství, kdy ženy na venkově nosily červené spodničky a modré blůzy. V témže roce se v Paříži setkal s kubismem a jeho další tvorba byla tímto střetem silně ovlivněna.

  • Pod stromem (1911)
  • Koupání (1912) – samostatné rozpracování pravé části obrazu Pod stromem
  • Venkovanka (1912)
  • Tři pradleny (1913) – analytický kubismus, chladná kombinace červené a fialové
  • Duha II (Procitnutí) (1913) – nejabstraktnější
  • Píseň venkova (1914–1915)
  • Píseň jara (1915)

Vystavoval společně se skupinou Tvrdošíjní, patřil do Spolku výtvarných umělců Mánes.

Po roce 1923 začal hledat nové téma a maluje krajiny. Toto období Špálovy tvorby se nazývá zelené období (až do roku 1926).

  • Údolí Sázavy (1922)
  • Na Berounce u Srbska (1925)
  • Přístav v Marseille (1926)

Vrcholem jeho malování přírody je však tzv. modré období, kdy používal v mnoha odstínech jedinou barvu. Malování přírody – jak sám říkal – využíval k vyjádření sebe sama.

  • Dřevěný most přes Orlici u Potštejna (1928)
  • Na Otavě (1929)
  • Na Otavě (1930)

Po roce 1930 se uchýlil k méně osobité, honosnější malbě kytic a zátiší.

Bibliografie (výběr)Editovat

  • Mikuláš Aleš, Lumír 41, 1912, s. 97-100
  • Poznámky o umění a přírodě, Volné směry 21, 1921-22, s. 137-140
  • Josef Čapek, Aventinum (Otakar Štorch-Marien) Praha 1924 (s K. Čapkem)
  • Ještě o vlivu umění, Volné směry 30, 1933-34, s. 64-65
  • Vzpomínka na Edvarda Muncha, Volné směry 35, 1938-40, s. 15-16
  • Něco o kresbě, Volné směry 38, 1942-44, s. 221-222

GalerieEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Matrika narozených, Žlunice, 1873-1891, snímek 54, Záznam o narození a křtu. 195.113.185.42:8083 [online]. [cit. 2017-01-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-07. 
  2. Václav Špála: foto náhrobní desky na Slavíně
  3. Matrika oddaných, sv. Vojtěch, 1913-1921, snímek 178
  4. Galerie Kodl: Jan Špála

PoznámkyEditovat

  1. Na náhrobní desce je uvedeno, že zemřel 13. května 1946. Literatura též někdy uvádí datum úmrtí 12. 5. 1946.

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1464-1465, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • BERGER, Tomáš. Václav Špála : mezi avantgardou a živobytím. Praha: Národní galerie, 2005. 274 s. ISBN 80-7035-299-X. (česky) 
  • BURGET, Eduard; MUSIL, Roman. Václav Špála : soupis díla. Praha: Nadace Karla Svolinského a Vlasty Kubátové, 2002. 236 s. ISBN 80-238-9687-3. 
  • DRURY, Richard. Václav Špála (1885–1946). Praha: České muzeum výtvarných umění v Praze, 2004. 83 s. (česky, anglicky) 
  • LAMAČ, Miroslav. Osma a Skupina výtvarných umělců : 1907–1917. Praha: Odeon, 1988. 540 s. (České dějiny; sv. 66). (česky) 
  • Antonín Matějček, Václav Špála, Praha 1935, 1948

Externí odkazyEditovat

Předseda SVU Mánes
Předchůdce:
Josef Gočár
19381939
Václav Špála
Nástupce:
Jaroslav Fragner