Ursula von der Leyenová

německá politička

Ursula von der Leyenová, nepřechýleně Ursula von der Leyen, roz. Albrecht (* 8. října 1958 Ixelles, Bruselský region) je německá křesťanskodemokratická politička, od prosince 2019 předsedkyně Evropské komise, jakožto první žena[1] a po Walteru Hallsteinovi druhý německý politik v tomto úřadu.[2][3] V letech 2005–2019 působila jako nejdéle sloužící ministryně ve spolkových vládách Angely Merkelové.

Ursula von der Leyenová
Ursula von der Leyenová v roce 2019
Ursula von der Leyenová v roce 2019

12. předsedkyně Evropské komise
Úřadující
Ve funkci od:
1. prosince 2019
Prezident Charles Michel
Místopředseda Frans Timmermans
Margrethe Vestagerová
Valdis Dombrovskis
Josep Borrell
Maroš Šefčovič
Věra Jourová
Dubravka Šuicová
Margaritis Schinas
Předchůdce Jean-Claude Juncker

17. ministryně obrany Německa
Ve funkci:
17. prosince 2013 – 17. července 2019
Kancléřka Angela Merkelová
Předchůdce Thomas de Maizière
Nástupkyně Annegret Krampová-Karrenbauerová

13. ministryně práce a sociálních věcí Německa
Ve funkci:
30. listopadu 2009 – 17. prosince 2013
Kancléřka Angela Merkelová
Předchůdce Franz Josef Jung
Nástupkyně Andrea Nahlesová

15. ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež Německa
Ve funkci:
22. listopadu 2005 – 30. listopadu 2009
Kancléřka Angela Merkelová
Předchůdkyně Renate Schmidtová
Nástupkyně Kristina Schröderová
Stranická příslušnost
Členství Křesťanskodemokratická unie
Evropská lidová strana

Narození 8. října 1958 (61 let)
Ixelles, BelgieBelgie Belgie
Národnost německá
Choť Heiko von der Leyen
Rodiče Ernst Albrecht a Adele Albrechtová
Děti 7
Příbuzní Hans-Holger Albrecht (sourozenec)
George Alexander Albrecht (strýc)
Sídlo Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ814789
Alma mater Univerzita v Göttingenu
Univerzita v Münsteru
London School of Economics
Medizinische Hochschule Hannover
(Dr. med., MPH)
Profese lékařka, politička a jezdkyně
Náboženství luteránské
Ocenění Ceny pro Velkého bratra (2009)
Sprachpanscher des Jahres (2014)
Ceny pro Velkého bratra (2017)
Řád za zásluhy o Litvu
Podpis Ursula von der Leyenová, podpis
Webová stránka www.ursula-von-der-leyen.de
Commons Kategorie Ursula von der Leyen
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sarah Reeve Ladsonová (na obrázku) patřila do charlestonské rodiny velkoplantážníků, k předkům Ursuly von der Leyenové, po nichž z bezpečnostních důvodů přijala příjmení během studia v Londýně, kde žila jako Rose Ladsonová

Narodila se a vyrostla v regionu Bruselu, kde její otec Ernst Albrecht pracoval jako úředník Evropských společenství. Má německý a britsko-americký původ. Vychována byla v německo-francouzském bilingvismu. V roce 1971 se přestěhovala do oblasti Hannoveru, kde otec vstoupil do politiky. O pět let později se stal předsedou zemské vlády Dolního Saska. Na konci 70. let studovala ekonomii na London School of Economics a používala pseudonym Rose Ladsonová. Příjmení převzala po americké prababičce z jihokarolínského Charlestonu. Roku 1987 složila na Hannoverské lékařské fakultě státní zkoušku z lékařství a nastoupila jako asistentka univerzitní gynekologické kliniky. Roku 1986 se vdala za lékaře Heika von der Leyena, pocházejícího ze šlechtického rodu obchodníků s hedvábím. Do manželství se narodilo sedm dětí. Část 90. let tak strávila v domácnosti. Čtyři roky žila ve Stanfordu, kde manžel působil na fakultě Stanfordovy univerzity, než se v roce 1996 rodina vrátila do Německa.

Na sklonku 90. let vstoupila do regionální dolnosaské politiky. V období 2003–2005 vykonávala post ministryně v zemské vládě. Poté ji nastupující kancléřka Angela Merkelová přizvala do svého prvního kabinetu na pozici ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež, než se v roce 2009 stala ministryní práce a sociálních věcíjejí druhé vládě. Službu v exekutivě zakončila mezi lety 2013–2019 jako ministryně obrany v kancléřčině třetímčtvrtém kabinetu. Stala se tak první ženou v této funkci.[4] Do odchodu byla jediným členem vlád Merkelové, s nepřetržitým působením od nástupu kancléřky do úřadu v roce 2005. V období 2010–2019 také zastávala funkci místopředsedkyně CDU. V této souvislosti byla zmiňována jako hlavní kandidátka v nástupnictví Merkelové, rovněž tak se stala favoritkou do úřadu generálního tajemníka NATO.

Evropská rada ji 2. července 2019 navrhla na předsedkyni Evropské komise. Evropský parlament pak nominaci schválil 16. července 2019, kdy obdržela 383 ze 747 hlasů. Zvolena tak byla většinou pouhých devíti hlasů. V čele Evropské komise od 1. prosince 2019 nahradila Jeana-Claudea Junckera.

Rodinný původ a mládíEditovat

V roce 1958 se narodila jako Ursula Gertrud Albrechtová[5] v belgické obci Ixelles, součásti bruselského regionu, kde vyrůstala do třinácti let. V rodinném kruhu získala přezdívku Röschen, zdrobnělinu odvouzenou od německého tvaru jména Růžena.[6] Otec Ernst Albrecht se po ustavení Evropské komise v roce 1958 zařadil k první generaci úředníků Evropských společenství. Nejdříve pracoval na pozici vedoucího úřadu komisaře pro vnitřní trh a regionální politiku Hanse von der Groebena v Hallsteinově komisi a v letech 1967–1970 jako generální ředitel Generálního ředitelství pro ochranu hospodářské soutěže. V belgickém Uccle docházela do základní školy European School, určené pro děti úředníků a představitelů Evropských společenství,[7] jíž později navštěvoval také Boris Johnson.

V roce 1971 se rodina přestěhovala do města Lehrte v dolnosaském zemském okresu Hannover, kde se otec stal ředitelem potravinářské firmy Bahlsen a vstoupil do místní politiky.[8] V období 1976–1990 působil jako předseda zemské vlády Dolního Saska. Do zemského parlamentu byl znovuzvolen v letech 1978, 1982 a 1986.[9] V roce 1980 se v Křesťanskodemokratické unii ucházel o nominaci do úřadu spolkového kancléře, podporován stranickým předsedou Helmutem Kohlem. Těsně však prohrál s Franzem-Josefem Straußem, kterého ve všeobecných volbách porazil úřadující kancléř Helmut Schmidt. V dolnosaských volbách 1990 pak utržil porážku od sociálního demokrata Gerharda Schrödera, jenž ho vystřídal v čele zemské vlády a v roce 1998 se stal spolkovým kancléřem.

Většina předků pocházela z Hannoveru a Brém ležících na severozápadě Německa. Jedna z amerických prababiček měla převážně britský původ, se vzdálenějšími francouzskými a italskými kořeny. Část příbuzenstva kořeny odvozovala z Pobaltí, tehdejší součásti Ruského impéria. Albrechtova rodina patřila v Hanoverském kurfiřtství a království do třetí nejvyšší společenské třídy, tzv. hübsche („dvořanů“). V této linii byli od 17. století jejími předky lékaři, právníci a úředníci ve státní službě. Prapraděd George Alexander Albrecht se v 19. století přestěhoval do Brém, kde se vypracoval na majetného obchodníka s bavlnou. V roce 1895 byl jmenován rakousko-uherským konzulem. Oženil se s Louisou Knoopovou, dcerou barona Ludwiga Knoopa, jednoho z nejbohatších podnikatelů Ruského impéria 19. století.[10]

Prarodiči otce se stali obchodník s bavlnou Carl Albrecht (1875–1952) a Američanka Mary Ladsonová Robertsonová (1883–1960), patřící k privilegované plantážnické rodině jižanské aristokracie z Charlestonu. Američtí předci sehráli na americkém kontinentu významnou úlohu během britské kolonizace. Řadili se k prvním anglickým novousedlíkům v Karolíně, Virginii, Pensylvánii a na Barbadosu, čítající také guvernéry koloniální éry. Mezi předky patřili karolínští guvernéři John Yeamans, James Moore, Robert Gibbes, Thomas Smith a Joseph Blake, zástupce pensylvánského guvernéra Samuel Carpenter i americký revolucionář a zástupce jihokarolínského guvernéra James Ladson.[11][12][13] Rodina Ladsonů náležela k vrstvě majitelů rozsáhlých plantáží. Jeho syn James H. Ladson, jenž měl do zrušení otroctví více než 200 otroků, byl bratrem Sarah Reeve Ladsonové a dědem Mary Ladsonové Robertsonové,[11] prababičky Ursuly von der Leyenové.

Američtí předci představovali od 18. století nejmajetnější vrstvu Britské Severní Ameriky, včetně Josepha Wragga, britského velkoobchodníka na trhu s otroky. Do manželství Carla a Mary Albrechtových se narodil její praděd, psycholog a lékař Carl Albrecht, který vyvinul metodu meditace založené na autogenním tréninku, s využitím pro výzkum mystiky vědomí.[14] Jeho dvěma syny byli politik Ernst Albrecht a dirigent George Alexander Albrecht. Syn dirigenta, a bratranec političky, Marc Albrecht se v roce 2011 stal šéfdirigentem Nizozemské národní opery.[15]

 
Erb rodu von der Leyenů

V roce 1986 se vdala za lékaře Heika von der Leyena, pocházejícího z rodu von der Leyenů, který zbohatl na obchodu s hedvábím. Do šlechtického stavu byl rod povýšen roku 1786. Heiko von der Leyen se v roce 2002 stal profesorem vnitřního lékařství a experimentální kardiologie na lékařské fakultě v Hannoveru. Rovněž působil jako generální ředitel společnosti v oblasti lékařské techniky. Pár se poznal v göttingenském univerzitním pěveckém sboru.[16] Do manželství se mezi lety 1987–1999 narodilo sedm dětí.[17] Rodina von der Leyenových se řadí k členům luteránské Evangelické církve v Německu.[18]

Ursula von der Leyenová je rodilou mluvčí německého a francouzského jazyka, plynně hovoří anglicky, když celkem pět let strávila ve Spojených státech a Velké Británii.[19] V minulosti závodila v jezdectví.[20] Rodina žije na statku u Hannoveru.

VzděláníEditovat

Vystudovala ekonomii na univerzitách v Göttingenu (Georg-August-Universität), Münsteru (Westfälische Wilhelms-Universität) a Londýně (London School of Economics) a následně medicínu v Hannoveru (Medizinische Hochschule Hannover). V letech 1992 až 1996 žila ve Stanfordu ve Spojených státech, kde její manžel (rovněž lékař) pracoval na Stanfordově univerzitě.

Politická kariéraEditovat

Členkou CDU je od roku 1990, ale až v roce 1999 začala být skutečně politicky aktivní. V roce 2003 byla zvolena do parlamentu (Landtag) Dolního Saska. Do Německého spolkového sněmu byla zvolena na podzim 2009. Po rezignaci Horsta Köhlera byla v médiích zmiňována jako možná kandidátka na funkci německého prezidenta.[21]

Po volbách do Německého spolkového sněmu 22. září 2013 se obšírně diskutovalo o otázce, který úřad získá Ursula von der Leyenová ve spolkové vládě, až bude tato nově ustanovena. Podle zpráv byla jednou ze dvou kandidátů na post ministra zahraničních věcí spolu s Wolfgangem Schäublem, a to pro případ koalice CDU/CSU se sociálně-demokratickou stranou SPD, která údajně požadovala pro sebe křeslo ministra financí, jež doposud zaujímal právě Schäuble.[22] Ten však ministrem financí zůstal, zatímco ministrem zahraničních věcí se po několika letech opět stal politik SPD Frank-Walter Steinmeier. Dne 17. prosince 2013 byla jmenována spolkovou ministryní obrany a stala se tak historicky první ženou v tomto úřadě.[23]

Jako ministryně obrany prosazovala rozhodnutí německé vlády prodávat zbraně do Saúdské Arábie a do Turecka.[24][25] Podporovala úzkou bezpečnostní spolupráci mezi Německem a Saúdskou Arábií.[26] Spolupráci Bundeswehru se Saúdskou Arábií kritizovaly německé opoziční strany, které poukazovaly na masivní porušování lidských práv v Saúdské Arábii a na páchání válečných zločinů během saúdské vojenské intervence v Jemenu.[27][28] Postavila se proti stažení německých vojáků z Afghánistánu.[29]

Během evropské migrační krize v roce 2015 veřejně odsoudila maďarského premiéra Viktora Orbána za jeho pokus násilně zastavit proud uprchlíků na srbsko-maďarské hranici.[30]

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ursula von der Leyen na anglické Wikipedii.

  1. BARIGAZZI, Jacopo; HERSZENHORN, David M.; BAYER, Lili. EU leaders pick Germany's von der Leyen to lead Commission. POLITICO europe. 2-7-2019. Dostupné online [cit. 2-7-2019]. (anglicky) 
  2. Merkelová má zálusk na Evropskou komisi. Juncker už post předsedy EK obhajovat nebude. Byznys noviny [online]. 26. srpna 2018. Dostupné online. 
  3. DONAHUE, Patrick; BODONI, Stephanie. EU Leaders Tap Germany's Von Der Leyen as Commission Chief [online]. Bloomberg, 2-7-2018 [cit. 2019-07-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Arne Delfs (22. ledna 2014), "Merkel Succession Beckons After Von der Leyen’s Defence Posting", Businessweek. 2014-01-22.
  5. Who is Germany's Ursula von der Leyen, the surprise candidate set to take the EU's top job?. www.thelocal.de [online]. 2019-07-03 [cit. 2019-07-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Ursula von der Leyen: eine Karriere [online]. www.ndr.de. Dostupné online. (anglicky) 
  7. BARKER, Alex; PEEL, Michael; JONES, Claire; MOUNT, Ian; ROBERTS, Hannah. Christine Lagarde and Ursula von der Leyen: meet the EU's next leaders. Financial Times. 02-07-2019. Dostupné online [cit. 02-07-2019]. (anglicky) 
  8. Ursula von der Leyen - Biografie WHO'S WHO [online]. www.whoswho.de. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Ursula von der Leyen: Is this the next woman to become Chancellor of [online]. The Independent, 15-12-2013. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Der denkmalgeschützte Bau drohte zu verfallen: Altes Knoop-Mausoleum für 90000 Euro restauriert. Bild. Dostupné online [cit. 01-12-2011]. (německy) 
  11. a b Register of the National Society of the Colonial Dames of America in the State of South Carolina, Dostupné online, s. 35, The Society. 1945 (anglicky)
  12. „Albrecht“, in Deutsches Geschlechterbuch, Vol. 17, Görlitz 1910.
  13. Arthur Meredyth Burke: The Prominent Families of the United States of America, Dostupné online, s. 458
  14. FISCHER, Frauke. Ehrengast mit Bremer Wurzeln [online]. WESER-KURIER. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Chi è Ursula von der Leyen, che sarà la nuova presidente della Commissione Europea [online]. Il Post, 02-07-2019. Dostupné online. (italsky) 
  16. Erik Kirschbaum, Feisty German minister stands up to Merkel, Dostupné online, Reuters. 2013-04-22.
  17. Ursula von der Leyen [online]. Wirtschaftswoche [cit. 2016-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 02-03-2016. (německy) 
  18. BERLIN, Derek Scally in. Ursula von der Leyen profile: Who is proposed new EU Commission president? [online]. The Irish Times. Dostupné online. (anglicky) 
  19. Alice von Bota. Small Talk auf höchster Ebene. Tagesspiegel. 29-12-2006. Dostupné online [cit. 1-12-2011]. (německy) 
  20. ONLINE, RP. Reit-EM: Von der Leyen macht im Sattel eine gute Figur [online]. RP ONLINE. Dostupné online. (anglicky) 
  21. V Německu zvolí nového prezidenta 30. června, velké šance má žena. lidovky.cz [online]. 2010-6-1 [cit. 2010-6-2]. Dostupné online. 
  22. Severin Weiland: Westerwelle-Nachfolge: Amt sucht Minister (Westerwelleho následnictví: Úřad hledá ministra), [1]
  23. LAVIČKA, Václav. Merkelová jako Adenauer a Kohl. V její vládě nejvíc překvapuje první ministryně obrany. iHNed.cz [online]. 2013-12-17 [cit. 2013-12-17]. Dostupné online. 
  24. Surge in German arms sales to Saudi Arabia and Turkey. Deutsche Welle. 10. ledna 2019. Dostupné online. (anglicky) 
  25. Germany's Angela Merkel makes arms export pact with France. Deutsche Welle. 18. února 2019. Dostupné online. (anglicky) 
  26. German Bundeswehr to train Saudi army officers. Deutsche Welle. 8. prosince 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  27. Opposition parties condemn German defence plan with Saudi Arabia. The Local. 8. prosince 2016.
  28. Germany to train Saudi soldiers despite Yemen war concerns. Deutsche Welle. 29. dubna 2019. Dostupné online. (anglicky) 
  29. German defense minister tells troops in Afghanistan to prepare for long haul. Deutsche Welle. 25. března 2018. Dostupné online. (anglicky) 
  30. Laurens Cerulus (16. září 2015), Germany says Hungary’s use of tear gas is ‘not acceptable’ Politico Europe

Externí odkazyEditovat