Wikipedie

Ulrika von Levetzow

přítelkyně Johanna Wolfganga von Goetha

Theodore Ulrike Sophie von Levetzow, též von Löwetzow (4. února 1804 Lipsko – 13. listopadu 1899 Třebívlice) byla majitelka třebívlického panství, v mládí přítelkyně a poslední láska německého básníka Johanna Wolfganga von Goethe.[1][2]

Ulrika von Levetzow
Rodné jménoTheodore Ulrike Sophie von Levetzow
Narození4. února 1804
Lipsko
Úmrtí13. listopadu 1899 (ve věku 95 let)
Třebívlice
Povoláníspisovatelka a filantropka
RodičeJoachim Otto Ulrich von Levetzow a Amalia von Levetzow
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Otcem Ulriky byl Joachim Otto Ulrich von Levetzow z Meklenbursko-zvěřinského vévodství a matkou tehdy ještě nezletilá Amélie von Brösigke. Z tohoto spojení se také narodila Ulričina sestra Amélie. Brzy potom se oba manželé rozvedli a Ulrika byla umístěna do dívčí internátní školy ve Francii. Amélie von Brösigke se opět vdala za svého bratrance Friedricha Carla Ulricha von Levetzowa, s nímž počala svou třetí dceru Berthu. Ale ani v tomto manželství rodina nezůstala dlouho šťastná. Carl von Levetzow padl roku 1815 v bitvě u Waterloo a mladá matka s dcerami přesídlila do Čech. Dlouholetý třetí vztah Amélie s hrabětem Františkem Josefem Klebelsbergem, ministrem financí rakouské vlády, dovršila sňatkem roku 1842 a šťastným životem s dcerami na Klebelsbergově zámku v Třebívlicích.

Dětství prožila Ulrika v Lipsku, později se vzdělávala v penzionátu pro mladé dámy ve Štrasburku a na léto se vracela k matce a prarodičům do Klebelsbergova paláce v Mariánských Lázních, který dal postavit její otčím, hrabě Klebelsberg.

 
Třebívlický zámek
 
Informace u hrobky Ulriky von Levetzow na hřbitově u kostela sv. Václava v obci Třebívlice, okres Litoměřice

Ulrika téměř celý život strávila v Čechách na třebívlickém panství, kde založila školu pro nezaopatřené dívky. Zabývala se ručními pracemi, četbou a tíhla k filantropii. Svým otčímem hrabětem Františkem Josefem z Klebelsbergu, polyhistorem a spoluzakladatelem Národního muzea, byla vedena k zájmu o zeměpis a přírodovědu. Dostala se do společnosti hraběte Kašpara ze Šternberka a dalších zakladatelů Národního muzea v Praze a byla dokonce jmenována čestnou členkou jeho Společnosti. Po smrti své matky, o kterou v jejím stáří pečovala, darovala muzeu část klebelsberské pozůstalosti a prodala zděděný Klebelsberský palác v Mariánských Lázních.[3]

Podporovala nejen Národní muzeum, významnou mecenáškou byla hlavně ve svých milovaných Třebívlicích a jejich okolí. Finančně podporovala místní kostel svatého Václava a zaplatila opravu kaple svatého Jana Nepomuckého v Dřemčicích i vybudování její nové věže. Spolu se svou sestrou Berthou založila přádelní školu, v níž se mladé české dívky učily ručním pracím. Stála také u vzniku prvního útulku pro bezdomovce v Praze, který i později finančně podporovala.[4]

Ulrika zůstala bezdětná a neprovdaná, ale pečovala o syny své předčasně zesnulé mladší sestry Amálie (1806–1832), provdané von Rauch.[4]

Ulrike a Johann Wolfgang Goethe

editovat

Ulrika se v matčině společnosti již jako batole roku 1806 v lázních Karlovy Vary a roku 1810 v Teplicích setkala s německým spisovatelem Johannem Wolfgangem von Goethem. Když bylo Ulrice sedmnáct let, sešli se opět, a to při pobytu v Mariánských Lázních roku 1821. 72letý klasik německé kultury se do mladé dívky zamiloval. Ulrika jej roku 1823 v Mariánských Lázních odmítla, a to prostřednictvím matčiny odpovědi. Námluvy tehdy zprostředkovával Goethův zeměpán, velkovévoda Karel August Sasko-Výmarsko-Eisenašský.

Také jazykovědec Johann Heinrich Schubart u ní později uspěl jen jako učený přítel a Ulrika jeho a Goethovy listy nechala před svou smrtí spálit.

Goethe svou bolest z odmítnutí vyjádřil roku 1823 v básni (Mariánskolázeňská) Elegie a již více do Čech nepřijel, ač to na rok 1824 plánoval. Ulrika sama o jejich údajném milostném vztahu, jak se o něm už roku 1823 v lázeňské a záhy i výmarské společnosti mluvilo a jak to v 19. století opakovali četní autoři, na sklonku svého života jasně napsala: „Nebyl to milostný vztah.“ („Es war keine Liebschaft.“) I přesto se o ní dále referuje jako o Goethově poslední lásce[5] či múze.[6]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ KASSAL, Tomáš. Do expozice o milence Goetha zatéká, Třebívlice chtějí dům opravit [online]. iDNES.cz, 2012-04-15 [cit. 2016-02-11]. Dostupné online. 
  2. ↑ FÜLLENBACH, Josef. Goethes letzte Liebe [online]. Prager Zeitung, 2014-01-08 [cit. 2016-02-11]. Dostupné online. 
  3. ↑ MACEK, Jaroslav. Třebívlicko 99:Osudová láska J.W.Goetha a Ulriky von Levetzow v Třebívlicích. [s.l.]: [s.n.], 1999. ISBN 80-901775-4-9. Kapitola Dějiny Třebívlicka a Ulrika von Levetzov, s. 37–83. 
  4. ↑ a b Ženy & Frauen: Inspirativní ženy Ústeckého kraje. Ústí nad Labem: Knihovna Ústeckého kraje, 2024. ISBN 978-80-7055-293-3. S. 63–65. 
  5. ↑ BAUER, Jan. Goethova poslední láska se nikdy neprovdala. Ústecký deník. 2012-04-24. Dostupné online [cit. 2024-04-08]. 
  6. ↑ PETRÁČEK, Zbyněk. Ulrika, Goethova múza, v Mostě. Lidové noviny. 2019-12-07, roč. XXXII, čís. 284, s. 24. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • BEDÜRFTIG, Friedemann. Die lieblichste der lieblichsten Gestalten. Ulrike von Levetzow und Goethe. Reinbek: Rowohlt Verlag, 2005. ISBN 3-499-23849-7.
  • BOROWKA-CLAUSBERG, Beate. Damals in Marienbad...Goethe, Kafka & Co.- die vornehme Welt kuriert sich. Berlin, 2009. ISBN 978-3-938740-87-3.
  • FERNAU, Joachim. War es schön in Marienbad. Goethes letzte Liebe. München: F. A. Herbig, 1982. ISBN 3-7766-1220-7.
  • von GERSDORFF, Dagmar. Goethes späte Liebe. Die Geschichte der Ulrike von Levetzow. Insel Verlag, Frankfurt am Main, 2005, ISBN 3-458-19265-4
  • KLAUß, Jochen (Hg.). Keine Liebschaft war es nicht. Stuttgart/Zürich: Manesse Verlag, 1997. ISBN 3-7175-8224-0.
  • KVAPILOVÁ, Alena. Baronka Ulrika von Levetzow (1804-1899). Katalog stálé expozice Okresního muzea v Mostě. Okresní muzeum Most, 1998.
  • KVAPILOVÁ, Alena. Baronka Ulrika von Levetzow (1804-1899). Katalog stálé expozice Oblastního muzea v Mostě. Dodatky a opravy. Oblastní muzeum Most, 2009.
  • SCHNEIDER, Sylk. Ulrike von Levetzow – Die Brasilianische Suleika: in: Goethes Reise nach Brasilien, Weimar, 2008. ISBN 978-3-937939-69-8. S. 138–146.
  • SEELE, Astrid. Frauen um Goethe. Reinbek: Rowohlt Verlag, 2000. ISBN 3-499-50636-X.
  • UHRBACH, Peter. Goethes Fräulein in Böhmen. Ulrike von Levetzow. Markkleeberg: Sax-Verlag, 2009, ISBN 978-3-86729-050-0.
  • URZIDIL, Johannes. Goethe in Böhmen. Zürich u. Stuttgart: Artemis, 1962. Vor allem S. 155–178.
  • URZIDIL, Johannes. Goethe v Čechách. Příbram: Pistorius a Olšanská, 2009. ISBN 978-80-87053-37-9. (český překlad Veronika Dudková, verše přeložila Michaela Jacobsenová).
  • WALSER, Martin. Ein liebender Mann. Reinbek: Rowohlt Verlag, 2008. ISBN 3-498-07363-X.
  • BAŤKOVÁ, Šárka; HAINCOVÁ, Jitka; LUKEŠOVÁ, Hana; SLÁMOVÁ, Lenka. Ženy & Frauen: Inspirativní ženy Ústeckého kraje. Ústí nad Labem: Knihovna Ústeckého kraje, 2024. ISBN 978-80-7055-293-3 S. 63–65.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ulrika_von_Levetzow&oldid=24131918“