Ozbrojené síly Ukrajiny
Ozbrojené síly Ukrajiny (ukrajinsky Збройні сили України, Zbrojni syly Ukrajiny) mají v souladu s ukrajinskou ústavou za úkol obranu Ukrajiny, ochranu její svrchovanosti, územní celistvosti a nedotknutelnosti.
| Ozbrojené síly Ukrajiny Збройні сили України | |
|---|---|
 Znak | |
| Založeno | 03. leden 1917 06. prosinec 1991 (obnoveno) |
| Stát |  Ukrajina |
| Složky armády | Ukrajinské pozemní síly Ukrajinské námořnictvo Ukrajinské letectvo |
| Velitelství | Generální štáb Ukrajinské armády |
| Velení | |
| Prezident | Volodymyr Zelenskyj |
| Ministr obrany | Rustem Umerov |
| Náčelník generálního štábu | Oleksandr Syrskyj |
| Stav | |
| Věk odvodu | 18 |
| K dispozici pro službu | 22 400 260 (2021), věk 15–49 |
| Vhodných pro službu | 15 680 180 (2021), věk 15–49 |
| Roční počet branců | 470 400 (2021) |
| Aktivních vojáků | 255 000 (2021) |
| Rezervistů | 990 000 (2021) |
| Výdaje | |
| Rozpočet | 9,6 miliard $ (2021) |
| Podíl na HDP | 3 % (2015) |
| Průmysl | |
| Domácí dodavatelé | Ukroboronprom Antonov KrAZ Mayak |
| Zahraniční dodavatelé |  Francie (Thales Group)  Kanada USA (Cummins)  Velká Británie |
 Vlajka | |
Ozbrojené síly Ukrajiny (ZSU) zajišťují potlačení ozbrojené agrese proti Ukrajině a následný vojenský odpor proti ní, ochranu vzdušného prostoru státu a teritoriálních vod Ukrajiny, stejně jako účast v aktivitách zaměřených na boj proti terorismu.
Podle zákona mohou být zapojeny do provádění opatření v rámci právního režimu stanného práva a stavu nouze, boje proti terorismu a pirátství, posílení ochrany státní hranice, svrchovaného práva Ukrajiny ve své výlučně (námořní) ekonomické zóně a kontinentálního šelfu Ukrajiny a jejich právní registrace, boje proti pašování zbraní, omamných a psychotropních látek, odstranění následků přírodních a člověkem způsobených katastrof, poskytnutí vojenské pomoci jiným státům, jakož i účast v mezinárodní vojenské spolupráci, mezinárodní protiteroristické, protipirátské a jiné mezinárodní operaci k zachování míru a bezpečí na základě mezinárodních smluv Ukrajiny a za podmínek stanovených zákony Ukrajiny.
Ozbrojené síly Ukrajiny dlouhodobě spolupracují s NATO a zapojují se do misí Aliance.
Historie editovat
Po vyhlášení nezávislosti 24. srpna 1991 Ukrajina zdědila po SSSR jednu z nejsilnějších armád v Evropě, vyzbrojenou jadernými zbraněmi, a také na tu dobu moderními typy konvenční výzbroje i vojenské techniky.
Dne 24. srpna 1991 ukrajinský parlament schválil rozhodnutí o vzetí pod svou jurisdikci všechny vojenské jednotky Sovětské armády nacházející se na ukrajinském území a vytvoření klíčového pro chod státu Ministerstva obrany Ukrajiny. Pod jurisdikci Ukrajiny přešly: 14 divizí mechanizované pěchoty, 4 tankové a 3 dělostřelecké divize, a 8 dělostřeleckých brigád (9 293 tanků a 11 346 obrněných vozidel), 1 brigáda zvláštního nasazení, 9 brigád vojska protivzdušné obrany, 7 pluků bojových vrtulníků, 3 letecké armády (cirka 1500 bojových letounů) a samostatná armáda protivzdušné obrany. Strategické jaderné síly nasazené na území Ukrajiny měly 1 272 mezikontinentálních balistických raket a zhruba 2 500 kusů taktických jaderných zbraní. V době vyhlášení ukrajinské nezávislosti se počet vojáků na Ukrajině pohyboval okolo 980 000 osob.
Obnovení ukrajinské armády v roce 1991 posloužilo k legalizaci vojenských ozbrojených sil, reorganizaci vojenských struktur, vytvoření vhodných systémů řízení, zabezpečení a dalších položek nezbytných pro jejich provoz. Vznik Ukrajinské armády bylo doprovázeno významným snížením vojenských struktur, počtu zaměstnanců, zbraní a vojenského vybavení.
Dne 5. prosince 1994 se v maďarském hlavním městě Budapešti konala konference, na které byla Ukrajinou, Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Ruskem podepsána smlouva (známá jako Budapešťské memorandum), jíž se Ukrajina jako první a jediná země na světě zavázala vzdát se svého jaderného arzenálu výměnou za garanci respektování ukrajinské nezávislosti, suverenity, územní celistvosti, zdržení se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině výše zmíněnými státy. K 1. červnu 1996 se na ukrajinském území nenacházely žádné jaderné zbraně.
Válka na východní Ukrajině editovat
Po vítězství protestního revolučního hnutí Euromajdan v Kyjevě v únoru 2014 Rusko zahájilo vojenskou agresi proti ukrajinskému státu. Vzhledem k využití široké škály i nevojenských prostředků byly ruské operace označovány za hybridní válku.[1]
Ukrajinské ozbrojené síly, tvořené především branci, ani politická reprezentace země nebyly na konflikt vůbec připraveny. Redukce neefektivní postsovětské armády ubírala nedostatkové zdroje, infrastruktura byla orientována zejména na západě země, armáda byla silně infiltrována Rusy a potýkala se s nedostatečným výcvikem, který odrazoval západní země od poskytování zbraní.[2] Případnou obranu poloostrova Krym navíc komplikovala legitimní přítomnost minimálně 14-16 tisíc[3] příslušníků ruského Černomořského loďstva v přístavu v Sevastopolu, který měli Rusové pronajatý nejméně do roku 2042.[4]
Během obsazení Krymu ruskými tzv. zelenými mužíčky, které vzhledem k jejich profesionální výzbroji a výstroji tvořili zejména příslušníci ruských speciálních sil, byly místní ukrajinské vojenské a policejní posádky zablokovány na základnách a jejich opuštění bylo možné pouze za použití násilí.[5] Ukrajinci však nedisponovali jasnými rozkazy, odpovídajícím vybavením ani dostatečnou morálkou, Krym tak byl obsazen prakticky bez odporu.[5]
Další fází ruské agrese bylo obsazování vládních a policejních budov proruskými aktivisty ve městech na Donbasu (Slovjansk, Kramatorsk a Bachmut). V reakci na to ukrajinská vláda 15. dubna 2014 vyhlásila tzv. protiteroristickou operaci, při které ukrajinské jednotky čelily nejen nepřátelsky naladěným civilistům, kteří například vlastním tělem bránili průjezd těžké techniky, ale i profesionálně vedeným přepadům ze strany povstalců.[6]
Fenomén dobrovolnických jednotek editovat
Na ukrajinské operaci se kromě pravidelné armády zpočátku podílely i dobrovolnické formace stojící mimo její oficiální strukturu. Vzhledem k panujícímu chaosu nebyla armáda připravená na nábor proukrajinských dobrovolníků (obvykle bývalých vojáků nebo policistů), ovšem vznik neoficiálních formací byl dle platných zákonů nelegální.[7] Řada dobrovolníků přesto protizákonně a bez nároku na odškodnění za případné zranění nebo smrt bojovala po boku armády včetně speciálních sil zhruba půl roku, než došlo k legislativní úpravě.[7]
Z dobrovolníků již na jaře 2014 vznikaly samostatné formace jako pluky Azov, Donbas, Kyjevská Rus nebo Ukrajina, finančně podporované zejména ukrajinskými oligarchy jako Ihor Kolomojskyj nebo Arsen Avakov.[8] K dobrovolnickým formacím se kromě kromě bývalých vojáků začali ve velkém přidávat zejména nacionalističtí fotbaloví fanoušci a zahraniční dobrovolníci, obvykle veteráni jiných válečných konfliktů, díky čemuž dobrovolníci již v prvních týdnech tvořili sílu o celkem 6-10 tisících mužích, zatímco pravidelná ukrajinská armáda měla podle analytiků bojeschopných pouze zhruba 6 tisíc mužů.[8]
Přestože bojový přínos dobrovolníků byl v první fázi války zásadní, po prvních měsících bojů se začaly projevovat i negativní stránky, kdy jednotky kromě obrany územní integrity země začaly vynucovat i ekonomické zájmy svých podporovatelů z řad ukrajinských oligarchů, ohrožovat domácí i zahraniční ukrajinskou politiku a dopouštět se násilných trestných činů ve válečné zóně, které byly následně zveličovány ruskou propagandou.[9] Největší pozornost zejména proruských médií získaly jednotky Azov a Pravý sektor, mezi jejichž bojovníky byli významně zastoupeni pravicoví extrémisté.[10] Ukrajinská vláda si však problematickou úlohu dobrovolnických formací, které navíc vesměs odmítaly příměří s povstalci,[11] uvědomovala, a proto je postupně začleňovala do oficiálních struktur - například Azov byl v listopadu 2014 přičleněn k Národní gardě a minimálně neskrývaní extrémisté postupně vyhozeni.[10]
Modernizace armády editovat
V létě 2014 se armádě a dobrovolníkům podařilo povstalce výrazně zatlačit do defenzívy, ovšem v září téhož roku povstalci, podporovaní těžkou technikou pravidelné ruské armády, přešli do protiútoku a uštědřili Ukrajincům těžké porážky v bitvě o Ilovajsk nebo později v bojích o Debalceve, které na ukrajinské straně vyvolaly rozsáhlé spory o odpovědnost. Zatímco ukrajinský generální štáb obviňoval z neúspěchu dobrovolníky, kteří měli opustit své pozice, ti naopak kritizovali špatnou komunikaci, nedostačné zásobování a chybějící posily.[12]
Po následném podpisu druhé minské dohody se intenzita bojů snížila a umožnila ukrajinským ozbrojeným silám provést potřebnou modernizaci. Tehdejší prezident Petro Porošenko požádal o pomoc Západ a později byly přijaty strategické dokumenty směřující ke sladění standardů s NATO a označující Rusko jako bezpečnostní hrozbu.[13][14] V roce 2021 byl stanoven desetiletý plán rozvoje a priorit, v něžmž byl důraz kladen zejména na speciální síly, dělostřelectvo a raketová vojska.[13]
Ukrajina spustila řadu vlastních modernizačních projektů jako například raketomety Vilcha[15] nebo modernizaci starších protivzdušných systémů, doplněnou nákupy v zahraničí jako v případě stovek protitankových střel Javelin z USA.[13] Neméně důležitou součástí bylo navýšení armádního rozpočtu z 1,4 miliardy dolarů na téměř 5 miliard dolarů v předválečném roce 2021 a výrazná zahraniční pomoc ze zemí NATO v hodnotě jednotek miliard dolarů včetně společných cvičení.[13]
Zásadní proměnou musely ukrajinské ozbrojené síly projít po personální stránce. Došlo k nahrazení zkostnatělého sovětského systému velení a větší odpovědnost za plnění úkolů byla přesunuta na nižší důstojníky, kteří zároveň získali větší pravomoci reagovat na aktuální situaci.[16][13] Symbolem proměny armádního myšlení se stal v červenci 2021 nově jmenovaný náčelník generálního štábu Valerij Zalužnyj, který již neprošel sovětským vojenským vzděláváním a jako velitel brigády se zúčastnil bojů na východě Ukrajiny.
Na počátku roku 2022 byly vytvořeny Síly územní obrany Ukrajiny, složené z dobrovolníků a rezervistů, které měly v rámci své územní příslušnosti doplňovat profesionální armádu a ve válce dosáhnout počtu zhruba 120 tisíc příslušníků.
Struktura editovat
Ukrajinská armáda je podřízená velení Generálního štábu.
Organizačně se Ozbrojené síly Ukrajiny skládají z vojenského velení, formací, vojenských útvarů, vojenských vzdělávacích institucí, spolku a organizací. Do ukrajinské armády také patří sdružení, formace, vojenské útvary, vojenské vzdělávací instituce a organizace, které nepatří do výše uvedených skupin.
Ozbrojené síly Ukrajiny se dělí na pozemní síly (Cухопутні Війська, Suchoputni vijska), vojenské letectvo (Повітряні Сили України, Povitrjani syly Ukrajiny) a námořnictvo (Військово-Морські Сили України, Vijskovo-morski syly Ukrajiny). Ukrajinskou armádu celkem tvoří 1 245 000 osob. Většina využívané techniky pochází ještě z dob Sovětského svazu, nebo se jedná o modernizované verze těchto starších vzorů, které vyrábí poměrně silný ukrajinský vojenský průmysl (například se jedná o tanky T-84 Oplot, transportéry BTR-4 a transportní letadla Antonov An-70).
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ ŠÍR, Jan, a kolektiv. Ruská agrese proti Ukrajině. Praha: Karolinum, 2017. S. 96.
- ↑ KINSTLER, Linda. Why is Ukraine's Army So Appallingly Bad?. The New Republic [online]. 2014-05-09 [cit. 2023-02-04]. Dostupné online.
- ↑ Šír (2017), s. 99-100
- ↑ ČTK. Kyjev a Moskva hlasovali o pronájmu krymské základny. Deník.cz [online]. 2010-04-27 [cit. 2023-02-04]. Dostupné online.
- ↑ a b Šír (2017), s.104
- ↑ Tomáš Forró. Donbas. Praha: Paseka, 2020. ISBN 978-80-7637-048-7. S. 44-45.
- ↑ a b Forró (2020), s. 84-85.
- ↑ a b Forró (2020), s. 87-88.
- ↑ Forró (2020), s. 90-92.
- ↑ a b Forró (2020), s. 93-101.
- ↑ HOLUŠOVÁ, Alina. Komentář: S Debalcevem padla celá Ukrajina. Proč měl Západ dodat Kyjevu zbraně. Tiscali.cz [online]. 2015-02-19 [cit. 2023-02-04]. Dostupné online.
- ↑ ČTK. Obklíčené Debalceve padlo, armáda prý ztratila 3000 mužů. Hospodářské noviny [online]. 2015-02-18 [cit. 2023-02-04]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e KOS, Jan. Z otloukánka mazákem bitevního pole. Jak to, že Ukrajinci dokážou odolávat ruské armádě?. Hrot24 [online]. 2023-07-29 [cit. 2024-02-04]. Dostupné online.
- ↑ PROUZA, Petr; KARLÍK, Tomáš. Ukrajinská armáda byla kolos na hliněných nohou. Reforma z ní udělala moderní válečný stroj. ČT24 [online]. Česká televize, 2022-04-07 [cit. 2022-04-07]. Dostupné online.
- ↑ CIMALA, Karel. Vilcha: Ukrajinský raketomet zastaví postup mechanizované brigády. Armádní noviny [online]. 2018-05-17 [cit. 2023-02-04]. Dostupné online.
- ↑ COLLINS, Liam. In 2014, the ‘decrepit’ Ukrainian army hit the refresh button. Eight years later, it’s paying off. The Conversation [online]. 2022-03-08 [cit. 2023-02-04]. Dostupné online.
Související články editovat
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ozbrojené síly Ukrajiny na Wikimedia Commons
