Transmigrace (Rakousko-Uhersko)

Transmigrace byl v 18. století eufemismus pro násilné deportace v rámci území Habsburské monarchie. Za vlády Marie Terezie a později i Josefa II. byly na území jednoho mnohonárodnostního státu násilně přesídleny celé skupiny nežádoucích osob a to do Uherska,[1] Banátu či Sedmihradska.[2] Hlavním důvodem k deportaci bylo praktikování státem netolerovaného náboženství. Transmigrace probíhaly v letech 1734–1737, další vlna proběhla v letech 1752–1756, kdy bylo například násilně vysídleno 1700 štýrských a korutanských evangelíků a peníze získané prodejem jejich majetku (po odečtení daně a nákladů na deportaci) byly poslány za nimi.[3] Deportovány bývaly i prostitutky a romské skupiny, děti odebrané vyhnancům byly dány k převychově. Transmigrace byly definitivně zastaveny dva roky po vydání tolerančního patentu dvorským dekretem ze dne 10. 6. 1783.[4]

Detail okna protestantského kostela postaveného deportovanými Rakušany v Sibiu (dnešní Rumunsko).

Cílové země transmigraceEditovat

Banát i Sedmihradsko ležely v blízkosti hranic Osmanské říše a čelily nájezdům cizích vojsk nejen v Rakousko-turecké válce; dále se potýkaly s následky morových epidemií, vnitřních konfliktů a hladomoru. Výhodnými pobídkami se Habsburkové pokoušeli přilákat na toto území německy mluvící kolonisty, kteří by řídce osídlenou oblast uvedli v zájmu hospodářské prosperity do žádoucího stavu. Habsburkové slíbili novým osadníkům (zvaným například Siebenbürger Landler) náboženskou svobodu. Tato území však nebyla nikdy rekatolizována,[5] Sem začali být deportováni „kacíři“, ale na své vlastní náklady, bez pobídek a bez možnosti návratu. Bylo to ekonomicky výhodnější než dosavadní nátlakové praktiky. Do Zemplínské župy, jež ležela daleko od moravských hranic v Uhersku, byli transmigrováni i vyhnanci z Čech i Moravy. V Uhrách existovaly artikulární kostely, kam tajní evangelíci docházeli a hledali v jejich okolí útočiště.[1]

Transmigrovaní Češi a Moravané si prokazatelně založili své obce Svatá Helena a Vojvodovo.[4]

Češi a MoravanéEditovat

Obyvatelstvo Čech a Moravy bylo sice „zrekatolizované“, ale kryptoprotestanti (tajní evangelíci) i sektáři dál pořádali své konventikly, tajně docházeli na bohoslužby do artikulárních kostelů i do exulantských sborů v Pruském Slezsku, dál se skrývali před místními udavači a utíkali ze země. Jezuitský řád byl sice v roce 1773 zrušen, ale jeho bývalí členové se nezměnili. V roce 1777 Jan Kořistka, Petr Jiříček a Petr Sašina (kdysi jezuité) procházeli Valašskem a se zlým úmyslem přesvědčili zdejší obyvatelstvo o existenci falešného, jimi vymyšleného, tolerančního patentu. Stalo se to, co nikdo nečekal. K evangelické víře se na Valašsku postupně úřadům přihlásilo 15 000 lidí. Následovalo vyšetřování, zastrašování, zatýkání, týrání, věznění... a transmigrace. Deportací do Sedmihradska byla nejvíce zastižena obec Hošťálková.[5] Po vydání skutečného tolerančního patentu (1781) se ke své víře přihlásili i Blouznivci (různé sekty) zejména z východních Čech. Protože sektáři odmítali vládou tolerovaná náboženství, bylo tisíc deistů z Chrudimského kraje deportováno v roce 1783 do pohraničí monarchie. V květnu 1783 bylo dekretem z Vídně ustanoveno, že deisté už nemají být vyhledáváni. Stát nepotřeboval další mučedníky a uchýlil se k taktice „likvidace mlčením“. Dekret o deistech z června téhož roku stanovil příslušné tresty, jimiž byly: 24 ran holí pro toho, kdo se z vlastní iniciativy přihlásí úředně k deistům. Úředníkovi, který by deisty aktivně vyhledával hrozilo sesazení. Udavače čekalo místo odměny 12 ran holí. V druhém pololetí 1783 transmigrace nežádoucích osob na území Rakouska-Uherska ustávají.[6]

ReferenceEditovat

  1. a b ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. 1. vyd. vyd. Praha: Kalich, 2005. 143 pages s. ISBN 80-7017-022-0, ISBN 978-80-7017-022-9. OCLC 67292942 S. 117–118. 
  2. NEŠPOR, Zdeněk. České migrace 19. a 20. století a jejich dosavadní studium [online]. Soudobé dějiny XII/2, 2005 [cit. 2022-06-22]. S. 248. Dostupné online. 
  3. https://dvojka.rozhlas.cz/555-schuzka-svet-je-ted-tak-povrchni-tak-malo-dobromyslny-7939128
  4. a b NEŠPOR, Zdeněk. Banátští Češi jako potomci tolerančních sektářu [online]. 1999 [cit. 2022-06-22]. Dostupné online. 
  5. a b MELMUKOVÁ, Eva. Patent zvaný toleranční. Vyd. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 238 pages, 8 unnumbered pages of plates s. ISBN 80-204-0741-3. OCLC 42020288 S. 11, 90–94. 
  6. MELMUKOVÁ, Eva. Patent zvaný toleranční. Vyd. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 238 pages, 8 unnumbered pages of plates s. ISBN 80-204-0741-3. OCLC 42020288 S. 171–175.