Otevřít hlavní menu

Tatranské elektrické železnice

Tatranské elektrické železnice (TEŽ) je jednokolejná, úzkorozchodná, elektrizovaná síť železničních tratí ve Vysokých Tatrách.

Štrbské Pleso – Starý Smokovec –
– Poprad-Tatry / Tatranská Lomnica
Pohled na elektrickou jednotku 425.95 v Popradu
Pohled na elektrickou jednotku 425.95 v Popradu
Číslo 183, 184
Provozovatel dráhy ŽSR
Technické informace
Délka 29,1 km / 5,9 km
Rozchod koleje 1000 mm (metrový)
Napájecí soustava 1,5 kV DC
Ozubnice ne
Počet kolejí 1
Maximální rychlost 60 km/h
Externí odkazy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Průběh trati
Legenda
trať do Štrby
0,000 Štrbské Pleso
1,690 Popradské Pleso
6,816 Vyšné Hágy
9,344 Nová Polianka
10,733 Danielov Dom
12,324 Tatranská Polianka
13,875 Tatranské Zruby
14,969 Sibír
15,459 Nový Smokovec
16,022 Starý Smokovec
18,139 Dolný Smokovec
19,068 Pod lesom
20,790 Nová Lesná
24,019 Veľký Slavkov
trať do Žiliny
29,011 Poprad-Tatry
trať do Košic
0,998 Pekná Vyhliadka
1,636 Horný Smokovec
3,253 Tatranská Lesná
4,400 Stará Lesná
trať do Studeného Potoka
5,983 Tatranská Lomnica
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Má dvě tratě:

Jezdí zde elektrické jednotky řady 425.95 vyrobené počátkem 21. století ve Vrútkách s použitím švýcarské licence. Předtím (od počátku 70. let 20. století) zde byly v provozu elektrické jednotky řady 420.95, vyráběné ČKD Praha, závod Tatra Smíchov.

Na tuto síť navazuje ozubnicová železnice Štrba – Štrbské Pleso a pozemní lanová dráha Starý Smokovec – Hrebienok, které však nejsou součástí TEŽ.

HistorieEditovat

Vznik tatranské železniceEditovat

Díky výstavbě prvních železničních tratí na Slovensku v druhé polovině 19. století (Košicko-bohumínská dráha roku 1871 a trať z Popradu do Kežmarku 25. července 1892) začaly být Vysoké Tatry dostupnější a začala se zde rozmáhat turistika. To vyžadovalo také určité dopravní řešení. Roku 1896 byla zprovozněna ozubnicová dráha Štrba – Štrbské Pleso. Spojení zajišťovaly také drožky a omnibusy, v letech 19041906 dokonce tatranské trolejbusy. Ty se však ukázaly jako nevyhovující, a tak se podnikatelé Matejka a Krieger rozhodli pro vybudování železniční trati, která by spojila Poprad a Starý Smokovec. Rozchod kolejí u ní měl činit 1000 mm, trať měla být elektrifikovanávlaky by jezdily pod elektrickým napětím 550 V.

Zmíněná trať se začala stavět roku 1906, v únoru o dva roky později byla již v podstatě dokončená. Jako oficiální termín otevření byl stanoven 1. červenec 1908. Ten se však nakonec ukázal jako velmi nereálný; vzhledem k tomu, že královské ministerstvo obchodu ji odmítlo zprovoznit z důvodu některých nevyhovujících technických parametrů. Nakonec se přece jen na trati Poprad-Tatry – Starý Smokovec dlouhé 13,6 km od 20. prosince roku 1908 začalo jezdit.

Společnost provozující tatranské železnice se jmenovala Tátrafüredi Helyiérdekü Villamos Vasutak (T.H.É.V.V.) – Smokovecká vicinální elektrická dráha.[1]

Rychlý rozvoj v poslední etapě života UherskaEditovat

Již tři roky poté se jezdilo i na trati z Tatranské Lomnice přes Starý Smokovec do Tatranské Polianky, přesně od 16. prosince 1911. Na posledním, třetím a nejnáročnějším úseku vedoucím na Štrbské Pleso, se pak cestující mohli svézt od 13. srpna 1912. V provozu byly kromě osobních i nákladní vozy pro přepravu uhlí, cihel, cementu a dalšího nákladu. Díky dobrým hospodářským výsledkům se uvažovalo i dalších tratích (např. Štrbské Pleso – Liptovský Hrádok, Tatranská Lomnica – Tatranská Kotlina), tyto návrhy však ukončila první světová válka.

Na přelomu desátých a dvacátých let došlo také ke změně majitele (od této doby společnost provozující železnici vlastnila anglo-maďarská banka Aegisz se sídlem v Budapešti), následně proběhla reforma vedení a jeho zjednodušení. Díky sněhovým pluhům se mohlo jezdit od přelomu let 1923 a 1924 i v zimě.

Od Československa přes socialismus až k nezávislému SlovenskuEditovat

 
Elektrické jednotky řady 420.95 ve Starém Smokovci v roce 2000

Po vzniku československého státu se společnost přejmenovala - nový název zněl Tatranská elektrická vicinálna dráha (T.E.V.D.).[1]

Až do roku 1928 používala hnací vozidla lyrové sběrače, které později nahradily pantografové. Ve 30. letech se pak objevují první vozidla vyrobená v ČSR.

30. 12. 1948 se TEVD stala součástí ČSD[2] a začalo se pro ni používat označení Tatranské elektrické železnice - TEŽ. V roce 1970 byla konečná dráhy na Štrbském Plese přeložena do nového nádraží, do kterého byla zaústěna i znovu vybudovaná ozubnicová dráha ze Štrby. V letech 1983 - 1986 proběhla kompletní výměna kolejnic za typ S49. V roce 1986 začala výstavba nové staniční budovy v žst. Poprad-Tatry. Stavba byla dokončena v roce 1991, 22. října toho roku bylo opuštěno kolejiště v uliční úrovni paralelně s kolejištěm bývalé Košicko-bohumínské dráhy a vlaky od té doby zajíždějí na nové nástupiště, které je situováno příčně nad kolejištěm KBD. Přeložka byla na stávající trať napojena mezi stanicí Veľký Slavkov a zastávkou Veľká, zastávka Veľká byla zrušena.[3][4] Od roku 1993 se TEŽ staly součástí nově vzniklých Železnic Slovenskej republiky (ŽSR). V letech 2002 až 2004 byla provozovatelem pravidelné osobní dopravy firma Železničná spoločnosť, od roku 2005 pak Železničná spoločnosť Slovensko, provozovatelem dráhy je stále ŽSR.

V 50. letech se postupně začaly dodávat nové vozy M 49.0, ty se však neosvědčily a tak je v 60. letech nahradily třídílné soupravy nové řady EMU 89.0 (dnes označovaného jako 420.95). Jednalo se o vlaky československé výroby z ČKD Tatry Smíchov, dodávané byly až do roku 1970; při jejich vývoji byly použity některé zkušenosti z výroby vozů tramvajových (typy Tatra T2 a Tatra T3).

Mezi lety 1965 a 1969 proběhla k mistrovství světa v lyžování rekonstrukce, po roce 1970 už slouží železnice výhradně osobní dopravě. O dalších patnáct let později pak přibyly ještě dvě lokomotivy, vyrobené v tehdy sovětské Kaluze. Poslední změny ve vozovém parku se uskutečnily na přelomu tisíciletí; podle tendru, který roku 1995 vyhrálo konsorcium ŽOS Vrútky/Stadler/ADtranz byly jednotky z 60. let nahrazeny novými jednotkami řady 425.95, které byly vyrobeny ve Vrútkách v rámci švýcarské licence. Dnes jsou TEŽ napájeny napětím 1500 V.

Mapa sítěEditovat

 

ReferenceEditovat

  1. a b TEVD na stránkách drah-servis.cz
  2. TEŽ na spz.logout.cz Archivováno 8. 5. 2007 na Wayback Machine
  3. PALO. Niečo stručne o TEŽ [online]. 2007-09-15 [cit. 2013-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-10-29. 
  4. BEŇÁK, Ľubomír. Výpravní budovy TEŽ [online]. 2008-09-27 [cit. 2013-09-19]. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat