Taifská království

Taifské státy (arabsky طوائف, tj. ṭawā'if, singulár taifa, arabsky طائفة, tj. plurál ṭā'ifa), častěji však taifská království (španělsky Reinos de Taifas), jsou označení pro drobná muslimská knížectví na Pyrenejském poloostrově, která vznikala během rozpadu Córdobského chalífátu v letech 1009–1031. Označení „taifská království“ není přesné, neboť se nejednalo o království v evropském slova smyslu, ale různorodé emiráty, kde měli vládci obvykle titul emíra a pouze v několika mála případech titul málika (krále).

taifské státy ṭawā'if طوائف ←  ←  ←  tři taifská období: 1009–1110 1140–1203 1232–1287  →  →  →  →  →  →
Geografie Mapa taifských států v roce 1031 Mapa taifských států v roce 1080
Hlavní město	místní
Obyvatelstvo
Národnostní složení	Arabové, Berbeři, Španělé, Židé
Jazyky	arabština, mozarabština
Náboženství	sunnitský islám, římskokatolické, judaistické
Státní útvar
Státní zřízení	absolutní monarchie
Měna	dinár, dirham
Vznik	1009–1031 – Córdobský chalífát se rozpadá na větší počet malých nezávislých taifských států
Zánik	1147 – druhé období taifských států ukončeno vpádem Almohadů po dobytí Lisabonu křesťanskými vojsky
Státní útvary a území
Předcházející Córdobský chalífát Almorávidé Almohadský chalífát Následující Almorávidé Almohadský chalífát Granadský emirát Kastilská koruna Aragonská koruna Portugalské království

Taifské státy často mezi sebou bojovaly o vojenskou, mocenskou i kulturní prestiž, avšak bez politické jednoty se nemohly vojensky rovnat křesťanským monarchiím na severu poloostrova.

První období taifských států ukončila invaze Almorávidů po pádu Toleda roku 1085. Poté nastalo druhé období taifských států, které bylo ukončeno vpádem Almohadů po dobytí Lisabonu křesťanskými vojsky (1147). Přes snahu těchto reformních berberských hnutí postupem času byla stále větší část muslimských území získávána do rukou křesťanů. Posledním z těchto samostatných knížectví byla Granada, kterou dobyla křesťanská vojska až roku 1492.

Seznam taifských států

Jména států jsou v moderní portugalštině nebo španělštině.

Albarracín: 1011–1104 (dobyto Almorávidy) Algeciras: 1035–58 (dobyto Sevillou) Almería: 1011–91 (dobyto Almorávidy); 1145–47  (na krátko připadlo Kastílii a poté Almohadům) Alpuente: 1009–1106 (dobyto Almorávidy) Arcos: 1011–91 (dobyto Almorávidy); 1143 (dobyto Almohady) Badajoz (Batalyaws): 1009–1094 (dobyto Almorávidy); 1145–50 (dobyto Almohády) Baeza: 1224–26 (dobyto Kastílií) Beja a Évora: 1114–50 (dobyto Almohady) Carmona: 1013–91 (dobyto Almorávidy); osud tohoto státu během druhého taifského období je neznámý Ceuta: 1084–1147 (dobyto Almorávidy) Constantina a Hornachuelos: data i osudy tohoto státu jsou neznámé Córdoba (Cordova) (vytvořena a spravována jako republika): 1031–91 (dobyto Sevillou) Dénia: 1010/12–76 (dobyto Zaragozou); 1224–1227 (dobyto Almohady) Granada (Garnata): 1013–90 (dobyto Almorávidy); 1145 (dobyto Almohady?); 1237–1492 (toto období se většinou nezapočítává do období taifských království; dobyto Kastílií); 1568–71 (povstání Las Alpujarras, které vypuklo poté, co byly zakázány arabské a muslimské zvyky; pouze dva králové byli dosazeni rebely na trůn) Guadix a Baza: 1145–51 (dobyto Murcií) Jaén: 1145–1159 (dobyto Murcií); 1168 (dobyto Almohady) Jérica: data a osudy tohoto státu jsou neznámé Lisabon (Lisboa): 1022–? (dobyto Badajozem) Lorca: 1051–91 (dobyto Almorávidy); 1240–65 (dobyto Kastílií) Málaga: 1026–57/58 (dobyto Granadou); 1073–90 (dobyto Almorávidy); 1145–53 (dobyto Almohady) Mallorca nebo též Baleáry: 1018–1203 (dobyto Almorávidy)

Menorca: 1228–87 (dobyto Aragonií) Mértola: 1033–91 (dobyto Almorávidy); 1144–45 (dobyto Badajozem); 1146–51 (dobyto Almohady) Molina: ?–1100 (dobyto Aragonií) Morón: 1013–66 (dobyto Sevillou) Murcia: 1011/12–65 (dobyto Valencií); 1065–78 (dobyto Sevillou); 1145 (dobyto Valencií); 1147–72 (dobyto Almohady); 1228–66 (dobyto Kastilií) Murviedro a Sagunto: 1086–92 (dobyto Almorávidy) Niebla: 1023/24–91 (dobyto Sevillou); 1145–50? (dobyto Almohady); 1234–62 (dobyto Kastilií) Orihuela: 1239/40–49/50 (dobyto Murcií nebo Kastílií) Purchena: data a osudy tohoto státu jsou neznámé Ronda: 1039/40–65 (dobyto Sevillou); 1145 (dobyto Almorávidy) Saltés a Huelva: 1012/13–51/53 (dobyto Sevillou) Santa María del Algarve: 1018–51 (dobyto Sevillou) Santarém: ?–1147 (dobyto Portugalskem) Segorbe: data a osudy tohoto státu jsou neznámé Segura: 1147–? (osud tohoto státu je neznámý) Sevilla: 1023–91 (dobyto Almorávidy) Silves: 1040–63 (dobyto Sevillou); 1144–55 (dobyto Almohady) Tavira: data a osudy tohoto státu jsou neznámé Tejada: 1145–50 (dobyto Almohady) Toledo: 1010/31–85 (dobyto Kastilií) Tortosa: 1039–60 (dobyto Zaragozou); 1081/82–92 (dobyto Deniou) Valencia: 1010/11–94 (dobyto El Cidem, který byl nominálně vazalem Kastílie); 1145–72 (dobyto Almohady); 1228/29–38 (dobyto Aragonií) Zaragoza (Saragossa): 1018–46 (vládl zde rod Banu Tujib; poté vláda přešla na rod Banu Hud); 1046–1110 (dobyto Almorávidy; roku 1118 připadla Zaragoza Aragonii); zároveň vláda v Ruedě do roku 1030 (dobyto Aragonií)

Historie

Rozpad chalífátu

Mešita v Toledu, po dobytí města Alfonsem VI. roku 1085 se zde konaly bohoslužby

Ukázka architektury z dob taifských království (konec 11. století)

Po svržení posledního umajjovského chalífy se kdysi mocná muslimská říše rozštěpila na větší množství suverénních knížectví či emirátů. Státy, které takto vznikly, měly hranice uspořádány buď na základě původních okresů či jiných administrativních jednotek, nebo podle rozdělení vládnoucích špiček státu mezi Araby, Berbery, španělské muslimy (tzv. Muládíe, kterých byla v Al-Andalusu téměř většina) a bývalé slovanské otroky z východní Evropy. Během rozkvětu taifských států v 11. století mezi sebou emírové (vládci) těchto států soutěžili nejen o vojenskou, ale i o kulturní převahu. Snažili se tedy získat na své dvory co nejvýznamnější a nejznámější básníky a řemeslníky. V době chalífátu často platily severní křesťanské státy svému mocnějšímu jižnímu sousedovi vynucené dávky. Nyní se situace obrátila a taifské státy se často musely zavázat k placení poplatků křesťanským státům, zejména pak království Leónu (později Kastílie).

Almorávidé a Almohadé

Související informace naleznete také v článcích Almorávidé a Almohadé.

Území ovládané Almohady a jeho dobývání španělskými křesťanskými státy

Kvůli svému slabému vojenskému potenciálu se taifská knížata obrátila na bojovníky ze severní Afriky (Almorávidy a Almohady) a po pádu Toleda (1085) pozvala Almorávidy do Al-Andalusu. Avšak místo pomoci muslimským státům Almorávidé většinu taifských států obsadili a začlenili do své říše. Později se i moc Almorávidů postupně začala vytrácet a jejich území na pyrenejském poloostrově se opět rozpadlo na řady menších nezávislých států jako dřív. Po pádu Lisabonu (1147) byli na Pyrenejský poloostrov tentokrát pozváni Almohadové a celý scénář se opakoval. Vojska severních křesťanských států posléze dobývala zbytky muslimského panství na poloostrově. Posledním z těchto států byla Granada, která padla roku 1492 do rukou katolických králů Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského.

Související články

• Córdobský chalífát
• Reconquista
• Dějiny Španělska
• Al-Andalus

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Taifas na Wikimedia Commons

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Taifa na anglické Wikipedii.

Literatura

• ŽENKA, Josef. Pád Granady a zánik al-Andalusu. Praha: Argo, 2011. 184 s. ISBN 978-80-257-0466-0. 
• ŽENKA, Josef. Granadské elity v 15. století. Praha: Karolinum, 2011. 180 s. ISBN 978-80-246-1904-0. 

Portály: Středověk