Symfonie č. 8 (Kabeláč)

8. symfonie Miloslava Kabeláče s podtitulem „Antifony“ vznikla v roce 1970 jako odraz skladatelových pocitů z invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa a nástup tzv.normalizačního procesu ve společnosti, kterým byl diktát moci nových komunistických vládců, zahrnující ztrátu základních svobod pro občany země.

Symfonie č. 8 „Antifony“
Druh skladby symfonie
Skladatel Miloslav Kabeláč
Vznik 1969–1970
Premiéra 15. června 1971
Štrasburk, evangelický kostel sv. Pavla
Části 1. věta
Intermezzo A
2. věta
Intermezzo B
3. věta
Intermezzo C
4. věta
Intermezzo D
5. věta
Obsazení orchestru S, coro SATB, perc (mar, xil, vibf, camp, gloc, temple-block, tamb picc, 4 bg, 4 tom-t, grca, 3 timp, 2 trgl, 4 ptti, 3 gg, tam-t), org
Přibližná délka 31 minut

Charakteristika dílaEditovat

Symfonie č. 8 je výjimečné dílo moderní vážné hudby 20. století jak po stránce formální, tak kompoziční a zvukové. Ve všech těchto atributech se odráží autorův kontemplativní koncept skladby. Má devět částí – pět vět a čtyři intermezza – jejichž struktura je určena přísným řádem jak v proporcionalitě, tak v symetrii. Strukturální a výrazovou osou díla je třetí, nejdelší věta symfonie. Intermezza spojují jednotlivé věty v jeden celek, ačkoli působí jako jejich konfrontace. Skladba je napsána pro soubor bicích nástrojů (6 hudebníků), varhany, koloraturní soprán a dva smíšené sbory. Zpívaný text je převzat z bible, konkrétně ze Starého Zákona. Kabeláč zvolil citace a fráze, jejichž účinek spočívá v jejich magickém a symbolickém smyslu: Mene, tekel, ufarsin (Sečetl, zvážil, rozdělil / proslulý Hospodinův, neviditelnou rukou napsaný vzkaz babylónskému králi Nabuchonodozorovi , kterým hodnotí jeho činy a odsuzuje jej) – Amen – Hosanna – Hallelujah. Hudební řeč symfonie je modální a vyrůstá z vlastního skladatelova neobvyklého tónorodého principu. Vrchol 3. věty obsahuje citaci gregoriánského zpěvu „Dies irae“ (Dny hněvu). Hudební výraz skladby užívá takových prvků, jako jsou výkřiky, rytmické pokřiky, monotónní a exaltované vzývání či zaříkávání.

Základní myšlenkou díla je zejména důrazné varování proti nebezpečí zničení všech pozitivních humanistických hodnot (což historické okolnosti času jeho vzniku dokumentují). Sugestivní obrazy destrukce a utrpení se střídají s fázemi, připomínajícími apatii a evokují tím více než jasně pocity lidí oné doby. Symfonie je prodchnuta velkým zármutkem a skepsí, přesto v jejím závěru lze najít jakési paprsky naděje, pronikající skrze ničivou bouři a samotné konečné vyústění přece jen naznačuje její pevné uchopení, což činí celkový dojem pozitivním ve smyslu zřetelného smíru s nutností utrpení, kterým člověk vykoupí své duchovní osvobození. Dílo se svou závažností i originalitou může směle řadit k nejlepším symfonickým pracím hudby druhé poloviny 20. století.

Orchestrace 8. symfonie byla inspirována francouzským souborem bicích nástrojů „Les percusions de Strasbourg“, který také spolu s českými sólisty Janou Jonášovou (soprán) a Václavem Rabasem (varhany) uskutečnil premiéru díla v červnu roku 1971 ve Štrasburku.

Reprezentativní nahrávkaEditovat

Symphony No. 8, op. 54 „Antiphonies“ for soprano, mixed chorus, percussion instruments and organ. Pražský soubor bicích nástrojů, Pražský filharmonický sborLubomír Mátl, Česká filharmonie, dirigent Václav Neumann, solisté: Jana Jonášová (soprán), Václav Rabas (varhany), František Maxián (klavír), Panton, CD