Sylabotónický verš

Sylabotónický verš (také slabičně-přízvučný verš, tónosylabický verš apod., někdy nepřesně přízvučný verš, kteréžto označení se ale užívá i pro tónický verš) je verš, u něhož záleží na počtu slabik ve verši a uspořádání přízvučných a nepřízvučných slabik ve verši[1] (slabiky ve verši se člení do tzv. stop). Naopak sylabotónický verš nepracuje s délkou samohlásek. Sylabotónický verš často užívá rým a také aliteraci, ne nutně však vždy, občas se užívá i cézuru.

Sylabotónický verš je standardním veršem klasické české poezie, dále je užíván v anglické literatuře, německé literatuře a obecně mnoha světových literaturách. V různých jazycích je kladen různý důraz buď na jeho sylabickou složku, tj. počet slabik (čeština) nebo složku tónickou, střídání přízvuků (ruština, němčina). Například stará ruská literatura užívala tónický verš, s volným počtem slabik, novodobá ruské poezie pak přešla k sylabotónickému verši, kde je sice počet slabik normován ale může být porušen bez větší ztráty libozvučnosti. Naopak stará česká lidová poezie používala sylabický verš (jako polština), a tak v češtině bývá ideální metrické schéma relativně často porušováno, protože výrazným nositelem verše stále zůstává harmonizace počtu slabik a skupin hlásek. Oproti tomu němčina rýmy prakticky nevyužívá a nutně tak musí klást větší důraz na přízvuk, podobně jako ruština. V klasické anglické poezii jsou obě složky sylabotónického verše přibližně stejně významně.

PříkladyEditovat

Dál, jak jeho slunci roje
nebes modrou nádherou,
spějte, bratří, drahou svou
směle, jak by rek šel v boje.
(Friedrich Schiller: Óda na radost, překlad Pavel Eisner. V rámci lepší přehlednosti jsou přízvučné slabiky vyznačeny tučným písmem.)

«Мой дядя самых честных правил,
Когда не в шутку занемог,
Он уважать себя заставил
И лучше выдумать не мог;
Его пример другим наука;
Но, Боже мой, какая скука
С больным сидеть и день и ночь,
Не отходя ни шагу прочь!
Какое низкое коварство
Полуживого забавлять,
Ему подушки поправлять,
Печально подносить лекарство,
Вздыхать и думать про себя:
Когда же чёрт возьмет тебя!»

(Alexandr Sergejevič Puškin, Evžen Oněgin, sloka první (čtyřstopý jamb).

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Josef Brukner, Jiří Filip, Poetický slovník, Mladá fronta, Praha 1997, s. 318.

Související článkyEditovat