Otevřít hlavní menu

Sylabotónický verš (také slabičně-přízvučný verš, tónosylabický verš apod., někdy nepřesně přízvučný verš, kteréžto označení se ale užívá i pro tónický verš) je verš, u něhož záleží na počtu slabik ve verši a uspořádání přízvučných a nepřízvučných slabik ve verši[1] (slabiky ve verši se člení do tzv. stop). Naopak sylabotónický verš nepracuje s délkou samohlásek. Sylabotónický verš často užívá rým, ne však vždy, občas také užívá cézuru.

Sylabotónický verš je standardním veršem současné české poezie, dále je užíván v anglické literatuře, německé literatuře a obecně mnoha světových literaturách. Je základní druh v ruské poezii, kde dominuje jamb, především čtyřstopý.

Obsah

PříkladyEditovat

Dál, jak jeho slunci roje
nebes modrou nádherou,
spějte, bratří, drahou svou
směle, jak by rek šel v boje.
(Friedrich Schiller: Óda na radost, překlad Pavel Eisner. V rámci lepší přehlednosti jsou přízvučné slabiky vyznačeny tučným písmem.)

«Мой дядя самых честных правил,
Когда не в шутку занемог,
Он уважать себя заставил
И лучше выдумать не мог;
Его пример другим наука;
Но, Боже мой, какая скука
С больным сидеть и день и ночь,
Не отходя ни шагу прочь!
Какое низкое коварство
Полуживого забавлять,
Ему подушки поправлять,
Печально подносить лекарство,
Вздыхать и думать про себя:
Когда же чёрт возьмет тебя!»

(Alexandr Sergejevič Puškin, Evžen Oněgin, sloka první (čtyřstopý jamb).

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Josef Brukner, Jiří Filip, Poetický slovník, Mladá fronta, Praha 1997, s. 318.

Související článkyEditovat