Svatý Bonifác

Svatý Bonifác rodným jménem Winfried (675? Wessex5. června 754 Dokkum, Frísko) byl jedním z představitelů křesťanské anglosaské misie na evropské pevnině, apoštolem Germánů, svatým patronem Německa a arcibiskupem v Mohuči. V římskokatolické a v anglikánské církvi je slaven jako svatý mučedník.

Svatý Bonifác
Svatý Bonifác
Svatý Bonifác
Arcibiskup a mučedník
Datum narození675?
Místo narozeníWessex
Datum úmrtí5. června 754
Místo úmrtíDokkum, Frísko
Svátek5. června
Uctíván církvemiřímskokatolická církev a církve v jejím společenství, anglikánská církev
PatronemPivovarníků, Fuldy, Německa, Světových dnů mládeže

ŽivotEditovat

 
Horní obrázek - svatý Bonifác křtící, spodní obrázek - umučení sv. Bonifáce. Fulda, iluminace z 11. století

Narodil se jako Winfried přibližně v roce 675 ve Wessexu. Lákal jej mnišský způsob života, takže již jako mladý oblát vstoupil do kláštera benediktinů v Exeteru, kde obdržel veškeré vzdělání. Poté působil jako učitel latinské gramatiky. Napsal několik pojednání a skládal rovněž latinskou poezii. Ve třiceti letech byl vysvěcen na kněze a po vzoru benediktinů začal toužit po misionářském životě. V roce 716 se pod Willibrordovým vedením vydal na kontinent, do Fríska. Misie byla ovšem neúspěšná, v té době ve Franské říši vypukla válka mezi Radbodem a Karlem Martelem a Winfried byl nucený se vrátit do Anglie. O dva roky později se na kontinent vrátil a působil jako misionář v německých zemích až do své smrti v roce 754.[1]

Reformace a misieEditovat

Jeho zásluhy tkví především v organizačních schopnostech a reformátorské důslednosti, díky které došlo k významnému posunu vpřed, co se týká myšlení franské církve a jejího propojení s římskou církví. Jeho zásluhou bylo znovu obnoveno západní císařství, nejprve pod vedením Karla Velikého a poté Oty Velikého v roce 962. V roce 718 se vypravil do Říma za papežem Řehořem II., aby obdržel jeho pověření a požehnání k misijní činnosti ve Fránské říši. Papež jej v témže roce zároveň pokřtil na Bonifatia. V roce 722 se znovu vydal za papežem, protože jeho pravomoci vůči fránské šlechtě byly velice malé a neúčinné. V Římě byl vysvěcen na biskupa a obdržel pověřující dopis ke Karlu Martellovi, který jej následně vyslal šířit křesťanskou víru na svém území. Papež Řehoř III. vysvětil Bonifáce na arcibiskupa s pravomocí světit biskupy a zakládat nové diecéze, a ještě o několik let později (cca r. 738) jej ustanovil apoštolským legátem pro Bavorsko, Alamanii, Hesensko a Durynsko. Do roku 740 založil kláštery v Amöneburgu, Fritzlaru, Kitzingenu, Tauberbischofsheimu či ženský klášter v Ochsenfurtu, kde se stala představenou Thekla. U Geismaru skácel Donarův dub.

V letech 738–747 uspořádal v Bavorsku hranice stávajících biskupství a v Durynsku zakládal biskupství nová, například v Erfurtu nebo Würzburgu. S podporou Karlomana a Pipina Krátkého, kteří byli proreformně a prořímsky zaměřeni, se podílel na vybudování nového církevního systému pro celou franskou říši.

Pipin se nakonec postavil na stranu franské šlechty proti působení Bonifáce i proti jeho usednutí na trůn kolínského biskupství. Bonifác se raději stáhl a žil střídavě v Mohuči a v klášteře ve Fuldě, který založil v roce 744. Tento klášter se stal střediskem křesťanství a misijního snažení v tehdejších německých zemích. Od roku 1869 se zde každoročně konají konference německých biskupů.[1].[2]

SmrtEditovat

Zemřel násilnou smrtí u Dokkumu při své poslední misijní cestě do Fríska spolu se svými 52 společníky. Jeho ostatky byly neseny z Utrechtu přes Mohuč do Fuldy, kde Bonifác založil klášter. Tělo je dodnes pohřbeno v sarkofágu v kryptě pod hlavním oltářem dómu ve Fuldě.[1]

Jeho synovci byli svatý Willibald, biskup z Eichstättu, a svatý Wunibald. Jeho neteří byla řeholnice Svatá Valburga.

Ikonografie a kultEditovat

Díky svým spolubratřím z Fuldy byl Bonifác oslavován ihned po smrti a brzy byla napsána legenda o jeho životě a mučednictví. Bonifác bývá vyobrazen jako biskup s odznaky svého úřadu (berla, mitra, pallium); charakteristickým atributem je kniha proťatá mečem, Bonifác ji pozdvihl na svou obranu před svým vrahem. V legendárních scénách se zobrazuje jeho vstup do kláštera (obláčka), misijní činnost (nejčastěji jak doprovází Willibrorda, káže pohanským Frísům nebo jak je křtí), tři římské cesty k papeži, jak světí krále Pipina III., dále jeho mučednická smrt, při níž bývá vyobrazen s některými,rovněž svatořečenými druhy, Eobanem a Adalarem, od 16. století také Bonifácovo Nanebevzetí a apoteóza v nebi. V malbě křídlových oltářů jej nejčastěji doprovází další misionáři Leander ze Sevilly, Augustin z Canterbury, Willibrord, Anscharius, Wolfgang, svatý Vojtěch, Gerhard z Csanádu nebo Rupert ze Salzburgu.


PatrociniumEditovat

Kostely v Česku zasvěcené sv. BonifáciEditovat

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha: Zvon, 1995. 
  • HEYDUK, Josef. Svatí církevního roku. Praha: Vyšehrad, 2012. 
  • LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství. Brno: CDK, 2001. S. 64–68. 
  • Lexikon der christlichen Ikonographie, díl 5, A-C, Wolfgang Braunfels (ed.). Herder Basel-Freiburg-Rom-Wien 1994, s. 427-435.

ReferenceEditovat

  1. a b c FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha: Zvon, 1992. 336 s. ISBN 80-7113-008-7. S. 104–106. 
  2. HEYDUK, Josef. Svatí církevního roku. [s.l.]: Vyšehrad, 2001. 237 s. Dostupné online. ISBN 9788070213858. S. 83–84. 

Externí odkazyEditovat