Svatá trojkombinace

sarkastické označení trojice příkazů configure, make a make install při instalaci programů

Termín svatá trojkombinace se používá obvykle v souvislosti s instalací open source programů jako sarkastické označení trojice příkazů configure, make a make install.

Důvodem vzniku tohoto hanlivého označení je nespočet různých návodů a článků, ve kterých autoři neuváženě doporučují instalovat program ze zdrojových kódů ručně zadanou posloupností příkazů mezi něž uvedené patří, ačkoliv je většinou k disposici lepší alternativa — využití balíčkovacího systému dané distribuce operačního systému.

Kompletní postup instalace programu ze zdrojových kódů sestává obvykle z následujících činností:

  1. Stažení archivu se zdrojovými kódy
  2. Rozbalení archivu (např. tar -xzf jméno_programu.tgz)
  3. Příprava pro kompilaci na daném systému – příkaz configure provede nastavení parametrů pro kompilátor např. podle typu procesoru, dostupných knihoven a umožňuje uživateli upravit některé parametry, které nelze měnit za běhu programu
  4. Sestavení (kompilace) programu – příkaz make
  5. Vlastní instalace – příkaz make install zkopírování součástí programu na obvyklá místa v systému

Tento postup má značnou výhodu, že je prakticky nezávislý na použitém operačním systému (pokud je daná rodina programem podporována), ale mnoho nevýhod:

  • pracnost a neintuitivnost
  • náročnost na čas (u větších programů trvá kompilace v řádu hodin i na současných nejrychlejších PC)
  • problematičtější odinstalace (někdy je možné v původním adresáři, odkud byl program instalován, spustit příkaz make uninstall)
  • někdy nutná dobrá znalost systému pro postinstalační/odinstalační zásahy (přidávání zvláštních uživatelských kont, zásahy do startovacích skriptů atp.)
  • uživatel si musí udržovat přehled o instalovaném software sám
  • uživatel musí sám zajistit sledování (bezpečnostních) aktualizací
  • není zaručená kompatibilita s ostatními komponentami v systému (bezchybný chod dané verze programu)

Řadu uvedených problémů řeší použití balíčkovacích systémů; jedinou podmínkou je, aby byl program dostupný i ve formě balíčku pro danou distribuci operačního systému (resp. obvykle je možnost naimportovat i balíčky z jiné distribuce), což u běžně užívaných programů není problém.

Mezi běžně používané balíčkovací systémy patří:

Většina balíčkovacích systémů používá k instalaci tzv. binární balíčky, tedy archivy obsahující již zkompilovaný program, některé ale umožňují zvolit tzv. zdrojový balíček a provést kompilaci ze zdrojových kódů. Jiné systémy instalují ze zdrojových kódů (které ani nemusí být součástí balíčku, ale balíčkovač je stahuje odděleně) a binární formu nabízí třeba jen jako alternativu u vybraných programů.