Svatá Helena a svatý Konstantin (Schweigl)

Sochy svaté Heleny a svatého Konstantina od brněnského řezbáře Ondřeje Schweigla z oltáře poutního kostela Panny Marie Sedmibolestné a Povýšení svatého Kříže jsou významnou památkou barokního řezbářství ve Slezsku.

Svatá Helena
Statue of Saint Helena by Schweigl.jpg
Základní údaje
Autor Ondřej Schweigl
Umístění
Umístění Kostel Panny Marie Sedmibolestné a Povýšení svatého Kříže na Cvilíně
Stát ČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Svatý Konstantin
Statue of Saint Constantine by Schweigl.jpg
Základní údaje
Autor Ondřej Schweigl
Umístění
Umístění Kostel Panny Marie Sedmibolestné a Povýšení svatého Kříže na Cvilíně
Stát ČeskoČesko Česko
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

 
Kostel Panny Marie Sedmibolestné a Povýšení svatého Kříže na Cvilíně

Sochy svaté Heleny a svatého Konstantina pocházejí původně z poutního kostela Panny Marie Sedmibolestné a Povýšení svatého Kříže vystavěného v letech 1722–1728 na vrchu Cvilín u Krnova. Toto poutní místo je spojováno s krnovskými minority a jeho historie sahá až do 80. let 17. století, kdy tu nechali vybudovat dřevěnou kapli pro dva obrazy Sedmibolestné Panny Marie Cvilínské, které namaloval krnovský měšťan a malíř Heinrich Täuber (1652–1738). Kaple byla zbořena roku 1728 a nahrazena novým opět minoritským poutním kostelem. Staviteli nového kostela byli v letech 1722–1728 Andreas a Georg Friedrich Gansové a vnitřní výzdobu provedli brněnští umělci, konkrétně freskař František Řehoř Ignác Eckstein a sochař Ondřej Schweigl.

Kostel byl vysvěcen roku 1731. Rozměrné zlacené dřevořezby původně tvořily sochařský doprovod hlavního oltáře, který nahradil dosavadní retabulum. Jedním z důvodů budování nového oltáře bylo uplatnění uctívaného obrazu, tedy Sedmibolestné Panny Marie Cvilínské od Heinricha Täubera na nejviditelnějším místě kostela, tedy na hlavním oltáři, a zajistit mu doprovodnými umělecký i díly a výzdobou důstojnou prezentaci. Smlouva mezi Ondřejem Schweiglem a krnovskými minority byla uzavřena 3. září 1764 a Schweigl měl zhotovit hlavní oltář s veškerou sochařskou a řezbářskou výzdobou včetně tabernáklu podle kresebného návrhu[1]. Návrh se nedochoval a oltář na konci 18. století přišel o svoji sochařskou výzdobu, jeho původní podobu známe z grafického listu, který vznikl v augsburské dílně Josepha Sebastiana a Johanna Baptisty Klauberových podle Schweiglova návrhu, pravděpodobně v letech 1765–1770. Z něj vyplývá, že cvilínský hlavní oltář byl koncipován jako přízední sloupové retabulum, vztyčené na konkávním půdorysu, které vyrůstalo z vysoké podnože a rámovalo okno presbytáře poutního kostela. Na sloupové retabulum pak nasedal rokajový oltářní nástavec, který plasticky rámoval horní část okenního otvoru, v jehož průhledu se objevovala postava letícího anděla s křížem, obklopeného andílky. Před architekturu oltáře Schweigl předsunul tabernákl ve formě chrámku s bočními volutovými křídly, který osadil postavami andělů adorujících centrální milostný obraz Sedmibolestné Panny Marie Cvilínské. Sochařskou výzdobu oltáře dotvořily boční sochy svatého Konstantina a svaté Heleny vyvýšené na diagonálně natočených soklech. Hlavní oltář byl dokončen v roce 1766 zasazením milostného obrazu do nového rámu[2]. Po zrušení kostela na konci 18. století, byly párové sochy společně s dalším mobiliářem prodány a později se staly součástí sbírek Slezského zemského muzea. Tabernákl a socha letícího anděla našly místo v bývalém minoritském kostele Narození Panny Marie v Krnově. Po znovuotevření cvilínského kostela došlo k částečné rehabilitaci podoby oltáře ale již bez původních Schweiglových soch.

PopisEditovat

Sochy svaté Heleny a svatého Konstantina byly vyřezány z lipového dřeva a pokryty zlacením na křídovém podkladu. V roce 1974 je restauroval Raimund Ondráček (1913–2011). Poté byly dlouhodobě vystaveny v expozici Slezského zemského muzea a naposledy byly prezentovány na výstavě Znamení vertikál v letech 2013–2014 a jsou ve sbírce výtvarného umění Slezského zemského muzea evidovány pod inventárními čísly U 36 B, U 37 B.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. OLŠOVSKÝ, Jaromír. In: OLŠOVSKÝ, Jaromír; SCHENKOVÁ, Marie. Barokní malířství a sochařství v západní části českého Slezska. Opava: Slezské zemské muzeum, 2001. ISBN 80-86458-06-7. S. 164.
  2. OLŠOVSKÝ, Jaromír. In: ŠOPÁK, Pavel. Znamení vertikál: církevní a náboženský život českého Slezska od středověku po první světovou válku. Opava: Slezské zemské muzeum, 2013. ISBN 978-80-87789-13-1. S. 270-271.

LiteraturaEditovat

  • BRAUN, Edmund Wilhelm (1931): Ein Beitrag zu dem künstlerischen Schaffen Andreas Schweigels, in: Jahrbuch des Verbandes der deutschen Museen in der Tschechoslowakei Republik 1, Augsburg, s. 126–139. (133–139).
  • INDRA, Bohumír (1957): Stavba poutního kostela na Cvilíně u Krnova 1721–1728 a jeho vnitřní výzdoba do roku 1786, Časopis Slezského muzea, řada B, č. 6, s. 72–84 (78-79).
  • OLŠOVSKÝ, Jaromír. In: OLŠOVSKÝ, Jaromír; SCHENKOVÁ, Marie. Barokní malířství a sochařství v západní části českého Slezska. Opava: Slezské zemské muzeum, 2001. ISBN 80-86458-06-7. S. 164.
  • OLŠOVSKÝ, Jaromír. In: ŠOPÁK, Pavel. Znamení vertikál: církevní a náboženský život českého Slezska od středověku po první světovou válku. Opava: Slezské zemské muzeum, 2013. ISBN 978-80-87789-13-1. S. 270-271.
  • SAMEK, Bohumil (1999): Umělecké památky Moravy a Slezska 2. [J–N], Praha, s. 217.
  • STEHLÍK, Miloš (1989): Sochařství pozdního baroka na Moravě, in: Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha, s. 741–750 (742).
  • STEHLÍK, Miloš (1996): Sochařství, in: Krsek, Ivo –Kudělka, Zdeněk –Stehlík, Miloš –Válka, Josef, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha, s. 77–111. (106, 427).
  • STEHLÍK, Miloš (2003): Ondřej Schweigl (1735–1812): sochař a „učený umělec“, in: Kroupa, Jiří (ed.) [kat.], V zrcadle stínů 1670–1790. Morava v době baroka, Somogy éditions d‘art, s. 325–335. (328-329).
  • ŠOPÁK, Pavel. Výtvarná kultura a dějepis umění v českém Slezsku a na Ostravsku do roku 1970. Opava: Slezská univerzita, 2011. ISBN 978-80-7248-761-5. S. 33.