Svatý Maron

(přesměrováno z Sv. Maron)

Svatý Maron (syrsky ܡܪܘܢ, arabsky مَارُون, latinsky Maron; řecky Μάρων, také Maron z Libanonu) byl syrský křesťanský mnich ze 4. století, který působil jako misionář, vedl asketický život poustevníka, proslul jako kazatel a zázračný léčitel, měl mnoho žáků a následovníků a jejich prostřednictvím byl zakladatelem církve maronitů.

Svatý
Maron
Ruská pravoslavná ikona
Ruská pravoslavná ikona
opat
Narození4. století
Kyrrhos (?) Syria nova
Úmrtí410
Levanta
Svátek9. února katolická církev
14. února pravoslavná církev
ObdobíŘímská říše
Vyznáníkatolická církev
Svatořečen451 Chalkedonský koncil
Uctíván církvemimaronitská katolická církev,
římskokatolická církev a další církve ve společenství se Svatým stolcem,
pravoslavná církev
Významné zasvěcené kostelyAleppo, Haifa, Jaffa
Ciudad de Mexico
PomníkyJaffa
Atributyčerný mnišský oděv, kukla, pallium
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a legenda editovat

 
Svatý Maron a jeho žáci, 1863, oltářní obraz v Jezzine, Libanon

Maron se narodil mezi léty 340-350 pravděpodobně ve vsi Kyrrhos v tehdy východořímské (byzantské) provincii Syria Nova. Byl vysvěcen na kněze a působil nejdříve jako kazatel a misionář. Jeho existenci a působení doložil jeho mladší současník, církevní historik Theodoretos z Kyrrhu.[1] Byl v písemném styku s církevním otcem Janem Zlatoústým, který se k němu roku 405 obrátil s obdivným dopisem.[2]

Jako poustevník žil v Antiochii. Odešel do pohoří Taurus, usadil se v Apameji při řece Orontes a brzy kolem sebe soustředil několik žáků. Měl mnoho následovníků, kteří po jeho vzoru vedli poustevnický život anachorétů, v askezi a chudobě, převážně v poušti.

Po Maronově smrti jeho žáci a následovníci postavili v Apameji na místě Maronovy smrti kostel s klášterem sv. Marona[3]. Tento klášter se poté stal střediskem maronitské církve. Nyní jsou na jeho místě jen ruiny.

Úcta editovat

 
Klášter v Bkerké, Libanon

Kostely maronitů:

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Theodoretus Cyrrhi Episcopus : Historia Ecclesiastica, in J. P. Migne: Patrologia latina
  2. LCI 7, s. 565-566
  3. Synaxarium Ecclesiae Constantinopolitanae. H. Délahaye (ed.), Propyläeum ad AASS Novembris. Brüssel 1955

Literatura editovat

  • LCI 7 = Lexikon der christlichen Ikonographie, ed. Wolfgang Braunfels, Band 7, Herder Basel-Freiburg am Breisgau-Rom-Wien 1974, s. 565-566.

Související články editovat

Externí odkazy editovat