Otevřít hlavní menu
Tento článek je o chorvatském politikovi. O pianistovi pojednává článek Stjepan Radić (hudebník).

Stjepan Radić (Trebarjevo Desno u Sisaku 11. červen 18718. srpen 1928, Záhřeb) byl chorvatský politik v časech království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jako předseda a zakladatel chorvatské selské strany byl vlivným politickým představitelem a reprezentantem nemalého počtu chorvatských obyvatel tehdejší Jugoslávie.

Stjepan Radić
Bundesarchiv Bild 183-2010-0420-502, Stefan Radic, cropped.jpg
Stranická příslušnost
Členství Chorvatská selská strana

Narození 11. června 1871
Martinska Ves
Úmrtí 8. srpna 1928 (ve věku 57 let)
Záhřeb
Místo pohřbení Mirogoj
Národnost Chorvati
Alma mater Záhřebská univerzita
Institut d'études politiques de Paris
Profese politik, překladatel a spisovatel
Commons Kategorie Stjepan Radić
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Střelba v jugoslávském parlamentu v roce 1928 - konec jedné etapy v dějinách státu a také i Stjepana Radiće, který byl zastřelen

Obsah

Životopis a politická práceEditovat

Rakousko-UherskoEditovat

V roce 1896 odcestoval do Ruska a v letech 18971899 vystudoval v Paříži Vysokou politickou školu. Později se živil nějakou dobu v Praze ve spolupráci s českými listy. Jakmile byla situace nevhodná a policie začala Radiće pronásledovat, odešel do Zemunu (který byl před první světovou válkou nejvýchodnějším cípem Chorvatska). Tam pracoval jako zahraniční dopisovatel pro řadu deníků, ať už českých, tak i francouzských apod. Od roku 1902 pracoval v Záhřebu jako sekretář Sjednocené chorvatské opozice; byl také redaktorem časopisu Hrvatska misao (Chorvatská mysl). Se svým bratrem Antunem založil roku 1904 Chorvatskou lidovou selskou stranu (HPSS). Do chorvatského Saboru byl poprvé zvolen v roce 1908 za volební obvod Ludbreg.

Království SHSEditovat

Po skončení první světové války se Radić jako politik nějakou dobu aktivní v chorvatské politické scéně podílel na vyjednávání uspořádání společného jihoslovanského státu. Při tom se ostře postavil proti centralizačním snahám, jejichž zastánci byli především Srbové.

Když se diskutovalo o budoucí podobě jugoslávské ústavy, Radićova HRSS stála zcela mimo všechny tábory, které se víceméně jen lišily mírou autonomie pro jednotlivé subjekty království. On naopak vypracoval návrh, ve kterém počítal s takovou podobou Chorvatska, uvnitř Jugoslávie, které by mělo statut plně suverénní selské republiky.[1] Na základě této koncepce také i fungovala HRSS[1] a takovou politiku Radić později prosazoval na půdě jugoslávského parlamentu. I přesto, že byla prosazena Vidovdanská ústava, která centralistické uspořádání posvětila; Radić neustále pokračoval v ostré kritice poměrů, které považoval za nevýhodné pro Chorvatsko[2][3] a své oponenty z řad hlavně Srbů velmi často napadal. V polovině 20. let se HRSS přiklonila k Selské internacionále, organizované z Ruska[4], což tehdejší silně antibolševickou jugoslávskou vládu vedlo k tomu, aby proti Radićově straně tvrdě zakročila. Nejprve tak tehdejší jugoslávský premiér činil výhrůžkami, později ale i konkrétními kroky. Radić věděl o tom, že se ho bude snažit vláda zatknout, a proto odešel na krátkou dobu do západní Evropy.[5] Nakonec byl ale dopaden, zatčen a odsouzen k odnětí svobody. Byl proti němu použit stejný postup, jaký použila jugoslávská vláda proti komunistické straně v roce 1920. Souzeni byli také i členové vedení HRSSS[5]; bylo jim zakázáno vydávat politické publikace a konat sjezdy.

HRSS však mohla i nadále kandidovat ve volbách a svojí kandidátku sestavila na základě členů s nižším postavením.[6] Radić byl sám značně prorusky orientován; apeloval na jugoslávskou vládu, aby navázala diplomatické styky se Sovětským svazem co nejrychleji.[7] To však bylo právě vzhledem k vyhraněnému antikomunismu bělehradské vlády složité. Tehdejšímu premiérovi Svetozaru Pribičevićovi se naopak proruské postoje politického rivala ukázaly být jako dobrou politickou zbraní; sám o něm vydal dehonestující informace o jeho stycích s III. internacionálou.

Po úspěchu radićovců ve volbách v roce 1925 bylo ohlášeno, že jak předseda, tak i celá strana uznávají ústavu[5], státní zřízení a postavení dynastie Karađorđevićů. Nic tak již nestálo v cestě k Radićově omilostnění; HRSS sestavovala novou vládu a Radić v ní měl post ministra školství.[6]

Díky účasti ve vládě však nyní mohl snadno prosadit svůj cíl, kterým byla revize jeho stranou tolik nenáviděné Vidovdanské ústavy. Koaliční vláda však nakonec skončila v roce 1927 krachem (odchodem ministrů za HSS), neboť mezi jejími představiteli docházelo neustále k rozporům.[8] Po roce 1927 s vytvořili Radić s Pribićevićem opoziční blok s názvem Selsko-demokratská koalice.

Radićova politická kariéra skončila střelbou poslance Račiće[9] v bělehradském parlamentu v červnu 1928, při které byl zasažen.[10] Na následky zranění počátkem srpna zemřel. Jeho smrt vyprovokovala mnohé Chorvaty k neústupnosti a vedla k vytvoření až mučednického obrazu tohoto politika. I současné době je považován v Chorvatsku za jednoho z nejvýznamnějších předáků národa v meziválečném období.

ReferenceEditovat

  1. a b MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Izbori za ustavotvornu skupštinu i pripremanje ustava, s. 92. (chorvatština) 
  2. MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Odjeci proglašenja ujedinjenja, s. 84. (chorvatština) 
  3. BILANDŽIĆ, Dušan. Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije. Záhřeb: Školska knjiga 589 s. S. 19. (chorvatština) 
  4. ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha: Melantrich 652 s. Kapitola II., s. 516. (čeština) 
  5. a b c BILANDŽIĆ, Dušan. Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije. Záhřeb: Školska knjiga 589 s. S. 22. (chorvatština) 
  6. a b MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Stjepan Radić i HRSS od opozicije do vlade, s. 160. (chorvatština) 
  7. ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha: Melantrich, 1936. 652 s. Kapitola II., s. 524. (čeština) 
  8. MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Seljačko-demokratska koalicija, s. 162. (chorvatština) 
  9. BILANDŽIĆ, Dušan. Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije. Záhřeb: Školska knjiga 589 s. S. 23. (chorvatština) 
  10. Nationalism in Eastern Europe. [s.l.]: University of Washington Press, 1994. Kapitola Nationalism and the Yugoslavs, s. 435. (angličtina) 

Externí odkazyEditovat