Otevřít hlavní menu

Stipulace (stipulatio, odvozuje se od stipulum – „pevné“, nebo od stipes – „kmen“[1]) byl formální, verbální, jednostranný a abstraktní kontrakt římského práva. Šlo o ústní smlouvu, která musela být uzavřena pronesením předem stanovených slov, přičemž sloveso odpovědi muselo být stejné jako u otázky, např. věřitel se zeptal „Slibuješ?“ a dlužník odpověděl „Slibuji“. Protože byla kontraktem abstraktním, nezáleželo na důvodu (kauze) smlouvy a pouhým splněním těchto formálních náležitostí vznikl závazek (obligace). Ten byl jednostranný, jelikož se takto zavázala pouze jedna strana. Stipulace byla velmi oblíbenou, později se však radikálně změnila, když došlo k uvolnění jejího formalismu. Stala se z ní neformální dohoda, kde záleželo na vůli obou stran, nikoli na dodržení formy slibu.[2]

Předmětem stipulace mohlo být jakékoli plnění, zvláště byla používána tam, kde šlo o právní poměry jinak nežalovatelné. Žena si tak mohla pojistit vrácení věna pro případ rozvodu (cautio rei uxoriae), vlastník sousedního pozemku získával záruku proti hrozící škodě (cautio damni infecti) a šlo tak sjednat i úroky (stipulatio usurae) nebo smluvní pokutu pro případ nesplnění jiné smlouvy (stipulatio poenae). Při nesplnění stipulace měl věřitel k dispozici žalobu přísného práva actione ex stipulatu.[3] Zvláštním druhem byly praetorské stipulace, prováděné na nátlak praetora, který tak někoho donutil ke slibu určitého plnění nebo jednání, např. poručníka, aby řádně spravoval jmění poručence.[4]

Opačně působila akceptilace (acceptilatio), formální dohoda o zániku závazku. Zanikal tak, že dlužník se věřitele pouze zeptal „Máš splněno, co jsem slíbil?“ a věřitel odpověděl „Mám“.[1]

ReferenceEditovat

  1. a b HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-062-1. S. 30. 
  2. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1. S. 244. Dále jen „Kincl, Urfus, Skřejpek“. 
  3. Kincl, Urfus, Skřejpek. S. 142, 188, 226
  4. Kincl, Urfus, Skřejpek. S. 127