Stipan Krunoslav Ivičević
Stipan Krunoslav Ivičević, v italských pramenech Stefano Ivichievich[1] (24. ledna 1801 Drvenik – 16. prosince 1871 Makarska[2]), byl rakouský spisovatel, novinář, jazykovědec a politik chorvatské národnosti z Dalmácie, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu, představitel autonomistického směru dalmatské politiky, usilujícího o nadnárodní dalmatskou identitu.
| Stipan Krunoslav Ivičević | |
|---|---|
| Poslanec Říšského sněmu | |
| Ve funkci: 1848 – 1849 | |
| Poslanec Dalmatského zemského sněmu | |
| Ve funkci: 1871 – ??? | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | dalmatští autonomisté (autonomaši) |
| Narození | 24. ledna 1801 Drvenik  Habsburská monarchie |
| Úmrtí | 16. prosince 1871 Makarska  Rakousko-Uhersko |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Biografie editovat
Pocházel z rodiny drobných pozemkových vlastníků z okolí Makarske. Rok navštěvoval katolickou školu nedaleko svého rodiště a po několik let střední školu v Makarske. V roce 1817 byl v raném věku jmenován úředníkem na prefektuře v Makarske. Své právnické znalosti získal samostudiem, zejména četbou. Na sklonku života je uváděno, že byl schopen číst ve třiceti jazycích. V roce 1820 byl prohlášen za karbonáře, uvězněn a obviněn z velezrady. Po dvaceti měsících vazby (v Zadaru) byl propuštěn. V letech 1822–1837 působil v okrajových pozicích v justici jako advokát. Koncem 30. let se pak v souvislosti s regulací státní byrokracie musel těchto funkcí vzdát a převzal po otci obchod. Koncem 40. let 19. století se stal starostou města Makarska.[3][2]
Byl aktivní v kulturních, jazykových a národnostních debatách v Dálmácii. Od roku 1825 se věnoval chorvatské literatuře. Od roku 1835 spolupracoval s Ljudevitem Gajem a jeho listem Danica Ilirska.[2] Jistý historik ho označil za dalmatského Ljudevita Gaje. Historik Dominique Reil ho ve své knize zase popisuje coby stoupence Ilyrismu, ovšem s důrazem na Dalmácii. Na rozdíl od některých etnicky nevyhraněných italsko-chorvatských aktivistů pocházel Ivičević z jazykově jasně chorvatského prostředí. Doma nemluvil italsky, neabsolvoval vysoké školy. Italsky se naučil až četbou knih. Publikoval též v listu Zora dalmatinska. Ovlivnil ho Niccolò Tommaseo, etnický Ital z Dalmácie, který se ale zajímal o slovanskou a ilyrskou myšlenku. Oceňoval jeho regionální dalmatské vlastenectví. Udržoval s ním ve 40. letech častou korespondenci. Zasílal mu chorvatské lidové písně ze svého regionu. Podílel se na debatách o standardizaci chorvatského jazyka v Dalmácii, přičemž podporoval jeho založení na lidové, současné mluvě. Uvažoval o sepsání srovnávacího slovníku slovanských jazyků (Pangrafia) a předpokládal možnost vzniku jednotného ilyrského jazyka.[3] Založil list Biokovac, ve kterém se zasazoval o zavedení chorvatštiny do úředního a soudního jazyka v Dalmácii.[2]
Během revolučního roku 1848 se zapojil do politického dění. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm.[2] Zastupoval volební obvod Makarska v Dalmácii. Uvádí se jako statkář.[4] Patřil ke sněmovní levici.[5] V státoprávních otázkách podporoval připojení Bosny k Dalmácii a rozvoj Dalmácie jako obchodného centra výměny mezi balkánským vnitrozemím a pobřežím. V zemi měl vzniknout svobodný přístav napojený na vnitrozemí železníční tratí. Uznával nutnost zrovnoprávnění Slovanů, ale odmítal sloučení Dalmácie s Chorvatskem, přičemž jako důvod uváděn kulturní italské dědictví a specifickou samosprávu dalmatských měst. Jako prostředek k smíření Italů a Chorvatů oživil svůj projekt Pangrafie a navrhoval redukovanou italštinu jako jazyk společné komunikace. V lednu 1849 dokonce kvůli tomu zorganizoval slyšení u rakouské akademie věd a napsal i osobní žádost k mladému císaři Františku Josefovi. Na Říšském sněmu nebyl pro svou neznalost němčiny příliš aktivní. Vystupoval jen v otázkách přímo se týkajících Dalmácie a trvale odmítal její anexi k Chorvatsku.[3]
Po rozpuštění sněmu setrval ve Vídni do května 1849, pak se vrátil do Dalmácie a v 50. letech opakovaně, neúspěšně psal petice úřadům ohledně svého projektu Pangrafie.[3]
Patřil do politického proudu dalmatských autonomistů (nazývaní autonomaši, pejorativně též talijanaši), kteří prosazovali multietnickou dalmatskou identitu. Byl editorem oficiálního dvojjazyčného dalmatského listu Osservatore dalmato. Své názory korigoval v roce 1866, kdy se u pobřeží Dalmácie odehrály vojenské střety mezi Rakušany a Italy. Prohlásil tehdy, že je hrdým slovanským anexacionistou. Představitelé slovanského politického bloku změnu jeho postojů uvítali.[3] Od roku 1871 (podle jiného zdroje již dříve[3]) byl poslancem Dalmatského zemského sněmu.[2] V závěru života již zcela přešel na pozice chorvatského národního hnutí. Byl nadále starostou Makarske.[3]
Reference editovat
- ↑ Stefano Ivichievich (Stipan Ivičević) e la sua epoca in Dalmazia. [online]. worldcat.org [cit. 2014-09-21]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ a b c d e f Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 3. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Ivičević, Stjepan (1801-1871), Politiker und Publizist, s. 49. (německy)
- ↑ a b c d e f g REIL, Dominique: Nationalists Who Feared the Nation: Adriatic Multi-Nationalism in Habsburg ... [online]. books.google.cz [cit. 2014-09-21]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Abgeordnete zum ersten Österreichischen Reichstag [online]. familia-austria.at [cit. 2014-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-03. (německy)
- ↑ Poslancové na sněmu říšském [online]. 19stoleti.cz [cit. 2014-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-10.
